Osobnost a vlastní já

Osobnost a vlastní já – Henry Stapp

William James koncem 19. a počátkem 20. století uvedl, že naše vědomá zkušenost je diskrétní kompozice. Buď nevnímáme nic nebo vnímáme něco v jistém vnímatelném množství. Tento fakt je v psychologii označován jako “prahový” zákon vnímání. Buď nemáme žádný prožitek a nevnímáme žádnou změnu, anebo vnímáme jisté měřitelné množství obsahu nebo změny. Naše znalost reality roste doslovně po kapkách vnímání. Na druhé straně kvůli složitosti našeho organismu máme pocit, že naše vnímání reality je spojité.

Vědomí “vlastního já” představuje určitý proud myšlení. Můžeme si pamatovat, co bylo předtím a vzpomínáme si na věci, které jsme poznali. Jsme schopni bezpečně označit sami sebe a vydělit se ze svého okolí. Toto “já” je empirickým souhrnem objektivně poznaných věcí. Nejen z psychologických důvodů vlastní “já” chápeme jako určitou neměnnou metafyzickou entitu, jako “duši” nebo “čisté ego” nacházející se mimo čas. Na druhé straně se naše mysl v každém okamžiku mění vnímáním a uvažováním. Stále však jsme schopni jednoznačně prohlásit “toto jsem já, toto je moje mysl”.

Osobnost je posloupností diskrétních psychologických (vědomých) prožitků, probíhajících v určité hmotné struktuře (mozku a těle), která se vyvíjí v souladu s deterministickými zákony kvantové mechaniky. Každý vědomý prožitek je novou entitou, která povstává “z popela” staré entity. Tato stará entita vždy obsahuje tendence v naší paměti nebo v těle pro vznik entity nové.

Z vlastní zkušenosti jsme přesvědčeni, že vnímání “vlastního já” je trvalé, spojité a nepřerušované. Henry P. Stapp se proto pokouší vysvětlit “vlastní já” jako určitý aspekt struktury individuálních diskrétních vědomých prožitků. Tvrdí, že každý vědomý prožitek obsahuje jistý “okraj”, které obklopuje centrální obraz a poskytuje pozadí, do něhož je tento obraz zasazen. Pomalu se měnící “okraj” umožňuje uvědomit si situaci, v níž se daný jev právě odehrává, tedy určitou historii jevu. Vnímání “vlastního já” probíhá právě v tomto “okraji”. Nejde jen o iluzi, protože naše fyzické tělo a mozek trvale existují v čase a představuje zásobárnu vzpomínek a prožitků, které můžeme vyvolat, přestože podle tohoto modelu naše vědomí je diskrétní entitou. Naše vědomí a myšlení obsahuje tedy komponenty, které jsou řazeny v našem psychologickém čase. Proto každá mysl a vědomí uvnitř své vlastní struktury obsahuje aspekt, který odpovídá fyzikálnímu toku času.

Archetyp dítěte

Archetyp dítěte

Vzhledem k přemáhající síle a energetizujícímu účinku motivu dítěte – obrazy dítěte hýbou každým člověkem, který na ně pohlíží, mobilizují energii, náklonost a obětavost – vychází analytická psychologie z archetypu dítěte jako základu obecně lidského živého vztahu k dítěti. V biologické oblasti patří do této souvislosti u člověka i zvírěte “schéma dítěte či mláděte” jakožto zastoupení v instinktivní rovině.

C.G.Jung se touto tématikou zásadně zabýval ve své práci “K psychologii archetypu dítěte”. Jako archetypový motiv a symbol ukazuje dítě podle Junga, za sebe, za konkrétní příběh dětství a vzpomínku na dětství individuální i kolektivní duše před vývojem já a vědomí. Jak říká: “V každém dítěti se symbolizuje předvědomá i vědomí přesahující podstata člověka. Jeho předvědomá podstata je nevědomým stavem raného dětství, vědomí přesahující podstata je anticipací v podobě analogií sahající až za smrt. V této představě se vyjadřuje úhrnná podstata duševní celosti”.

Dítě tedy může představovat prvotní formu původní i rozvíjející se a budoucí celosti. Konfrontuje s minulostí, tzn. s původními prvotně vlastními možnostmi jednotlivce i lidství a jejich vývojového osudu. Může kompenzovat a korigovat současnou situaci vědomí a ukazuje do budoucnosti, na budoucí osobnost, která se může vyvíjet v individuačním procesu: “Dítě je potenciální budoucnost, proto znamená vystoupení motivu dítěte, zpravidla předjímání budoucího vývoje. Jestliže se objeví ve vnitřních obrazech, fantaziích a snech, připravuje se budoucí proměna osobnosti”, jak říká Jung.

Ambika

Ambika

Ambika “v sanskrtu zdrobněle matka”, staré přírodní božstvo, původně spojené s kultem plodnosti, v pozdější hinduistické mytologii ztotožňované s ženskou složkou tvořivé energie “šakti” boha Šivy. Podle pověsti v postavě Ambiky soustředili bohové veškerou svoji moc, aby přemohli strašlivého buvolího démona Mahišásuru, jenž uchvátil vládu nad jejich světem. Nebešťané z části sebe samých vytvořili ženu, která ztělesňovala nejenom veškeré božské vlastnosti, ale i nadpozemskou krásu, a v lítém boji démonského vládce, jenž k ní zahořel vášní, nakonec zahubila. Zpodobována bývá na lvu, s osmnácti pažemi, a mezi její charakteristické atributy patří štít a meč – symbol zmaru – zrcadlo a postavička dítěte. Ambika bývá někdy považována též za personifikaci podzimu, nejplodnějšího ročního období, a jejímu rozmaru jsou připisována horečnatá onemocnění a další podzimní neduhy.