Tao-te-ťing – Lao-c’

Tao-te-ťing – Lao-c’

Mistr Lao-c’ (žil pravděpodobně v 5.století před Kristem) je považován za autora nejvýznamnějšího taoistického kánonu Tao-te-ťing (překládá se jako Tao a ctnost). Čínský historik S’-ma Čchien (cca 145-86 př.Kr.) o něm píše:

“Lao-c’ pocházel z vesnice Kü-čchen v kraji Li, v lenním státě Čou. Jeho rodné jméno bylo Li, mužské jméno Po-jang a čestný posmrtný titul Tan. Původně byl historikem státního archivu v Čou. Kchung-c’ (slavný Konfucius) byl údajně jeho starším současníkem.”

1.

Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao;
jméno, které lze pojmenovat,
není věčné a neměnné jméno.

Bezejmenné je prapočátkem nebe a země.
Pojmenované je matkou všeho stvoření.

Proto ten, kdo zůstává bez žádosti,
proniká k jádru této tajemnosti;
kdo je naplněn žádostmi,
postihuje jen vnější tvářnost věcí.

To obojí – ač má rozličná jména -
vyvěrá ze stejného prapůvodu.
Stejnost – toť hlubina záhadnosti.
Záhada všech záhad, brána veškeré tajemnosti.

2.

Každý na světě poznává krásné jako krásné,
a tím (poznává) i ošklivé.

Každý poznává dobré jako dobré,
a tím (poznává) i zlé.

Tak jsoucí a nejsoucí se navzájem plodí,
těžké a snadné se navzájem tvoří,
dlouhé a krátké se navzájem měří,
vysoké a nízké se navzájem pojí,
zvuky a tóny se navzájem slučují,
předtím a potom se navzájem sledují.

Proto moudrý jedná, aniž zasahuje,
poučuje, aniž mluví.

Tvorstvo – jednou dané – neodmítá.
Vytváří, aniž co vlastní,
působí, aniž ne čem závisí,
dovršuje, aniž na čem lpí.
Právě proto, že na ničem neulpívá,
nic ho neopouští.

…

Existuje obrovské množství překladů tohoto nesnadno přeložitelného díla. Zde je jeden z nich od českého jogína, spisovatele a mystika Květoslava Minaříka: Stáhnout kompletní text !

Biologický neuron a neuronové sítě

Biologický neuron a neuronové sítě

Původním cílem výzkumu neuronových sítí byla snaha pochopit a modelovat, jakým způsobem myslíme a jak funguje lidský mozek. Neurofyziologické poznatky umožnily vytvořit zjednodušené matematické modely, které se dají využít pro neurovýpočty při řešení praktických úloh z umělé inteligence. To znamená, že neurofyziologie zde slouží jen jako zdroj inspirací a navržené modely neuronových sítí jsou již dále rozvíjeny bez ohledu na to, zda modelují lidský mozek. Přesto, je-li to užitečné, lze se k této analogii vracet pro nové inspirace nebo je možné ji využít při popisu vlastností matematického modelu.

Nervová soustava člověka zprostředkuje vztahy mezi vnějším prostředím a organismem, i mezi jeho částmi, a zajišťuje tak příslušnou reakci na vnější podněty i na vnitřní stavy organismu. Tento proces probíhá šířením vzruchů z jednotlivých čidel – receptorů – které umožňují přijímat mechanické, tepelné, chemické a světelné podněty, směrem k jiným nervovým buňkám, které tyto signály zpracovávají a přivádí k příslušným výkonným orgánům – efektorům.

Základním stavebním funkčním prvkem nervové soustavy je nervová buňka – neuron. Neurony jsou specializované samostatné buňky určené k přenosu, zpracování a uchování informací nutných pro realizaci životních funkcí organismu. Neuron je přizpůsoben pro přenos signálů tak, že kromě vlastního těla – somatu – má i vstupní a výstupní přenosové kanály – dendridy a axon. K přenosu informace pak slouží unikátní mezineuronové rozhraní – chemická synapse. Soubory těchto neuronů a jejich vzájemných elektrochemických vazeb tvoří složité sítě, které jsou vzorem právě pro matematické modely neuronových sítí v počítačích a při výzkumu umělé inteligence.

