Primateriální subjekt Královského umění

Primateriální subjekt Královského umění

Opravdový a vlastní subjekt alchymistů je vnitřní sůl, Sal Saturni, Tartarus neboli vinný kámen mudrců, modrozelená Sal tartari, nazývaná též smaragdová sůl, náš vitriol, zlatá sůl, zlatý korpus, sluneční tělo, alchymistická země, červená sůl, zlatý prach Ofiru (tzn. Afar min ha Adamah), panenská země, rybka Echeneis se stříbrnými a zlatými šupinami, kterou mudrci loví ve svém moři, náš hermafrodit, Sluneční a lunární tělo, navenek bílá a uvnitř červená oživená sůl, náš zelený lev, fixní zelená síra, kořenná vlhkost, křišťálová centrální voda, tučná suchá voda, tuk země, Mercurius coagulatus, tělesný duch a duchovní tělo, vnitřní solné tělo, světelná sůl, světelné tělo, éterické astrální tělo.

Toto vnitřní, neviditelné astrální tělo je rovněž tu a tam nazýváno Próteus, protože na sebe může vzít všechny barvy a tvary světa. Paracelsus mu říká hvězdné tělo a často také Evestrum nebo Mumia, mikrokosmický magnet (Magnes microcosmi), protože je život udržujícím, nezničitelným a přitažlivým principem v člověku. Kde se tohoto principu nedostává, tam nastává smrt a rozklad. „Tuto síru nemůže postrádat žádný tvor ve všech třech říších; není balzámem života, nýbrž takřka lepidlem, jímž těla drží pohromadě, a magnetem, který stále přitahuje nebeskou Síru neboli balzám života k zachování tvorů.“

Tato Mumia, která obepíná vnější pozemské tělo člověka jako světelný obal, se nachází ve všech říších přírody, neboť žádné tělo bez tohoto vnitřního magnetu balzámu života nemůže existovat. V minerální říši se tato Mumia nachází především v síře a Paracelsus ji zde nazývá Stannar nebo Truphat. U rostlin je tento astrální magnet obsažen hlavně v éterickém oleji a jeho paracelsiánské označení je Leffas. V člověku a živočišné říši Paracelsus tento astrální organismus nazývá často Evestrum, jež sídlí v tuku a krvi. (Proto tukové a krevní obětní rituály ve starých náboženstvích a mytologiích!) Evestrem se začíná poznání neviditelného člověka, jež náleželo ke starým mysteriím.

 „Evestrum je též spojeno s věčným. Po smrti totiž Evestrum zůstává na zemi a dává znamení, spočinul-li člověk v radosti nebo v mukách.“ Všechny bytosti mají své Evestrum, dokonce i Bůh. „Nejvyšší a dobrotivý Bůh má Evestrum mysteriale, ve kterém je na hlížena jeho povaha a vlastnost. A skrze Evestrum mysteriale je po znáváno všechno dobré a osvícené. Avšak i zatracenec má Evestrum ve světě, v němž je poznáváno zlé a vše, co rozbíjí zákon přírody.“  Alchymisté toto Evestrum občas také nazývali stálá voda: „Neboť to, co rozpouští, se nenazývá Aqua permanens (setrvalá voda) pro nic za nic, ale proto, že má v díle setrvat a stát se Evestrem.“ Starý římský filosof Lucretius řekl: “Člověk sestává ze čtyř částí: duše, masa, ducha a stínu. Čtvero je prostředí, které pak tyto čtyři pojímají. Maso pohřbí zem, stín se vznáší okolo hrobu, duše sestoupá dolů do podsvětí, duch jde vzhůru do nebe.”

Podle nauky starých byl světový prostor rozdělen v horní a dolní klenbu tak, že se ve středu dutého glóbu objevil zemský kotouč. Horní prostor nazvali éter neboli Úranos (nebesa), dolní podsvětí neboli Tartaros, což zcela odpovídá učení hermetiků jakož i křesťanských mystiků o třech světech. Země neboli vnější svět je říší tělesných smyslů a obecného rozumu. Temné podsvětí je sférou emocí a chaotického obrazného světa snů. Zářivé nadsvětí je proti tomu říší božského ducha a věčných praobrazů, které, utvořené z nejčistšího světla, zjevují jen neomylnou pravdu a moudrost. Tím je země jakousi meziříší mezi horním a dolním světem, mezi světem andělů a temnou říší podzemních démonů.

Důmyslní Egypťané, kteří přírodu prozkoumali do největších podrobností, to znázornili v hieroglyfu, který zpodobňuje člověka jako nebeskou bytost a zároveň jako zvíře, jak to můžeme vidět v podobě Sfingy, která představuje lva s lidskou hlavou a mezi jehož pařáty stojí malá vzpřímená lidská postava. Mezi živočišnou říší a obyvateli onoho světelného světa stojí člověk, napůl zvíře a napůl anděl. Přimyká-li se k zvířeti, pohlcuje anděla, pojídá-li však člověk z pokrmu nebeského ducha, vítězí anděl nad zvířetem, a člověk vstupuje do chrámu věčného světla.

