Mystická participace

Mystická participace

Mystická participace (neboli účast), je pojem, kterým se popisuje fungování života prastarých domorodých kultur. Jde v podstatě o vnímání jednoty všeho živého i neživého, jako je tomu třeba v původním animismu (víceméně je to psychosociální popis animismu). Tento způsob vnímání a prožívání světa je starší než ze 7.tisíciletí př.n.l. Byl vlastní nejstarším loveckým a sběračským společenstvím. Jejich eminentním náboženským projevem byl šamanismus. Šaman byl vlastně strážcem spontánních mýtických představ lidstva po tisíce let před vznikem prvních zemědělských osad. Cesta šamana je cestou individuální vnitřní vize, ovšem musíme si uvědomit, že mezi tím, co se myslí individualitou dnes a co znamenala individualita dřív, je velký rozdíl. Dnes to znamená odlišnost, tehdy prohloubené prožívání.

Šaman čerpá své vedení z extáze a ze snů. Jak říká M.Eliade: “Absorbuje do sebe sílu, kterou pro nedostatek lepšího termínu můžeme nazvat hierofanické uvědomění – je to uvědomění si, že je NĚCO, co obývá jak zemi, tak naše nitro, a co činí svět posvátným.” Šaman je velkým odborníkem na duchovní otázky, zná lépe než kdokoliv jiný četná dramata, rizika a nebezpečí duše. V primitivních společnostech představuje šamanismus to, čemu se v rozvinutějších náboženstvích říká mysticismus a mystická zkušenost.

V loveckých společenstvích spočívalo zasvěcení do života v sebeobjevení. Žádný společností zaručený obraz Boha nebyl, představa jakého Boha by člověk měl objevit v postatě neexistovala. Toto společenství předpokládalo, že cokoliv mladý člověk objeví, bude ctěno a přijato jako jeho cesta daná Bohem. Je ovšem třeba dodat, že mládež v loveckých společnostech byla zasvěcována též do obecného loveckého mýtu, tj. obecných přestav týkajících se života a smrti, vyrovnání se se zabíjením zvířat a podobně, že toto “sebeobjevování” v žádném případě nemůžeme chápat jako nějakou sebeanalýzu, a “cesta daná Bohem” byla v souladu s “cestou” celku, vize určovala osobní podíl na této společné cestě.

Tedy šlo o mystickou účast na světě, ve kterém tito dávní lidé žili, poznání jeho posvátnosti, individuální vnitřní vize namísto dogmatu určovaného společností (jako bylo pravidlem v pozdějších zemědělských kulturách a jejich následných náboženských systémech), objevování vnitřních zdrojů a realizace vtělených principů. To byl způsob života archaických společností, které neoddělovaly život světský od života duchovního.

Transcendentní funkce

Transcendentní funkce

C.G.Jung označuje jako transcendentní funkci tvůrčí finálně orientovanou schopnost psýché sjednocovat páry protikladů v syntézu. Transcendentní funkce je zvláště viditelná v tvoření symbolů. Pro pochopení transcendentní funkce je základní to, že obsahy nevědomí mohou zobrazovat kompenzaci pro obsahy vědomí a že léčení a individuace jsou možné pouze v tvůrčím vztahu mezi vědomím a nevědomím. Jung zvolil tento pojem, protože jeho prostřednictvím se spojuje vědomí a nevědomí a organicky umožňují přechod z jednoho zaměření do jiného.

V terapeutickém procesu zprostředkuje terapeut pacientovi transcendentní funkci tím, že mu pomáhá uvést vědomí a nevědomí do vzájemného vztahu. K tomu dochází například díky zásadní akceptaci pacienta právě v jeho konfliktech, odporech a protikladech, díky empatickému porozumění komplexním souvislostem a díky připravenosti brát vážně nevědomé informace.

Předpokladem pro rozvoj účinků a možností transcendentní funkce je symbolické zaměření. Na jeho základě nevykládáme manifestace nevědomí jako znaky a jako elementární pudové procesy, nýbrž je chápeme jako dynamické a mnohoznačné symboly.

Jung o tom říká: “Když se nám podařilo zobrazit nevědomý obsah a porozumět smyslu zobrazeného, vyvstává otázka, jak se já zachová k této situaci. Tím začíná konfrontace já s nevědomím. To je druhá a důležitější část procedury, sblížení protikladů a vznik a vytvoření toho třetího – transcendentní funkce. Na tomto stupni už nemá vedení nevědomí, nýbrž já.”

