Baarsova kritéria vědomí – Henry Stapp
Bernard Baars v roce 1995 zformuloval empirické požadavky, které by každá teorie vědomí měla splňovat.
Prvním požadavkem, který musí taková teorie splňovat, je uvažovat také existenci nevědomých procesů, které jsou příbuzné s vědomím. Příkladem jsou podprahové a maskované podněty, které jsou zpracovávány podobně jako vědomé procesy, ale neodrážejí se v našem vědomí.
Henry Stapp v roce 1993 uvedl, že klíčovými jednotkami při činnosti mozku jsou excitační obrazce (symboly), které jednak souvisejí s jeho funkčními strukturami a dědičností a jednak jsou důsledkem učení. Mozek různé skupiny těchto symbolů uspořádává do koherentních obrazců mozkové činnosti, která utváří koordinovaný operační postup. Tento operační postup je vyjádřen ve schématu vnímání těla a okolního světa, jímž mozek reprezentuje naše tělo ve svém prostředí.
V procesu vytváření následujícího operačního postupu vstupní podnět excituje různé symboly. Nejprve probíhá automatické (tj. nevědomé) zpracování, z něhož vychází určitá jediná koherentní kombinace symbolů, která odpovídá jediné koherentní reprezentaci našeho těla a prostředí. Tyto symboly, které jsou aktivovány slabým podnětem, mohou ovlivnit proces tvorby nového operačního plánu. Do operačního postupu se dostávají pouze ty symboly, které mají pro něj význam a odpovídají koherentní reprezentaci. Toto působení nevědomých procesů při tvorbě operačního postupu podle Henryho P. Stappa tvoří dostatečný základ pro pochopení projevů podprahových a maskovaných podnětů, o nichž hovoří Baars.
Podobně lze pochopit procesy vnímání. Různé vnějšími podněty aktivované symboly musí projít kvantově mechanickým procesem, který z nich vytvoří koordinovanou kombinaci odpovídající určité reprezentaci našeho těla a okolního prostředí. Teprve poté může dojít k vědomému prožitku. Procesem vnímání jsou excitovány symboly, které tvoří základ pro vytvoření jediného koherentního schématu.
Podněty, které nevedou k žádnému uskutečnění pozornosti nebo úmyslu, postupně z vědomí vyhasínají. Uvědomování odpovídá pouze těm jevům, které slouží k aktualizaci nebo k projekci schématu vnímání fyzického těla a okolního světa nebo jeho zobecnění. Symboly, které nemají energii nebo důležitost, nejsou zahrnuty do aktuálního operačního postupu a proto nejsou uvědomovány.
Proč se tyto nerealizované a nejednoznačné interpretace také neodrážejí ve vědomí? Každá změna musí mít charakter aktualizace koherentního schématu našeho vnímání těla a světa. Koherentní schéma vnímání těla a okolního světa musí obsahovat určité jednoznačné veličiny, přiřazené bodům prostoročasu. Všechny nejednoznačnosti musí být vyřešeny ještě předtím, než se toto schéma začne v našem vědomí realizovat. Můžeme se domnívat, že koherentní schéma vnímání těla a okolního světa má jistou vnitřní dynamickou konsistenci, která přetrvává dostatečně dlouho, než dojde k vytvoření dalšího operačního postupu.
Pokud se vyskytnou dvě alternativní interpretace, které mají přibližně stejnou pravděpodobnost, zpracování se zpomalí. Vnější podněty excitují příslušné symboly a tyto obrazce mají tendenci se rozšířit do celého schématu vnímání. Pokud se vyskytují téměř stejně pravděpodobné tendence dvou neslučitelných alternativ, pak mechanické procesy potřebují více času vyřešit tento rozpor a vytvořit jediné koherentní schéma vnímání.
Bernard Baars dále hovoří o kontextových tlacích na naše vnímání. Během procesu vytváření nového operačního postupu všechny podněty mají tendenci vytvářet své odpovídající symboly (obrazce). Všechny tyto symboly vstupují do nevědomého procesu vytváření operačního postupu, který musí naplňovat požadavek jediného koherentního schématu vnímání světa. Všechna očekávání a potřeby organismu jsou reprezentovány vstupními symboly, které představují počáteční soubor vzájemně si konkurujících symbolů. Z nich mechanismus v mozku vytváří určitý operační postup. Tento mechanismus musí zajistit, aby organismus jednal účelně a účinně vůči tlakům vnějšího prostředí.
Další otázkou, jíž se Bernard Baars zabývá, je naše paměť smyslových podnětů. Kde se tyto informace, jako je obraz včerejší večeře, nacházejí předtím, než si je znovu vybavíme? Všechny smyslové informace, které si pamatujeme, jsou ukládány do asociačních obrazců, které pak existují jako symboly. Mohou být znovu aktivovány excitací některé jejich komponenty, tedy určitou asociační vzpomínkou.
Proč v naší vizuální matici máme přístup k více informacím, než jsme schopni popsat? Symboly spojené s částmi této matice se nacházejí na nižší úrovni mozkové činnosti. Zpracování těchto informací, které vede k aktualizaci schématu vnímání našeho těla a okolního světa, je podmíněno “potřebami” organismu. Tyto potřeby jsou určeny jinými vstupními podněty, a “duševním stavem”, který je ovlivněn předchozími vědomými prožitky jako instrukcemi pro vytvoření nového operačního postupu. Pouze malá část z množství vstupních symbolů prochází filtrem symbolů, který představuje aktuální kontextovou situaci, aby se účastnily procesu tvorby nového operačního plánu.
Henry P. Stapp je přesvědčen, že jeho model splňuje všechny požadavky, které Baars na vědomí klade, a to dokonce na úrovni obecných principů. Kvantový popis vědomí a myšlení je v souladu s obecnými principy se všemi informacemi o mozku a vědomí, které jsou dnešní vědě k dispozici.
Přenesení tohoto obecného modelu na úroveň neuronů a jejich komponent bude představovat složitý problém. Stuart Hameroff a Roger Penrose jsou přesvědčeni, že kvantové procesy, obecně popisované tímto modelem, se mohou realizovat v cytoskeletových mikrotubulech uvnitř nervových buněk.
Kvantově superponované stavy mohou vznikat v proteinech podjednotek mikrotubulů (tubulinech). Do superponovaného kvantově koherentního stavu se dostává stále více tubulinů, až je dosaženo kritické hranice hmotnosti, času a energie. Pak dochází náhle k samovolnému kolapsu vlnové funkce tohoto kvantově koherentního stavu, tedy k objektivní redukci vlnové funkce. Kvantově koherentní stavy (kvantové počítání) souvisejí s předvědomými procesy, objektivní redukce (kolaps vlnové funkce) je diskrétním projevem vědomí. Posloupnost objektivních redukcí pak tvoří “proud” vědomí. Vazební proteiny v mikrotubulech mohou “ladit” kvantové oscilace koherentních superponovaných stavů. Objektivní redukce je tímto mechanismem samoorganizována nebo “dirigována”. Každý projev dirigované objektivní redukce vede k nepředpověditelnému výběru stavů podjednotky mikrotubulů. Tyto stavy pak ovlivňují synaptické a nervové procesy.
