Bytostné Já

Bytostné Já

Bytostné Já je ústředním pojmem analytické psychologie. Dalece překračuje pojem jáství užívaný jak v běžném jazyce, tak ve většině psychologických a psychoanalytických teoriích. Označuje seberegulující jednotu a polárně-paradoxní celost individuálního lidského organismu v jeho nedělitelném vztahu k životnímu prostředí i světu současníků. Bytostné Já obsahuje veškerý obecně lidský archetypový a individuální potenciál. Organizuje a strukturuje všechny vývojové procesy, tělesné i duševní. Realizace aspektů a možností vývoje, které jsou v bytostném Já dány jako potence, závisí na podmínkách světa bližních i životního prostředí, které mohou vývoj podporovat nebo brzdit. Jáské vědomí je přitom vědomým aspektem bytostného Já, jeho “okem”, s jehož pomocí je bytostné Já schopno se orientovat a částečně i sebe samo reflektovat.

Bytostné Já má – a to je zásadní rozdíl oproti psychoanalytickému pojetí – nejen osobní aspekty, nýbrž i aspekty kolektivní a transpersonální. Archetypovou dimenzi celosti bytostného Já symbolizují obrazy a pojmy nejvyšší lidské hodnoty. Nacházíme je v náboženstvích a filozofiích, mystice a umění, například jako neproniknutelné tajemství, jako univerzum, prvotní energii, kosmickou inteligenci, bytí, Jedno bez jakéhokoliv druhého, Stvoření, život, zlatý květ, átman, tao, božský princip, jako bohyni a boha, jako božskou jiskru, věčné světlo, všezahrnující lásku, jako Sofii, mága, božského hrdinu nebo jako božské dítě. V pohádkách a hrdinských mýtech je to cíl hledání a putování za “obtížně dosažitelným skvostem” nebo živou vodou, v kabale “Ein Sof”, v alchymii “Kámen Mudrců”. V protikladu k této relativně neurčité symbolice bytostného Já existují rovněž zcela konkrétní symboly jedinečnosti.

C.G.Jung o bytostném Já říká: “Bytostné Já není jen neurčité, nýbrž paradoxně zahrnuje také charakter určitosti, dokonce jedinečnosti. To je jedním z důvodů, proč se právě ta náboženství, jejichž zakladateli jsou historické osobnosti, stala náboženstvími světovými, jakými jsou křesťanství, buddhismus a islám. Skutečnost, že bytostné Já obsahuje i jedinečnou lidskou osobnost, odpovídá právě tomu, co je v bytostném Já absolutně individuální, co propojuje jedinečné s věčným a jednotlivé s obecným. Bytostné Já je sjednocením protikladů a právě tento protiklad je zásadním světovým problémem, který zůstává prozatím nevyřešen. Bytostné Já je však absolutní paradoxií, a to právě tím, že v každém vztahu představuje tezi i antitezi a současně syntézu.” Jung uvádí často také jeden alchymický výrok, podle kterého je Bůh kruh, jehož střed je všude a jeho periferie nikde, a vztahuje tuto definici také na bytostné Já.

Bytostné Já lze chápat jako prvotní či základní archetyp, neboť ideu všeobsahující jednoty a celosti existence, z níž se vyvíjí existence individuální, je možné nalézt ve všech kulturách. Je to nejobsažnější archetypová představa, která v sobě zahrnuje všechny ostatní aspekty archetypu. Bytostné Já je sumou veškerých polarit a paradoxů, syntézou minulosti, přítomnosti i budoucích možností vývoje, světla a stínu, “božského” i “ďábelského”, “ženského” i “mužského”, zdravého i patologického, rodícího se i umírajícího. Tento všezahrnující a jednotící charakter vyjadřuje řada symbolů například mandala, čínský symbol jin/jang, kříž nebo spojení muže a ženy.