Zrození křesťanského očistce

Zrození křesťanského očistce

Z textů Starého zákona přijímala starověká i středověká teologie, od sv. Augustina až po sv. Tomáše Akvinského, za jakýsi důkaz existence víry v očistec pouze jednu pasáž z 2.knihy Makabejské. Text hovoří o bitvě, v níž se židovští bojovníci, kteří padli, dopustili jakéhosi záhadného provinění, a Juda Makabejský přikazuje modlit se za ně:

“Všichni dobrořečili Hospodinu, který spravedlivě soudí a zjevuje skryté věci. Ale potom prosili a modlili se, aby jim byl ten přestupek plně odpuštěn. Šlechetný Juda domlouval lidu, aby se chránili hříchů, když na vlastní oči viděli, co se stalo a jak hřích byl příčinou toho, že někteří padli. Na to uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy.”

Středověcí křesťané stejně jako církevní Otcové nacházeli v tomto textu potvrzení dvou základních prvků budoucího očistce: možnosti posmrtného vykoupení hříchů a účinnosti modliteb živých za ty mrtvé, které bylo možno vykoupit.

V Novém zákoně sehrály svoji roli tři texty. Ten první je z evangelia Matoušova:

“Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.”

Druhým textem je příběh o boháči a Lazarovi z evangelia Lukášova:

“Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni. Abraham řekl: Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.”

Text poskytuje, pokud jde o onen svět, trojí upřesnění: peklo (Hádés) a místo, kde čekají spravedliví (lůno Abrahamovo), jsou blízko sebe, protože z jednoho do druhého je vidět, ale zároveň je odděluje nepřekročitelná propast; v pekle panuje ona charakteristická žízeň, kterou Mircea Eliade nazval „žízní smrti“ a konečně, místo, kde čekají spravedliví, je označeno jako lůno Abrahamovo. Lůno Abrahamovo představovalo první ztělesnění křesťanského očistce.

Posledním textem je pasáž z Pavlova Prvního listu Korintským. Ta vyvolala nejvíc komentářů a říká se v ní:

“Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.”

Text je to očividně obtížný, ale pro zrození očistce ve středověku zcela zásadní. Celkem brzo se z něho nicméně pro všechny vydělila základní myšlenka, že osud na onom světě je různý podle povahy člověka, že existuje určitá proporcionalita mezi zásluhami a hříchy na jedné straně a odměnami a tresty na druhé a že pro konečný osud jedince rozhodující zkouška proběhne na onom světě. Ale má k ní dojít, jak se zdá, až po Posledním soudu. V tom zůstává Pavlova myšlenka velice blízká judaismu.

Výklad o duši

Výklad o duši

Moudří, kteří byli před námi, dávali duši ženské jméno. Je opravdu – také podle své přirozenosti – ženou. Má také svou dělohu. Dokud je sama u Otce, je pannou a mužsko-ženská svým vzezřením. Když ale sestoupí do těla a vstoupí do tohoto života, tu upadne do rukou mnoha lupičů. A zločinci si ji navzájem předhazovali a pošpinili ji. Někteří se ji zmocnili násilím, jiní ji přemluvili klamným dárkem. Krátce, zhanobili ji. Ztratila svou panenskost a smilnila se svým tělem a oddávala se každému. Ale o tom, kterému bude opravdu oddána, věřila, že je jejím manželem. Dokud se oddávala nevěrným zločineckým cizoložníkům, aby ji zneužívali, tu velmi vzdychala a litovala toho. A opět, když se odvrátí od těchto cizoložníků, spěchá k jiným, a ti ji přinutí, aby byla s nimi a aby jim sloužila jako pánům v ložnici. Ze studu se ale už neodvážila je opustit.
Oni ale ji podvádějí dlouhou dobu tak jako “věrní” a “praví” manželé, jako by si jí velmi vážili, a na konec toho všeho ji opustí a jdou. A ona se stane ubohou opuštěnou vdovou, které nikdo nepomáhá – není vyslyšena ve svém utrpení, neboť od nich nedostala nic kromě zhanobení, které jí způsobili, když s ní měli styk. A ti, které porodila se svými cizoložníky, jsou hluší a slepí a nemocní, jejich srdce je zmatené.
Když ji ale vyhledá Otec, který je nahoře v nebi, shlédne na ni dolů a vidí, jak vzdychá kvůli své žádostivosti a nestydatému chování, jak lituje svého prostituování, které prováděla a jak začíná vzývat jeho jméno, aby ji pomohl, takže z celého srdce volá a říká: “zachraň mne, můj Otče! Pohleď, chci ti složit účty, protože jsem opustila svůj dům a uprchla ze svého šatu panenství. Ale teď se obracím k tobě.”
A když on spatří, že je taková, tak se rozhodne, že je hodna, aby se nad ní slitoval, neboť přestála mnoho utrpení, protože opustila svůj dům. O prostituování duše prorokuje svatý duch na mnoha místech. Řekl totiž u proroka Jeremiáše: “když muž pošle pryč svou ženu a ona jde a vezme si jiného, vrátí se snad? Nepošpinila se tato žena poskvrnou? A ty jsi smilnila s mnohými pastýři a vrátila ses ke mně, řekl Pán. Pozvedni své oči do výšky a podívej se, kde jsi smilnila. Válela ses po cestách a pošpinila zemi svým kurevnictvím a svou špatností a přijala jsi mnohé pastýře, což bylo od tebe velkou chybou. Byla jsi necudná s každým. Nevolala jsi mně jako hospodáře nebo Otce, nebo jako průvodce tvé panenskosti.” (Jer. 3: 1-4)
Zase je psáno u proroka Ozeáše: “pojďte, a zrušte soud o své matce, neboť ona nebude pro mě ženou a já nebudu jejím mužem. Sejmu její smilství ze svého pohledu a její cizoložství jí vyrvu z hrudi a učiním ji nahou jako ten den, kdy přišla na svět, a učiním ji osamělou jako zemi, kde není voda a učiním ji bezdětnou skrze vyprahlost. Nebudu mít slitování s jejími dětmi, neboť jsou to děti smilstva, protože jejich matka smilnila a přivedla své děti na svět v hanbě, neboť řekla: Budu smilnit s těmi, kterým se líbím, a oni budou mít pro mě chléb a vodu a šaty, i víno a olej, a všechny věci, které potřebuji. Proto pohleď, zamknu ji, aby nemohla běžet za svými cizoložníky. A když se bude na ně ptát a nenajde je, řekne: Chci se vrátit ke svému prvnímu muži, neboť se mi tehdy dařilo lépe než dnes.” (Ozeáš 2: 4-9)
Zase řekl Ezechiel: “Stalo se po mnohých špatnostech, řekl Pán. Ty jsi postavila nevěstinec a udělala krásné místo na ulici a postavila jsi nevěstince v každé ulici a zničila svou krásu a své nohy vystavovala na každé cestě a zmnožila své kurevnictví. Smilnila jsi se syny egyptskými, tvými sousedy, kteří mají velká těla.” (Ezechiel 16: 23-26)
Kdo ale jsou ti synové egyptští s velkým tělem, jestliže ne ti tělesní a smyslní a příležitosti země (!), ti, se kterými se duše na těchto místech pošpinila, když od nich brala chléb, když brala víno, když brala olej, když brala šaty a všechny ozdoby, které se věší na tělo, o kterých ona věří, že jsou jí k užitku. O tomto prostituování ale zvěstovali apoštolové Osvoboditele: “Chraňte se před ním, očistěte se od něj!” (Skutky 21: 25; 2 Kor. 7: 1). Nemluví jen o prostituování těla, nýbrž daleko více o prostituování duše. A apoštolové proto píší: “…Bůh, aby….tak budete v něm.” (poškozeno) Ale velký boj se koná kvůli tomuto prostituování duše. Z něj také povstává prostituování těla. Proto píše Pavel Korintským. Řekl: “Psal jsem vám v dopise: Nestýkejte se se smilníky, v žádném případě smilníky tohoto světa nebo ziskuchtivci nebo s lupiči nebo modloslužebníky, neboť jinak musíte odejít z tohoto světa” (1 Kor. 5: 9). Tak říká pneumaticky (duchovně): “Náš boj není pro nás vůči tělu a krvi, nýbrž proti vládcům tohoto světa, této temnoty a proti duchům špatnosti.” (Efes. 6: 12)
Až ke dni, do kdy duše spěchá všude tam, kde by mohla mít pohlavní styk s tím, koho potká a tak se pošpiňuje, do té doby stojí pod poručenstvím těch, kteří ji přijímají a trýzní. Když ale zavnímá bolest, ve které bytuje a pláče k Otci a činí pokání, pak se nad ní Otec slituje a obrátí její dělohu, z vnější strany ji zase obrátí dovnitř, přičemž duše dostane svůj negativní obraz. Tato děloha totiž není stejného druhu jako u žen, neboť děloha je uvnitř těla, stejně jako vnitřnosti. Děloha duše ale obklopuje její vnějšek jako mužské znaky, které jsou také vně. Když se tedy děloha duše obrátí podle vůle Otce z vnějšku dovnitř, ponoří se do vody a hned se očistí z pošpinění vnější strany, které na ní doléhalo. Je to podobné, jako když se špinavé prádlo bere k vyprání do vody, která jej obklopuje do té doby, než se očistí ze špíny. Očista duše je ale přijetí její novosti, její původní podoby a ona se odvrátí (od nynějšího), to je křest.
Pak se začne vzpínat jako ti, kteří rodí, se při porodu kroutí. Ale protože je ženou schopnou rodit více dětí, poslal jí její Otec z nebe jejího muže, který je (také) jejím bratrem – Prvorozeného. Tu sestoupí ženich k nevěstě. Ona se vzdá svého dřívějšího smilstva a očistí se od pošpinění způsobeného cizoložníky, obnoví se a stane se nevěstou. Očistí se ve svatební komnatě. Naplní ji libou vůní a zdržuje se v ní a čeká na svého pravého ženicha. Už neběhá na trh (!), aby měla co dočinění s těmi, kteří by ji chtěli. Naopak: nepřestává vyhlížet ženicha, který den by přišel, zároveň se ho však obává, protože neví, jak vypadá. Už si totiž nic nepamatuje z té doby, než vypadla z Otcovského domu. Po vůli svého Otce si ale o něm sní, jako dělávají ženy, které milují muže. Potom sestoupí ženich podle vůle svého Otce do připravené svatební komnaty. Potom ozdobí svatební komnatu, neboť tato svatba není jako ta tělesná, kdy ti, kteří spolu budou mít pohlavní styk, se z toho počínání radují. Jako obtížné břímě odloží plahočení za tělesným požitkem, a slouží si pouze navzájem. Vpravdě, taková (fyzická) tato svatba není, nýbrž když dokončí sjednocení, stanou se jedním jediným životem. Proto řekl prorok ohledně prvního muže a první ženy: “Stanou se jedním tělem” (1 Mojžíš. 2: 29).
Oni byli totiž nejprve spolu spojeni u Otce, dřív než žena ztratila muže, který je jejím bratrem. Tato svatba je opět spojila v jedno a duše se sjednotila se svým pravým milencem, svým přirozeným pánem, tak jak stojí psáno: “Pán totiž té ženy je její manžel”. Ona ho ale pozvolna poznala zaradovala se a plakala před ním, když si vzpomněla na své chování během svého předešlého ovdovění. A ozdobila se (ještě) víc, aby se mu líbilo u ní zůstat. Řekl ale prorok v žalmech: “Poslyš, má dcero a pohleď a nakloň své uši a vzpomeň si na svůj národ a na dům svého otce, neboť král poctil tvou krásu, protože je tvým Pánem.” (Žalm 45: 11) On ji totiž ctí, že odvrátila svou tvář od svého národa a od množství ctitelů, v jejich středu se před tím nalézala. Dbala pouze na svého krále, svého přirozeného pána a zapomněla na dům svého pozemského otce, u kterého se jí špatně vedlo a rozpomněla se opět na svého Otce, který je v nebi. To je opět způsob, kterým se Abrahamovi řeklo: “Vyjdi ze své země a z příbuznosti své a z domu svého otce” (1 Mojžíš. 12: 1).
To je způsob, když se duše ozdobila ve své kráse ….a setkala se se svým milovaným. A také ji on miloval. A když se sním pohlavně stýkala, přijala od něj semeno, to jest ducha, který oživuje, takže skrze něj rodí děti, které jsou dobré a udržuje je při životě. Neboť to je velký, dokonalý, zázračný porod, kterým se tato svatba dokonává podle vůle Otce.
Je ale vhodné, aby se sama duše znovu zrodila a stala se zase takovou, jaká byla dříve. Duše se nyní pohybuje sama a přijímá božskou bytost od Otce, takže se stane novou, aby se znovu dostala na místo, kde byla na začátku. To je zmrtvýchvstání! To je záchrana ze zajetí. To je vystoupení na nebesa. To je cesta vzhůru za Otcem. Proto řekl prorok: “Moje duše ať chválí Pána a vše, co je ve mně, jeho svaté jméno. Moje duše ať chválí Boha, který odpouští všechny tvé nezákonnosti, léčí všechny tvé nemoci, který zachraňuje tvůj život ze smrti, který tě korunuje milosrdenstvím, který nasytil tvou touhu po statcích. Tvoje mladost se obnoví jako orel.” (Žalm 103)
Když se nyní tedy obnoví, povstane tím, že velebí svého Otce a svého bratra, skrze kterého byla zachráněna. Tak bude zachráněna duše skrze znovuzrození.
K tomu ale nedojde asketickými slovy, také ne uměním, ani zapsaným učením, nýbrž je to milost boží , jo to daleko spíš dar boží člověku. Neboť tento čin je …. Proto volal Osvoboditel: “Žádný ke mně nemůže přijít, jenom když ho Otec přivede ke mně a já ho vzbudím v poslední den.” (Jan 6: 44) Je tedy potřebné se modlit k Otci a vzývat ho celou svou duší. Nejen ústy, ale v duchu, který je uvnitř, který přichází z hloubky, tím, že vzdycháme a činíme pokání kvůli způsobu života, který jsme vedli a tím, že vyznáváme hříchy a že vyznáváme prázdný omyl tím, že jsme se uzavřeli do prázdného spěchu, tím, že pláčeme nad způsobem, jak jsme byli v temnotách, ve vlně (?), tím, že se nenávidíme kvůli způsobu našeho života. Opět řekl Osvoboditel: “Blahoslavení ti, kteří jsou zarmouceni, neboť dojdou slitování. Blahoslavení hladoví, neboť nasyceni budou.” (Matouš 5: 4-6) Zase řekl: “Kdo nebude nenávidět svou duši, nebude mě moci následovat.” (Lukáš 14: 26).
Neboť začátek spasení je pokání. Proto přišel Jan před příchodem Krista a zvěstoval křest pokání. Pokání se ale děje v utrpení a strádání. Otec je však dobrý přítel člověka a vyslyší duši, která ho volá a pošle jí světlo jako záchranu. Proto řekl skrze ducha proroků: “Pověz dětem mého národa: když budou vaše hříchy sahat od země až do nebes a budou rudé jako šarlat a černější než šat smuteční a obrátíte se ke mně celou svou duší a řeknete mi: Můj Otče!, vyslyším vás jako svatý národ.” A opět na jiném místě: “Tak praví Pán, svatý Izrael: když se obrátíš a vzdycháš, pak budeš spasen a poznáš, kde jsi byl ty dny, kdy jsi měl důvěru v to, co je prázdné.” (Izajáš 30: 15).
Opět říká na jiném místě: “Jeruzalém plakal velice: smiluj se nade mnou. On se slituje (?) nad hlasem tvého nářku a když tě uviděl, vyslyšel tě. A Pán vám dá chleba nouze a vodu bolesti. Od nynějška se ti nesmějí přiblížit ti, kteří tě vedou na zcestí. Tvé oči uvidí ty, kteří tě vedou na zcestí.” (Izajáš 30: 19) Proto je vhodné modlit se ve dne v noci k Bohu tím, že rozpřahujeme ruce k němu vzhůru, jako ti, kteří jsou uprostřed rozbouřeného moře se k Bohu modlívají celým svým srdcem, ne pokrytecky, neboť ti, kteří se modlí pokrytecky, podvádějí sami sebe – vidí totiž Bůh i vnitřnosti a zkouší srdce (Jeremiáš 17: 10), které je na spodní straně (dole), aby poznal toho, který je záchrany hoden. Neboť nikdo není hoden spásy, který ještě miluje místo omylu.
Proto stojí psáno u básníka: “Odyseus seděl na ostrově a plakal. A byl sklíčen a odvrátil tvář od řečí Kalypsó a jejich podvodů a přál si spatřit své město a kouř, který z něj stoupal a kromě …..pomoc z nebe …. svému městu.” Opět říká také duše: “Protože se (můj muž) ode mne odvrátil, chci jít do svého domu.” Neboť ona vzdychala a řekl: “Afrodita mě podvedla. Vylákala mě z mého města, opustila jsem své prvorozené a mého dobrého, moudrého, krásného manžela.”
Neboť když duše opustí svého dokonalého manžela kvůli Afroditinu podvodu, která ovládá toto místo, pak utrpí škodu. Když ale vzdychá a činí pokání, bude navrácena do svého domu, neboť také Izrael nemohl hledat domov, aby se dostal ze země egyptské, kdyby nevzdychal po Bohu a neoplakával podrobenost svých činů. Zase je psáno v žalmech: “Byl jsem velice sklíčen ve svém hoři. Budu skrápět svou postel a podušku každou noc slzami. Zestárnu mezi svými nepřáteli. Vzdalte se ode mne vy všichni, kteří činíte bezpráví, neboť hleď, Pán vyslyšel výkřik mého pláče, P8n vyslyšel mou modlitbu” (Žalm 6: 7-10).
Když budeme opravdu litovat, Bůh nás vyslyší, ten Shovívavý, Slitovný, jemuž patří chvála až na věky.

