Bytostné Já

Bytostné Já

Bytostné Já je ústředním pojmem analytické psychologie. Dalece překračuje pojem jáství užívaný jak v běžném jazyce, tak ve většině psychologických a psychoanalytických teoriích. Označuje seberegulující jednotu a polárně-paradoxní celost individuálního lidského organismu v jeho nedělitelném vztahu k životnímu prostředí i světu současníků. Bytostné Já obsahuje veškerý obecně lidský archetypový a individuální potenciál. Organizuje a strukturuje všechny vývojové procesy, tělesné i duševní. Realizace aspektů a možností vývoje, které jsou v bytostném Já dány jako potence, závisí na podmínkách světa bližních i životního prostředí, které mohou vývoj podporovat nebo brzdit. Jáské vědomí je přitom vědomým aspektem bytostného Já, jeho “okem”, s jehož pomocí je bytostné Já schopno se orientovat a částečně i sebe samo reflektovat.

Bytostné Já má – a to je zásadní rozdíl oproti psychoanalytickému pojetí – nejen osobní aspekty, nýbrž i aspekty kolektivní a transpersonální. Archetypovou dimenzi celosti bytostného Já symbolizují obrazy a pojmy nejvyšší lidské hodnoty. Nacházíme je v náboženstvích a filozofiích, mystice a umění, například jako neproniknutelné tajemství, jako univerzum, prvotní energii, kosmickou inteligenci, bytí, Jedno bez jakéhokoliv druhého, Stvoření, život, zlatý květ, átman, tao, božský princip, jako bohyni a boha, jako božskou jiskru, věčné světlo, všezahrnující lásku, jako Sofii, mága, božského hrdinu nebo jako božské dítě. V pohádkách a hrdinských mýtech je to cíl hledání a putování za “obtížně dosažitelným skvostem” nebo živou vodou, v kabale “Ein Sof”, v alchymii “Kámen Mudrců”. V protikladu k této relativně neurčité symbolice bytostného Já existují rovněž zcela konkrétní symboly jedinečnosti.

C.G.Jung o bytostném Já říká: “Bytostné Já není jen neurčité, nýbrž paradoxně zahrnuje také charakter určitosti, dokonce jedinečnosti. To je jedním z důvodů, proč se právě ta náboženství, jejichž zakladateli jsou historické osobnosti, stala náboženstvími světovými, jakými jsou křesťanství, buddhismus a islám. Skutečnost, že bytostné Já obsahuje i jedinečnou lidskou osobnost, odpovídá právě tomu, co je v bytostném Já absolutně individuální, co propojuje jedinečné s věčným a jednotlivé s obecným. Bytostné Já je sjednocením protikladů a právě tento protiklad je zásadním světovým problémem, který zůstává prozatím nevyřešen. Bytostné Já je však absolutní paradoxií, a to právě tím, že v každém vztahu představuje tezi i antitezi a současně syntézu.” Jung uvádí často také jeden alchymický výrok, podle kterého je Bůh kruh, jehož střed je všude a jeho periferie nikde, a vztahuje tuto definici také na bytostné Já.

Bytostné Já lze chápat jako prvotní či základní archetyp, neboť ideu všeobsahující jednoty a celosti existence, z níž se vyvíjí existence individuální, je možné nalézt ve všech kulturách. Je to nejobsažnější archetypová představa, která v sobě zahrnuje všechny ostatní aspekty archetypu. Bytostné Já je sumou veškerých polarit a paradoxů, syntézou minulosti, přítomnosti i budoucích možností vývoje, světla a stínu, “božského” i “ďábelského”, “ženského” i “mužského”, zdravého i patologického, rodícího se i umírajícího. Tento všezahrnující a jednotící charakter vyjadřuje řada symbolů například mandala, čínský symbol jin/jang, kříž nebo spojení muže a ženy.

