Život po porodu
V břiše těhotné ženy byla jednou dvě embrya. Jedno z nich bylo malý věřící a druhé malý pochybovač:
Skeptik se ptá: Věříte vlastně v život po porodu?
Věřící: Já rozhodně! Náš život tady je podle mě jen k tomu, abychom rostli a připravili se na život po porodu – abychom potom byli dost silní na to, co nás čeká.
Skeptik: Blbost, nic takového neexistuje. A jak by měl vůbec ten život po porodu vypadat?
Věřící: To ani nevím moc přesně. Ale určitě tam bude mnohem víc světla než tady. A možná tam budeme běhat a jíst pusou.
Skeptik: To je ale ptákovina! Běhat, to se přece nedá, už jsi to někdy zkoušel? A jíst ústy, jaká směšná představa! Existuje přece pupeční šňůra, která nás živí. Kromě toho je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je už teď příliš krátká.
Věřící: Ale jo, určitě je to možné. Bude to jenom všechno trochu jinak.
Skeptik: Nikdy nikdo se ještě po porodu nevrátil. Porodem život končí. Život je temný a převážně jedno velké trápení.
Věřící: I když přesně nevím, jak vypadá život po porodu, v každém případě potom uvidíme mámu a ona se o nás postará.
Skeptik: Máma?!? Ty věříš v nějakou mámu? A kde prosím tě je ta tvá máma?
Věřící: No tady, všude kolem nás. Jsme v ní a žijeme v ní a taky skrze ní. Bez ní bychom vůbec nemohli existovat.
Skeptik: Hloupost! Nikdo žádnou mámu nikdy neviděl, takže neexistuje a basta.
Věřící: Někdy, když jsme úplně potichu, můžeš jí slyšet zpívat. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Já zkrátka věřím, že opravdový život začne až potom!
