Osobnost a vlastní já – Henry Stapp
William James koncem 19. a počátkem 20. století uvedl, že naše vědomá zkušenost je diskrétní kompozice. Buď nevnímáme nic nebo vnímáme něco v jistém vnímatelném množství. Tento fakt je v psychologii označován jako “prahový” zákon vnímání. Buď nemáme žádný prožitek a nevnímáme žádnou změnu, anebo vnímáme jisté měřitelné množství obsahu nebo změny. Naše znalost reality roste doslovně po kapkách vnímání. Na druhé straně kvůli složitosti našeho organismu máme pocit, že naše vnímání reality je spojité.
Vědomí “vlastního já” představuje určitý proud myšlení. Můžeme si pamatovat, co bylo předtím a vzpomínáme si na věci, které jsme poznali. Jsme schopni bezpečně označit sami sebe a vydělit se ze svého okolí. Toto “já” je empirickým souhrnem objektivně poznaných věcí. Nejen z psychologických důvodů vlastní “já” chápeme jako určitou neměnnou metafyzickou entitu, jako “duši” nebo “čisté ego” nacházející se mimo čas. Na druhé straně se naše mysl v každém okamžiku mění vnímáním a uvažováním. Stále však jsme schopni jednoznačně prohlásit “toto jsem já, toto je moje mysl”.
Osobnost je posloupností diskrétních psychologických (vědomých) prožitků, probíhajících v určité hmotné struktuře (mozku a těle), která se vyvíjí v souladu s deterministickými zákony kvantové mechaniky. Každý vědomý prožitek je novou entitou, která povstává “z popela” staré entity. Tato stará entita vždy obsahuje tendence v naší paměti nebo v těle pro vznik entity nové.
Z vlastní zkušenosti jsme přesvědčeni, že vnímání “vlastního já” je trvalé, spojité a nepřerušované. Henry P. Stapp se proto pokouší vysvětlit “vlastní já” jako určitý aspekt struktury individuálních diskrétních vědomých prožitků. Tvrdí, že každý vědomý prožitek obsahuje jistý “okraj”, které obklopuje centrální obraz a poskytuje pozadí, do něhož je tento obraz zasazen. Pomalu se měnící “okraj” umožňuje uvědomit si situaci, v níž se daný jev právě odehrává, tedy určitou historii jevu. Vnímání “vlastního já” probíhá právě v tomto “okraji”. Nejde jen o iluzi, protože naše fyzické tělo a mozek trvale existují v čase a představuje zásobárnu vzpomínek a prožitků, které můžeme vyvolat, přestože podle tohoto modelu naše vědomí je diskrétní entitou. Naše vědomí a myšlení obsahuje tedy komponenty, které jsou řazeny v našem psychologickém čase. Proto každá mysl a vědomí uvnitř své vlastní struktury obsahuje aspekt, který odpovídá fyzikálnímu toku času.
