Muzikoterapie

Muzikoterapie

Muzikoterapie jakožto léčení pomocí hudby má dlouhou tradici. První svědectví o léčivém účinku hudby existují z Egypta a Číny asi kolem roku 1000 př.n.l. V šamanských rituálech má hudba důležitou funkci po mnoho tisíc let. Hudba je obrazem kosmického řádu stejně jako nástrojem magického a terapeutického ovlivňování. Známé je například ve Starém zákoně vyprávění o Davidově hře na harfu, která měla zjasnit náladu krále Saula. V Řecku líčí harmonizující sílu hudby mýtus o Orfeovi. To pokračuje v pýtagorovském pojetí harmonie vesmíru a lidské přirozenosti, kterou představuje hudba. Proto také podle nich hudba ovlivňuje tělesný i duševní stav lidí. U Platóna patří hudba k duševní hygieně, jako prostředek proti dioýsovskému běsnění slouží apollónské proměně erótu. V řeckých chrámech zasvěcených léčení se využívalo hudby – Cheirón, Asklépiův učitel, je také vychovatelem hudebníků.

Systematické rozpracování muzikoterapie probíhalo v polovině 20. stol., kde se již rozlišuje muzikoterapie jako medicínská pomocná léčebná metoda, léčebná-pedagogická, sociálně-rahabilitační metoda a jiné. Muzikoterapie se dnes využívá u neurotických, psychotických a psychosomatických poruch, u závislostních onemocnění, pacientů v kómatu, předčasně narozených kojenců, u vývojových poruch a poruch chování a při tělesných a duševních postiženích. Rozlišuje se receptivní muzikoterapie (naslouchání hudbě) a aktivní muzikoterapie (aktivní hra a improvizace).

V muzikoterapii hrají roli vedle humanistických přístupů zvláště hlubinně psychologické modely terapie. Hudba oslovuje i nejranější předřečové formy vědomí u kojenců, kde jsou muzikální parametry jako zabarvení tónu a rytmus mateřského hlasu rozhodující. V analytické psychologii dokáže hudba zprostředkovávat terapeutovi na základě své symbolické struktury různé imaginace pacienta. Například psycholog Timmermann mluví o archetypovém charakteru nástrojů, rytmu a zvuku, a spatřuje zde “analogii mezi auditivními prvotními strukturami a psychickými tematickými komplexy kolektivního nevědomí”.

Iniciace

Iniciace

Iniciace se používá v souvislosti s mysterii jako pojem pro přípravu, případně zasvěcení do mysteria. Zpravidla je rituálně iniciován, zasvěcen, ten, kdo je ochoten projít určitými stupni zrání nebo zkoušek a osvědčení, nebo v nich už obstál. Teprve potom následuje přijetí do dotyčného společenství nebo do jeho vnitřního kruhu. Etnologie zaznamenala rozmanité formy iniciačních ritů, které mají pomoci adolescentům, chlapcům i dívkám, aby se našli v procesu zrání. Přitom jde o to, aby překonali dosud existující závislost na rodičích, zvláště na matce, a nabyli zodpovědnou samostatnost ve společnosti. Také v naší společnosti existují ještě různé rituály a obřady, ve kterých je charakter iniciace zřejmý nebo se ozývá: například u křtu, přijímání, svatby, přijímacích a závěrečných zkoušek.

Existují však i jiné roviny iniciace, kde jde o odpovídající pokrok na duchovní cestě. Náboženské zasvěcovací rity mají zasvěcovanému zprostředkovat vyšší poznání a transpersonální zkušenost. Například C.G.Jung spatřuje v setkání s nevědomím a s jeho symboly a formami projevu a nakonec i v individuačním procesu “jediný dosud živý a prakticky používaný iniciační proces v západní kulturní sféře”.