Boj s drakem

Boj s drakem

Boj s drakem je archetypový motiv v hrdinském mýtu. V mýtech a v pohádkách – zvláště západních – bývá drak nebo velký had spojován s prázdnotou, propastí, hlubinou, chaosem, temnotou, ohrožením, katastrofami, zánikem světa, odporným a strach vzbuzujícím zjevem, s jedem, ohněm a smrtí.

Například západ slunce je je v některých ranných kulturách prožíván jako hrdinný boj slunce a dne proti pohlcující temnotě draka noci. Ranní návrat slunce je výrazem, jeho vítězství nad tímto drakem.

Obecně je drak pro lidstvo obrazem nesoucím projekce zkušeností trvajícího ohrožení ve vnějším světě i v psychickém vnitřním světě. V drakovi se vše zobrazilo a zhustilo v jedné podobě, kterou si člověk může představit jako výraz svých existenciálních obav. Proto vykazují také jiné hrůzu vzbuzující postavy v lidské fantazii – jako třeba démoni, ďábel, čarodějnice, zlá božstva, hororové postavy a příšery - většinou úzké paralely k obrazu draka.

U analytického psychologa Neumanna se vztahuje boj s drakem ke konfliktu mezi jáským vědomím a nevědomím, k vydělení z počáteční situace úrobora a uvolnění z moci rodičovských archetypů. V alchymii reprezentuje drak počáteční chaos či pralátku, nevědomí, z něhož má být v procesu rozpouštění a spojování získán Kámen mudrců, vyšší vědomí.

Za tím, čeho se obáváme a co znehodnocujeme jako chaos, neznámé a cizí, stojí však v pojetí analytické psychologie často nové možnosti vývoje, latentní nevědomé aspekty bytostného Já, kterým dosud nedůvěřujeme. Hrdinská vyprávění o boji s drakem dodávají odvahu postavit se strachu z neznámého a vždy znovu se odvážit k boji s tímto drakem, abychom přemohli zábrany, získali poklad, našli nové možnosti a aby život mohl jít dál.

Boj s drakem tak symbolizuje diferenciaci nevědomých obsahů a jejich integraci do vědomé osobnosti, k níž vždy patří i snášení strachu. Strach je však přirozená, často pomáhající a smysluplná reakce, která je nutná pro zdravou orientaci v životě. Nejlepší zacházení s obavami je proto nikoliv jejich potlačení nebo zabití, nýbrž aktivní vypořádání se s nimi a s obávanými obsahy, které jsou s nimi spojeny. Potom mohou draci ukázat i své pozitivní, podpůrné aspekty, jež nacházíme v představách Indie, Číny a Japonska. Tam je drak symbolem plodnosti a tvůrčí síly, dlouhého života, štěstí a moudrosti.

Bhairava

Bhairava

Bhairava (v sanskrtu strašlivý), označení boha Šivy v jednom z jeho osmi děsivých, zkázonosných vtělení. Je zpodobován často s pěti obličeji, oděný do tygří kůže, husté pletence vlasů mu zdobí srpek měsíce. Jeho jízdním zvířetem je zpravidla pes nebo vlk, ozbrojen bývá mečem, smyčkou, kopím, trojzubcem a sekyrou, na krku má náhrdelník z lidských lebek, kolem těla se mu svíjejí hadi. Často jej lze nalézt jako strážce dveří v šivaistických chrámech a v severní Indii splynul s vesnickým bůžkem Bhairónem, uctívaným v podobě černého psa či červeného kamene.

Balaráma

Balaráma

Balaráma (v sanskrtu silák Ráma), původně zřejmě historická osobnost, přetvořená postupem doby v podobu hinduistických mýtů a legend. V nich vystupuje jako bratr pastýřského boha Kršny a je spojován s umělým zavlažováním, s vinařstvím a vůbec se zemědělstvím. Narozdíl od temně modrého Kršny je Balaráma bílé barvy a odívá se do tmavého. Vedle pluhu a dřevěného tlouku na obilí u sebe mívá meč, vinnou číši, kyj, lasturu a praporec z vějířové palmy. Jako Kršnův starší bratr bývá vyobrazován po jeho pravici a spolu s ním je zpravidla i uctíván. Jedna z mnohých legend praví, že po Balarámově smrti se z jeho úst vyplazil bílý vesmírný had Ananta a zmizel v mořských hlubinách.

