Syntéza z pohledu psychologie
V chemii je syntéza postup, kdy z jednoduchých látek vzniká substance. Ve filozofii od doby, kdy Hegel rozpracoval dialektiku, znamená syntéza sjednocení různých, snad i protikladných elementů jako teze a antiteze do nového, vyššího celku. Od Platóna má dialektika (umění rozhovoru) vést k tomu, aby se pomocí dialogu dospělo k perspektivě pravé ideje – u Platóna prostřednictvím přesvědčování, u Aristotela zvážením pro a proti, z čehož vyplyne definitivní vysvětlení. Hegel zavedl do dialektiky idealistickou myšlenku, že pro a proti nemusí zůstat buď-anebo, nýbrž z obou stanovisek může vzejít směs oprávněných představ, která v sobě obsahuje přechod na novou, vyšší úroveň poznání. Proto k tezi a antitezi přidává pozici spojující obě stanoviska v ní zahrnutá, tedy syntézu, jež sjednocuje a řeší protiklady a tvořivě je transcenduje. Za předchůdce Hegelovy syntézy lze považovat myšlenku transcendentní syntézy u Kanta. Za transcendentální syntézu Kant pokládá schopnost lidského vědomí rozpoznávat v nějaké původně nerozlišené rozmanitosti pořádající souvislosti a ty propojovat v rozumovém poznání.
Pro C.G.Junga je představa, že se mohou spojovat odlišná, dokonce protikladná stanoviska do vyšší syntézy, tak základní, že při vymezení zásadního rysu své psychologie hovoří o synteticko-konstruktivní metodě analytické psychologie, a to narozdíl od reduktivně-analytické metody psychoanalýzy. Psychoterapie je pro něj dialektický nebo také dialogický postup. Terapeut sice musí mít obecné poznatky a teorie, nemůže je však přímo přenášet na jednotlivého člověka. I aristotelovská diskuse buď-anebo a rozhodování je ve skutečném dialogu spíše vyjímkou. Stanovisko pacienta a terapeuta místo toho musí projít jako v alchymické proceduře terapeutickým dialektickým procesem – to znamená, že obě stanoviska se musí prověřit, rozpustit, rozložit, zemřít a potom v obou znovu osobním způsobem proměněna vzniknout. Tak probíhá během terapie syntetický proces u pacienta i terapeuta.
Jung je přesvědčen, že tváří v tvář náročným životním otázkám, třeba když jde o etické základy, si terapeut musí sám pro sebe vypracovat jako tezi svou vlastní pravdu. Jestliže však není připraven vystavit své vlastní přesvědčení alchymickému procesu rozkladu v konfrontaci s individuálním a konkrétním člověkem, potom nemůže ani terapeuticky něco způsobit u pacienta, ani sám sebe udržovat ve spojení s plynutím života.
Význam syntézy je u Junga propracován, nejen pokud jde o terapeutický rozhovor a terapeutický vztah, ale je zřejmý i v jiných souvislostech. Tento syntetický koncept se například odráží v transcendentní funkci jako procesu a schopnosti propojit vědomí a nevědomí s cílem a dosáhnout nového zaměření – samozřejmě tento koncept souvisí s chápáním povahy a funkce symbolu, jakož i představy sjednocení protikladů v mysteriu coniunctionis, mystické svatby či překonání smrti.
O něco později nežli Jung, ve dvacátých letech 20.století vytvořil italský psychoanalytik R.Assagioli, psychosyntézu, mimo jiné i proto, aby se vymezil vůči Freudově psychoanalýze. Vychází z představ osobního a transpersonálního bytostného Já a nezbytnosti uskutečnit bytostné Já ve smyslu syntézy rozdílných částí osobnosti. Psychosyntéza na základě svého celostního přístupu byla později přijata a dále rozvíjena jako transpersonální a humanistická psychologie.
