Autoregulace
Dnes všude prokázané autoregulační principy v organismech a systémech byly v analytické psychologii aplikovány a používány v souvislosti s duševními procesy již velmi brzy po vzniku analytické psychologie. Například vzájemné výměně mezi nevědomím a vědomím prostřednictvím kompenzace se připisuje velký význam, jak o tom hovoří sám C.G.Jung: “Nevědomé procesy, kompenzující vědomé já, obsahují všechny ty elementy, které jsou potřeba k autoregulaci celkové psýché”.
V psychickém organismu jde přitom především o zachování homeostázy – jelikož psýché není statický, nýbrž vyvíjející se systém s imanentním plánem – o dynamické působení ve smyslu dynamické rovnováhy. Rozmanité impulzy a signály bytostného Já, jako jsou například sny, ale i nemoci, neurotické symptomy nebo nečekané zvraty osudu lze chápat jako regulační impulzy přicházející z centra bytostného Já, které často překračují kapacitu jáského vědomí a mnohdy teprve následně jim lze porozumět jako orientujícím, smysluplným a finálně významným.
Naproti tomu, jestliže například já prostřednictvím snové práce porozumí poselstvím bytostného Já a iniciuje změny, pak může hladce proběhnout regulace, směřující k nově vymezené rovnováze – tento proces regulace je právě součástí individuačního procesu.
