Svitek Větru – Miyamoto Musashi
Svitek větru je jednou částí známého díla slavného Japonského samuraje Miyamoto Musashiho. Původní kniha se jmenuje Kniha pěti kruhů a obsahuje některá známá pojednání jako svitek země, svitek vody, svitek ohně, svitek větru, svitek prázdnoty atd.
SVITEK VĚTRU
Vojenská věda vyžaduje znalost zvyklostí ostatních škol. Zde, ve svitku Větru, píši o různých jiných školách bojových umění. Nepoznáš-li zásady jiných škol, nemůžeš pochopit ani zásady mé vlastní školy. Při zkoumání cizích bojových umění zjišťuji, že některé školy pracují s velkými dlouhými meči a při pohybech se zaměřují na sílu. Některé svou vědu zakládají na krátkém dlouhém meči, jejž nazývají “malým dlouhým mečem”. Jsou také školy, které používají mnoho manévrů s dlouhým mečem, polohy meče nazývají formálními technikami a celou vědu předávají jako tajné učení. V tomto svitku jasně ukáži, že nic z toho není opravdová Cesta, aby bylo jasně poznat, co je dobré a co špatné, co je pravda a co ne. Zásady mé vlastní školy jsou naprosto odlišné. Jiné školy se zakládají na strojenosti, snaží se vyžít z vnějšího zdání a předvádění se a činí z bojových umění předmět obchodu; proto je zřejmé, že nepředstavují skutečnou Cestu. Navíc je bojové umění často nazíráno jednostranně, jako by sestávalo pouze ze šermu. Domníváš se snad, že jsi pochopil, jak dosíci vítězství, jenom tím, že ses naučil zacházet s dlouhým mečem a vycvičil své tělo a ruce? To zajisté není v žádném případě skutečná Cesta. V této knize odhaluji všechny nedostatky ostatních škol. Cílem je tyto nedostatky pečlivě prozkoumat a dokonale promyslet, abys poznal výhody, jaké přináší samostatná škola Dvou mečů.
O používání zvláště dlouhých mečů v jiných školách
Některé jiné školy mají zvláštní zálibu v obzvlášť dlouhých mečích. Z pohledu svého bojového umění je považuji za slabé školy. Důvodem je, že tyto školy nevědí nic o tom, jak porážet protivníky s využitím všech dostupných prostředků; vzhledem k tomu, že délku meče považují za svou hlavní výhodu, potřebují mimořádně dlouhé meče, aby mohly protivníky napadat z větší vzdálenosti. Známé rčení o tom, že někdy i jediný coul rozhoduje o vítězství, vypovídá o lidech, kteří nemají o bojových uměních ani ponětí. Z toho plyne, že pokoušet se zvítězit na dálku s využitím delšího meče, bez znalosti pravidel bojových umění, je věcí těch, kdo v srdcích chovají bázeň. Proto tento postup považuji za slabé bojové umění.
Někdy, když bojuješ se soupeřem ve značné blízkosti, čím delší meč máš, tím hůře se ti s ním zasazují údery; nemůžeš se jím dostatečně rozmáchnout a meč se tak stává spíše přítěží. Tehdy jsi v horším postavení než ten, kdo bojuje s krátkým bočním mečem. Ti, kdo dávají přednost obzvlášť dlouhým mečům, pro to mají své důvody, které však dávají smysl pouze jim samotným; z pohledu skutečné Cesty to však není logické. Musíš nutně prohrát, jestliže použiješ kratší dlouhý meč místo zvláště dlouhého?
Také připusťme situaci, kdy máš nad sebou, pod sebou či po stranách překážky, nebo se nacházíš ve společnosti, kde se nosí jenom boční zbraně; požadovat za takových podmínek obzvláště dlouhý meč je špatné, nebo to znamená pochybovat o vědě o bojových uměních. Navíc některým lidem chybí nutná tělesná síla. Od dávných dob se praví, že velké obsahuje malé, takže nejde o to, že bychom obecně odmítali délku; jenom odmítáme předsudky, které dávají přednost větší délce. V oblasti velkého vojenství je obzvláště dlouhý meč zastoupen velkou armádou a kratší meč armádou méně početnou. Je snad boj mezi menší a větší armádou nemožný? Je mnoho příkladů, kdy malá armáda porazila armádu velkou. V mé vlastní škole se tak projevuje odpor k omezenému pohledu zatíženému předsudky. To je třeba pečlivě promyslet.