Protoindové a příchod Árjů

Protoindové a příchod Árjů

Dávné civilizace, které vznikly v povodí řeky Indu, jsou plné záhad. Neexistují písemná svědectví o jejich dějinách. První seriózní záznamy pocházejí až z doby po smrti Buddhy (kolem roku 486 př .n.l.), který bývá považován za první historickou osobnost Indie. Znalosti dějin se proto zakládají na pramenech, které se obvykle přijímají jen jako pomocná historická svědectví; na archeologii, numismatice, nápisech a na legendách. Není znám přesně  původ těchto civilizací, písmo a ani zánik. Existovaly na území kolem milionu kilometrů  čtverečních, tedy tolika, kolik má dnešní Francie, Velká Británie a Německo dohromady. Měly stovky měst, z nichž některá hostila i desítky tisíc obyvatel. Vznikly a pak se propadly do země  na tisíciletí. Víme jen, že po nich přišli Árjové, ale už není jisté, zda jejich nájezd byl příčinnou zániku, anebo pouze zabrali území zaniklých říší. Dlouhou dobu se o dávných říších vůbec nevědělo a éra Árjů, zahájená jejich vpádem v 2. tisíciletí př.n.l. se považovala za počátek civilizace v povodí Indu, za příchod skutečné kultury na barbarské území. Na tomto omylu vystavěli ideologové fašismu svoji nechvalně známou ideu o hodném Árijci, který civilizoval barbarský svět. Přitom ignorovali skutečnost, že již v jejich době  se vědělo o mnohem starších kulturách v povodí Indu. V 19. století se v Pandžábu (Pákistán), poblíž dnešních lokalit Harappa a Mohendžo-daro, našla města z doby od r.2500 do r.1500 př.n.l.

Patřila k protoindické civilizaci doby bronzové, která se podle prvního místa nálezu nazývá také kulturou harappskou. Někdy se také označuje jako drávidská kultura, podle místního jazyka, který patřil do drávidské skupiny. K systematickému průzkumu nalezišť došlo až mnohem později. V roce 1921, britský archeologický tým pod vedením Sira Johna Marshalla odkryl 400 km severně  od Karáčí jednu z nejstarších metropolí světa, Mohendžo-daro. „Místní obyvatelé nazvali pahorek ve svém sindhském jazyce Móhan džó daró, tj. Návrší mrtvých – snad proto, že už př i stavbě  stúpy našli pod jejími základy pozůstatky prastarých koster“. Původní jméno města není známo. Mohendžo-daro se vyznačuje racionální organizací, s piktogramy a klenoty, látkami a dalšími archeologickými svědectvími, která dokazovala jedinečnost zaniklé civilizace. Město mělo na starověká měřítka jedinečný vodovodní a kanalizační systém a také množství víceposchoďových domů. Hlavní a vedlejší ulice se křižovaly v pravých úhlech a zachovávaly si svou polohu téměř po tisíc let. Objevitel města Sir John Marshall napsal: „Je velice výjimečné, objevíli archeolog dávno zmizelou civilizaci, jako to učinil Schliemann v Egejském moři a Stein v Turkestánské poušti. Ale myslím si, že před takovým objevem stojíme“.