Šum a chaos – John D.Barrow

Šum a chaos – John D.Barrow

V matematice a v příbuzných vědách je v posledních letech velice aktuální téma řádu a chaosu. Samotný život je podle Barrowa organizace a řád, neboli pravý opak chaosu jak o tom sám říká:

“Kde je život, je struktura, a kde je struktura, je matematika. Nematematický vesmír obsahující živé pozorovatele by nemohl existovat.“

Zajímavý je chaos v podobě zvukového šumu. Zvláštní je jeho bezrozměrnost, při všech rychlostech přehrávání totiž znít stejně. Tzv. bílý šum je zcela melodický. Pozorujeme ho např. jako známé „sněžení“ v televizi, když je špatný signál. Jelikož obsahuje jen málo korelací, při nízkých intenzitách uklidňuje. Hnědý šum obsahuje korelací mnohem více, zatímco černý šum je charakterem podobný zemětřesení. Nejlépe na nás působí šum růžový, mix mezi šumem bílým a hnědým, jež je hudbě nejvíce podobný. Je-li hudba strukturou zvukového spektra hodně „bílá“, uklidňuje, naopak hudba „černá“ má velké nároky na myšlenkovou analýzu. Připomeňme, že se zde nebavíme, o nějakých subjektivních barevných označeních, ale o fyzikálních vlastnostech šumu, jehož barevné označení je pouze přirovnáním.

Dle Mandelbrota se: “růžový šum v nervové soustavě vyskytuje v mozku, zatímco bílý šum na periferiích a je tedy možné, že nervová soustava je filtr na odstraňování bílého šumu s minimem informace. Růžovému šumu v reálném světě odpovídají statistické jevy, jež jsou zřetězením mnoha nezávislých událostí.¨

Narozdíl od vědy, která dříve považovala vše za determinované, a hledala jednoznačný řád, podle nějž svět funguje jako dobře promazaný stroj, uznává moderní vědecké paradigma chaos (myšlen je zde deterministický chaos) jako součást světa: “Živá příroda balancuje na okraji kritického stavu, v němž místní chaos udržuje globální stabilitu.“

O věčném míru – Elifas Lévi

O věčném míru – Elifas Lévi

Věčný mír je pravidelný a harmonický život přírody v nekonečnu. Věčný mír není klidem, bezvládnou setrvačností, spánkem beze snů; není ani zapomněním ani smrtí. To, co my nazýváme smrtí, je pouhý přesun ze života do života, nikoliv však zničení! Konec věci jedné je počátkem života věci druhé, každá smrt je zároveň narozením. Věčný mír udržuje pohyb, plození, přeměnu a rovnováhu vesmíru v nekonečných prostorách. Nedbá několika mravenců vzájemně se požírajících, nedbá několika světlušek, které mizí, několika sluncí, která hasnou, několika prasklých mýdlových bublinek a několika zničených světů. Věčnost je Bůh života, není bohem smrti. Věčnost je Bůh míru, Bůh bytostí shromážděných ve sborech řádu a pokoje; není bohem armád. Věčnost je Bůh nebe, není bohem pekla. Nebe je nezměrnost, existuje všude; země se nachází v nebi, stejně jako její slunce. Peklo, infernum, označuje jen to, co je dole. Avšak nahoře a dole existují jen relativně, vzhledem k naší hlavě a k našim nohám. Nad námi je nekonečná výše, pod námi, z druhé strany je sice země, avšak pro naše protinožce existují opět jen nekonečné výšiny. Všude jsou nekonečné prostory ozářené hvězdami, všude je možno vidět svítilny rájů a draperie utkané z démantů, všude existují paláce svrchovaného Krále.