Amen.

Kniha Tomášova

Kniha Tomášova – Atlet píše dokončeným

Skrytá slova, která řekl Osvoboditel Judasovi Thomasovi, která jsem já, Mathias, zapsal. Pobýval jsem totiž s nimi a slyšel jsem je spolu hovořit.

Osvoboditel řekl:

“Bratře Tomáši, dokud máš ještě k tomu ve světě příležitost, poslouchej mě, abych ti ozřejmil věci, které zvažuješ ve svém srdci.Protože se řeklo, že jsi jako můj dvojník a můj pravý přítel, zkoumej se a poznej, kdo opravdu jsi, jakým jsi byl a jakým budeš. Protože jsi nazývám mým bratrem, nesmíš o sobě upadat do nevědomosti. A já vím, že jsi již jistého poznání dosáhl, protože jsi mne již poznal – že jsem poznáním pravdy. Od té doby, co jsi mě ještě jako nevědomý následoval, dosáhl jsi již tohoto poznání a budeš nazýván “sebe sama poznávajícím”. Neboť kdo sebe sama nepoznal, nic nepoznal. Kdo však sebe sama poznal, dosáhl také již poznání o hloubce světa. Proto, můj bratře Tomáši, jsi také spatřil to, co je před lidmi skryto, totiž to, na co se jinak přichází jenom náhodou, když se to nezná (var.: na co narazí, tj. utrpí újmu, protože to neznají).”

Tomáš ale řekl Pánu:

“Já tě ale prosím o to, abys mi, ještě než odejdeš do nebe, řekl všechno to, na co se tě ptám. A když od tebe uslyším pravdu ohledně skrytého, pak o něm dokážu hovořit. A je mi dobře známo, že činiti pravdu před lidmi je obtížné.”

Osvoboditel odpověděl a řekl:

“Když už to, co se vám zjevně dává, je před vámi skryto, jak by jste mohli slyšet (vnímat) to, co není zjevené? Jestliže je pro vás již obtížné činiti ve světě zjevené dílo pravdy, jak byste mohli potom činit věci vznešené velikostí, věci naplnění (pleromatu), které nejsou zjevené? Jak by jste se mohli nazývat [dělníky pravdy]? Proto jste učedníky, kteří ještě nedosáhli velikosti dokončeného.”

Tomáš ale odpověděl a řekl Osvoboditeli:

“Pověz nám o tom, co nazýváš, že není zjevené, n[ýbrž] pro nás skryté!”

Osvoboditel řekl:

“Všechna těla [povstávají jako] zvířata, stejně se tak rodí…, [což je] viditelné, [tak jak jeden tvor dychtí po druhém]. Proto ale existují vyšší bytosti, ne způsobem viditelného (var.: ….., kteří se zjevují), nýbrž se zviditelňují ze svých kořenů, a jejich plody to jsou, co je udržuje při životě. Tato zjevená těla ale pojídají tvory (var.: z bytostí), kteří jsou jim rovni. Proto se těla proměňují. Co je ale měnlivé, směřuje k zániku a nemá naději na Život, neboť tělo je zvířecí. Stejně jako zaniká tělo zvířat, zanikají tito tvorové. Cožpak nepochází (lidské tělo) ze soulože jako těla zvířat. Když ale takto vzniká, jak by mohlo od nich nějak zvlášť odlišovat? Proto jste teď nedospělí, dokud nedosáhnete dokončenosti.”

Tomáš ale odpověděl:

“Proto ti říkám, o Pane, ti, kteří mluví o nezjeveném a těžko vysvětlitelném, se podobají lidem, kteří udržují své ohně v noci za účelem znamení. Také oni (tj. ti první) udržují sice své ohně, tak jako ti lidé (tj. ti druzí) je udržují za účelem znamení – avšak není to viditelné. Když ale vzejde světlo a skryje temnotu, potom se stane práce (var.: věc) jednoho každého zjevenou. Naším světlem ale jsi ty, o Pane, protože osvětluješ.”

Ježíš řekl:

“Světlo existuje (tj. věčné je) ve světle.”

Tomáš potom řekl:

“O Pane, proč viditelné světlo, které září kvůli člověku, vychází a zapadá?”

Osvoboditel řekl:

“O blažený Tomáši! Ano, viditelné světlo svítí kvůli vám, ne snad aby jste zůstávali ne tomto místě, nýbrž aby jste ho opustili. Když ale všichni vyvolení odloží zvířeckost, potom se světlo navrátí nahoru ke své podstatě (var.: ke svému pravému bytí) a tato jeho podstata ho k sobě příjme, protože je dobrou služebnicí.”

Potom Osvoboditel pokračoval a řekl:

“O ty nedosažitelná lásko světla, o, ty hořkosti ohně, který hoříš v tělech lidí i v jejich morku (podstatě) ve dne v noci, který stravuješ údy lidí, opíjíš jejich srdce a přivádíš jejich duše do zmatení [vykonávajíc nad nimi svou moc] jak v mužích, tak i v ženách, ve dne v noci a zakládáš neklid tím, že hoříš ve skrytém i zjeveném, neboť muži … a ženy se pohybují bez … .”

Chopil se zase slova a řekl:

“Každý, kdo hledá pravdu, bude na podmět opravdu moudré bytosti s křídly připraven aby odletěl pryč od žádosti, která stravuje ducha člověka a bude svými křídly hotov odlétnout od každého ducha, který svádí člověka skrze to co je viditelné.”