Dosud se nepodařilo jednoznačně  rozluštit protoindické obrázkové písmo a určit jazyk obyvatel, ale soudí se, že obyvatelé Harappy a Mohendžo-dara hovořili jazykem náležícím do drávidské rodiny. Drávidská jazyková rodina má mezi jazyky světa relativně  samostatné postavení (v nedávné době  byly objeveny souvislosti s altajskými jazyky), v dnešní době  je – až na malé výjimky – omezena na jižní část poloostrovní Indie. Z nalezených kosterních pozůstatků lze usuzovat, že obyvatelé Harappy náleželi – podobně jako dnešní obyvatelé této oblasti – převážně  k dlouholebému kavkazskému typu, byli spíše slabší tělesné konstrukce a v průměru se nedožívali vyššího věku než třiceti až čtyřiceti let. Harappští obyvatelé měli pravděpodobně prodlouženou lebku, oválný obličej, malou postavu, štíhlé končetiny, snědou kůži a černé oči. Živili se převážně  zemědělstvím a lze předpokládat matrilineární sociální strukturu, v níž se žena těšila vysokému sociálnímu postavení, ale nezotročovala muže. Usuzuje se, že jejich společnost neměla pyramidovou strukturu. Jejich náboženství zřejmě vycházelo z kultu matky a ženských hodnot – lásky, umění a ochrany přírody.

Příčiny zániku harappské kultury se pouze odhadují. Existuje několik hypotéz. Jednou z nich jsou katastrofické záplavy; ty podle vykopávek postihly zejména Lóthal. Jinou možnost předkládá bioarcheologie, jejíž výsledky prokázaly, že v době  před 8000 lety, když se objevily první civilizace, povodí Indu pokrývaly husté lesy plné zvěře. Dnes je zde skoro poušť . Odlesnění mohly zavinit zemědělství, ale i výroba cihel, hojně používaného stavebního materiálu té doby, a nebo produkce keramiky. Tuto hypotézu podporuje skutečnost, že nejstarší cihly jsou vypálené silně, zatímco cihly z doby úpadku pouze částečně, což svědčí o nedostatku dřeva. Lysebeth a také Fišer vznášejí ve svých knihách ještě další hypotézu. Nezdá se, že by protoindická civilizace byla orientována výrazně  vojensky či snad prodchnuta válečnickým duchem. Když pak kolem r. 1500 př.n.l. zahájili ze severozápadu své útoky bojovní Árijci, užívající válečných vozů tažených koňmi, kulturně  vyspělejší Harappané podléhali v nerovném boji.

Původ etnika, které samo sebe označovalo jako urozené = „árja“, není dosud přesně objasněn. Árjové mluvili archaickou formou sanskrtu, který patří mezi indoevropské jazyky; proto se předpokládá, že přišlí z indoevropského prostoru, jenž se ve 3.tisíciletí př.n.l. rozkládal ve stepní oblasti severně od Černého a Kaspického moře. Na konci poslední doby ledové sledovali napřed ustupující ledovce k severu, později po vyčerpání pastvin se obrátili k jihu. Árjové se výrazně lišili od lidí harappské kultury. Vyznačovali se kulatou lebkou, čtvercovou tváří, silnou čelistí, vysokou svalnatou postavou, světlými nebo zrzavými vlasy, světlýma očima. Kočovný život vyžaduje jen dočasné pobývání v osadách, a proto nestavěli města. Jejich majetek představovala pouze stáda. Slovesnou kulturu tvořilo především vypravování hrdinských činů, epopejí a mýtů.

Árjové měli patriarchální pyramidové uspořádání společnosti, v němž je žena podřízena muži, má nízké postavení, ale není otrokyní. Jejich bohové byli mužského pohlaví a uctíval se kult hrdiny. Nájezdy Árjů mohly urychlit zánik harappské kultury. Árjové při svém tažení, které se opíralo převážně o bojové vozy, mohli narazit na mnohem tužší odpor. Pak by jim nezbylo, než svého nepřítele oslabit běžnou taktikou loupeživých hord – udeřit, nadělat škody a zmizet. V harappské zemědělské kultuře lze předpokládat, že Árjové ničili hráze a zapalovali pole a lesy, aby obránce vyhladověli. Usedlé civilizace jsou mnohem zranitelně jší než kočovníci. Dobytek je stálým bohatstvím, snadno se uloupí anebo smění. Pastýřské kmeny se mohou rychle obohatit nájezdy, zatímco město roste celá léta, zničené hráze a záplavou zanesené zavodňovací kanály se namáhavě obnovují. Řemesla vyžadují zkušenost, a tudíž každý zabitý odborník představuje nenahraditelnou ztrátu, ještě zesílenou tím, že ženy se odvádějí jako otrokyně. Jedinou nevýhodou lovců je potřeba velkého prostoru a tím i nových výbojů.