Fraktální kompozice – III

Fraktální kompozice – III

Algodelia

Nová kompozice vytvořená v modulárním syntetizéru NordModular G2. Tentokrát jde o kombinaci dvou semifraktálních algoritmů, jejichž základem je mandelbrotova množina a dva náhodné generátory.

Stáhnout mp3 ! (čas 3m30s)

Animismus

Animismus

Animismus je podle S.Freuda jeden ze systémů myšlení vysvětlující celý svět jako celek. Lidstvo v podstatě prošlo třemi velkými koncepty představ o světě: animistickým či mytologickým, náboženským a vědeckým. Animismus, i když byl první, byl nejvíce konsekventní (důsledný), nejvíce vyčerpávající a nejlépe vysvětlující esenci světa. Tento první kosmický koncept byl vlastně psychologickou teorií. Podle S.Freuda animismus ještě není náboženství, ale většina jiných badatelů se domnívá, že animismus je nejjednodušší formou náboženství, vírou, kultem duchů a duší, které mají všechny živé a neživé objekty. R.Karsten celou řadu zvyků indiánských etnik vysvětluje právě velmi rozvinutým animismem indiánů.

Animismus je základní a neodmyslitelnou součástí šamanismu na celém světě. Duchové zde mají svoji inteligenci, emoce, vědí, co je láska, bolest, strach, nenávist, radost, odvaha a mohou být dobří i zlí. Jsou vnímaví k lidským prosbám, modlitbám a obětem. Členové těchto kmenových společenství se cítí neustále ohrožováni zlými duchy, kteří jsou samozřejmě nejvíce nebezpeční během kritických fází lidského života, jako je třeba početí, narození, puberta, svatba, nemoc a smrt. Tito lidé vyhledávají šamany, různá média, rituály, tabu a možnosti, jak duchy zastavit a odehnat. Někdy stačí prostý útěk, fingovaný únos nevěsty, změna jména, čímž nemocný získá jinou duši, a tím jednoduše zmate démony. V případě, že démon do člověka vnikl, musí šaman zahájit purifikaci (očistu). K budoucí imunizaci proti dalším útokům démonů se brání magickými praktikami, a protože věří, že do lidí vstupují přirozenými otvory, chrání je například obřízkou, ozdobami uší, rtů a nosů, které nemají pouze krášlící funkci, ale především jsou to ochrané amulety. Podobně slouží i malování a tetování těla, péřové ozdoby krku, paží a nohou. Je pravděpodobné, že tyto animistické koncepty formovaly víru v tajemnou i léčivou sílu nepersonální povahy sídlící dočasně ve věcech, zvířatech i rostlinách. Melanésané ji nazývali “mana”, Japonci “kami”, Tlingitové “yok”, Dakotové “wakan”, Irokézové “orenda”, Omahové “wakonda”, Huroni “oki”, či Algonkinové “manitú”, což je však možno považovat spíše za animatismus (víra v nadpřirozené amorfní síly).

Podstatou animismu je pocit jednoty s živoucím vesmírem, kdy se člověk cítí součástí většího života. Vše, co existuje, je živé. Moderní fyzikové již také vědí, že neživé věci takzvaně “žijí”, a to ať už se jedná o atomární kvantové pohyby ve hmotě a nebo třeba samoorganizaci, pravděpodobnosti v přírodě či množení buněk a jiné. A právě tento takzvaný pananimismus (všeanimismus či celostní animismus) dává šamanovi veškerou sílu i moc.