Sen o věčné noci je pouhá pomíjející slepota našich srdcí. Všude planou světelné žáry a světla těles nebeských jsou stejná jako světla duchů. Světlo nám viditelné je viditelné bytostem jiným, hudba příliš nádherná pro náš sluch line se z jedné sféry do druhé, nekonečno zpívá a nekonečno mu odpovídá. Co zpívá tato hudba? Zpívá o věčném a plodném míru v řádu a hierarchii, o počátku, který je úměrný konci, o harmonických prostředcích, které jsou jeho výsledkem, o kruhovitém pohybu, který vytváří rána, poledne a večery, vždy znovu a znovu a vždy stejně v míru věčné nádhery. Tak ubíhá dětství, mládí, mužnost a stáří skupině molekul, kterou nazýváme svým tělem a které se otáčejí kolem nesmrtelného slunce naší duše. Proměnlivé a přechodné tvary našeho smrtelného bytí otáčejí se kolem tohoto slunce, které samo se opět otáčí kolem ústředního ohniska zvaného pravda, a pravda sama je odlesk Absolutna, které je Bytí ve svém důvodu Bytí, Ejn Sof kabalistů a Veliký Ašer Ehjeh Hebrejců. V těchto nekonečných laboratořích nesmrtelného tvoření oheň nikdy nehasne a věčná pec přetavuje zvonovinu, zlato nebo olovo rozbitých nádob a znovu vypaluje hrnčířskou hlínu, která nebyla v ohni dostatečně utvrzena. To je ono, co nevědomci nazývají peklem, co nám naše dogmata představují očistcem. Ve skutečnosti to vše však bytuje pouze duchovně, silou zákona života a nikoliv hmotně na nějakém místě. Je to pouze práce a nikoliv trest, je to lék a nikoliv trápení bezdůvodné, a chcete-li, je to smíření, nikdy však pomsta!

Proč a komu On, Všemohoucí, by se měl mstít? „Mstí spravedlivé!“ řekne fanatik. Mlč! což nepřikazuje svým spravedlivým, aby odpouštěli svým nepřátelům a neslibuje v evangeliu, že jim dá vše, čeho budou žádati? Bůh nechce smrt hříšníka, praví dále Písmo Svaté, chce, aby činil pokání, aby žil! Kéž byste pochopili smysl oněch slov! říkával Kristus kněžím své doby, milosrdenství žádám a nikoliv oběti! Nikdy neodsuzujte nevinné! Obraťme se a vraťme se ve věčný mír: mír věčný přesvědčí vás jednoho dne o omylech nešťastníků, kteří chtějí, aby Stvořitel se mstil; naopak, dá zemříti v tichu hrůzám a podlým zadostiučiněním odvěkých násilníků, znemožní slovo neužitečné a hloupé blasfemie pekla, setře vzpomínky na hrůzy a zločiny a ponechá vládu jen míru a pravdě. Mějme absolutní důvěru v Boha. Ničeho se nebojme! Nechtějme vysvětlovat to, co nemáme právo ještě znát! Příroda nás dostatečně poučuje o tom, co je nutno, abychom věděli. Buďme střízliví v předpokladech a střezme se svých dnů! Bůh umístil mezi víceméně dlouhé dny našich existencí hluboký spánek, který noří naše duše v zapomnění a tak nás zbavuje úzkostí předtuch a výčitek vzpomínek. Je jisto, že jsme již existovali, protože dále existujeme. Nevzpomínáme však ničeho, ba ani toho, co jsme pociťovali v lůně matky. Obdobně tomu asi bude v našich příštích existencích, neboť každý den má dosti na svém trápení.

Dítko, jemuž se líbí v loktech matčiných, pláče, je-li postaveno na zem, aby se učilo chodit, tak jako my naříkáme na zkoušky života. A pak oživeno a udržováno při bdění hrou, nechce děcko večer na lůžko. Ale jeho matka ví lépe, čeho je miláčkovi třeba, odstrojí je a přestože pláče, položí je do svého klína. A tak i my bojujeme proti přírodě v představě toho, co nazýváme smrtí. Když ale přijde hodina, příroda nás uloží a spánek přichází… Přisvědčme statečně životu a nevěřme ve smrt! Jdeme-li spát, a bojíme-li se zlých snů, hleďme, abychom nebyli rozčileni špatnými pocity. Usmívá-li se na nás štěstí, použijme jeho rozmaru, aniž bychom příliš počítali se zítřkem. Nechme přejíti protivenství, myslíce na jiné věci. Nedivme se ničemu a neobtěžujme nikoho svým utrpením. Nesnažme se otvírat oči slepým; dejme jim jen opěrnou hůl. Neraďme bláznům, nabídněme jim pouze rolničky. Nechtějme slávu, neboť všechna sláva je buď kříž nebo pranýř; spokojme se s osudem spravedlivých a unikejme hlasu pošetilých jako potupě. Nenosme v sobě zároveň sémě dobra a zárodky zla. Pěstujme prvé a udusme druhé. Ve své hlavě a ve svém srdci chováme kolébku dobrého Boha a hnízdo ďábla. Kolébejme, ošetřujme a živme našeho malého, dobrého Boha a on vzroste. Zažeňme ďábla smíchem a písní, neboť těchto věcí se nejvíce obává, jsa smutný a plný zármutku. Smích je víra v radost a zpívat znamená přivolávat dobro. Zpívejme tedy každého rána z jara, zpívejme o vinobraní na podzim, zpívejme na vánoce v zimě. Především však milujme! Milujme krásy přírody a nepozorujme to, co je v ní ošklivé. Vykládejme evangelium Montaignem a Rabelaisem. Filosofujme jako Lafontaine, buďme ušlechtilí jako Horác, něžní jako Vergil, radostní jako Lantara a budeme žít ve věčném míru. V ničem nemilujme výstřelky: přílišný smích je přivolávání bolesti a přílišný pláč je přivolávání šílenství, které vybuchuje v smích. Zachovejme ve všem rovnováhu, neboť rovnováha je mír!

