Nové stránky

Nové stránky !

Pracuji na nových stránkách zabývajících se chaosem fraktály a jejich programováním v mikrokontrolerech.

http://jlswbs.blogspot.com

Život po porodu

Život po porodu

V břiše těhotné ženy byla jednou dvě embrya. Jedno z nich bylo malý věřící a druhé malý pochybovač:

Skeptik se ptá: Věříte vlastně v život po porodu?

Věřící: Já rozhodně! Náš život tady je podle mě jen k tomu, abychom rostli a připravili se na život po porodu – abychom potom byli dost silní na to, co nás čeká.

Skeptik: Blbost, nic takového neexistuje. A jak by měl vůbec ten život po porodu vypadat?

Věřící: To ani nevím moc přesně. Ale určitě tam bude mnohem víc světla než tady. A možná tam budeme běhat a jíst pusou.

Skeptik: To je ale ptákovina! Běhat, to se přece nedá, už jsi to někdy zkoušel? A jíst ústy, jaká směšná představa! Existuje přece pupeční šňůra, která nás živí. Kromě toho je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je už teď příliš krátká.

Věřící: Ale jo, určitě je to možné. Bude to jenom všechno trochu jinak.

Skeptik: Nikdy nikdo se ještě po porodu nevrátil. Porodem život končí. Život je temný a převážně jedno velké trápení.

Věřící: I když přesně nevím, jak vypadá život po porodu, v každém případě potom uvidíme mámu a ona se o nás postará.

Skeptik: Máma?!? Ty věříš v nějakou mámu? A kde prosím tě je ta tvá máma?

Věřící: No tady, všude kolem nás. Jsme v ní a žijeme v ní a taky skrze ní. Bez ní bychom vůbec nemohli existovat.

Skeptik: Hloupost! Nikdo žádnou mámu nikdy neviděl, takže neexistuje a basta.

Věřící: Někdy, když jsme úplně potichu, můžeš jí slyšet zpívat. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Já zkrátka věřím, že opravdový život začne až potom!

Ginkgo – Goethe

Ginkgo biloba – J.W.Goethe

Báseň od Johanna Wolfganga von Goethe opěvující Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba) ze sbírky Západovýchodní divan.

Ginkgo

Strom, jenž z východních je krajů,
přesazen byl na můj sad:
chceš, ó zasvěcenko tajů,
symbol jeho listu znát?

Hleď: zda jedno živé bytí
ve dvé rozpolceno tu?
Bytostí zda dvé tu zříti,
jak se spjaly v jednotu?

Otázka-li má tě tísní,
mé též rozřešení vem:
Cožs nevyčetla to z mých písní?
Dvojmý, a přec jeden jsem!

(Pro detail klepni na obrázek !)

Citace o Jinu a Jangu

Citace o Jinu a Jangu

Poprvé nacházíme zmínku o pojmu jin-jang v páté kapitole komentáře Si-cch´Knihy Proměn. Doslova se tam říká: „Je Jin a je Jang a to se nazývá Tao.“

V Lü-s´čchun-čchioui (5. kniha, 2. kapitola) je popsán vznik věcí z jin a jang, tmavého a světlého:

„Velká jednota plodí dva póly (tedy nebe a zemi); tyto dva póly plodí sílu tmavého (Jin) a sílu světlého (Jang). Síla kalného a světla se mění; jedna stoupá vzhůru a druhá klesá do hloubky; sjednocují se a vytváří těla, přičemž jsou v neustálém pohybu. Jsou-li odděleny, opět se sjednocují. To je věčný běh nebes. Nebe a země vznikají v koloběhu. Na každém konci následuje opět začátek, na každém nejzazším konci následuje návrat. Vše je ve vzájemné harmonii. To, z čeho vznikají všechna jsoucna a v čem mají svůj počátek, je velká jednota (Tao); to čím se utvářejí a naplňují, je dualita temného a světlého.“

Mýty o stvoření světa

Mýty o stvoření světa

Všechny velké mýty o stvoření světa vyjadřují elementární (základní) a věčnou pravdu. Mluví o pradávné katastrofě či prvotní posvátné události, k níž došlo v bájných časech před úsvitem dějin. Právě oním „pádem posvátna“ se svět počátků stal tím, čím je: světem kde existuje život, slunce a hvězdy, lidé rozmanitých barev, roční období, duha a podobně. Jinými slovy, jak to shrnuje rumunský religionista Mircea Eliade: „… mýtus líčí, jak prvotními činy nadpřirozených bytostí vznikla určitá skutečnost, ať už realita jako taková, kosmos, nebo jen jeho zlomek: určitý ostrov, rostlinný druh, způsob chování či instituce.“ Vždy jde o vylíčení nějakého prvotního stvoření: vypráví se, jak cosi vzniklo, nastalo, vyvstalo … počínaje bohy a konče stvořením rostlin, zvěře a lidí.