Šamanismus v Austrálii

Šamanismus v Austrálii

Staré skalní kresby v Austrálii jako například v Arnhemské zemi ukazují schopnosti určitých jedinců (pravděpodobně místních šamanů) léčit a létat na velké vzdálenosti už v dávných dobách. Australští Aboridžinci (jak se obecně nazývají rozmanitá etnika na tomto území) věří, že duchové jejich zesnulých předků žijí na vrcholech skalnatých hor (vzhledem k tomu, že v australské krajině se těchto skalnatých masivů nevyskytuje takové množství, tak musely tyto objekty v přírodě vzbuzovat úctu místních obyvatel). Zvlášť uctívají skalní pukliny a jeskyně v těchto horách, protože říkají, že zde žijí jejich předkové. Stejně tak hučení větru si velmi často vysvětlují jako poselství duchů. Z tohoto důvodu pravidelně provádějí obřad zvaný “kanburi”, jakýsi rituální tanec kolem nejvyšší hory v okolí, aby si naklonili duchy předků, o nichž věří, že je ochraňují. Jsou přesvědčeni, že duch lidské bytosti je stále v kontaktu s vyššími duchovními sférami bytí, přestože v běžném stavu vědomí si tento kontakt neuvědomují. Proto může docházet k přímému styku mezi lidskou a božskou rovinou bez nutnosti jakéhokoliv prostředníka (což je ve světové kultuře velice ojedinělý jev, protože většina kultur vyžaduje nějakého prostředníka pro styk, jako třeba šamana, kněze či kmenového stařešinu). Australský šamanismus vzájemně komunikuje mezi těmito dvěma oblastmi díky šamanským technikám extáze, avšak každý, kdo má dostatečně silnou motivaci, se může stát svým vlastním šamanem a získat přímo inspiraci a poučení z duchovního světa. Další zajímavostí je, že zdejší šamani nemusejí být mentálně ani tělesně postižení, jak tomu často bývá v ostatních částech světa, ale naopak musejí být zcela zdraví (ve většině kultur je šamanem postižený či nemocný člověk, který je svou nemocí jakoby oddělen od ostatní části populace, čímž se stává vyjímečný).

Aboridžinci mají opravdové duchovní rovnostářství. Jejich metody komunikace s duchovními silami zahrnují použití různých posvátných rostlin s psychotropními účinky. Buben a jiné rytmické nástroje hrají klíčovou úlohu v náboženském životě lidí obecně a v práci šamana zvlášť. Bubny jsou zde častěji vyráběny z dutých kmenů než z napnutých zvířecích kůží. Mají i jiné hudební nástroje, jako například dřevěnou troubu vyrobenou převážně z prožraných větví eukalyptu termity, zvanou “didgeridoo nebo yedaki”, na kterou vydávají nekonečný brumlavý zvuk a doplňují ho použitím různých hrdelních technik a napodobování zvířecích zvuků. Tento nástroj je většinou doprovázen pomocí rytmických dřívek, které vyluzují ostré rytmické klepání. Všechny tyto nástroje používají šamani spolu s rituálním tancem a vdechováním kouře posvátných rostlin, aby navodili stav tranzu, kterému říkají “čas snění”. Ten však není spojován s posedlostí duchovními bytostmi, ale spíše s rozšířením vědomí do duchovní oblasti. V tomto stavu jsou schopni přinést zpět skryté poznání ku prospěchu společenství i sebe sama. V bubnování je důležitá ozvěna, protože tvrdí, že zvuk obíhá kolem vrcholu hor, kde echo vrací duchy, žijící v kosmických sférách kolem hor, zpět do lidského světa. A pochopitelně také pomáhá šamanovi vstupovat do změněných stavů vědomí. Buben a didgeridoo je tedy nástrojem k cestování do “času snu”, aby mohly být vykonány určité činy, ať už je to vyhledání ztracené duše nebo ztracené síly nemocného člena společenství, porada s duchovními učiteli o nějakém problému nebo šamanská iniciace.

Adepta někteří Aboridžinci připoutávají u pohřebišť, kde čeká na oslovení duchy zemřelých. Šamanova iniciace obsahuje rituální smrt, zmrtvýchvstání a výstup vzhůru. Šaman na cestu do nebes změní své tělo v kostru a kandidáta na zasvěcení zmenší. Vloží si jej do pytlíčku a stoupá vzhůru po Hadu-Duze. Na vrcholu adepta vhodí do nebes, čímž mu způsobí symbolickou smrt. Tam nahoře vloží do novicova těla magické substance “brimures” a krystaly křemene. Adept se po Hadu-Duze vrací zpět na zem, kde jej mistr probudí kouzelným krystalem. Duha se vlastně mění v mytického hada. Další výcvik směřuje k rozvoji a získání “silného oka”, kterým může šaman vidět na celém světě vše včetně nemocí. Ostatně duha je i u jiných etnik na světě mostem mezi dvěma světy, mezi nebem a zemí. Mýty vyprávějí o dávném propojení mezi nebem a zemí, které bylo vinou rituální chyby zrušeno, ale šamani jsou schopni jej obnovovat. Schopnost vystupovat po Hadu-Duze dává šamanovi moc magických krystalů křemene. Australští šamani popisují lidské vědomí po smrti jako “prožívání v nekonečnu”, což poukazuje na to, že individuální bod kontaktu s nekonečností kosmického vědomí se rozšiřuje, až je stejně velký jako toto vědomí. Lze opravdu říci, že základní meditativní a mystické zkušenosti australských šamanů jsou stejné jako zkušenosti v jiných kulturních tradicích.