Silné rány mečem v jiných školách
Nemělo by se vůbec hovořit o silných nebo slabých ranách mečem. Rozmáchnout se mečem s cílem zasadit silnou ránu je primitivní a samotná primitivnost ti sotva může zajistit vítězství. Navíc, pokud se snažíš někoho zabít nerozumně silným úderem, pokud se zaměříš jen na silnou ránu mečem, nedosáhneš úspěchu. I když jen zkusmo sekáš do figuríny, je chybou se pokoušet o mimořádně silný úder. Při bojí na život a na smrt nikdo nemyslí na to, zda bude zasazovat silné, nebo slabé rány. Jestliže bojovník myslí na zabití protivníka, nemá žádný pocit síly a zajisté ani slabosti; jeho mysl se soustředí jen na smrt nepřítele.
Jestliže se zvláště silným rozmachem zasáhneš protivníkův meč, obrátí se nadbytečná síla proti tobě. Udeříš-li do soupeřova meče příliš silně, tvůj vlastní meč se opozdí. Žádné zvláště silné rány mečem tedy neexistují. I ve velkém vojenství, máš-li mocnou armádu, která si chce vynutit vítězství silou, tvůj soupeř má také silné bojovníky a chce bojovat silou. V tomto ohledu jsou oba protivníci stejní. Pokud jde o vítězství v čemkoli, nelze jej dosáhnout bez uvážení. V mé škole se nic nerozumného nebere v úvahu; jádrem celého učení je využití znalosti bojových umění k dosažení vítězství všemi dostupnými prostředky. To je třeba řádně propracovat.
Použití kratších dlouhých mečů v jiných školách
Věřit ve vítězství pouze na základě použití kratšího dlouhého meče není skutečná Cesta. Odedávna se dlouhý a krátký meč od sebe liší již samotným pojmenováním. Tělesně silní lidé dovedou snadno zacházet i s velkým dlouhým mečem, a tedy není důvod k nerozumné zálibě v kratších mečích. Je to dáno tím, že i kopí a bojové sekery využívají své délky. Představa, že pomocí kratšího dlouhého meče pronikneš soupeřovou obranou a zmocníš se mezi rozmachy jeho meče, je zatížená předsudky, a tudíž mylná. Navíc, pokud sleduješ přestávky mezi rozmachy, zapomínáš na ostatní věci a získáváš pocit složitosti situace, jemuž je třeba se vyhnout. A pokud se budeš snažit proniknout soupeřovou obranou a zvítězit pomocí krátké zbraně, nebude ti to k ničemu, budeš-li stát proti mnoha protivníkům. I když se třeba domníváš, že krátký meč ti zajistí možnost prosekat se davem, volně skákat a otáčet se, přece jen se tvůj šerm soustředí na obranu a tvá mysl tím bude rozptýlena. To není spolehlivá cesta k vítězství.
Stejně tak bys mohl mocně a odhodlaně protivníky pronásledovat, nutit je, aby ti uskakovali z cesty, a tím je mást; to je cesta, která jedině směřuje k jistému vítězství. Stejná logika platí i pro velké vojenství. Za stejných podmínek můžeš vytáhnout s velkou armádou, nečekaně protivníka napadnout a okamžitě jej rozdrtit. Tento přístup je základem vojenské vědy. Při cvičení bojových umění se lidé obvykle zaměřují na odrážení úderů, ústupy a bezpečné pronikání; tento postup vyvolává v jejich myslích napětí, následkem čehož je pak mohou druzí snadno vést a manipulovat jimi. Protože Cesta bojových umění je rovná a přímá, zakládá se na vyhledávání a porážení protivníků. To je třeba pečlivě promyslet.