Tomáš odpověděl a řekl:

“O Pane, přesně tak je to, na co se tě ptám, jako …, protože jsem poznal, že ty sám jsi tím, čeho je nám třeba, jak jsi řekl.”

Opět se ujal Osvoboditel slova a řekl:

“Proto k vám musíme mluvit, neboť toto je učení pro dokončené. Když tedy chcete být dokončení, musíte toto dodržovat, jinak je vaše jméno “neznající”, protože je nemožné, aby vědoucí přijal bydlení u blázna. Neboť vědoucí je naplněn všelikou moudrostí, pro blázna je však dobré a zlé jedno a to samé. Neboť moudrý bude vyrůstat v pravdě a bude jako strom rostoucí u vody. Neboť ti, kteří mají (pouze) křídla rozumu, hledají své útočiště u viditelného – ti jsou daleko od pravdy. Ten, který je totiž vede – oheň – nad nimi rozestře klamný obraz pravdy a osvítí ho krásou, která je zahubí. Spoutá je sladkostí temnoty a zmocní se jich pomocí choutky, která voní. Oslepí je neuhasitelnou žádostí a jejich duše shoří. Bude pro ně kůlem vězícím v srdci, který nebudou moci nikdy vytáhnout, udidlem v tlamě, které je povede samo podle svého vlastního přání. Spoutá je svými řetězy a všechny jejich údy sváže hořkostí pout žádosti po viditelném, které je pomíjivé, měnlivé a nestálé. Velkou silou budou stažení se shora dolů k zemi a budou stále umírat proto (tím), že jsou přitahováni ke všem zvířatům nečistoty.”

Tomáš odpověděl a řekl:

“To je zřejmé. Bylo také řečeno, [ozbrojte se] před těmi, kteří neznají [zkaženost těla] i duše.”

[Osvoboditel] ale odpověděl a řekl:

“[Sláva] moudrému muži, který hledal pravdu. Neboť když ji nalezl, došel v ní klidu na všechny časy a nebude se už bát těch, kteří by ho chtěli zneklidňovat.”

Tomáš odpověděl a řekl:

“Je nám k užitku, o Pane, zůstávat klidně v tom, co nám patří?”

Osvoboditel řekl:

“Ano, to je to, co přináší užitek a co je pro vás dobré, protože to, co je na člověku viditelné, to zanikne. Neboť nádoba vašeho těla zanikne, a když se rozpadne na složky, bude to také ve zjevném a viditelném. A jim připraví viditelný oheň trýzeň. Kvůli lásce k víře ve viditelné, budou ti, kteří ji měli před tímto časem, ještě jednou přivedeni k viditelnému (na tento svět). Vědoucí ale už nikdy nebudou znovu ve viditelném. Ti, kteří jsou bez první lásky, směřují díky starosti o život a o žhavé oharky ohně k záhubě. Trvá jen krátkou chvíli něž viditelné zanikne. Pak zde zůstanou falešní bohové (var.: duchové bez těla) a budou prodlévat v hrobech na mrtvolách k věčné trýzni a pro zkázu duší.”

Tomáš ale odpověděl a řekl:

“Co ale máme, abychom to těmto (tj. takovým lidem) mohli přednášet? Nebo také: co máme říci slepému člověku? Nebo také: jaké učení máme oněm [neš]ťastným smrtelníkům zvěstovat, když říkají: Přicházíme, abychom dosáhli dobrého a ne, abychom sklidili prokletí. Oni nám přece odpoví: Jestliže jsme nebyli zrozeni podle těla, nepoznali jsme [ani hříchu].”

Osvoboditel řekl:

“Vpravdě, nepovažuj takové za lidi, nýbrž je počítej za zvířata. Neboť tak jako se požírají zvířata, požírají se lidé takovéhoto druhu navzájem. Ale oni jsou odloučeni od pravdy, protože milují sladkost ohně a jsou otroky smrti, kteří hledají útočiště v činech nečistoty a dokončují žádosti svých otců. Kvůli hořkému nutkání jejich zlé přirozenosti jsou pro zkáznění strženi do propasti. Neboť budou tak týráni, že se po hlavě propadnou na místo, které neznají.
[Nebudou užívat] své údy trvale, nýbrž zkrotnou (zmalomyslní). Takoví se radují z ohně a milují zběsilost a bláznivost, protože jsou šílení. Touží po bouři smyslů, aniž by svou zběsilost znali a při tom ještě věří, že jsou chytří. Proto také milují své vlastní tělo a své srdce mají zaměřeno na něj a na jeho jednání (var.: a své myšlení zaměřují pouze na své činy). Plamen ale je tím, co je stráví.”

Tomáš odpověděl a řekl:

“Pane, to co je do nich vseto, co se s tím stane? Neboť si dělám kvůli nim starosti, protože jsou mnozí, kteří s nimi mají co do činění.”

Osvoboditel odpověděl a řekl:

“Co je tobě samému jasné?”

Judas, nazývaný Tomáš, řekl:

“Tobě, o Pane, přísluší mluvit, mě pouze, abych tě poslouchal.”

Osvoboditel odpověděl:

“poslyš tedy, co ti řeknu a důvěřuj pravdě! Ten, co (toho) seje i to, co je (takto) zaseto, kvůli svému ohni zanikají v ohni a ve vodě a skrývají se (pak) v hrobkách temnoty a po dlouhém čase vstoupí tito viditelně znovu do bytí – jako plody špatného stromu – a přijmou svůj trest tím, že budou zničeni ústy zvířat a lidí, nebo působením deště, větru, vzduchu a světla, které osvěcuje svrchní stranu.”

Tomáš ale odpověděl:

“Nás jsi opravdu přesvědčil, o Pane, nahlédli jsme do tvého srdce a je nám zřejmé, že [...je to pravda], a že tvá řeč nic nezamlčuje. Ale slova, která říkáš, jsou pro svět něco, čemu se vysmívá a ohrnuje nos, protože tomu nerozumí. Jak můžeme dosáhnout, aby nám uvěřili?”

Osvoboditel odpověděl a řekl:

“Vpravdě, pravím vám: kdo tuto řeč slyší a odvrací takovým způsobem svůj obličej nebo ohrnuje nos nebo stahuje rty – vpravdě, pravím vám: ten se bude zodpovídat vládci nahoře, tomu, který panuje jako král nad všemi mocnostmi a ten takového vrátí zpátky a svrhne ho z výšin do propasti, kde bude uzavřen v úzkém, temném prostoru. Nebude se moci ani otočit nebo pohybovat kvůli velké hloubce tartaru a velké tíži utrpení pevně zavřeného podsvěta (spodního světa). A budou do něj sraženi, protože vás pronásledovali. Nebude prominuto tomu, který přivádí člověka do těžkostí. Bude odsouzen, protože vás pronásledoval. Takový bude předán velkému andělovi, vládci podsvětí, který je andělem ohně a který je bude pronásledovat a házet jiskry ohně do očí toho, který bude pronásledován. Když uprchne na západ, nalezne tam oheň. Když se obrátí na jih, nalezne tam totéž. Když se obrátí na sever, vyjde mu vstříc rovněž ohrožení planoucího ohně. Ale cestu na východ, aby tam uprchl a zachránil se, nenalezne. Neboť ji nenalezl, dokud byl v těle, aby ji nenalezl i v čase soudu.”

Potom Osvoboditel pokračoval a řekl:

“Běda vám, bezbožní, kteří nemáte naději, kteří dáváte svou důvěru věcem, které se nestanou.
Běda vám, kteří doufáte v tělo, to vězení zasvěcené zániku. Jak dlouho chcete ještě spát? Kdy konečně pomyslíte na to, že věčné nepomíjí? Vaše naděje se opírá o svět a vaším bohem je tento život, čímž své duše odsuzujete do záhuby.
Běda vám, kvůli ohni, který ve vás hoří, neboť je nenasytitelný.
Běda vám, kvůli kolu, které se otáčí ve vašich myšlenkách.
Běda vám, kvůli tomu, co ve vás hoří, neboť to zjevně stráví vaše tělo a ve skrytosti rozdvojí i vaše duše a přinutí vás, abyste se mezi sebou ničili.
Běda vám, zajatci, neboť jste upoutáni ve svých jeskyních. Smějete se spokojeně hloupím smíchem. Neznáte svou záhubu, ani nevíte v čem vězíte, ani jste nepoznali, že bydlíte ve tmách a ve smrti. Jste úplně zpiti ohněm a naplněni hořkostí. Vaše srdce (mysl) je zaměřena pouze na vás samotné následkem hoření ve vašem nitru. A sladkým se vám jeví jed a bodnutí vašeho nepřítele. A temnota se vám zdá, jako by byla světlem. Neboť svou svobodu jste vydali za otroctví a svá srdce jste zcela zatemnili. A svou schopnost myšlení jste vydali všanc bláznovství a vaše myšlenky naplnili kouřem ohně, který je ve vás. A vaše světlo bylo zakryto mrakem [temnoty]. A šat, který nosíte, jste si zamilovali, [i když je špinavý]. A byli jste získáni pro naději, která je lichá. A komu důvěřovat (var.: kdo vám dal důvěru) to sami nevíte. Jste všichni v poutech, ale nadýmáte se, jako by jste byli svobodní. A pokřtili jste své duše ve vodách temnoty, z vlastní vůle běžíte záhubě vstříc!
Běda vám, jste v omylu tím, že se nedíváte na světlo Slunce, které všechno řídí a vše vidí, neboŤ to obklopí všechny vaše hanebné činy, aby si podrobilo nepřátele. A také nechápete, že Měsíc v noci i ve dne shlíží dolů a vidí mrtvoly vašich krvavých jatek.
Běda vám, kteří milujete styk s ženskostí a nečisté přebývání s ní.
Běda vám, kvůli mocnostem, které ovládají vaše tělo, neboť ty vás budou mučit.
Běda vám, kvůli působení zlých démonů.
Běda vám, kteří se necháváte pohánět ohněm.
Kdo nad vámi nechá zavládnout občerstvující rose, aby ve vás uhasila tolik ohně a žhoucího? Kdo nechá nad vámi vzejít světlo, aby zahnalo temnotu, která je ve vás, aby přikryla tmu a špínu? Slunce a Měsíc vám dají (pošlou) libou vůni a také vzduch, vítr, země i voda. Neboť když nevzejde Slunce nad živými tvory, zchátrají a zajdou. Má se to obdobně jako s rostlinami a travou – když na ně Slunce svítí, zesílí a udusí vinnou révu. Když je ale vinná réva silná a vrhá stín na rostliny a všechno bodláčí, které spolu s ní vyrašilo, rozroste se a na všechny strany rozšíří, a zdědí sama zemi, ze které vyrostla a patří jí pak každé místo, které zastiňuje. Pak tedy, když roste, dostane celou zemi k užívání a dá svému pánovi užitek a zalíbí se mu hojnou měrou. Neboť ten si dal velkou námahu, než plevel vytrhal, ale réva ho tam sama zahubila. Udusila ho a on zemře a bude jako země.”

Pak Ježíš pokračoval a řekl jim:

“Běda vám, neboť vy jste učení nepřijali a ti, kteří ho přijímají, budou mít těžkosti, když ho budou zvěstovat. [Neboť vy je] budete pronásledovat a chytáte se sami do svých [vlastních sítí]. Budete je posílat do spodního světa a do záhuby a budete je denně zabíjet jen proto, aby se ze smrti opět zrozovali.
Blahoslavení, kteří jste již poznali pokušení a uprchli od vám cizího.
Blahoslavení, kteříž pláčete, a jste sužováni těmi, kteří nemají žádnou naději, neboť vy budete osvobozeni ze všech pout.
Buďte bdělí a proste, abyste nevegetovali v těle, nýbrž vyšli z pout hořkosti života. A když se modlíte (prosíte), naleznete klid a zanecháte za sebou všechno strádání a ponižování srdci. Neboť vyjdete ze strádání a utrpení těla, dosáhnete klid skrze dobré a budete panovat se svým vládcem – vy spojení s ním a On s vámi – od nynějška až do věčnosti.”
Vzpomeňte na mě, o moji bratři ve svých motlitbách!
Mír svatým a pneumatikům!