Člověk jako subjekt Královského umění

Člověk jako subjekt Královského umění

První a surový subjekt našeho umění je materia remota vel secunda, vzdálená neboli druhá matérie. Je to Mons Philosophorum (Hora Filosofů), vinohrad mudrců, metalické hory, nejlépe koncentrovaný minerál, metalická voda, moře neboli chaos mudrců, strom se třemi větvemi, trojhlavý drak, Cerberus infernalis triceps (trojhlavý podsvětní Kerberos), nejvyšší dvojitý Saturn, zlaté říšské jablko, náš Antimon, náš Crucifer, Arbor vitae cognitionis boni et mali (Strom poznání dobrého a zlého), malý iracionální svět, náš mikrokosmos.

Paracelsus o tom píše:

„Nazýváte člověka mikrokosmos, kterýžto název je správný, ale nikdy jste ho (dokonale) nepochopili. Rozumějte proto, jak vykládáme mikrokosmos my: Stejně mohutně jako sama nebesa s celým svým firmamentem je ustaven i člověk o sobě. Firmament v nebesích je řízen a ovládán nějakým tvorem stejně málo, jako firmament v člověku, nýbrž se jedná o firmament mocný, svobodný, s ničím nesvázaný.“

Subjekt umění alchymistů je tedy člověk, nikoli však v obecném vnějším smyslu, nýbrž jako vnitřní paracelsovský mikrokosmos a astrální firmament malého světa. Uvnitř člověka jsou tak neviditelně obsaženy nebe a země se všemi hvězdami; taktéž čtyři živly a tři principy — Sůl, Síra, Merkur, tzn. tělo, duše a duch. Tento první a surový subjekt našeho umění musíme vzít do ruky a vytáhnout z něj postupně Merkur, Síru a Sůl, ze kterých se po patřičné přípravě vyrobí kámen mudrců.

Čtyři živly alchymie

Čtyři živly alchymie

Čtyři živly alchymie — oheň, vzduch, voda, země — nejsou však v žádném případě totožné s tím, co si pod nimi normálně představujeme. Zemí alchymistů proto není míněna země hrubá a nečistá, po které šlapeme nohama, nýbrž její čistý element, centrální fixní Nitrum, obsahující přírodní síru, jejímž prostřednictvím koaguluje merkur. Svou vodou neměli hermetikové na mysli H2O chemiků, ale spíše „vodu mudrců“, ve které vaří svůj oheň (tzn. svou síru). Obyčejní chemikové vaří vodu a své suroviny na ohni, zatímco hermetičtí mudrci vaří svůj oheň ve své vodě! Vyjádření „combure in aqua, lava in igne!“ („spal ve vodě, umyj v ohni!“) je proto známé přísloví alchymistů. Zní zdánlivě paradoxně, ale moudrost je vždy paradoxní.

„Všichni dokážou vařit vodu na ohni, kdyby ale uměli vařit NÁŠ OHEŇ v NAŠÍ VODĚ, převýšila by jejich znalost přírody znalost kuchařů.“

(Thom. Vaugham, Aula Lucis)

Také vzduch alchymistů je podstatně jiný než ten obecný, který dýcháme. Jedná se o prchavou Sal-nitri (vzdušnou sůl), merkuriální vlhkou páru, která, poháněna vnitřním centrálním ohněm, vystupuje ze země. V horních oblastech se mísí se suchými, ohnivými, sirnými výpary; oboje se za hromů a blesků slučuje v šlemovité solné vodě (chaosu, semeni, prvotní matérii), klesající zpět k zemi, kde se koaguluje ve dvojí vitriolovou sůl neboli zemní Sal-nitri, uvnitř bílou a červenou (tzn. Sol a Luna). Proto hermetičtí filosofové říkají, že se jejich matérie rodí jako hrom a zanechává i stejné znamení.

Matérie alchymistů je trojí:

• První neboli nejvzdálenější se nazývá Materia remotissima. Je to výpar elementů, oblak tmy nebo voda hlubiny, nad kterou se na počátku vznášel duch BOŽÍ, prvotní chaos, tedy vlastně kabalistické EIN-SOF.
• Druhá neboli bližší je Materia remota vel secunda, v níž se ukrývá nejbližší neboli Materia proxima.
• Materia tertia konečně pojímá specifikovaná stvoření říše minerální, vegetabilní a animální.