Početné údery v jiných školách
Pokud se vyučuje příliš velký počet manévrů s mečem, může to mít za cíl jen větší prodejnost umění a jeho působivost pro začátečníky. Tohoto přístupu je třeba se ve vojenství zbavit. Je to dáno mylností domněnky, že existují nejrůznější způsoby, jak skolit protivníka mečem. Pokud jde o srážení protivníků, není na světě rozličných způsobů. Bez ohledu na to, jak je člověk znalý, může jít ostatně i o dítě nebo o ženu, neexistuje tolik možností, jak provést výpad a seknout; pokud jsou nějaké varianty, pak jde jen o výběr mezi bodnutím a seknutím. Především, protože cílem je zabití protivníka, není důvod, proč by se tak mělo činit mnoha různými způsoby. Přesto, v závislosti na situaci a předchozích událostech, pokud jsou v okolí překážky, nahoře nebo po stranách, musí existovat pět postojů, aby se dalo mečem volně rozmáchnout.
Avšak přidávat k tomu cokoli dalšího, třeba seknutí protivníka se stočením rukou, obratem těla nebo skokem, již není skutečná Cesta. Chceš-li někoho skolit, nepovede se ti to stáčením rukou či obraty; to všechno jsou pouhé zbytečnosti. V mé vojenské vědě je nutné, aby tělesný postoj i stav mysli byly jednoduché a přímé, zaměřené na dosažení vítězství tak, že donutí protivníka, aby se kroutil a vypadával z rovnováhy; tím se všechno stáčení a obraty přenáší do srdce protivníka. To je třeba pečlivě prozkoumat.
Polohy meče v jiných školách
Je chybou zaměřovat se výlučně na střehový postoj s mečem. Všechny střehové postoje mají smysl jen tehdy, nejsou-li žádní protivníci. To vše je založeno na úvaze, že v průběhu boje o vítězství nelze stanovovat žádná obecná ani zvláštní pravidla. Cílem je dostat protivníka do nevýhodného postavení. V jakékoli situaci má přijetí střehového postoje smysl v tom, že využívá nehybnost. Střežit hrad nebo seřadit armádu do obranné linie má ten význam, že si zachová při útoku sílu a nedotčenost; to je běžný smysl tohoto konání. Při boji o vojenské vítězství je cílem zaměřit se na převzetí iniciativy a získání všemožných výhod nad ostatními. Smysl střehu nebo obranného postavení je ten, že se na takovou iniciativu čeká. To je třeba řádně promyslet.
Při boji podle pravidel vojenské vědy můžeš dosáhnout vítězství tak, že prolomíš nepřátelskou obranu, provedeš manévry, jaké protivníci nečekají, čímž je zmateš, zneklidníš nebo polekáš, a využiješ rytmus, kdy protivníci propadli zmatku, k jejich rozhodné porážce. Proto také existuje odpor k obrannému přístupu, který souvisí se střehovými postoji. Proto se v mé vědě objevuje to, čemu se říká střehový postoj beze střehu, což znamená, že bojovník má zajištěnou obranu, aniž se sám brání. Stejně tak ve velkém vojenství je v bitvě důležité vědět, kolik vojáků nepřítel má, poznat bojiště, znát stav své vlastní armády, využít jejích nejlepších vlastností, shromáždit ji a teprve pak začít bojovat.
Nechat se napadnout druhými vzbuzuje zcela jiný stav mysli, než když je sám napadneš jako první. Vědomí vlastní schopnosti zacházet s mečem tak, abys mohl odrážet protivníkovy údery, je stejné, jako když své kopí a sekeru zarazíš do země jako kůly v plotě. Naproti tomu, chystáš-li se udeřit na nepřítele, můžeš třeba vytáhnout ze země kůl a použít jej jako kopí nebo sekeru. To vše je třeba pečlivě promyslet.
Zaostření očí v jiných školách
Zaostření očí závisí na dané škole, některé radí sledovat protivníkův meč, jiné zas protivníkovy ruce; další velí upírat zrak na tvář protivníka, jiné na jeho nohy a podobně. Jestliže se budeš snažit upírat zrak na určité místo, budeš rozptýlený a to je v bojových uměních velká chyba. Hráči kopané nemusí upírat své oči na míč, a přesto jej dovedou soupeři jedním kopnutím vzít a odběhnout s ním, protože je-li člověk důkladně vycvičen, nemusí se ani dívat. Stejně tak žongléři, kteří si své kousky náležitě nacvičili, si mohou na nos položit třebas dveře a žonglovat s několika meči najednou, aniž je sledují; protože neustále cvičí, vědí naprosto přesně, co se děje.