Evangelium Pravdy

Evangelium Pravdy

Evangelium pravdy je radostí pro ty, kteří přijaly milost od Otce pravdy, že ho poznali silou slova, jež se dostavilo z pleromatu a bylo v myšlení a ducha Otce. Je to ten, kterého nazývají Zachránce, protože je to jméno díla, které má učinit pro záchranu těch, kteří byli ohledně Otce (ještě) v nevědomosti. Proto je toto evangelium naděje a nalezením pro ty, kteří ho hledají, neboť vše se vrací k tomu, z čeho vzešlo.
A vše bylo (původně) v rozumem Nepostižitelném, Neuchopitelném, který je výš, než všechno myšlení. Nepoznávání Otce vykonávalo bázeň a strach. Strach potom zhoustnul jako mlha, takže nikdo nemohl prohlédnout a proto získal Omyl (plané) na síle. Zpracovával svoji materii (tj. viditelný řád) bláznivě, protože neznal pravdu. Povstával (tj. Omyl) do viditelného tím, že silou nahrazoval pravdu krásou.
To však nebylo žádnou potupou pro Něj, rozumem Nedosažitelného, Neuchopitelného, neboť strach je ničím, zapomnělostí (snem) a výtvorem lži, zatímco pravda, která nepomíjí, je nezměnitelná, neotřesitelná a něčím, co nepotřebuje doplňovat krásou(sama o sobě krásou).
Pohrdejte proto Omylem. Má se to s ním (totiž) takto: nemá žádný kořen. Vzniká v mlze zkaleného vztahu k Otci, a tím, že existuje, dává vznikat dílům zapomnění a strachům, aby skrze ně sváděl a spoutával ty, kteří směřují ke středu.
To, že Omyl se zapomněl, nebylo zjevné. Není než ……(poškozeno) u Otce. Zapomnění nevzniklo u Otce, i když vzniklo kvůli němu. Co ale u něj (u Otce) vzniká, je poznání. To se zjevilo, aby zrušilo (ukončilo) zapomnění a aby byl poznán Otec. Protože zapomnění vzniklo proto, že Otec nebyl poznán, nebude už od toho okamžiku, kdy bude Otec poznán, zapomnění existovat.
To je evangelium (radostné poselství) toho, který je hledán, které on zvěstoval dokončeným skrze slitování Otce jako tajné mystérium, on – Ježíš Kristus – a tím osvítil ty, kteří jsou kvůli zapomnění v temnotách. Osvítil je a dal jim cestu. Ta cesta ale, o které je poučil, je pravda. Proto se na něj Omyl rozhněval, pronásledoval ho, a on upadl díky jemu do nesnází. Byl odsouzen k smrti. Přibili ho na kříž. On byl plodem poznání Otce.
Toto poznání však nezaniklo, protože bylo pojídáno (přijímáno). Ti ale, kteří ho jedli, těm on dal (dopřál), aby se jeho nalezením stali radostí. On je totiž nalezl v sobě a oni ho nalezli v sobě – toho rozumem Nepostižitelného, Nedosažitelného, Otce, Dokončeného, který zplodil svět, ve kterém svět byl a kterého je světu zapotřebí, neboť si svou dokončenost (naplnění) ponechal v sobě a nevydal je světu.
Otec není závistivý. Neboť jakápak závist je mezi ním a jeho údy. Kdyby totiž neměl eon svou [dokončenost], nemohli by přijít k Otci, který si nechává jejich dokončenost v sobě, který jim ji vydává jako jejich návrat k sobě a (také) jako jedno jediné poznání v dokončenosti. On je tím, který stvořil svět a svět byl v něm a svět trpěl jeho nedostatkem. Tak jako ten, kterého někteří neznají, si přeje, aby ho poznali a milovali ho, tak se on stal klidným a pokdy majícím učitelem – neboť čeho se nedostávalo světu, jestliže ne poznání Otce?
Přišel doprostřed škol a mluvil své slovo, protože byl učitelem a přišli ti (jakoby) moudří ve svém srdci, aby ho vystavili zkoušce. Ale on je usvědčil, že jsou bláhoví (pošetilí). Oni ho nenáviděli, protože vpravdě nebyli moudří.
Potom všem přišli také malí, kterým patří poznání Otce. Když se stali většími (var.: poté, co nabyli pevnosti), byli poučeni o zjevových formách Otce (druzích Otcova projevu). Poznali a byli poznáni. Byli velebeni a velebili. V jejich srdcích se zjevila živá kniha Živoucího, sepsaná myšlenkami a duchem Otce, která byla od časů vzniku světa v Neuchopitelném – to, co mu nikdo není schopen odejmout – protože tomu, kdo by ji vzal, je uloženo zemřít. Žádný z těch, kteří věřili na záchranu, nemohl vstoupit do viditelného řádu dřív, než se zjevila tato kniha. Proto strpěl slitovný, věrný Ježíš, aby na sebe vzal utrpení a vzal tuto knihu, protože věděl, že jeho smrt se stane pro mnohé životem.
Jako u závěti, kdy, dokud není otevřena, je jmění zemřelého pána domu neznámé (skryté), stejně tak se to má i se světem, jehož obsah byl neznámý, protože Otec světa byl neviditelný, protože on je sám ze sebe, ten, ze kterého plynou všechny prostory. Proto se zjevil Ježíš a oděl se onou knihou. Byl přibit na kříž a řád Otce oznámil z kříže. Ó, jak velké je toto učení! Neboť on se odebral dolů, do smrti, ačkoli právě oděn životem věčným! Poté, co od sebe odhodil zcela roztrhané šaty, oblékl se do nesmrtelnosti, kterou mu nikdo nemůže vzít (var.: kterou nikdo před ním nebyl schopen obléknout).
Poté, co vešel do nicotných prostor bázně, zastavil se na chvíli u těch, kteří se odstrojili ze zapomnění a byl v té chvíli věděním a dokončením (naplněním) tím, že zvěstoval, co bylo v srdci [u Otce], aby … poučil ty, kteří byli schopni poučení přijmout. Ti ale, kteří poučení přijímají, jsou ti živí, vepsaní do knihy Živoucích, kteří přijímají poučení skrze sebe sama. Ti budou Otcem přijati, až se k němu zase navrátí.
Protože naplnění (dokončení) světa je v Otci, je potřebné, aby svět k němu vystupoval. Potom, když někdo dojde poznání, Otec příjme, co mu patří a přitáhne ho k sobě. Kdo však je nevědoucím, trpí nedostatkem, a je to něco velikého, co mu chybí, protože mu chybí to, co by ho mohlo naplnit (dokončit). Protože naplnění (uzdravení, zacelení) světa je v Otci, je zapotřebí, aby svět k němu vystoupal a každý (pak) příjme to, co mu přináleží. On (Otec) je (tj. přináležející jména) předem napsal, když je všechny připravil, aby je dal těm, kteří z něj vzešli. Ti, jejichž jména znal předem, jsou na konci povolání, takže ten, který poznává, je ten, jehož jméno Otec vyslovil. Ten totiž, jehož jméno nebylo vysloveno, je nevědoucí. Neboť jak uslyší někdo, jehož jméno nebylo zavoláno?
Kdo totiž je až do konce nevědoucí, je výtvorem zapomnění a jako takový zanikne spolu s ním. Kdyby ne, proč by pohrdači neměli jména, proč by nebyli zavoláni? Proto je ten, který poznává, jedním shora. A když je zavolán,slyší, odpovídá a obrací se na toho, který ho volá, stoupá k němu a poznává, že byl zavolán. Protože ví, koná vůli toho, který ho zavolal. Přeje si se mu zalíbit a přijímá klid. Jemu je sděleno jméno Jednoho. Kdo takto poznává, poznává odkud přišel a kam půjde. Poznává stejně jako ten, který je opojený (zpitý) a od své opojenosti se odvrátil, obrátil se sám k sobě (tj. “přišel k sobě”) a postavil to své správně.
On (Ježíš) vyvede mnohé z Omylu. Dostaví se u nich v tom místě, které opustili, když se odevzdali Omylu (sic!), dostaví se kvůli hloubce Toho, který obsahuje všechny prostory, aniž by existoval někdo, kdo by jeho mohl obsáhnout.
Byl to velký zázrak, že byli v Otci, aniž by ho znali a že sami mohli vyjít, protože nebyli schopni pojmout do sebe (pochopit) a poznat toho, ve kterém bytovali, neboť taková vůle od něj nevzešla. On se totiž zjevil jako poznání, přičemž všechny jeho projevy (zjevové formy) byly s ním spojené (smíšené). Zjevil se jako poznání živé knihy, kterou On zjevil eonům na konci jako svá písmena, přičemž On sám se nezjevil – nejsou to žádná písmena vokálů ani písmena , kterým by vokál chyběl, takže by je někdo četl a myslel je zvlášť (tj. konsonanty), nýbrž jsou to písmena pravdy, která se mohou vyslovit teprve, když jsou poznána. Dokonalá pravda je každé písmeno jako dokonalá kniha, protože ona se skládá z písmen, která byla napsána jednotou, protože je napsal Otec, aby eony skrze jeho písmena poznaly Otce.
Tím, že jeho moudrost vymyslela slovo a že jeho poučení je vyslovilo, stalo se jeho poznání zjevným. Jeho [pohled] je jako koruna nad ním (tj. slovem). Jeho radost je s ním spojena, jeho sláva ho vyzvedává, jeho podoba se zjevila, jeho klid ho přijal do sebe, jeho láska se v něm ztělesnila, jeho důvěra ho obklopila. Tak povstává slovo Otce do světa tím, že je plodem jeho srdce a projevem (zjevovou formou) jeho vůle. Ale On nese svět, vybírá je (ty formy) a bere na sebe podobu viditelného světa.
Ono (slovo) ho (svět) očišťuje, přivádí zpět k Otci, k Matce – ono (slovo) – Ježíš – neohraničitelnost dobroty. Otec zjevuje svoji náruč. Jeho náručí je ale svatý duch, který zjevuje to, co v něm bylo skryto. To, co v něm bylo skryto, je jeho syn, který se zjevil, aby ho skrze soucit Otce poznaly eony a přestaly se trápit tím, že by ho hledaly. Aby v něm spočinuly tím, že by věděly, že On je to, co se nazývá klid.
Potom, když (Ježíš) odstranil nedostatek (tj. žízeň), zrušil vedlejší zjevovou stránku. Jeho vnějším projevem je svět, ve které on (Ježíš) sloužil. Místo totiž, ve kterém je řevnivost a svár, trpí nedostatkem. Místo ale, které je jednotou, je dokonalé (dokončené). Protože nedostatek vznikl tím, že neznali Otce, nebude už, když je Otec poznán, nedostatek od té chvíle existovat. Stejně, jako se zruší nevědomost toho, který poznal – zmizí totiž temnota, když se objeví světlo – tak se zruší také nedostatek v dokončenosti. Vnější zjevová stránka není od takovéto chvíle už viditelná, nýbrž se rozplyne (zanikne) spojením s jednotou. Neboť nyní jsou jejich díla stejná, v čase, ve kterém jednota bude naplňovat prostory. Skrze tuto jednotu bude jeden každý přijímán. V poznání se očistí z rozmanitosti druhů (složek) do jednoty, když hmotu (předmětnost) v sobě stráví jako oheň nebo jako světlo tmu nebo jako život smrt.
Když se nyní každému z nás toto stalo, je pro nás vhodné myslet zvlášť na to, aby dům byl čistý a klidný pro jednotu – jako lidé, kteří odcházejí z míst, kde vlastnili nádoby (formy), které už nebyly dobré, je rozbíjejí a hospodář nebere žádnou škodu, nýbrž se raduje, že na místě špatných nádob (forem) budou naplněny dobré. To je totiž soud, který přišel shora, který každého rozsoudil. Je to vytasený dvoustranný meč, který řeže po této i po oné straně.
Poté, co se zjevilo slovo (ocitlo se ve středu), které je v srdci těch, kteří ho vyslovují – nebyl to jen hlas, nýbrž se stalo tělem – povstalo velké zmatení mezi nádobami (formami), neboť některé byly vyprazdňovány, jiné byly naplňovány, takže některé byly plné a jiné vylité, některé byly vyčištěné a jiné byly rozbité. Každý prostor se chvěl a bortil, protože neměl žádnou pevnost a trvání. Omyl je zděšen, protože neví, co by měl dělat. Je smutný, naříká, trápí se, protože nic neví. Protože se mu přiblížilo poznání – to je jeho zánik a zánik všech emanací (forem projevu) – je Omyl nicotný, protože v něm nic není.
Pravda přišla do středu. Všechny její projevy (emanace) ji poznaly. Pozdravily Otce v pravdě a v plné síle, která je spojovala s Otcem. Neboť každý miluje pravdu, protože pravda jsou ústa Otce a jeho jazyk je svatý duch. Kdo se spojuje s pravdou, spojuje s ústy Otce a z jeho jazyka přijímá svatého ducha. To je zvěstování Otce a jeho zviditelnění pro své eony. Zvěstoval, co z něj bylo skryto a (opět) to zrušil. Neboť kdo existuje (tj. věčně je), ne-li Otec sám? Všechny prostory jsou jeho emanacemi (sic!). Poznali ho, protože z něj vzešly, jako děti, které pocházejí z dokončeného člověka. Poznaly, že dříve ještě nedostaly tělo a jméno, které dává Otec pro jednoho každého. Potom od něj dostaly způsob poznání, neboť ačkoliv jsou v něm, nepoznávají ho. Otec naproti tomu je dokončený, zná všechny prostory (tj. časoprostory), které jsou v něm. Když chce, nechává toho, koho chce, vstoupit do zjevu (tj. vzniknout) tím, že mu dá tělo (formu) a jméno. A dá mu jméno a způsobí, že (ony prostory – tj. takoví lidé, takové světy) povstávají. Ti, kteří ještě nevznikli, neznají toho, který je stvořil. Neříkám ale, že ti, kteří ještě nevznikli, jsou ničím, nýbrž že jsou v Tom, který bude chtít, aby vznikli, když chce, tak jako budoucí čas (doslova: způsobem okamžiku, který přijde).
