Život C.G.Junga

Život C.G.Junga – Ronald Hayman

Zajímavý životopis tohoto známého psychologa, psychiatra, průkopníka a zakladatele analytické psychologie. Krátká ukázka z textu:

“Tenhle člověk působí přirozeně jako nějaký venkovan, ale zároveň má tu nejpozoruhodnější mysl, s jakou jsem se kdy setkal.” Při pokusech o popis Jungovy osobnosti se stále znovu opakují takové výrazy jako venkovan, přirozený atd. “První dojem, který jsem z něho měl, bylo velké zklidnění,” dokládá psychoanalytik Joseph Henderson, “neboť se zdál naprosto přirozený a měl v sobě cosi jako instinkt venkovana, ovšem s velmi kultivovanou myslí. Bylo úžasné, jak lidi pokaždé dokázal učinit tím, čím opravdu byli.” Týž psychoanalytik jej nazval “humanistou ve starém renesančním stylu… a tím nejhlouběji zakořeněným člověkem, s jakým jsem se setkal”.

Jung se zdál být plně v kontaktu s vlastní identitou. Una Thomasová, jeho sekretářka z počátku 50.let, řekla: “Vždycky byl sám sebou — což je pro každého to nejtěžší… Stěží si dovedu představit někoho, kdo sám sebe žil intenzivněji než právě on.” Jung, který si své nadání být sám sebou doslova vychutnával, nestavěl na odiv jen své já, ale i svou chuť žít sama sebe. Místo aby se stavěl do pozadí, i jak to při vyšetřeních činil Freud, jenž své pacienty nechával ulehnout na pohovku a posadil se za ně, měl Jung konfrontaci rád a užíval si ji. Při přednáškách si neustále sundával a nasazoval brýle, neboť vyhledával přímý kontakt očima s publikem. Přišel na to, že je pro něho nepostradatelný.

Kombinace charizmatu, prostoty a přímosti mu umožňovala navodit dojem přímého kontaktu z očí do očí nejen při osobním setkání, při veřejných přednáškách, ale dokonce i při televizním vystoupení. Ve věku 84 let se Jung objevil v televizním pořadu BBC nazvaném Tváří v tvář. Během rozhovoru (který se zachoval na záznamu) působí vášnivě, impozantně a přátelsky. Jeho oči pomrkávají za brýlemi se zlatými obroučkami, jeho hlas je uklidňující, má roztomilý přízvuk, podmanivě se usmívá. Je vlídný, autoritativní, uvolněný. Díky své neformálnosti a spontánnosti vyhlíží jako ideál lidské upřímnosti a otevřenosti.

Celý životopis na stažení zde: Stáhnout knihu !

Komplexnost v psychologii

Komplexnost v psychologii

Komplexnost (latinsky complexus: obsažení, zahrnutí, shrnutí, obchvácení) označuje celost všech možností nebo mnohovrstevnost. Pojem má v posledních desetiletích velký význam v moderní přírodovědě, kde poukazuje na vzájemnou provázanost interakcí buněk, organismů, ale i ekosystémů. Je to také přední pojem v teorii chaosu a v moderní psychologii (komplexita).

Už psycholog Jung chápal člověka a jeho psýché jako velmi komplexní tvořivý systém s autoregulací a varuje před nebezpečím redukcionismu nebo teoretického zúžení a definitivního stanovení jeho psychických funkcí. Vyhýbal se tomu, aby se duševní procesy, ať už jsou to poruchy, normální nebo kreativní děje, odvozovaly jen z biografických konstelací (setkání určitých okolností a z toho vyplývající situace). Duše podle něj nikdy není jen “nic než”, je tak nesmírně složitá, že bychom každou teorii neuróz téměř mohli předem označit za bezcennou.

Sám Jung k tomu dodává:

“Podstata psýché sahá zřejmě do temnot daleko za mezemi našich kategorií chápání. Duše obsahuje tolik záhad jako svět se svými galaktickými systémy, před jejichž vznešeným obrazem si jen duch zcela prostý fantazie neumí doznat svou nedostatečnost. Při této nejzazší nejistotě lidského chápání je okázalé osvícenské vykládání nejen směšné, ale také zármutně bezduché.”

Idea Boha u C.G.Junga

Idea Boha u C.G.Junga

Jung ve své knize Symboly a proměny libida tvrdí, že v psychologickém smyslu není představa boha nic jiného, než komplex archetypické povahy, takže ji dlužno považovat za reprezentanta určitého množství psychické energie (libida), která na sebe bere formu průmětu. Jung, přesto že byl hluboce věřícím člověkem, který je schopen na konec svého života říci: „zjišťuji, že všechny mé myšlenky krouží kolem Boha jako planety kolem Slunce a jsou Jím jako planety Sluncem neodolatelně přitahovány. Musel bych to pociťovat jako nejtěžší hřích, kdybych měl této síle klást odpor.“ nepojímá svoji psychologii jako nějaký důkaz Boží existence, ale jako čistě vědecká a psychologická východiska pro psýché člověka. Je to tedy pokus o odhalení věčných pochodů psychických proměn u člověka.

To, že se Jung spokojuje s psychologicky poznatelným a odmítá ve svém učení metafyzická hlediska, nemá tedy být žádným gestem skepticismu namířeného proti víře nebo důvěře ve vyšší moc. Jak o tom říká: „Máme se přísně varovat každé výpovědi o transcendentnu, neboť by stále svědčila jen o směšné domýšlivosti lidského ducha, který si není vědom své omezenosti. Je-li tedy Bůh nebo Tao pojmenováním hnutí nebo stavu duše, je tím něco řečeno jen o poznatelném, nikoli však o nepoznatelném, o kterém nemůžeme podat vůbec žádnou výpověď.”