O hudbě – John D.Barrow

O hudbě – John D.Barrow

Ve své knize Vesmír plný umění se jako poslednímu umění Barrow věnuje hudbě a s ní spojeným fyzikálním zvukem. Sám o tom říká:

“Považujeme-li nejstarší astrologii za opravdu starou, není to nic v porovnání s nejstarší hudbou: cromagnonské flétny jsou staré asi 20 000 – 29 000 let (archeologové našli v r.2009 flétny z ptačích kostí staré 40 000 let). A i když existují kultury bez znalosti písma či malířství a kultury bez kola, neznáme kulturu bez hudby. Určitě to souvisí s budováním společenské sounáležitosti a to jak hudbou, tak tancem či vyprávěním příběhů.”

Autor analyzuje možnosti, jak na nás hudba pravděpodobně působí. Tancem i bubnováním se přivolávají duchové zemřelých, tleská se na znamení souhlasu či nesouhlasu. Bubnování nejen slyšíme ušima, ale jeho vibrace vnímáme i tělem, podobá se rytmickému tepu srdce či sexuálnímu aktu. Sluch je po setmění daleko důležitějším smyslovým orgánem. V prenatálním stádiu slyšíme tep a dech matky, což by mohlo odpovídat rytmickým a dechovým nástrojům. Zatímco v tradičních kulturách se hudba poslouchala jen proto, aby ji člověk dokázal později sám produkovat, dnes je hudební projekce záležitostí úzké skupiny lidí a nejformalizovanějším ze všech druhů umění. Ptáci si při námluvách vymezují zpěvem území, afričtí t’uhýci spolu zpívají duety, a podle Darwina je zpěv předchůdcem jazyka.

Proč tedy hudba vznikla? Proč je pro nás tak důležitá? Jednou z možností je, že strukturuje čas, nebot’ je sama o sobě časová a k načasování a koordinaci pohybu by mohla dávat komparativní výhodu jak řekl Igor Štravinský: „výhradní funkcí hudby je uspořádávat plynutí času a udržovat v něm řád“.

Barrow představuje tři teoretické okruhy, které se snaží vliv hudby objasnit:

• Prvním z nich je referencialismus. Podle něj je na hudbě důležitý kontext, k němuž se vztahuje. V referencialismu muzikolog Deryck Cooke analyzoval jednotlivé hudební postupy coby „kodifikované symboly“ – malá sekunda v nás způsobuje duševní skleslost, úzkost a vědomí konečnosti, velká tercie radost, malá tercie naopak stoickou odevzdanost a dojem tragédie.
• Druhým je absolutismus. V hudbě je podle něj to, co nejde najít v žádném jiném umění a je tedy nesmysl se snažit „symboly“ nějak „interpretovat“. Mívá blízko k hudebnímu formalismu.
• Třetím je expresionismus, který lapidárně shrnuje, že na nás hudba zkrátka esteticky působí. Emoce v díle vzniká a projevuje se v momentě kdy je ve skutečnosti nějak blokována, či zadržována – tímto dosahují velcí skladatelé dramatičnosti.

Barrow sice sleduje paralelní vývoj matematiky a hudby a jejich podobnost, ale upozorňuje,že hudbu vnímáme hlavně pravou (intuitivní) mozkovou hemisférou. Podle něj je:

„hudba velmi specializovaným vedlejším produktem, který vnímáme díky zvláštním adaptacím mozku na jiné aspekty světa a díky nutnosti předvídat a předjímat změny, které mohou nastat v našem prostředí.”