(Ještě) dříve, než všechny věci vstoupily do viditelného řádu, On věděl, čemu dá vzniknout. Plod ale, který ještě nevstoupil do zjevu, neví nic a také nic nečiní. Tak pochází každý prostor, který je uvnitř Otce z věčně jsoucího, který ho ale vystavěl z nevěčně jsoucího (sic!). Neboť kdo nemá žádné kořeny, nemá také žádné plody, ale myslí si: “Já jsem vzniknul”.
Takový bude Jím (Otcem) zrušen. Proto to, co vůbec nebylo (tj. neexistovalo ve věčném), také nikdy nevznikne. Co chce tedy ten, který si o sobě myslí: “Vznikl jsem jako stín a zjevení se noci?” Když světlo osvítí strach, který dostal, pozná, že strach je ničím. Tak byli takoví v nevědomosti o Otci, protože ho neviděli.
Protože (nevědomost) vyvolala strach, úděs, slabost, pochyby a rozpolcenost, bylo mnoho pošetilostí, které skrze ně působily a nicotných nesmyslností, protože se oddávali spánku a ocitli se v pomatených snech: buďto je místo (svět?), kam se utíkají, nebo jsou bezmocní, poté, co je někteří pronásledují, nebo se zamíchají do rvaček, nebo jsou ztlučeni, nebo padají z horních míst dolů, nebo létají vzduchem, ačkoliv nemají žádná křídla. Jindy zase, jako by je jiní chtěli zabít, ačkoli není nikdo, kdo by je pronásledoval, nebo zabíjel ty, kteří jsou jim nablízku, protože se pošpinili jejich krví.
Až do okamžiku, kdy se probudí ty, kteří tímto vším prošli, nevidí ostatní, kteří do těchto hrůz zapadli, nic, protože tyto (hrůzy) se staly (pro ně) ničím. Tak je to také s těmi, kteří od sebe odhodili nevědomost jako spánek (sen), o kterém se již nedomnívají, že by byl něčím. Přestali se také domnívat o svých dílech, že by byla něčím, co má trvání (smysl), nýbrž nechali je za sebou jako sen noci a poznání Otce přijali světlo.
Tak se choval každý, když (ještě) spal, když byl ještě nevědoucí a tak to bylo také s tím, který poznal – jakoby se probudil. A je to něčím dobrým pro člověka, když přijde k sobě a probere se. A blažený je ten, který otevřel oči slepých. A duch, který pohání (spěchá), ho následoval, když povstával, když podal svoji ruku tomu, který byl roztažený na zemi a nechal ho stát na svých nohou, neboť on (sám) se ještě nezvedl.
Seznámení s Otcem a zjevení se jeho syna jim umožnilo poznat. Když ho totiž viděli a slyšeli, nechal je (Otec) milovaného syna ochutnat a pocítit a dotknout se ho. Poté, co se zjevil, je poučoval o neuchopitelném Otci a vdechnul jim, co měl na mysli tím, že učinil jeho vůli. Poté, co mnozí přijali světlo, obrátili se k němu. Lidé hmoty však (mu) byli cizí, neviděli jeho tvář a nepoznali ho, protože přišel v těle. Nikdo jeho příchodu nebránil, protože nepomíjející je neuchopitelné. Tím, že mluvil nová slova, když mluvil o tom, co bylo v srdci Otce, mluvil čistou řečí. Světlo hovořilo jeho ústy a jeho hlas plodil život. Dal jim myšlení, rozum, slitování, záchranu a ducha síly z neohraničitelnosti Otce. Učinil konec třesům a utrpením, neboť ty jsou tím, co svádělo od jeho tváře (tj. přítomnosti) mnohé, kteří potřebovali soucit v omylu a ve spoutanosti. Svou silou jim učinil konec a zahanbil je skrze poznání. Stal se cestou pro ty, kteří byli svedeni a poznáním pro ty, kteří jsou v nevědomosti, nalezením pro ty, kteří hledali, oporou pro ty, kteří kolísali a nepošpiněností pro ty, kteří byli pošpiněni.
On je pastýř, který opustil 99 ovcí, které nezabloudily. Přišel a hledal tu, která zabloudila. Radoval se, když ji nalezl, neboť 99 je počet, který drží v levé ruce, ale v okamžiku, kdy najde tu jednu, přechází celý počet do pravé ruky. Jakmile se ale nalezne ta jedna, přejde celý počet do pravice a tak předchází to, čemu ta jedna chyběla na pravou stranu a počet tak činí sto.
Znamením pro to, co je v jejich hlase, je Otec. Ten pracoval sám o sabatu pro ovci, kterou nalezl, když spadla do jámy tím, že ji vytáhl, abyste (také) vy, jako děti porozumění, poznali, co je sabat, když se nehodí, aby záchrana odpočívala, a mluvili ze dne, který je na hoře, který nemá noc, a ze světla, které nezapadá, protože je dokonalé.
Mluvte tedy ze srdce, abyste byli dokonalým dnem a aby ve vás bydlelo světlo, které nezapadá. Mluvte o pravdě s těmi, kteří jí hledají a o poznání k těm, kteří hřešili ve svém omylu. Vy jste děti vědění. Podepřete nohu klopýtajícího a podejte svou ruku nemocným. Nakrmte hladové a dopřejte trpícím klid a postavte ty , kteří chtějí vstát a probuďte spící. Vy jste totiž tasená moudrost – když je síly dost, bude jí ještě víc! Zabývejte se svým nitrem, nezabývejte se tím, co vás z vašeho nitra vyhnalo!
Nevracejte se k tomu, co jste rozlomili, abyste to (opět) jedli (přijímali). Nebuďte tím, co moli požírají! Nebuďte tím, co červi požírají, neboť jste to již ze sebe setřásli. Nebuďte obydlím pro ďábla, neboť jste se od něj oddělili. Neposilujte svoje již padlé zábrany, protože by to bylo výčitkou. Ničím je totiž ten bez zákona, který si sám více škodí než zákon, neboť takový dělá své skutky, protože je bez zákona. Ten ale, který je spravedlivý, dělá své skutky také mezi ostatními (tj. na světle). Konejte tedy vůli svého Otce, neboť z něj pocházíte. Neboť Otec je sladký a to, co z jeho vůle povstává, je dobré. On poznal, co je vám vlastní, a vy jste na tom spočinuli. Podle plodů totiž se pozná (to, co je) vám vlastní.
Děti Otce jsou jeho vůní, neboť pocházejí z milosti jeho pohledu (přítomnosti). Proto miluje Otec svou vůni a nechává ji povstávat na všech místech. A když se spojuje s hmotou, předává svou vůni světlu a svým klidem způsobuje, že vstupuje do každé formy a do každého zvuku. Ne uši totiž cítí vůni, nýbrž vůně je duch, který vlastní schopnost čichu. On (duch) ji (tj. vůni) přitahuje pro sebe k sobě a (ona) se rozplývá ve vůni Otce. A tak jí vrací zpátky a pozvedá ji na místo, odkud vyšla, do původní vůně, která ochladla. Ona je jedním z psychických tvorů, kteří jsou jako studená voda, která….., která je ze země, která není pevná, o které ti, kteří ji vidí, myslí: “Je to země”. Pak se zase rozplývá. Když je přitahována duchem (dechem), ohřívá se. Vůně pak, které vychladly, pocházejí z oddělenosti (sic!). Proto přišla [důvěra], která odstranila oddělenost a přinesla hřejivé naplnění lásky, aby chlad dále nevznikal, nýbrž aby byla jednota dokončeného myšlení. Toto je slovo evangelia nalezení pleromatu pro ty, kteří čekají na záchranu (osvobození), které přijde se shora. Posiluje jejich naději na ty, na které čekají, jejichž pravým projevem je světlo, ve kterém není stínu.
Když z oné strany přijde pleroma (naplnění), nevznikla nedostatečnost hmoty z neohraničitelnosti Otce, který přišel (právě) v čase nedostatku (žízně, nedokončenosti) – i když nikdo nemohl říci, že by Věčně Nepomíjející takto přišel – ale hloubka Otce přibývala a myšlení Omylu u něj nebylo. ….. věc to je, poklidná věc to je, která se vytvoří při nalezení toho, který přišel, aby si toho, kterého chce, vzal zpátky.
Návrat totiž se nazývá proměnou (sic!). Proto vydechla nesmrtelnost (nepomíjejícnost, věčnost). Sledovala toho, který zhřešil, proto, aby on nalezl klid. Prominutí totiž je zbytek (práce) pro světlo v nedostatku (tj. tam, kde je ještě tma) – slovo pleromatu. Neboť lékař spěchá k tomu místu, kde se nalézá nemocný, protože je vůlí, která je v něm (nemocném). Kdo tedy trpí nedostatkem něčeho, neskrývá to, neboť má (může dostat) to, čeho se mu nedostává, aby tak přijal milost, neboť v době, kdy on (nemocný) trpěl nedostatkem, milost neměl. Proto byla méněcennost (ponížení) na místě, na kterém nebyla milost. Jakmile se přijalo toto malé, kterého se mu nedostávalo, nechal to vstoupit do viditelného řádu jako pleroma (dokončenost) – tj. nalezení světla pravdy, které mu svítilo, protože je neměnné. Proto mluvili o Kristu ve svém středu, aby těm, kteří se spletli, byl umožněn návrat a aby je pomazal olejem (zasvětil).
Pomazání je slitování Otce, který k nim chce být milostivý. Ti, které pomazal, jsou ti, kteří byli naplněni (dokončeni). Plné nádoby totiž to jsou, které bývají pomazány (natírány) olejem. Když se ale olej (utěsnění) nějaké nádoby odstraní, nádoba teče. A příčina škody je místo, na kterém k jejímu pomazání nedochází. Neboť pak totiž ho vítr přitahuje k sobě, jedna ze sil toho, který je s ním (?). Ale u nepošpiněného se neuvolní na nádobě žádná pečeť, ani se nic nevylije, nýbrž dokonalý Otec ji naplní znovu tím, čeho se jí nedostává.
On (Otec) je dobrý. Zná své símě, neboť on to je, kdo ho zasadil ve své zahradě. Jeho zahrada je ale místem, kde vládne jeho klid. To je naplnění z myšlenek Otce a to jsou slova jeho přemýšlení.
Proto dal (Otec) Vyvstat synovi, aby on promluvil o místu klidu u svého Otce, ze kterého on (Kristus) přichází aby chválil pleroma, velikost Otcova jména a jeho lahodnost. On (syn) bude mluvit o místě, ze kterého přišel jeden každý z nás a dospěje k té části, ze které se zrodil, aby se (tam) navrátil a z tohoto místa, místa, ve kterém stál, aby byl odňat, protože z onoho místa chutnal a dával (dostával?) pokrm a nárůst. A jeho vlastní místo odpočinku je jeho pleroma. Všechny emanace Otce jsou pleromata (dokončenosti) a kořen ve všech jeho emanacích je v tom, který je všechny nechal ze sebe růst a dal jim jejich hranice. Každá jednotlivá emanace se zjevila, aby byla dokončena ze svého vlastního myšlení. Místo totiž, ke kterému upírají své myšlení, ono místo je jejich kořenem, který je pozvedá vzhůru, do výšin k Otci. Jsou pod jeho vedením tím, že je pro ně klidem a drží se při něm tím, že jsou mu nablízku, takže říkají, že se jim dostalo skrze objetí (var.: pozdravení) účasti na jeho pohledu (přítomnosti).
Oni ale nepovstávají tak, že by se pozvedli nad sebe sama. Ani neměli nedostatek chvály Otce, ani o něm nesmýšleli jako o nějakém malém (necenili ho málo), ani že je hořký, ani že je hněvivý, nýbrž že je zbaven vší špatnosti, neotřesitelný, sladký. On zná všechny prostory, dříve než vznikly a nemá zapotřebí, aby byl poučován.
To je druh těch, kteří mají podíl na výsostech skrze nezměrnou vznešenost, kteří čekají pouze na toho jednoho samotného a dokončeného, který je tam pro ně. Takový nescházejí dolů do spodního světa ani nejsou závistiví ani nevzdychají, ani není smrt mezi nimi, neboť spočívají v tom, který spočívá v nich, přičemž nejsou soužení ani popleteni ve vztahu k pravdě, daleko spíše jsou sami tou pravdou. A Otec je v nich a oni v Otci tím, že jsou dokonale a neoddělitelně v pravdivém dobrém tím, že netrpí vůbec žádným nedostatkem (žízní), spíše sami dávají klid tím, že jsou čerstvě v duchu. A oni budou poslušní svého kořene, budou mít pro sebe pokdy, ti, ve kterých on nalezne svůj kořen, jejichž duše neutrpí žádnou škodu. To je místo blažených, to je jejich místo.
Ostatní pak ať na svých místech vědí, že se pro ně nehodí, poté, co jsem pobyl na místě klidu, abych mluvil o něčem jiném, nýbrž ono (to místo) je to, na kterém setrvám, abych měl pro všechny časy pokdy pro Otce všeho (tj. zjeveného i nezjeveného světa) a pro pravé bratry, na které se vylila Otcova láska a v jejíchž středu Ho nikdy není nedostatek. Oni jsou ti, kteří vstoupí do viditelného v pravdě, kteří jsou v pravém a věčném životě. A ti hovoří o dokonalém světle, které je naplněním semene Otce a které je v jeho srdci a v pleromatu, zatímco jeho duch v něm jásá a velebí toho, ve kterém sám dříve byl. Neboť On je dobrý a jeho děti jsou dokončené (uzdravené) a hodny jeho jména, neboť On, miluje takové děti.

