Schellingovo sjednocení

Schellingovo sjednocení

Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling (1775 – 1854) byl německý filozof, představitel idealismu.

Kdo uvažoval o realismu a idealismu, těchto dvou naprosto protikladných systémech, snadno sám shledal, že oba systémy jsou možné, pouze přibližují-li se absolutnu; spojí-li se však v něm, nutně přestanou být protikladnými systémy. Říkávalo se: Bůh nazírá věci o sobě. Mělo-li tím být však řečeno něco rozumného, muselo by to znamenat, že v Bohu je nejdokonalejší realismus. Avšak realismus, je-li myšlen jako dokonalý, se nutně a právě proto, že je dokonalým realismem, stává idealismem. Neboť dokonalý realismus je pouze tam, kde objekty přestávají být objekty, tj. přestávají být něčím protikladným vzhledem k subjektu, stručně řečeno, kde představa je absolutně identická s představovanými objekty, subjekt s objektem. Realismus v božství, díky nemuž, božství nenazírá nic leč sebe sama a svou vlastní realitu… Neustále se tedy potvrzuje, že jakmile se povzneseme k absolutnu, všechny protikladné principy se sjednocují a všechny soupeřící systémy se stávají identickými.

Seneca – O vnitřním božství

Seneca – O vnitřním božství

Velmi dobře a k svému prospěchu činíš, vytrváš-li na cestě k dobré mysli, po níž by bylo pošetilé toužit, když si ji můžeš sám na sobě vymoci. Není třeba zvedat ruce k nebesům ani uprošovat chrámového strážce, aby nás pustil k uchu sochy, jako bychom mohli takto být spíše vyslyšeni. Božstvo je ti na blízku, je s tebou, je v tvém nitru. Jsem přesvědčen, Lucilie, že v nás dlí posvátný duch, pozorovatel a strážce našeho dobra a zla. Jak se my stavíme k němu, tak se on staví k nám. Věru žádný dobrý muž není bez božstva. Ono nám dává velkolepé a vznešené rady. V každém z dobrých mužů “obývá bůh, který … však, kdož ví? “.

(L.Annaeus Seneca)

Vzorce uvnitř vzorců

Vzorce uvnitř vzorců

V závislosti na úrovni našeho zkoumání objektů nacházíme různé vzorce nebo struktury a rozmanitá spojení s ostatními objekty a jinými vzorci. Například strom můžeme popsat jako soubor subatomárních částic, fraktální model, rostoucí věc, která reaguje na světlo, teplotu a vodu, a na vnitřní životní cyklus rostlin a jeho genetickou strukturu, která je rovněž vzorcem kódovaných informací, jenž vytváří plán vzorců rozvoje živých věcí. Existuje mnoho hierarchicky uspořádaných, vzájemně propojených struktur. Když k nim přistupujeme náležitým způsobem, poznáváme, jak těžko se dá obhájit myšlenka samostatné existence inherentně izolovaných objektů.

Ve filozofii se takováto analýza světa nazývá studiem “systémů” neboli “systémová teorie”. Na všechny věci v ní pohlížíme jako na interakční systémy, v rámci nichž je celek větší než souhrn jeho částí. Dokonce i obyčejný strom je souborem mnoha různých interakčních systémů. To, co je k sobě váže, jsou právě vzorce a struktury.

Např. v buddhistické filozofii se tomu říká “propojení” a jde o základní učení Buddhy. Podstata propjení je představována v buddhistické mytologii “Indrovou sítí pokrytou drahokamy”, kde každý drahokam odráží všechny ostatní. Každý zdánlivě samostatný objekt je v podstatě spojený se všemi ostatními objekty. V tomto systému existuje pouze zdání relativní izolace – při bližším pohledu je veškeré pojetí nezávislosti vlastně iluzí.

Všechno je tvořeno vzorci, které existují vždy a všude. Všechno se neustále mění. Každičká chvíle existence je dalším projevem nesčíslných, vzájemně propletených a propojených systémů projevů. Je to mohutný proud existence, projev struktur v časoprostoru. Všechno ve vesmíru je neustálým pohybem a změnou vzorců, které všemu, co prožíváme, dávají tvar, formu a výraz. Svět jevů je v podstatě světem změny. Vzorce, které jsou stálejší a trvalejší, nazýváme objekty. Jiné, méně zřetelné vzorce můžeme považovat za procesy.

Transcendentní vědomí

Transcendentní vědomí

Nespočet náboženských tradic, zvláště těch, které otevřeněji pracují s introspekcí a rozvojem mystického vědomí, zdůrazňují, že “pravé já” neodpovídá našemu bežnému egocentrickému pojetí “já”. Křesťanští mystici hovoří o čistotě duše a přímém spojení s božstvem, které je přes zdání a konvence základem veškeré reality. Buddhističtí mystici mluví o “ne-já” a “ne-mysli”, o rozvíjení vědomí, které přesahuje běžné pojmové vědomí, a o jednotě s myslí Buddhy. U hinduistů je to átman (pravé “já”), které je identické s brahman (Bohem) a není svázáno žádnými myšlenkovými nebo pojmovými omezeními. Nemá formu a neexistuje žádný rozdíl mezi jedním “já” a ostatními. Exituje tolik způsobů, jak takové formy vědomí popsat, kolik existuje náboženství, nebo, řečeno realističtěji, existuje tolik možných popisů, kolik existuje lidí (respektive kolik existuje různých vědomí ať nebereme v potaz pouze antropický princip).