Říká-li tedy Jung jako psycholog, že „bůh je archetyp”, míní tím „typ v duši” (což, jak známo, pochází od „typos” = úder, vtisknutí). “Samo slovo archetyp předpokládá tedy ražbu … V kompetenci psychologie jako empirické vědy je pouze zjistit, zda v duši nalezený „typus” může být na základě srovnávacího výzkumu označen např. za „boží obraz” nebo ne; o možné existenci Boha tím není řečeno nic pozitivního ani negativního. Stejně tak málo potvrzuje např. archetyp „hrdiny” skutečnou existenci takové postavy … Jako oko slunci, tak odpovídá duše Bohu; v každém případě musí tedy duše mít možnost vztahu, srovnání s boží podstatou v sobě, jinak by souvislost nemohla existovat. Toto srovnání je v psychologické formulaci archetypem obrazu Boha.”

Proměna

Proměna

Analytická psychologie je psychologií polarit a tím tedy proměny – nepovažuje psýché za statickou nýbrž za dynamickou a psychický život chápe jako produkt neustálé proměny a přechodu. Proměna je důsledkem přirozených archetypových přechodů, jimiž člověk ve svém vývoji a individuaci prochází. Proměna je důsledkem regrese i progrese psychické energie a její nepřetržité tvořivé síly. Bytostné Já, matrice života, z níž se veškerý život teprve vyvíjí, je polární povahy a to znamená, že je v neustálém pohybu a proměně.

Psychický život se vyvíjí, něco získává tvar, rozpíná se, stárne a stává se strnulým, nutně se ocitá v krizích a samovolně nastává proměna, nebo je tato proměna vnucena. Jung o tom říká: “Vše mladé jednou zestárne, veškerá krása uvadne, každá záře pohasne a každá pravda jednou zvětrá a vyčpí. Neboť všechny tyto věci jednou nabyly tvaru a všechny tvary podléhají účinkům času – stárnou, slábnou, rozpadají se – jestliže se nepromění. Proměnit se mohou, neboť neviditelná jiskra, která je jednou zplodila, je z věčné síly schopna nekonečného plození. Nikdo by neměl nebezpečí sestupu popírat, ale může se ho odvážit. Po každém sestupu následuje vzestup. Mizející formy se přetvoří a platnost a dlouhé trvání má jen ta pravda, která se promění a opět vydá svědectví v nových obrazech, nových jazycích, jako nové víno, které se stáčí do nových měchů.”

V alchymii a v náboženské symbolice nachází Jung vyjádření procesu ustavičné proměny lidské psýché a z něho plynoucí změny a vývoje vědomí i kolektivu. Vždy se v nich objevují zážitky smrti, zážitky šílenství, násilí, ztráty smyslu a chladu a vždy nastává dialektický obrat k novému životu. Později se těmito tématy zabýval i Neumann. Ve svých názorech na vývoj vědomí navazuje na cestu vývoje vědomí, kterou Jung naznačil v symbolu proměny, tím že se zabývá fylogenetickým a ontogenetickým křížením ve vývoji kolektivního a individuálního vědomí.

Alchymický proces potřebuje celého člověka. Musí se tak dlouho ohřívat ve vodě nevědomí, dokud v něm neožije tvořivý duch, a pak se může obnovit a rozšířit jeho vědomí a jeho život.

Životní obrat z pohledu psychologie

Životní obrat z pohledu psychologie

Prvním psychologem, který o životním přechodu začínajícím mezi 35. a 40. rokem života mluvil jako o životním obratu, který přivádí do “druhé poloviny života”, byl C.G.Jung. Podle něj jde o vznik jednolitého děje obepínajícího velkým obloukem celou tzv. druhou polovinu života. Jedná se o mnohovrstevnou zkušenost vycházející z nevědomí. V této fázi života se připravuje významná změna lidské duše, která zprvu není změnou vědomou, ale něčím, co začíná v nevědomí.

Otevírají se zde dva způsoby chování: jeden znamená oddat se změnám, druhý charakterizuje připoutávání k dosavadnímu, unikajícímu životu. Jung srovnává tento přechod z psychologického hlediska s přechodem z dětství do mládí, píše o tom: “Nemůžeme žít životní odpoledne podle stejného programu jako ráno, neboť čeho bylo ráno hodně, toho bude večer málo, a co je ráno pravda, stane se večer nepravdou.”

V lidském životě se to odráží tak, že po dosažení “přírodního účelu” v první půli života následuje obrat, který dosud nežitým částem osobnosti umožňuje vzestup do vědomí a jejich uskutečnění. Sociálního cíle v první půli života bývá dosaženo na úkor totality osobnosti, přičemž příliš mnoho života, který mohl být rovněž prožíván, zůstává neprožito. Nyní jde o to nově rozvinout především vlastní bytostné Já v mnoha jeho rysech, které dosud vůbec nepřišly ke slovu.

Smysl životního odpoledne leží v získání kultury ve smyslu příklonu k vlastnímu bytostnému Já, ale také k většímu bytostnému Já lidstva a jeho tradicím. Ve druhé půli života jde o opětovné objevení kultury duše, její řeči a způsobu vyjadřování, které je třeba hledat především v archetypových obrazech a symbolech. K takovým prvotním obrazům je potřeba počítat i ideu života po smrti, která je životní hodnotou a myšlenkou přínosnou pro zdraví duše. Podle Junga je potřeba ve smrti spatřovat přirozený cíl než se jí vzpírat. V neposlední řadě patří druhá polovina života vědomé a prohloubené individuaci, ke které patří navázání kontaktu s archetypem moudrého starce nebo moudré stařeny ve vlastní duši.