Evangelium Tomáše

Evangelium Tomáše

Toto jsou skrytá slova, která řekl Ježíš Živoucí (Živý) a napsal je Didymos Judas Thomas a pravil:

1. Kdo nalezne smysl těchto slov, neochutná smrti.
2. Ježíš řekl: Nepřestávat se svým hledáním má ten, kdo hledá, až nalezne. A až nalezne, bude otřesen a když bude otřesen, bude se divit a stane se pánem nade vším, co je.
3. Ježíš řekl: Když ti, co vás vedou, vám řeknou: “Pohleďte, království je na nebi”, tak tam budou ptáci nebeští před vámi. Když vám řeknou: “je v moři”, předejdou vás všechny ryby. Uvnitř ve vás je království a vně vás! Když se poznáte, budete také poznáni a budete vědět, že jste synové živoucího Otce. Jestliže se ale nepoznáte, pak jste v bídě a jste bída.
4. Ježíš řekl: Starý muž ve svých dnech nebude váhat, aby se zeptal malého dítěte v sedmi dnech, kde je místo života – a bude žít. Neboť mnozí první se stanou posledními a stanou se jedním.
5. Ježíš řekl: Poznej, co máš před očima, a co je ti skryto, se ti odhalí. Neboť nic není skrytého, co nebude odhaleno.
6. Jeho žáci se ho ptali a říkali mu: Chceš, abychom se postili? A jakým způsobem se máme modlit a dávat almužnu?A jaké předpisy máme dodržovat ohledně jídla? Ježíš řekl: Nelžete! A nedělejte nic, co sami nenávidíte, protože všechno je před nebem vidět. Neboť není nic skrytého, co nebude odhaleno a nic tajného, co by nevyšlo najevo.
7. Ježíš řekl: Blažený je lev, kterého pozře člověk a tak se lev stane člověkem, a opovrženíhodný člověk, kterého pozře lev, takže se člověk stane lvem.
8. A řekl : Člověk se podobá moudrému rybáři, který hodil síť do moře a vytáhl ji z vody plnou malých rybiček. Uprostřed mezi nimi našel moudrý rybář velkou dobrou rybu. Tu hodil všechny malé rybky do moře a ponechal si bez váhání jen tu velkou rybu. Kdo má uši k slyšení, slyš!
9. Ježíš řekl: Pohleď, rozsévač vyšel na pole a plnými hrstmi rozhazoval zrna. Některá spadla na cestu, přilétli ptáci a sezobali je. Jiná dopadla na skálu a nemohla se zakořenit a pozvednout k nebi své stonky. A jiná dopadla do trní a to udusilo semena (zrna) a červ je sežral. Jiná však dopadla na dobrou zem a přinesla plody. Přinesla plody šedesátinásobně, stodvacetinásobně.
10. Ježíš řekl: Přinesl jsem na svět oheň a pohleď, střežím ho, až se rozhoří.
11. Ježíš řekl: Toto nebe pomine, i to nad ním pomine, a mrtví nežijí a živoucí nezemřou. Když jste jedli mrtvé, učinili jste jej živým. Přijdete-li do světa, co budete dělat? Jestli jste byli jedním, rozdvojíte se. Byli-li jste ale rozdvojeni, co budete dělat?
12. Učedníci řekli Ježíšovi: Víme, že od nás odejdeš. Kdo bude potom nad námi? Ježíš odpověděl: Na místě, kam půjdete, dojdete k Jakubovi Spravedlivému, kvůli kterému vzniklo nebe i země.
13. Ježíš řekl svým učedníkům: Povězte mi, komu se podobám. Šimon Petr mu řekl: Podobáš se spravedlivému andělovi. Matouš řekl: Podobáš se moudrému filosofovi. Tomáš mu řekl: Mistře, má ústa nemohou přimět k tomu, aby vyslovila, komu se podobáš. Ježíš řekl: Nejsem tvůj mistr. Ty jsi pil a opojil ses z tryskajícího pramene, který jsem ukázal. A vzal ho, ustoupil s ním a řekl mu tři slova. Když se Tomáš vrátil ke svým společníkům, ptali se ho: Co ti Ježíš řekl? Tomáš jim odpověděl: Když vám řeknu jedno ze slov, které mně řekl, vezmete kameny a hodíte je po mně, oheň vyšlehne z těchto plamenů a spálí vás.
14. Ježíš jim řekl: Jestliže se postíte, zatěžkáváte se hříchem. Jestliže se modlíte, budete odsuzováni. Jestliže dáváte almužnu, uškodíte svému duchu (pneuma). A jestliže jdete do nějaké země a putujete krajinou a přijímají vás, tak jezte co vám předkládají a uzdravujte nemocné mezi nimi. Neboť, co vejde do vašich úst, to vás neznečistí. Avšak to, co z vašich úst vychází, to je to, co vás špiní.
15. Ježíš řekl: Když uvidíte toho, který se nenarodil z ženy, padněte na tvář a vzývejte ho! Takový je vaším Otcem.
16. Ježíš řekl: Možná si lidé myslí, že jsem přišel, abych na svět přinesl mír, a nevědí, že jsem přišel, abych na svět přinesl rozepře: oheň, meč, svár. Neboť je-li pět lidí v domě, pak budou tři proti dvěma a dva proti třem, otec proti synovi a syn proti otci. A budou zde osamocení (monachos).
17. Ježíš řekl: Dám vám, co ještě žádné oko nevidělo a žádné ucho neslyšelo a čeho se žádná ruka nedotkla a co žádnému člověku v srdci nevzešlo (na mysl nepřišlo).
18. Učedníci řekli Ježíšovi: Pověz nám, jaký bude náš konec? Ježíš odpověděl: Už jste odkryli začátek, že se ptáte po konci? Kde je začátek, tam bude také konec. Blažený ten, kdo stojí na začátku. Takový pozná také konec a neochutná smrti.
19. Ježíš řekl: Blažený ten, kdo byl, dříve než se stal. Když budete mými učedníky a pochopíte má slova, budou vám také tyto kameny sloužit. Neboť máte pět stromů v ráji, které se nezachvějí (nepohnou) v létě ani v zimě a jejichž listí neopadá. Kdo je pozná, neochutná smrti.
20. Učedníci řekli Ježíšovi: Pověz nám, čemu se podobá království nebe? On jim odpověděl: Je podobné zrnu hořčičnému. To je menší než všechna semena, když ale dopadne na zem, která je připravena, vyžene velký výhonek a stane se ochranou pro ptactvo nebe.
21. Marie (Mariham) řekla Ježíšovi: Komu se podobají tvoji učedníci? On řekl: Podobají se malým dětem, které se usadily na poli, které jim nepatří. A když přijdou páni pole a řeknou: Vraťte nám naše pole!, děti se před nimi svléknou, aby jim ho nechaly a jejich pole jim daly. Proto říkám: Když pán domu ví, že přijde zloděj, bude bdít, dokud nepřijde a nenechá ho vniknout do svého domu, aby mu odnesl jeho věci. Vy proto bděte! Chraňte se před světem! Opásejte svá bedra velkou silou (dynamis), aby žádný lupič nenalezl cestu, jak by se k vám dostal. Neboť užitek, který očekáváte, také naleznete. Kéž je ve vašem středu chápající člověk! Jakmile dozrají plody, přijde beze spěchu se svým srpem v ruce a požne je. Kdo má uši k slyšení, slyš!
22. Ježíš viděl malé děti, které dostávali mléko. Řekl svým učedníkům: Tito malí, kteří dostávají mléko, se podobají těm, kteří vejdou do království. Ptali se ho: Vejdeme, když budeme malí, do království? Když z dvojího uděláte jedno a vnitřní připodobníte vnějšímu a vnější vnitřnímu, svrchní spodnímu a spodní svrchnímu, a když mužskost a ženskost učiníte jedním, aby mužskost nebyla mužskostí a ženskost nebyla ženskostí, a když své oči budete mít na místě svých očí a ruce na místě rukou, nohy na místě nohou a obraz na místě obrazu: pak vejdete do království!
23. Ježíš řekl: Vyvolím si vás, jednoho z tisíce a dva z desetitisíc a budou zde jako jeden.
24. Jeho učedníci řekli: Ukaž nám místo, na kterém jsi, neboť je pro nás nutností toto místo hledat. On jim řekl: Kdo má uši, slyš! Světlo je uvnitř světelného člověka a osvětluje celý svět. Když on nesvítí, vládne temnota.
25. Ježíš řekl: Miluj svého bratra, jako svou duši (psyché), ochraňuj ho jako své oko.
26. Ježíš řekl: Třísku v oku svého bratra vidíš, břevno ale ve svém oku nevidíš. Když vyjmeš břevno ze svého oka, pak prozříš, abys vyňal také třísku z oka svého bratra.
27. Jestliže se nebudete postit vůči světu, království nenaleznete. Když sabat neuděláte sabatem, Otce nespatříte.
28. Ježíš řekl: Stál jsem uprostřed světa a zjevil jsem se jim v těle. Všechny jsem je ale nalezl zpité. Žádného jsem mezi nimi nenalezl žíznícího a moje duše trpěla bolestí nad lidskými syny: neboť jsou slepí ve svém srdci a nepoznávají, že přišli prázdní na tento svět a zase hledají, jak prázdní z tohoto světa odejít. Ale teď jsou zpití. Když ale vypotřebují své víno, pak dojdou obratu (metanoein).
29. Ježíš řekl: Že povstalo tělo kvůli duchu, je to zázrak, že ale duch kvůli tělu, je to zázrak zázraků. Já ale se podivuji, jak se toto velké bohatství mohlo usadit v takové chudobě.
30. Ježíš řekl: Tam, kde jsou tři bohové, jsou to bohové. Kde jsou ale dva nebo jeden, pak jsem já u něj.
31. Ježíš řekl: Žádný prorok není příjemný ve svém městě. Žádný lékař nevyléčí ty, kteří ho znají.
