Udu

Udu

Udu je nástroj podobný džbánu s otvorem na boku, existuje v různých tvarech a velikostech. Pochází ze střední a jižní Nigérie, z oblastí obývané kmeny Hausa a Ibo. Je to jednoduchý keramický nástroj, který vznikl zřejmě z tradiční hliněné nádoby na vodu, kterou nosí místní ženy na hlavě. Nádherný hluboký a dunivý zvuk bývá spojován s hlasy předků. Udu se dodnes používá při hraní náboženské a obřadní hudby. V některých společenstvech na udu hrají výlučně ženy. V jazyce kmene Ibo udu znamená “keramika”, ale také “mír”. Podobný nástroj je znám po celém světě, např. v Indii se nazývá ghatam a od udu se liší pouze tím, že nemá na boku otvor.

Na zvuk nástroje mají vliv vlastnosti keramické hlíny, použité přísady (jako třeba dřevěné nebo kovové piliny) i vypalovací technika. Tradiční technika hry se liší v závislosti na oblasti a účelu hudby. Obvykle, ale hráč při hře sedí se skříženýma nohama a nástroj spočívá v klíně a nebo na zemi na kruhové podložce. Na udu lze vydávat mnoho různých zvuků, např. nejhlubší zvuk vzniká při úderu dlaní na boční otvor a vysoký zase při úderu dlaní nebo prsty do těla nástroje. Při vhodně zvládnuté technice hry, může zvuk udu připomínat indická tabla nebo africký mluvící buben.

Brumle

Brumle

Tento rezonanční drnkací nástroj pochází původně z jihovýchodní Asie a byl vyráběn z bambusu. V oblasti Sibiře, Altaje, Mongolska a v přilehlých stepích je používán jako součást místního šamanismu pro rituální účely. Kovové brumle byly známy již ve starém Řecku.

Dnešní brumle jsou převážně celokovové s kovovým jazýčkem a existují různá ladění. Na nástroj se hraje pusou a to takovým způsobem, že se přiloží ke rtům a za pomoci prstu se vibruje jazýčkem nástroje, přičemž tvarem ústní dutiny s kombinací dechu a hrdelních technik se moduluje výsledný zvuk. Z Evropy se do Ameriky dostal tento nástroj pod názvem Jew Harps (židovská harfa – jako přenesený název “harfa pro chudé”).

Indické perkusní nástroje

Indické perkusní nástroje

Velkou tradici mají v Indii různé perkusní nástroje v podobě bubínků, chrastítek a malých činelků. Nejstarším z nich je bezesporu Ghatam z pálené hlíny, ostatní bubínky jsou buď ze dřeva potažené kůží a nebo z plechu a kombinace dřeva a kůže – jako třeba Tabla, která jsou asi nejrozšířenějším perkusivním nástrojem Indie. Stejně jako u strunných nástrojů i tyto perkusivní nástroje existují v různých velikostech a laděních.

Daff – Damaroo

 

Dholak – Ghatam

 

Grungroo – Kartaals

 

Khol – Mazira

 

Mridang – Naal

 

 

Pakhawaj – Tabla

 

 

Indické strunné nástroje

Indické strunné nástroje

Vůbec nejstarší strunné nástroje jsou monochordy a později polychordy. I když řekové a egypťané znali nástroje podobné jako je jednoduchá harfa a lyra, tak asi nejstarší zmínky o mnohostrunech jsou v indických puránách – konkrétně jde o nástroj nazývaný Veena. Většina indických nástrojů používá dvoje struny, které se zvlášť ladí. Struny na povrchu nástrojů jsou melodické struny a na ty se také hraje těch je od třech a více. Struny natažené pod melodickými strunami jsou takzvané harmonické struny, které se sice také ladí, ale nehraje se na ně – jsou rozeznívány sympatetickou rezonancí horních melodických strun a vytvářejí pozaďové harmonie a obohacují tím barvu zvuku nástroje. Příkladem nástrojů s harmonickými strunami jsou Sitar, Dilruba, Esraj, Sarangi, Santoor a další. Většinou jsou si tyto nástroje konstrukcí dost podobné, ale jde převážně o počet melodických a harmonických strun a hlavně ladění – většina nástrojů stejné třídy existuje v několika laděních. (jako příklad lze použít Veenu a její basové dvojče Rudra-Veenu)

Dilruba - Dotar

 

Ektar – Esraj

 

Chikara – Jogia Sarangi

  

Rabab – Sarangi

 

Santoor – Veena Saraswati

 

Sarandha – Modern Santoor

  

Sitar – Swar Mandal

 

Taus – Tanpura

 

Kultrun

Kultrun

Rituální buben jihoamerických indiánů z Chille a Bolivie. Hraje se na něj paličkami a je s ním spojeno mnoho mýtů o stvoření světa.