První matérie je Merkur alchymistů, univerzální duch, světové neboli prvotní semeno, nazývané též Materia prima universalis. Materia secunda je náš surový subjekt, náš malosvětský chaos, obraz prvotního temného chaosu. Je to nezralé minerální Elektrum, Magnesia alchymistů, nazývaná také Antimonium, což, jak dosvědčuje Basilius Valentinus, znamená „vše ve všem“. Je to saturnský minerál, olovo mudrců, náš velký Saturn Filosofů, sražená nebeská rosa, měsíční slina, terra damnata (zavržená země), zemní sluj, vinohrad mudrců a neokřídlený drak.

Uvnitř druhé matérie se však nachází Materia proxima, náš pravý a vlastní primateriální subjekt, centrální sůl mudrců, granum fixum, naše panenská země, tajná Sal-nitri, naše smaragdová sůl, pojmenovaná rovněž Sal Saturni a Sal Tartari. Jedná se o terra adamica (adamickou zemi), ze které bylo v ráji utvořeno Adamovo nesmrtelné a nerozložitelné tělo. Alchymisté ho nazývali vlastním a opravdovým subjektem, kořennou vlhkostí, humidum radicale, svojí dvojitou sulfurickou solí, hermafroditem neboli Próteem, chameleónem mudrců, svým zeleným lvem, nezralým zlatem, fixní Sírou (vně bílou a uvnitř červenou), sulfurickým zlatým pramenem, mořskou pannou či nebeskou nymfou, krátce: svým slunečním a lunárním tělem, největším tajemstvím veškeré alchymie.

Tato centrální sůl se nazývá Hermafroditní, neboť je dvojí: prchavá a fixní, mužská a ženská. Prchavá část je náš Merkur, fixní se skládá ze Slunce a Luny, tzn. z naší červené a bílé síry, což jsou naše dvě tinktury (červená a bílá). Proto ji nazýváme také Sal rebis či sůl tří principů, protože obsahuje všechny tři principy: Merkur, Síru a Sůl. Červená Síra uvnitř soli je centrální oheň, podzemní centrální Slunce, semeno zlata, nazývané též král nebo muž. Merkur je voda kovů, semeno stříbra, žena. Ačkoli jsou v naší panenské zemi oheň a voda (síra a merkur) pospolu, je spojení mezi nimi jen slabé, takže se od sebe dají snadno oddělit a zázračně opět spojit. Separace a redukce je nutná k tomu, aby se nedokonalé přivedlo k dokonalosti. Příroda tohoto hermafrodita sice stvořila, ale ponechala ho nedokonalým. Nicméně, kde končí příroda, tam začíná umění, umění alchymie.

„Na každý způsob je správné, že někdo spěchá do díla s matérií a klíčem, dříve než celý svět upadne v omyl a zbožní se uzoufají.“

(Joh. de Monte-Snyder, Tractatus de Medicina Universali)

O symbolickém jazyku alchymie

O symbolickém jazyku alchymie

„Je nemožné, aby tomuto umění porozuměl některý ze smrtelníků, aniž by byl napřed osvícen božským světlem.“

(Dorneus, Theatrum Chemicum, 1602)

Jazyk starých adeptů spagyrie a alchymie je skutečně temným labyrintem pro každého, kdo důkladně nezná principy hermetických věd. Znalosti tohoto druhu ale předpokládají několikaleté, ba dokonce několik desítek let dlouhé studium spisů klasických adeptů, k čemuž je ještě bezpodmínečně nutné vyšší osvícení nebo poučení od pravého mistra umění, a to dříve, než člověk skutečně ovládne teorii hermetické vědy, bez níž se nesmí odvážit k praxi hermetického umění.

„S výkladem knih mudrců je to stejné jako s výkladem bible: Kdo chce obojímu rozumět a dokázat je vyložit, ten musí prosit BOHA o DUCHA a SVĚTLO, z něhož a v němž jsou napsány; musí mít totéž SVĚTLO, které osvítilo mudrce, jinak bude soudit jako slepý o barvách. Všichni, kdo nepsali z pramene přírody, nýbrž vycházeli z různých postupů nebo
paběrkovali z filosofických knih, jsou svůdci, protože smísili pravdu s omylem, a tím oslepili nevinné hledače čistého světla. Kdo věci opravdu rozumí, zřetelně ve všech knihách pravdu od lži rozezná; čistý duch přírody mu diktuje dokonce více, než může napsat.“

(Microcosmische Vorspiel, 1720)

Nezbytná je především základní znalost hermetické elementární nauky, která musí stát na začátku veškerého alchymistického uvažování. Proto už Eugenius Philaletha řekl:

„Kdo chce mít užitek v umění, ať se, dřív než začne hledat tinkturu kovů, seznámí s živly a jejich účinkem, aby pozoroval a napodobil její působení.“

(Eug. Philaletha, Euphrastes)

Tajemství mistrů – Wej Po-jang

Tajemství mistrů – Wej Po-jang

Tak se jmenoval učený mistr, o němž kniha Lie-sien čchüančuan (Úplné životopisy Nesmrtelných) praví, že se jednoho dne vydal se třemi žáky a se svým bílým psem do hor, kde hodlal dokončit účinný preparát – elixír nesmrtelnosti. Podle představ čínských alchymistů k tomu bylo horské prostředí mimořádně příznivé, protože tu prý měla být zvlášť silná energie čchi. Která ve svých různých formách měla být hybatelem všeho, vesmíru stejně jako člověka, v jehož těle proudí akupunkturními drahami, přičemž všechny vystřídá jednou za dvacet čtyři hodiny.