32. Ježíš řekl: Město, vystavené na veliké hoře a opevněné, nemůže padnout ani zůstat skryto.
33. Ježíš řekl: Co uslyšíš na vlastní uši, to také hlásej do jiného ucha ze své střechy! Neboť nikdo nezapaluje lampu a nestaví ji pod nádobu nebo na nějaké skryté místo, nýbrž ji staví do svítilny, aby všichni, kteří přicházejí a odcházejí, viděli její světlo.
34. Ježíš řekl: Když slepý vede slepého, upadnou oba do jámy.
35. Ježíš řekl: Nikdo nemůže vniknout do domu mocného a přemoci ho, aniž by mu (před tím) nesvázal ruce. Pak ale jeho dům obrátí.
36. Ježíš řekl: Nestarejte se od rána do večera a od večera do rána, co si obléknete.
37. Jeho učedníci řekli: Kterého dne se nám zjevíš, a kdy tě uvidíme? Ježíš řekl: Až se vysvléknete ze své ostudy (hanby), vezmete své šaty a položíte je pod své nohy jako malé děti a stoupnete si na ně. Pak [uvidíte] syna Živoucího a nebudete se bát!.
38. Ježíš řekl: Mnohokrát jste si přáli slyšet tato slova, která vám říkám, ale nemáte nikoho jiného, od koho byste je mohli slyšet. Přijdou dny, kdy mě budete hledat, ale nenaleznete mě.
39. Ježíš řekl: Kněží a učenci obdrželi klíče k poznání, ale skryli je, nevstoupili dovnitř, a ty, kteří vstoupit chtěli, nenechali. Vy ale buďte chytří jako hadi a bez falše jako holubi.
40. Ježíš řekl: Vinná réva vyrostla mimo Otce, a protože není chráněná (L.: pevná), bude se svými kořeny vytržena a zajde.
41. Ježíš řekl: Kdo má ve své ruce, tomu bude ještě dáno, kdo však nemá, tomu bude odebráno i to málo, co měl.
42. Ježíš řekl: Staňte se neulpívajícími.
43. Jeho učedníci mu řekli: Kdo jsi, že nám toto říkáš? (Ježíš odpověděl): Z toho, co říkám, nepoznáte, kdo jsem? Ano, podobáte se Židům, neboť ti milují strom a nenávidí jeho plody, nebo milují plody a nenávidí strom.
44. Ježíš řekl: Kdo sužuje Otce, tomu bude odpuštěno, kdo sužuje Syna, tomu bude rovněž odpuštěno. Kdo však bude sužovat svatého ducha, tomu nebude odpuštěno ani na zemi, ani na nebi.
45. Ježíš řekl: Nesbírají se vinné hrozny z trní, ani se nečešou fíky v bodláčí, neboť nemá žádné dobré plody. Dobrý člověk vynáší dobro ze svého pokladu, zlý člověk může přinést pouze zlo ze svého pokladu zla ve svém srdci a mluví slovy zla, neboť čím srdce oplývá, to bývá vynášeno.
46. Ježíš řekl: Od Adama až po Jana Křtitele nebylo žádného z ženy zrozeného, který by stál výš než Jan Křtitel, aby se jeho oči nezlomily, ale já jsem řekl: Kdo bude mezi vámi malý a pozná království, bude větší nežli Jan.
47. Ježíš řekl: Žádný člověk nemůže jezdit zároveň na dvou koních a napínat dva luky. Sluha nemůže sloužit zároveň dvěma pánům, neboť bude jednoho ctít a druhého urážet. Nikdo nepije staré víno, aby chtěl pít hned nové. Také nelije nové víno do staré trubice, aby se neroztrhla (L.: ho nezničila) a nelije se také staré víno do nových (trubic), aby se nezkazilo. Starý hadr se nepřišívá na nové šaty, jinak by tam vznikla trhlina.
48. Ježíš řekl: Když dva vytvářejí mír v jednom domě, pak mohou říci hoře: Pohni se, a ona se pohne.
49. Ježíš řekl: Blažení osamělí (monachos) a vyvolení, neboť vy naleznete království. Pocházíte z něj a opět se tam navrátíte.
50. Ježíš řekl: Když se vás budou ptát: Odkud jste přišli?, odpovíte jim: Přišli jsme ze světa, přišli jsme z toho místa, kde světlo povstalo samo ze sebe. Vzniklo a zjevilo se ve svém obraze (nejisté čtení). Když se vás budou ptát: kdo jste?, tak odpovídejte: Jsme jeho synové a jsme vyvolení Živoucího Otce. Když se vás budou ptát: Co je znamením vašeho Otce na vás, tak jim odpovídejte: Je to pohyb a klid.
51. Jeho učedníci mu řekli: Kdy dojdou mrtví klidu? A kdy přijde nový svět? On jim odpověděl: Ti, na které čekáte, již přišli, ale vy jste je nepoznali.
52. Jeho učedníci mu řekli: Dvacet čtyři proroků mluvilo v Izraeli a všichni mluvili v tobě. On jim řekl: Zapomněli jste na toho, který před vámi živý stojí a mluvili o mrtvých.
53. Jeho učedníci mu řekli: Je obřízka k užitku nebo ne? On odpověděl: Kdyby byla k užitku, plodili by je jejich otcové z jejich matek obřezané. Ale pravá obřízka na duchu má velký prospěch.
54. Ježíš řekl: Blahoslaveni chudí, neboť vám patří království nebe.
55. Ježíš řekl: Kdo nebude nenávidět svého otce a matku, nebude se moci stát mým učedníkem. A kdo nebude nenávidět své bratry a sestry a nenese svůj kříž jako já, ten mne nebude hoden.
56. Ježíš řekl: Kdo poznal svět, objevil mrtvolu. A kdo objevil mrtvolu, pro toho už svět nemá cenu.
57. Ježíš řekl: Království Otce se podobá člověku, který zasel [dobré] semeno. Jeho nepřítel přišel v noci a zasadil plevel mezi dobrá semena. Ten člověk však nenechal své čeledíny plevel vytrhat. Řekl jim: To vám nepřísluší trhat plevel, neboť a ním vytrhnete i pšenici. V čase žní bude plevel jasně zřetelný. Pak bude vytržen a spálen.
58. Ježíš řekl: Blahoslavený člověk, který trpěl, neboť nalezl Život.
59. Ježíš řekl: Dívejte se na Živoucího, dokud žijete, abyste nezemřeli a pak ho chtěli vidět, ale už byste nemohli.
60. Viděli odcházet do Judeje Samaritána, který nesl jehně. Ježíš řekl svým učedníkům: (Proč) nese to jehně? Oni mu odpověděli: Aby ho zabil a snědl. On jim řekl: Dokud to jehně žije , nebude ho jíst, ale až ho zabije a učiní z něj mrtvolu, pak ho bude jíst. Oni řekli: Jiným způsobem to nemůže provést. On jim odpověděl: Hledejte si také vy nějaké místo klidu, abyste se nestali mrtvolou a nebyli jste pozřeni!
61. Ježíš řekl: Dva budou na jednom loži – jeden zemře a druhý bude žít.
61a. Salome řekla: Kdo jsi, člověče, jakoby z jediného? Ležel jsi na mém lůžku a jedl z mého stolu. Ježíš ji řekl: Já jsem ten, který povstal z toho, co je jednotné. Dali mi z toho, co je mého Otce. (Salome řekla): Já [chci být] tvou učednicí. (Ježíš jí řekl): Proto ti říkám: Kdo je prázdný, bude naplněn světlem. Kdo je však vnitřně rozdělen, bude naplněn temnotou.
62. Ježíš řekl: Otevřu své tajemství těm, kteří ……….(chybí deset písmen) tajemství. Když něco činí tvoje pravice, tvoje levice nemá vědět, co činí.
63. Ježíš řekl: Bohatý muž měl mnoho jmění. Řekl: Budu své jmění používat k tomu, abych sázel a sklízel, pěstoval a plnil své stodoly úrodou, abych netrpěl žádnou nouzí. To je to, k čemu se ve svém srdci rozhodl. A oné noci zemřel. Kdo má uši, slyš!
64. Ježíš řekl: Jeden muž čekal hosty, a když pro ně připravil večerní hostinu, vyslal svého čeledína, aby hosty svolal. Přišel k prvnímu a řekl mu: Můj pán tě volá. On ale řekl: Obchodníci mi dluží peníze. Přijdou ke mně večer a já jim musím předložit smlouvu. Večeři proto odříkám. Čeledín šel tedy k druhému a řekl mu: Můj pán tě zve. Ten ale odpověděl: Koupil jsem dům, je mě zde celý den zapotřebí. Nebudu mít ani chvíli volna. Čeledín přišel k dalšímu a řekl mu: Můj pán tě volá. On mu řekl: Můj přítel má svatbu a já mu připravuji svatební hostinu, nebudu moci přijít, proto večeři odříkám. Čeledín šel za dalším a řekl mu: Můj pán tě volá. On mu odpověděl: Kupuji vesnici a jdu si právě pro pacht, nebudu moci přijít, odříkám. Čeledín se vrátil a řekl svému pánovi: Ti, které svoláváš k večeři, odřekli. Pán řekl svému čeledínu: Jdi ven na cestu a přiveď ty, které tam nalezneš, aby s námi povečeřeli. Kupci a obchodníci nevejdou do míst mého Otce.
65. On řekl: Jeden dobrý člověk vlastnil vinici a přenechal ji rolníkům, aby ji obdělávali, aby od nich obdržel její výnos. Vyslal svého čeledína , aby mu dělníci dali plody vinice. Oni se ho chopili, zbili ho, téměř ho zabili. Když se čeledín vrátil a zpravil svého pána, tem řekl: Možná, že ho nepoznal(i). Proto poslal jiného čeledína, ale také toho rolníci zbili. Tu vyslal pán svého syna a řekl si: Před mým synem se budou mít jistě na pozoru. Rolníci ale věděli, že syn je dědicem vinice, proto se ho chopili a usmrtili ho. Kdo má uši, slyš!
66. Ježíš řekl: Ukažte mi tento kámen (var.L.: Poučte mě o tomto kameni),který stavitelé zavrhli, on se promění v kámen úhelný.
67. Kdo poznal celý svět, sám v sobě ale chybil, chybil ve všem.
