Buben

Buben

Buben má nezastupitelné místo v šamanismu. U sibiřských národů si dřevo na jeho rám šaman většinou vyřízl ze stromu, který byl jeho osobním stromem života. Buben představuje šamanovo jízdní zvíře, někdy je proto zván sobem nebo koněm, na kterém se šaman vydává do božských nebo podsvětních oblastí. Rytmické bušení do bubnu, většinou s vysokou frekvencí úderů, navozuje změněné stavy vědomí, buben tedy slouží šamanovi při jeho vlastním učení, léčení , iniciaci i při všech dalších příležitostech kontaktu s duchy. Buben donedávna byl v euroasijské oblasti nejdůležitějším šamanovým nástrojem, kterému se tak dostávalo odpovídající úcty, např. měl v obydlí vyhrazeno zvláštní místo. Velké bubny užívané laponskými šamany nesly výzdobu znázorňující laponskou mýtickou kosmografii. Podobně tomu bylo u sibiřských turkotatarských skupin.

V Africe, Jižní Americe a na Nové Guineji má u primitivních zemědělců velký význam pro dorozumívání signální buben – štěrbinový buben. Je to část kmene stromu, který je kromě konců dutý. Nahoře je úzká štěrbina, na kterou se tluče. Existují rozmanité soustavy signálů slyšitelných na několik km. Jestliže buben slouží na komunikaci mezi lidmi, na místo obřadního nástroje pro komunikaci s duchy pak následuje požití jiného nástroje. U zemědělských národů bylo také rozšířené užívání bubnu při dešťovém obřadu, z jihovýchodní Asie jsou k tomu účelu známy bohatě zdobené bronzové kotle, které mnohdy svému účelu sloužily po celá staletí. V Číně byl buben rovněž hojně užíván k ceremoniálním účelům, zvuk byl vnímán jako hromobití.

Mýtická malba kosmu na Laponském bubnu

Šamanismus a skalní malby

Šamanismus a skalní malby

V dnešní době převládá názor, že většina skalních maleb měla rituální význam. Pravděpodobně je vytvořili šamani, když byli v transu. Šamanismus je založen na očekávání přímé osobní interakce mezi šamanem a nadpřirozeným světem s jeho duchy. Tato interakce se má uskutečnit během šamanova transu, který se projevuje jako snění nebo stav obluzení. Podle mýtu šaman v tomto stavu získává nadpřirozenou moc za podpory pomocných duchů, jimiž mohou být jak velká zvířata, tak hmyz. Jakmile tuto pomoc získá, sám se stane duchem, ztotožní se s pomocníkem.

Z neuropsychologického hlediska je trans stav vědomí, v němž šaman halucinuje. Vyvolat ho lze několika způsoby a jejich kombinacemi:

• izolací
• fyzickým stresem (např. hladověním, vyčerpáním, bolestí)
• bubnováním
• omamnými látkami

Šaman prožije extázi v divočině na izolavaném místě, o němž věří, že je obýváno duchy, a tedy na něm působí nadpřirozené síly. Tato místa (např. jeskyně, zvláštní skalní útvary, prameny) jsou považována za vstupy, jimiž šaman, veden pomocnými duchy, vchází do nadpřirozena, aby získal sílu k léčení nebo např. přivolání deště. Během vidění se šaman soustředí na to, aby si vše zapamatoval a mohl to namalovat na blízkou skálu. Takové místo se pak stává svatyní.

K prehistorickým kulturám, které vytvořily skalní umění, neexistují etnografická data, nicméně je lze částečně interpretovat díky srovnání charakteristických rysů tohoto umění a různých univerzálních aspektů šamanismu. Šamanské prvky v náboženství některých kultur přetrvávají a díky tomu lze prehistorické šamanovy obrazce alespoň částečně intrepretovat. Transu lze porozumět na základě moderních znalostí neuropsychologických reakcí v změněném stavu vědomí. Reakce budou zřejmě u člověka v moderní době stejné jako před mnoha tisíci lety.

V počátečním stádiu transu šaman spatřuje různé zářící čáry, vlnovky, tečky, spirály, koncentrické kruhy apod. (dekorativní prvky zaznamenané na skalních plochách tedy stav transu indikují). Později tyto obrazce mohou začít rotovat, být fragmentovány nebo doplněny obrazci figur. Také tyto figury mohou rotovat nebo se vzájemně překrývat. Osoba v transu se může vidět transformována do zvířecí formy. Neuropsychologie sice může vysvětlit, proč jsou geometrické obrazce kombinovány s figurami, ale neodhaluje nic o významu obrazců pro jejich autora.