Stejně tak v bojových uměních, seznámíš-li se s každým protivníkem, zhodnotíš-li odhodlání v jejich myslích a dokážeš-li tuto vědu efektivně využívat, můžeš poznat i vzdálenost a rychlost meče. Obecně vzato, v bojových uměních se má zrak zaměřovat na srdce a mysl zúčastněných. Také ve velkém vojenství se zrak zaměřuje na stav nepřátelského vojska. Ze dvou možností vnímání, totiž pozorování a vidění, je pozorující oko silnější, protože vnímá srdce a mysl protivníka, chápe celkovou situaci, zaměřuje se na širší obraz, vnímá podmínky boje, všechny výhody a nevýhody, a zaměřuje se na dosažení rozhodného vítězství.
Ve vojenské vědě, ať již v malém či velkém, nelze zrak zaměřovat úzce. Jak jsem již napsal, při úzkém zaměření zraku ztrácíš ze zřetele širší souvislosti a sám sebe tím mateš, čímž se zbavuješ vyhlídky na vítězství. Tuto zásadu je třeba pečlivě promyslet a důkladně procvičit.
Práce nohou v jiných školách
Je mnoho druhů rychlých kroků jako ty, jimž se říká plavný krok, skočný krok, pružný krok, těžký krok, vraní krok a podobně. Z pohledu mého bojového umění mi všechny připadají nedostatečné.
Plavný krok se mi nezamlouvá proto, že v boji krok bojovníka pravděpodobně znejistí, a proto je správné kráčet tak jistě, jak je to možné. Skočný krok se mi nezamlouvá proto, že skákání přináší jisté vzrušení a nutí mysl, aby se na skok soustředila. Protože není nutné neustále skákat, je skočný krok nevhodný. Stejně tak pružný krok nevede k cíli, protože vzbuzuje pocit odrážení. Těžký krok je v jádře pasivní a lze proti němu vznést ty nejtěžší výhrady. Kromě výše uvedených jsou i další rychlé kroky, kupříkladu vraní krok.
Protože můžeš s protivníky bojovat i v mokřinách a bažinách, na horách či v řekách, případně i na kamenitých pláních nebo na úzkých stezkách, dostaneš se v závislosti na místě boje do situace, kdy není možné skákat, odrážet se od země či dělat rychlé kroky. V mém bojovém umění je práce nohou stále stejná; vypadá tak, jako bys za obvyklých podmínek kráčel po cestě. Musíš sledovat rytmus protivníka, hledat správný tělesný postoj ve spěchu i v klidu, a tvoje chůze budiž stejnoměrná, nikoli loudavá, ale také ne přehnaně rychlá.
Krok je důležitý i ve velkém vojenství. Je to dáno tím, že pokud zaútočíš bez znalosti úmyslů svého protivníka, nepostihneš jeho rytmus a bude se ti těžko vítězit. Pokud naproti tomu postupuješ klidně a nevšimneš si, kdy je protivník zbaven odvahy a začíná se hroutit, unikne ti příležitost k vítězství a ty nebudeš moci střetnutí rychle ukončit. Je třeba vnímat ztrátu odvahy a známky zhroucení protivníka; tehdy jej můžeš přemoci, když mu nedopřeješ ani chvíli oddechu. To vše vyžaduje pečlivý výcvik.
Využití rychlosti v jiných školách
V bojových uměních nepředstavuje rychlost skutečnou Cestu. Co se rychlosti dotýká, otázka po rychlosti či pomalosti čehokoli vychází z neschopnosti sladit rytmus. Ovládáš-li nějaké umění či vědu, nezdá se tvoje práce nijak rychlá. Kupříkladu profesionální pěší poslové urazí cestu dlouhou patnáct mil, ale přesto od rána do večera neběží rychle. Ti, kdo nejsou dostatečně vycvičeni, mohou utíkat třeba celý den, avšak svého cíle nedosáhnou. Pokud při tanci špatný zpěvák doprovází zpěvem zpěváka zkušeného, vzniká v něm pocit zaostávání, který jej nutí ke spěchu. Hraje-li se na bubny Stará borovice, je to klidná píseň, ale leckdo nezkušený se může v tempu opozdit nebo naopak příliš zrychlit. A třebas Vysoké duny se hrají v rychlém tempu, je chybné je hrát příliš rychle.