68. Ježíš řekl: Blahoslavení jste, když vás nenávidí a pronásledují. Avšak to místo, kam vás pronásledují, nenaleznou.
69. Ježíš řekl: Blahoslavení ti, kteří byli pronásledováni ve svých srdcích, ti kteří poznali Otce v pravdě. Blahoslavení ti, kteří hladovějí, neboť bude vnitřek (tělo) nasycen(o) tím, co si přeje.
70. Ježíš řekl: Když si to v sobě vytvoříte, pak vás to, co máte, zachrání. Jestliže to ale v [sobě] nemáte, pak vás to, co v sobě nemáte, zahubí.
71. Ježíš řekl: Zničím [tento] dům a nikdo nebude mocen ho vystavět ……….(chybí deset písmen).
72. [jeden muž] mu řekl: Řekni mým bratrům, aby si se mnou rozdělili věci po mém otci, ale on mu řekl: Člověče, kdo mě učinil rozdělovatelem (pozemských věcí)? Obrátil se ke svým učedníkům a řekl jim: Jsem snad ten, který rozděluje?
73. Ježíš řekl: Sklizeň je sice veliká, ale je tu jen málo dělníků. Poproste Pána, aby poslal dělníky ke žním!
74. On řekl: Pane, je jich mnoho blízko [pramene], ale žádný v [prameni].
75. Ježíš řekl: Mnozí stojí přede dveřmi, ale jen ti, co jsou samotní (oproštění), vstoupí do svatební komnaty.
76. Ježíš řekl: Království Otce se podobá obchodníkovi, který měl krám plný zboží a nalezl perlu. Moudrý obchodník prodal krám a koupil si pouze tu perlu. Také vy hledejte nepomíjející poklad, který zůstává; hledejte to místo, kam nepřijde mol, který požírá, kde červi nic nezkazí.
77. Ježíš řekl: Já jsem světlo, které je nad vámi všemi. Jsem ve všem, co je. Vše ze mě vyšlo a opět se ke mně navrátí. Rozštípněte dřevo, budu tam. Zvedněte kámen a také tam mě naleznete.
78. Ježíš řekl: Proč jste vyšli na pole? Abyste viděli stéblo (L.: třtinu), jak se ve větru kymácí? Abyste spatřili nějakého [člověka], který nosí poddajné oblečení? […..vaši…..] králové a předáci, ti nosí poddajné šaty, ale pravdu nebudou moci poznat.
79. Jakási žena z davu mu řekla: Blahoslavené tělo, které tě nosilo a prsy, které tě kojily. On [jí] řekl: Blahoslavení, kteří slyšeli slovo (logos) Otce a v pravdě ho uchovali. Neboť přijdou dny, kdy budete říkat: Blahoslavené tělo, které nepočalo, a prsy, které nekojily.
80. Ježíš řekl: Kdo pochopil svět, nalezl tělo, Kdo ale nalezl tělo (mrtvolu), tomu je svět již ničím.
81. Ježíš řekl: Kdo se stal boháčem, má být králem. Kdo však disponuje mocí (dynamis), má se toho zříci.
82. Ježíš řekl: Kdo je mi nablízku, je nablízku ohni. A kdo je ode mne vzdálen, je daleko od království.
83. Ježíš řekl: Obrazy (podoby) jsou člověku zjevené, ale světlo, které je v nich, je skryté světlem od Otce. On však bude zjeven, ale jeho podoba je skryta jeho světlem.
84. Ježíš řekl: Dnes, kdy vidíte své podoby (jakoby sami sebe), se radujete. Když ale spatříte své podoby, které vznikly (už) před vámi – oni ani neumírají, ani se nezjevují – kolik snesete?
85. Ježíš řekl: Adam vznikl z veliké síly (dynamis) a z velkého bohatství, a přesto vás nebyl hoden. Kdyby vás byl totiž hoden, [neochutnal] by smrti.
86. Ježíš řekl: [Lišky mají svá doupata] a ptáci svoje hnízda. Syn člověka ale nemá žádné místo, kam by hlavu složil a odpočinul si.
87. Ježíš řekl: Ubohé je tělo, které je závislé na těle. Ubohá je duše, které je závislá na těchto obou.
88. Ježíš řekl: Andělé k vám přijdou a proroci a budou vám dávat, co (už) máte. Dejte (pak) také vy jim, co máte ve svých rukou a říkejte si (ptejte se): Kdy přijdou, aby si to své vzali?
89. Ježíš řekl: Proč umýváte vnější stranu poháru? Nechápete: Kdo stvořil vnitřní stranu, ten stvořil i vnější?
90. Ježíš řekl: Pojďte ke mně, neboť mé břímě je sladké a moje panství mírné a naleznete zde pro sebe klid.
91. Řekli mu: Pověz nám, kdo jsi, abychom na tebe věřili. On jim odpověděl: Zkoumáte tvář nebe a země, ale toho, který před vámi stojí, toho jste nepoznali. A tento okamžik nedokážete prozkoumat.
92. Hledejte a naleznete. A na co jste se mě v tyto dny ptali, jsem vám nezodpověděl. Teď vám to chci říct, ale vy se na to neptáte.
93. [Ježíš řekl]: Nedávejte svaté psům, aby to nevyhodili na hnůj. Neházejte perli sviním, aby je ne[zničily] (var.L.: aby je neučinily ničím).
94. …….(chybí patnáct písmen)…….. kdo hledá, nalezne, a kdo dovnitř …(var.NA.: kdo [klepe] na vnitřní), tomu bude otevřeno.
95. …..(chybí deset písmen)….. když máte peníze, nepůjčujte s úroky, nýbrž …..(chybí deset písmen)….. (var.NA.: nýbrž dejte tomu), od kterého je už neobdržíte zpět.
96. Ježíš [řekl]: Království Otce se podobá ženě, která vzala trochu kvásku a [vmísila ho] do těsta: tak udělala velké chleby. Kdo má uši, slyš!
97. Ježíš řekl: Království Otce se podobá ženě, která nese hrnec plný mouky a má před sebou dlouhou cestu. Ucho hrnce prasklo a mouka se sypala za ní po cestě, aniž by to věděla. Nevěděla vůbec, co se stalo (var. L.: Nechápala tu práci). Když přišla domů a sundala hrnec, našla ho prázdný.
98. Ježíš řekl: Království Otce se podobá muži, který chtěl zabít jednoho mocného člověka. U sebe doma vytáhl meč z pochvy a probodl stěnu, aby poznal, zda je jeho ruka dostatečně silná. Pak zabil toho mocného.
99. Učedníci mu řekli: Tví bratři a tvá matka stojí venku. On jim řekl: Ti, kteří jsou zde se mnou a kteří činí vůli mého Otce, to jsou mí bratři a má matka. To jsou ti, kteří vejdou do království mého Otce.
100. Ukázali Ježíšovi zlatou minci a řekli mu: Císařští od nás žádají daně. On jim řekl: Dejte císaři, co je císařovo. A dejte Bohu, co je boží, a co mé, to dejte mně!
101. (Ježíš řekl): Kdo nebude mít jako já v nenávisti svého [otce] a svou matku, nebude se moci stát mým učedníkem. A kdo nemiluje svého [Otce] a svou Matku jako já, nebude se moci stát mým učedníkem. Neboť má Matka ………… (chybí dvacet pět písmen) ………….. , má pravá [Matka] mi dala život.
102. Běda jim, farizeům! Neboť se podobají psovi, který leží ve žlabu pro dobytek. Ani nežere, ani nedopustí, aby se zvířata nažrala.
103. Ježíš řekl: Blahoslavený muž, který ví, na kterém místě lupiči vniknou, takže vstane, sebere své [síly] a opásá svá bedra, dříve než oni vstoupí.
104. Řekli mu: Pojď, dnes se budeme modlit a postit. Ježíš řekl: Jaký že hřích jsem učinil nebo kde nade mnou zvítězili? (var. L.: v čem mně byli nadřazeni?) Ale když ženich vyjde ze svatební komnaty, tehdy je vhodné se modlit a postit.
105. Ježíš řekl: Kdo pozná Otce a Matku, toho nazvou synem děvky.
106. Ježíš řekl: Když dvojí učiníte jedním, stanete se syny Člověka. A když řeknete: Horo, pohni se, tak se pohne(var. L.: …otoč se, tak se otočí).
107. Ježíš řekl: Království se podobá pastýři, který měl sto ovcí. Jedna z nich – byla to ta největší – se zaběhla. Tu nechal těch devadesát devět a hledal tu jednu, až ji nalezl. Když ji s námahou nalezl, řekl té ovci: Miluji tě víc, než těch devadesát devět.
108. Ježíš řekl: Kdo se napájí z mých úst, bude jako já, a já se stanu jím a tajemství mu budou otevřena.
109. Ježíš řekl: Království se podobá muži, který měl na svém poli skrytý poklad, o kterém nic nevěděl a … [když] zemřel, zanechal ho svému synovy, který o něm také nic nevěděl, a ten to pole prodal. Kupec přišel, zoral [ho a nalezl] ten poklad a začal dávat peníze na úrok těm, kterým chtěl.
110. Ježíš řekl: Kdo nalezl svět a stal se bohatým, ten ať se světa zřekne (var. L.: ať svět odmítne).
111. Ježíš řekl: Nebe a země před vámi zůstávají a kdo žije skrze Živoucího, ten nespatří smrti, [neboť] Ježíš řekl: Kdo sám sebe nalezne (var. L.: Kdo se bude cítit sám), toho svět není hoden.
112. Ježíš řekl: Běda tělu, které závisí na duši. Běda duši, která závisí na těle.
113. Jeho žáci mu řekli: Kdy přijde království? On řekl: Nepřijde, když bude očekáváno. Neřekne se: Podívej, teď je tady, nebo: Podívej, tam! Nýbrž království Otce je rozšířeno po celé zemi, ale lidé ho nevidí.
114. Šimon Petr mu řekl: Marie by měla od nás odejít, neboť ženy nejsou Života hodny. Ježíš řekl: Pohleď, já ji povedu, abych ji učinil mužem, aby se i ona stala živoucím duchem, který se vám mužům vyrovná. Neboť každá žena, která se stane mužem, vejde do království nebe.