Svobodná vůle

Svobodná vůle – Henry Stapp

Kromě řady jiných zkušeností jsme přesvědčeni, že máme svobodnou vůli jednat a rozhodovat. Celý náš organismus má na vyšších úrovních své struktury svobodu rozhodování. Jeho osud a činnost nejsou ovládány mechanickými deterministickými zákony takovým způsobem, abychom byli přesvědčeni, že nemáme svobodnou vůli.

Lze namítnout, že žádná svobodná vůle neexistuje, protože podle kvantové teorie naše rozhodování je určeno slepým výběrem. Henry P. Stapp se toto tvrzení snaží vyvrátit. Tvrdí, že výběr operačních postupů v našem mozku není slepý. Pokud by se kvantové jevy vyskytovaly na úrovni jednotlivých neuronů, pak by takový výběr mohl být slepý. Každý operační plán by byl důsledkem několika miliónů až miliard nezávislých náhodných výběrů. Avšak výběr operačního plánu je realizován organismem jako celkem, protože důsledky každého uskutečnění operačního plánu ovlivňují celý organismus. Podmínky a předpoklady každého takového jevu jsou vyjádřením záměrů a cílů celého organismu. U nižších organismů je takovým cílem zachování života.

Konečné rozhodnutí mezi možnými alternativami není nahodilé, ale má těsnou souvislost s potřebami a záměry celého organismu. Výběr je řízen řadou způsobů, v nichž se projevuje snaha organismu vytvořit operační plán, který bude v souladu s jeho potřebami a s vlivem okolního prostředí. Výběr je proveden na základě podmínek definovaných informacemi z vnějšího prostředí a potřebami organismu.

Všechny alternativní možné operační postupy koherentních akcí organismu povstávají z kvantových fluktuací. Kvantová mechanika každému postupu přiřazuje statistickou váhu, která odráží potřeby organismu jako celku. Ze statistického hlediska si můžeme představit přiřazení podmíněných pravděpodobností. Konečný výběr operačního plánu je podmíněn těmito váhami a proto každá akce nebo rozhodnutí jsou z hlediska organismu rozumné. Tato spletitá kvantově mechanická hra možností a určeností umožňuje organismu účinně prosazovat své vlastní cíle výběrem z potenciálních možností. Ačkoliv žádná živá bytost nemá plnou kontrolu nad situací, v níž se právě nachází, procesem mikroskopicky řízené deterministické evoluce přerušované organicky významnými výběry realizuje své jednotlivé akce. Každá taková akce je přitom vybírána celým organismem a je vnímána jako celek.

V rámci současné kvantové teorie existuje ještě možnost prvku “čisté náhody”, který volí operační plán “náhodně”. Zda se tento prvek “čisté náhody” stane trvalou vlastností základní fyzikální teorie, není dosud jasné. Henry P. Stapp se domnívá, že tato “čistá náhoda” je odrazem našeho nepochopení příčinnosti, která může být v některých případech nelokální, a proto ji lze obtížně studovat v rámci současné lokální teorie. V roce 1995 Henry P. Stapp podrobně popsal proces uskutečňování a možnost, jak nahradit prvek “čisté náhody” nelokálním příčinným procesem, který vytváří subjektivní pocit vlastního “já” a představuje spíše než “čistou náhodu” zdroj rozhodnutí mezi možnými akcemi.

Experimenty ale dokazují, že běžné fyzikální jevy při slabém gravitačním poli (zanedbatelném v mikroskopických rozměrech) a při nízkých energiích lze interpretovat pomocí relativistické a lokální kvantové teorie pole. O nějakých nelokálních procesech v mozku lze tedy úspěšně pochybovat.

Angiras

Angiras

Védský zřec či mudrc spojovaný s kultem ohně, jemuž je připisováno autorství řady hymnů Rgvédu. Bývá pokládán za prvního obětníka a zakladatele obětního rituálu a v království předků zastává úřad vrchního velekněze. V pozdější mytologii má Angiras, zrozený z mysli božského Brahmy, přisouzenu úlohu učitele transcendentních pravd. Se svými manželkami, z nichž každá symbolizuje určitou duševní schopnost či ctnost, podle pověsti zplodil předky válečnické kasty kšatrijů, a je tedy zároveň považován za jednoho ze zakladatelů lidského rodu.

Jako mudrc, který osvítil svět svým věděním, je Angiras spojován se světlem a světelnými jevy. Sám bývá ztotožňován s planetou Jupiterem, jeho dcery ztělesňují jednotlivé měsíční fáze a do souvislosti se svítivými tělesy na obloze jsou zpravidla uváděni i jeho mužští potomci – Angirasové – kteří zajišťují spojení mezi světem lidí a bohů. Nakonec vystupují i v úloze poslů, kteří přenášejí lidské obětiny do nebeských sfér.

Archetyp matky

Archetyp matky

Pozadím obrazu Velké matky - z psychologického pohledu – je mnohem obsáhlejší archetyp matky, který představuje preexistentní, preformující a v tom smyslu nenázorný strukturní element v psýché, který náleží ke kolektivnímu nevědomí. Archetyp matky a jeho proměňující charakter způsobuje v psýché odpovídající fantazie, myšlenky, pocity, snahy, konání a motivace, které jsou “mateřsky specifické” a podporují nebo naopak zamezují růst osobnosti.