Tuto hypotézu podporuje Rgvéd, jeden z nejstarších indických eposů sepsaný vítěznými Árji. „Základní texty védské slovesnosti, sbírky neboli samhity, byly čtyři: Rgvéda, soubor 1028 hymnů, modliteb, oslav různých bohů a jejich vzývání, Sámavéda, jakýsi zpěvník pro účely správného zpěvného přednesu, Jadžurvéda, sbírka obětních průpovědí a formulí, a Atharvavéda, ve které mají převahu různá zaříkávání a texty s kouzelnickým posláním“. Stuart Piggot v knize Prehistoric India píše: „V Rgvédu je Indra oslavou kmenového náčelníka, po zuby ozbrojeného, obrovského, vousatého a opilecky baňatého. V nejbožštějších okamžicích vládne blesku. Ze svého bojového vozu vypouští smrtelné šípy. Nenasytně zhltne neuvěřitelné porce hovězího, obilné kaše a koláčů, které zapíjí častými doušky opojné sómy’ “. Rgvéd vychvaluje Indru v sútře I.53, že porazil dvakrát deset lidských králů a zničil pevnost Neárijců, označovaných za anása, a pobil beznosé, s tmavou barvou obličeje a drmolící nesrozumitelným jazykem. Jeho nepřátelé jsou Dásové, ze sanskrtského slova zraňující, dělající zlo, což označuje nepřítele, ale i démona, divocha, barbara, otroka, sluhu, hříšníka. Dásové se v mytologii stávají démony vzduchu. O ničení hrází píše Rgvéd v sútře II.15.80, když popisuje bájný boj mezi démonem Vrtrou, tím, který zadržuje vody, a árijským bohem Indrou, tím, který uvolňuje vody. Snadno si můžeme ztotožnit Vrtru se jménem nějakého harappského vůdce, jehož úkolem bylo ochraňovat se spolubojovníky hráze, a byl zabit Indrou, náčelníkem Árjů. Kromě vod povolává Indra na pomoc často i oheň, jehož představitelem je bůh Agni, oslavovaný ve více než dvou stech verších Rgvédu: „Ó Agni, spal všechny lidi černé kůže, buď strážcem oběti“.

Můžeme proto vznést hypotézu, že Árjové nepřinesli do povodí Indu civilizaci, ale pouze svoji divokou mentalitu a zkázu. Jednali dobyvačně a vítězně. Zmocnili se bohatství a uvrhli obyvatelstvo do otroctví. Setkali se přitom s velmi vysokou kulturou, kterou zprvu nechápali, nicméně  přesto změnila jejich myšlení. S materiálním bohatstvím přijímali i duchovní statky. Árjové se udrželi u moci a svoje vítězství vylíčili v eposu Rgvéd a dalších bájích. V nich se samozřejmě nechlubili svou inspirací u poražených nepřátel. Naopak pečlivě zahladili veškeré zmínky o nich. To současně vysvětluje naprosté zmizení celé harappské kultury. Lysebeth ve své knize Tantra objevuje řadu prvků drávidské kultury i převzetí celých božstev do árijské mytologie. Například drávidským přínosem je jóga a tím i její část tantra-jóga. V náboženství harappské kultury jsou některé rysy, jež nápadně připomínají pozdější hinduismus. Byly např. nalezeny hliněné figurky zvířat a bohyň-matek značně podobných těm, které ještě  dnes stávají na domácích oltářích na indickém venkově. Na několika pečetidlech je zobrazeno mužské božstvo s rohy a třemi obličeji; zde se nabízí srovnání s pozdějším hinduistickým bohem Šivou. Častá a podivuhodně realistická zobrazení zvířat na pečetidlech snad opravňují k domněnce, že již v této době bylo uctívání některých zvířat součástí náboženských představ a rituálů.