Wej Po-jang si však byl rovněž vědom toho, že dva z jeho žáků postrádají úplnou víru, jak se v textu praví. Proto když byl zázračný preparát dokončen, rozhodl se oba pochybovače vyzkoušet, což učinil slovy: „Zlatá medicína je hotova, nejprve by však měla být vyzkoušena na psovi. Jestliže z ní nevzejde psovi žádná škoda, můžeme ji vzít i my, ale jestliže po ní pes uhyne, neměli bychom ji brát.“  A tím se dozvídáme, proč vzal mistr na cestu také svého psa.

V čínském textu se píše: „Když tedy byl zázračný preparát dokončen, Wej Po-jang ho dal trochu psovi, jenž v tu chvíli pošel. Nato mistr pravil: “Medicína není ještě vyrobena. Pes po ní zemřel. Neukazuje to snad, že nebylo dosaženo božského světla? Jestliže to pozřeme i my, obávám se, že se budeme ubírat touž cestou jako pes. Co bychom měli dělat?” Žáci se otázali: “Vezměte to vy sám, mistře?” Wej Po-jang na to opáčil: “Opustil jsem světskou cestu a zavrhl svůj dům, abych přišel sem. Byl bych zahanben, kdybych se vracel, aniž bych dosáhl nesmrtelnosti. Tudíž žít a nevzít preparát by bylo to samé, jako po něm zemřít. Musím to vzít.” S těmito slovy si vložil preparát do úst a okamžitě zemřel. Když to viděli, jeden z žáků pravil: “Náš učitel nebyl obyčejný člověk. Vzal medicínu a zemřel po ní. Musel to učinit s jistým úmyslem.” Žák vzal také medicínu a zemřel. Zbývající dva žáci si řekli: “Cílem výroby medicíny byl pokus dosáhnout dlouhověkosti. Teď ale požití této medicíny způsobilo smrt. Bylo by lepší nebrat medicínu a moci tak žít o pár desítek let déle.“

Opatrnost zvítězila a oba pochybovači se odebrali zpět do údolí, aby tam zařídili důstojný pohřeb mistra a svého druha. My však podle čínského spisu víme to, co tito dva žáci netušili – elixír pouze nebyl zcela dokonalý a neblahý stav mistra, žáka i psa byl jen zdánlivý. Skutečně, krátce po jejich odchodu Wej Po-jang opět ožil, vzal nepatrné množství jiného prostředku, který u sebe ukrýval, a oživil jím učedníka Jüa i bílého psa. Vydali se pak na cestu nesmrtelných a u dřevaře, jehož potkali, zanechali dopis pro zbylé dva učedníky. Jak kronikář napsal: „ti byli naplněni lítostí, když ho četli“.

Zatímco jsme dlouze představovali nesmrtelného mistra, se skutečným Wej Po-jangem to bude stručnější. Byl to taoistický filosof a alchymista, rodák z Wu (v dnešní provincii Ťiang-su), jenž byl roku 121 n.l. pozván k císařskému dvoru. Jako pravý taoista pozvání samozřejmě odmítl. Sám se charakterisoval tak, jak bylo u taoistů zvykem. Je prý „obyčejný muž z kraje Kuaj, jenž nechová lásku ke světské moci, slávě, proslulosti nebo zisku, jenž promrhává svoje dny tím, že vede prostý, tichý, pohodlný a mírumilovný život v ústraní nepříliš navštěvovaného údolí…“

Navzdory své pohodlnosti dokázal Wej Po-jang napsat knihu, která ho posmrtně vynesla ke slávě, jíž se za života vyhýbal. Buďme však opatrnější a raději uveďme, že se mistrovi jen připisuje dílo Cchan-tchung-čchi, datované rokem 142 n.l., což z něj dnes činí nejstarší známý alchymický spis čínského původu. Poměřováno ve světovém měřítku, tedy se zahrnutím alchymie, která se zformovala na přelomu letopočtu v Egyptě, se tento spis stále řadí mezi několik málo nejstarších.

Wej Po-jang, jeho žák a pes. Japonský tisk asi z 15. století.