Některé mýty vysvětlují stvoření světa z různých částí těla prvotního obra (praantrópa nebo božstva). V Číně obr Pchan-ku zaplatil životem za oddělení nebe a země. Staří Germáni a Seveřané mluví o obětování obra Ymira (Ymiho), z jehož kostí, masa a krve vznikly součásti pozemské krajiny. Vlastní verzi prvotního rozčtvrcení má i védská Indie, kde v Rgvédu se říká, co stvořili bohové z těla prvotního Puruši – z jeho úst (v jiném mýtu z jeho mysli) povstali bráhmani (kněží a obětníci), z jeho paží vládci a bojovníci, z jeho stehen zemědělci či řemeslníci a z jeho nohou nevolníci. Akkadské texty mluví o tom, jak zánikem prvotního moře Tiámat vznikla matka země téhož jména – bohyně Tiámat.

Ve všech těchto případech se setkáváme s krvavou obětí velkého předka, který posloužil jako surovina k vytvoření nynějšího světa. V některých mýtech je tomu úplně jinak, jako například v biblickém stvoření světa, jak je vylíčeno v První knize Mojžíšově (zde je svět tvořen vůlí Boha v sedmi dnech) i když i pozdější křesťanství vychází z představy násilné smrti znamenající oběť a obrození (Kristovo ukřižování je obětí přinášející nový život).

Usmrcení obra Ymiho bohem Ódinem a jeho bratry

Maňdžušrí

Maňdžušrí

Maňdžušrí (tibetsky Džam-dpal), bódhisattva, patron moudrosti. Spolu s Avalókitéšvarou a Vadžrapánim tvoří trojici ochránců (rigs-gsum mgon-po) buddhismu.

(Pro detail klepni na obrázek !)

Vadžrapáni

Vadžrapáni

Vadžrapáni (tibetsky Phjang-na-rdo-rdže), bódhisattva „s vadžrou (hromoklínem) v ruce“, přední ochranné božstvo mahájánového buddhismu. Spolu s Avalókitéšvarou a Maňdžušrím tvoří triádu nejuctívanějších bódhisattvů.

(Pro detail klepni na obrázek !)

Skalní malby a trans

Skalní malby a trans

Samotný trans, považovaný za nadpřirozený zjev, bývá ve skalním umění znázorněn dvěma metaforami:

1. Metafora smrti

Šamani popsali trans jako smrt, vzhledem k fyziologické analogii mezi průběhem transu a umíráním. Individuum v transu ztrácí kontrolu motorických funkcí, má vypoulené oči, zpomalený dech a pulz, tělo se kroutí a nakonec strne. Může se objevit i krvácení z nosu a úst, které se obzvláště považuje za nadpřirozený úkaz. Upadnutí do transu je vlastně formou šamanova sebeobětování.  Jelikož šaman a jeho pomocní duchové jsou v transu ztotožněni, často krvácejí i zvířecí figury. Některé scény znázorňující lov či zabití ve skutečnosti znamenají, že šaman identifikovaný se zvířecím duchem zdánlivě zemřel (upadl do transu), aby například přivolal déšť. To je zřejmě důvod pro opakované znázornění symbolu smrti.

2. Metafora letu do nadpřirozeného světa

Šaman, transformován do ptačí podoby, je schopen letu do nadpřirozeného světa. Tato víra je často vyjádřena tím, že šamanovo oblečení, a zejména čelenka z per, ptačí podobu připomíná. Ve skalních malbách se často objevují zobrazení šamanů se stylizovanými křídly, drápy či čelenkami.

Během některých transů může šaman prožít stav beztíže, změny ve vidění perspektivy, ba dokonce může pocítit, že je ptákem. Je tedy možno soudit, že většina skalního umění byla vytvořena šamany a zobrazuje jejich vidění v transu. V mnoha případech byl hlavním důvodem pokus přivolat déšť. Pro skupiny lovců-sběračů, kteří žili ve vyprahlé krajině s nedostatkem potravy, byl déšť životodárný. Věřili, že právě tato intervence šamanů v nadpřirozeném světě jim pomůže přivolat déšť a přežít.

Stojí za povšimnutí, že šamanismus měl význam zejména pro společnosti lovců-sběračů a po příchodu zemědělství zřejmě svůj význam postupně ztrácel. Je alespoň známo, že ve skalním umění pozdějších kultur šamanistické znaky postupně mizely.