Archetyp matky jako strukturní element kolektivního nevědomí není statický, ale orientovaný procesově, a proto má vývojově psychologicky nesmírný význam, v podstatě podle dispozice a zkušenosti s okolím určuje vztah matky a dítěte. Na jeho dostatečně dobré konstelaci závisí primární vztah mezi matkou a dítětem, který má dalekosáhlý význam pro optimální vývoj vztahu já a bytostného Já.

Pokud je tento vztah matky a dítěte pozitivní konsteluje v dítěti psycho-biologickou celost, která je nezbytným předpokladem v procesu individuace ve smyslu uskutečňování bytostného Já. Jestliže naopak působí archetyp matky v negativním aspektu, pak se bytostné Já konsteluje nedostatečně a primární vztah se odvíjí ve znamení nedůvěry a existenciální nejistoty a jáské funkce se integrují v nedostatečné formě.

Osobnost a vlastní já

Osobnost a vlastní já – Henry Stapp

William James koncem 19. a počátkem 20. století uvedl, že naše vědomá zkušenost je diskrétní kompozice. Buď nevnímáme nic nebo vnímáme něco v jistém vnímatelném množství. Tento fakt je v psychologii označován jako “prahový” zákon vnímání. Buď nemáme žádný prožitek a nevnímáme žádnou změnu, anebo vnímáme jisté měřitelné množství obsahu nebo změny. Naše znalost reality roste doslovně po kapkách vnímání. Na druhé straně kvůli složitosti našeho organismu máme pocit, že naše vnímání reality je spojité.

Vědomí “vlastního já” představuje určitý proud myšlení. Můžeme si pamatovat, co bylo předtím a vzpomínáme si na věci, které jsme poznali. Jsme schopni bezpečně označit sami sebe a vydělit se ze svého okolí. Toto “já” je empirickým souhrnem objektivně poznaných věcí. Nejen z psychologických důvodů vlastní “já” chápeme jako určitou neměnnou metafyzickou entitu, jako “duši” nebo “čisté ego” nacházející se mimo čas. Na druhé straně se naše mysl v každém okamžiku mění vnímáním a uvažováním. Stále však jsme schopni jednoznačně prohlásit “toto jsem já, toto je moje mysl”.

Osobnost je posloupností diskrétních psychologických (vědomých) prožitků, probíhajících v určité hmotné struktuře (mozku a těle), která se vyvíjí v souladu s deterministickými zákony kvantové mechaniky. Každý vědomý prožitek je novou entitou, která povstává “z popela” staré entity. Tato stará entita vždy obsahuje tendence v naší paměti nebo v těle pro vznik entity nové.

Z vlastní zkušenosti jsme přesvědčeni, že vnímání “vlastního já” je trvalé, spojité a nepřerušované. Henry P. Stapp se proto pokouší vysvětlit “vlastní já” jako určitý aspekt struktury individuálních diskrétních vědomých prožitků. Tvrdí, že každý vědomý prožitek obsahuje jistý “okraj”, které obklopuje centrální obraz a poskytuje pozadí, do něhož je tento obraz zasazen. Pomalu se měnící “okraj” umožňuje uvědomit si situaci, v níž se daný jev právě odehrává, tedy určitou historii jevu. Vnímání “vlastního já” probíhá právě v tomto “okraji”. Nejde jen o iluzi, protože naše fyzické tělo a mozek trvale existují v čase a představuje zásobárnu vzpomínek a prožitků, které můžeme vyvolat, přestože podle tohoto modelu naše vědomí je diskrétní entitou. Naše vědomí a myšlení obsahuje tedy komponenty, které jsou řazeny v našem psychologickém čase. Proto každá mysl a vědomí uvnitř své vlastní struktury obsahuje aspekt, který odpovídá fyzikálnímu toku času.

Archetyp dítěte

Archetyp dítěte

Vzhledem k přemáhající síle a energetizujícímu účinku motivu dítěte – obrazy dítěte hýbou každým člověkem, který na ně pohlíží, mobilizují energii, náklonost a obětavost – vychází analytická psychologie z archetypu dítěte jako základu obecně lidského živého vztahu k dítěti. V biologické oblasti patří do této souvislosti u člověka i zvírěte “schéma dítěte či mláděte” jakožto zastoupení v instinktivní rovině.

C.G.Jung se touto tématikou zásadně zabýval ve své práci “K psychologii archetypu dítěte”. Jako archetypový motiv a symbol ukazuje dítě podle Junga, za sebe, za konkrétní příběh dětství a vzpomínku na dětství individuální i kolektivní duše před vývojem já a vědomí. Jak říká: “V každém dítěti se symbolizuje předvědomá i vědomí přesahující podstata člověka. Jeho předvědomá podstata je nevědomým stavem raného dětství, vědomí přesahující podstata je anticipací v podobě analogií sahající až za smrt. V této představě se vyjadřuje úhrnná podstata duševní celosti”.

Dítě tedy může představovat prvotní formu původní i rozvíjející se a budoucí celosti. Konfrontuje s minulostí, tzn. s původními prvotně vlastními možnostmi jednotlivce i lidství a jejich vývojového osudu. Může kompenzovat a korigovat současnou situaci vědomí a ukazuje do budoucnosti, na budoucí osobnost, která se může vyvíjet v individuačním procesu: “Dítě je potenciální budoucnost, proto znamená vystoupení motivu dítěte, zpravidla předjímání budoucího vývoje. Jestliže se objeví ve vnitřních obrazech, fantaziích a snech, připravuje se budoucí proměna osobnosti”, jak říká Jung.