Jak se říká, kdo jde rychle, zakopne a nedospěje k cíli včas. Jistěže je stejně špatné být příliš pomalý a přicházet pozdě. Mistr při práci vyhlíží uvolněně, ale neponechává žádná hluchá místa. Jednání vycvičených lidí nám nepřipadá uspěchané. Z těchto příkladů lze poznat zásadu Cesty. V rámci bojových umění je rychlost zvláště zavrženíhodná. Důvody jsou následující. I zde v závislosti na místě, třeba při boji v bažině, nelze provádět rychlé pohyby ani utíkat. Při boji s dlouhým mečem nelze zabíjet rychleji; na rozdíl od vějíře nebo krátkého meče, pokusíš-li se seknout rychle, nesekneš vůbec.
To je třeba pečlivě rozlišovat. Stejně tak ve velkém vojenství je pocit rychlosti a spěchu chybný. S přístupem odpovídajícím “přidržení polštáře” není možná ani pomalost. Navíc, pokud lidé bezhlavě spěchají, je nutné, abys činil pravý opak: zůstaň klidný a nenechej se jimi zlákat. Práce na tomto stavu mysli vyžaduje cvik.
Esoterické a exoterické v jiných školách
Co je vlastně v bojových uměních exoterické a co esoterické? V závislosti na druhu umění existují esoterické nauky o úplném vědomí, které se předávají ústně jako tajné tradice, ale pokud jde o boj s protivníkem, nelze již třeba bojovat exotericky a zabíjet esotericky. K výuce bojových umění přistupuji tak, že se začátečníci naučí a procvičí techniky, které se dají snadno zvládnout, a zásady, které lze snadno pochopit.
U otázek, které k jejich myslím pronikají delší dobu, sleduji stupeň pochopení u každého jednotlivce a postupně jim vštěpuji hlubší zásady krok za krokem. Protože je obecně učím takové věci, které mají pro řešení těchto otázek skutečný význam, nemohu rozlišovat mezi esoterickým a exoterickým.
Stejně tak, pokud ve světě vstoupíš do hor a zachce se ti zajít za otcem, musíš z hor opět vyjít. V každém umění či vědě jsou věci, které je vhodné udržovat v tajnosti stejně jako ty, o nichž lze mluvit zcela otevřeně. Pokud však jde o zásady vedení boje, které se mají tajit a které odhalovat?
Proto také při předávání svých vědomostí nedbám na písemné přísahy, ani na články o trestech. Zkoumat intelektuální schopnosti žáků, vést je po přímé cestě, přimět je, aby se vzdali neužitečných součástí “pěti”, nebo dokonce “šesti cest” bojových umění a dokázali tak přirozeně vstoupit do hájemství skutečné vojenské vědy, zbavovat jejich mysli pochybností – to je můj způsob, jak vyučovat bojovým uměním. Základem je důkladný výcvik a praktické zkušenosti.
Doslov
V předchozích devíti článcích o bojových uměních jiných škol, kde jsem vypsal jejich základní rysy, ačkoli by se o každé škole mělo psát zcela jasně od počátečního zasvěcení až po tajné tradice, neuvádím konkrétní názvy škol, na které odkazuji. Je to dáno tím, že názory každé školy a logika každé cesty se projevují u každého člověka odlišně, v závislosti na jeho mentalitě; proto mohou existovat rozdíly v chápání i uvnitř jedné školy. V zájmu těch, kdo přijdou po mně, jsem tedy neuváděl jména škol, o nichž mluvím.
Jestliže tedy rozdělíme nauku ostatních škol do devíti kategorií a zkoumáme je z pohledu správné životní cesty, z pohledu přímého lidského rozumu, věci jako záliba v příliš dlouhých či příliš krátkých mečích, záliba v síle či ústupnosti a starost o hrubost či propracovanost se nám jeví jako stezky zatížené předsudky, i když je tedy nepopisuji jako základní či tradiční učení jednotlivých škol, všichni by o nich měli vědět. V mé vlastní škole se nijak nerozlišuje mezi počátečním zasvěcením a hlubšími tradicemi týkajícími se dlouhého meče. Neexistuje žádný jednoznačně nejlepší střehový postoj. Jde jen o to, pochopit srdcem i myslí jeho skutečné výhody a to je také základ bojového umění.
Zaslal jlswbs 