Symbolika šamanova vidění

Symbolika šamanova vidění

Většina skalních a jeskynních maleb jsou šamanem zaznamenaná vidění o vstupu do nadpřirozeného světa. Do tohoto světa může vejít například skrze štěrbinu ve skále vchod do jeskyně a podobně. Při pokračování ve své cestě pak potkává různé nadpřirozené bytosti, duchy svých předků, démony, mytologická zvířata. S některými z nich musí bojovat a jiní mu předávají vědomosti a moc. Duchovní pomocníci, kteří jsou často zobrazováni ve zvířecí formě (nezřídka jako drobné figurky), jsou podle legendy lidští duchové převtělení do zvířecí podoby a uvedou šamana do nadpřirozeného světa. Zjevující se antropomorfové mohou být samotným šamanem či někým, komu šaman může buť uškodit, nebo naopak pomoci.

Zvířecí duchovní pomocníci přispívají k získání speciálních nadpřirozených schopností, jako je například přivolání deště. Spolu s dešťovými mraky bývají často zobrazováni i hadi. (Moderní Indiáni Hopi, žijící v severní Arizoně, dodnes přivolávají déšť tradičním hadím tancem, k němuž používají živé chřestýše.) Lidské figury bývají ve vizích portrétovány v protažené formě s vypoulenýma očima a s tykadly na hlavě. Zdůrazněné oči mohou symbolicky vyjadřovat šamanovu schopnost dívat se „mystickýma očima“ do budoucnosti či minulosti, vidět duchy, příčiny nemocí apod. Antropomorfové s ptačími charakteristikami (křídly, drápy) pravděpodobně znázorňují schopnosti šamamanů letět do nadpřirozeného světa. Některé antropomorfní figury mají korunu nebo kořeny a v rukou často drží svazky rostlin.

Geometrické vzory,  jako jsou vlnovky či kosočtverce mohou znázorňovat pomocného ducha například chřestýše, koncentrické kruhy či spirály zřejmě znamenají větrný vír či tornádo, což jsou koncentrované přírodní síly obsahující duchy, kteří šamana mohou dopravit do nadpřirozeného světa. V souvislosti s antropomorfy se často objevují řady bílých teček, které patrně vyjadřují šamanovu symbolickou smrt nebo jeho únik z reality.

Avalókitéšvara

Avalókitéšvara

Avalókitéšvara (tibetsky Spjan-ras-gzigs-dbang-phjung) bódhisattva „pronikavého pohledu“. Hlavní lamaistické božstvo, symbol nekonečného soucitu a milosrdenství, patron Tibetu převtělující se do jeho dávných králů a dalajlamů.

(Pro detail klepni na obrázek !)

Šákjamuni

Šákjamuni

Šákjamuni (tibetsky Šákja-thub-pa) mnich z Šákjů, princ Siddhártha Gautama (asi 560-480 př.n.l.) zvaný Buddha, zakladatel buddhismu.

(Pro detail klepni na obrázek)

Buben

Buben

Buben má nezastupitelné místo v šamanismu. U sibiřských národů si dřevo na jeho rám šaman většinou vyřízl ze stromu, který byl jeho osobním stromem života. Buben představuje šamanovo jízdní zvíře, někdy je proto zván sobem nebo koněm, na kterém se šaman vydává do božských nebo podsvětních oblastí. Rytmické bušení do bubnu, většinou s vysokou frekvencí úderů, navozuje změněné stavy vědomí, buben tedy slouží šamanovi při jeho vlastním učení, léčení , iniciaci i při všech dalších příležitostech kontaktu s duchy. Buben donedávna byl v euroasijské oblasti nejdůležitějším šamanovým nástrojem, kterému se tak dostávalo odpovídající úcty, např. měl v obydlí vyhrazeno zvláštní místo. Velké bubny užívané laponskými šamany nesly výzdobu znázorňující laponskou mýtickou kosmografii. Podobně tomu bylo u sibiřských turkotatarských skupin.

V Africe, Jižní Americe a na Nové Guineji má u primitivních zemědělců velký význam pro dorozumívání signální buben – štěrbinový buben. Je to část kmene stromu, který je kromě konců dutý. Nahoře je úzká štěrbina, na kterou se tluče. Existují rozmanité soustavy signálů slyšitelných na několik km. Jestliže buben slouží na komunikaci mezi lidmi, na místo obřadního nástroje pro komunikaci s duchy pak následuje požití jiného nástroje. U zemědělských národů bylo také rozšířené užívání bubnu při dešťovém obřadu, z jihovýchodní Asie jsou k tomu účelu známy bohatě zdobené bronzové kotle, které mnohdy svému účelu sloužily po celá staletí. V Číně byl buben rovněž hojně užíván k ceremoniálním účelům, zvuk byl vnímán jako hromobití.

Mýtická malba kosmu na Laponském bubnu