Potíže s vyjádřením transcendentních stavů vědomí pramení částečně z toho, že veškerá sdělení takových stavů musíme vyjádřit v termínech, které máme k dispozici v rámci normálního, běžného vědomí. Jazyk, pojmy, konvence, metafory, obrazy a symboly – to vše musíme využít k tomu, abychom vyjádřili něco, co je v podstatě nevyslovitelné, něco, co nepodléhá běžným metodám vyjádření nebo komunikace. Chybí slova, kterými bychom mohli přesně vyjádřit přímý prožitek transcendentního vědomí, což je důvod, proč tolik mystiků hovoří o nicotě, prázdnotě, Bohu bez podoby, naprosté jednotě subjektu a objektu a rozpadu egocentrického pojetí “já” a bytí. Něco tak odlišného se nedá vyjádřit jazykem. K tomum, abychom toto radikální mysterium dokázali ocenit a poznat, ho musíme prožít.

Numinosum

Numinosum

Numinosum (z lat. numen lehké pokynutí, v přeneseném smyslu: boží vůle) je označením posvátna, zasahující zkušenosti Boha, které zavedl religionista R.Otto. Otto ovlivněný Kantem, Fichtem a Schleiermacherem popisuje v roce 1917 zkušenost posvátna jako zkušenost božské moci a vydatnosti, zkušenost děsu, nicotnosti a bezmoci. Pro tuto specificky zasahující zkušenost Boha, případně posvátna používá pojem numinózní. Otto uvádí, že numinosum nemá nic lidského, nic, s čím by se člověk mohl prožívat příbuzně, co by člověku mohlo být nějak známé, nic, co by mohl sám vytvořit nebo připravit. Povaha posvátna nebo numinosum je pocitem právě tak tajemné, přitažlivé jako poutající a přemáhající síly nebo moci, která člověka zachvacuje chvěním, třesem, hrůzou, probouzí v něm bázeň a zároveň způsobuje očarování, posedlost, přináší pocit štěstí, nadšení, uchvácení, navozuje extázi.

Psycholog Jung v tom smyslu používá pojmů numen, numinózní, numinosum nebo numinosita ve svém vypořádání s vlivem archetypů, s psychologií náboženství a fenomény sugestibility, např. v masových hnutích, nebo zkušeností synchronicity. Tyto pojmy se mu jeví jako přiměřeně sdílné a výrazné, aby popsaly a ozřejmily dynamiku, sílu, energii, archaicko-mytologický a uchvacující charakter některých vlivů nevědomí, vycházejících z archetypu, symbolu nebo také komplexu. Numinosita je podle Junga “svévoli vědomí zcela upřena, neboť subjekt uvádí do stavu uchvácení, to znamená volní odevzdanosti.” Čím více se komplexy vzdálí vědomí, tím numinózněji působí. Tuto energii nebo sílu nazývá také specifickým nábojem nebo energetickým nabitím obsahů nevědomí, které pak mohou vyvíjet pozitivní nebo negativní vliv.

Kolo života

Kolo života

Základní dilema lidské existence (obtížný úkol najít smysl života navzdory jeho pomíjivosti a neúprosnosti smrti) je graficky vyjádřeno na tomto obraze - Kolo života. Smrt se nad zeměkoulí tyčí jako absolutní vládce světa. Pod ní leží vodorovně se otáčející kolo, symbolizující běh života. Každý člověk na toto kolo vstupuje jako novorozenec, a jak se kolo otáčí, postupně roste a stárne, až z něj zase spadne mrtvý na tomtéž místě, kde na ně vstoupil.

Kolo života je obraz neznámého autora z roku 1558.

(Pro detail klepni na obrázek !)

Sv. Tomáš Akvinský

Sv. Tomáš Akvinský

Svatý Tomáš Akvinský (1225-1274) je uznáván jako intelektuální génius, jehož schopnosti teologické syntézy šly ruku v ruce s hloubkou jeho duše a cítění. Jeho rodina ho v pěti letech poslala do benediktinského opatství v Monte Casinu v naději, že z něj jednou bude opat. Když však začal dospívat, přinesl své rodině hořké zklamání, protože během svých studií na Neapolské univerzitě zatoužil stát se dominikánským mnichem. Tento sen se mu nakonec splnil, a po studiích u Alberta Velikého v Kolíně nad Rýnem se stal mistrem teologie na Pařížské univerzitě.

Množství i kvalita jeho spisů jsou nezměrné – naplnily by dvacet šest svazků encyklopedického rozsahu. Akvinský se pokusil o reinterpretaci křesťanství ve světle nové kosmologie své doby, totiž kosmologie podle Aristotela, řeckého filozofa žijícího v pátém století před Kristem. Dostal se tím do sporu jak s augustiniánskými fundamentalisty v církvi, tak i s radikálními aristoteliky, kteří se zasazovali o ryze ateistický výklad Aristotelova učení. Život Tomáše Akvinského byl proto poznamenán neustálými spory a usilovným zápasem, což vyvrcholilo tím, že se v posledním roce svého života zcela odlmlčel. Nakonec řekl jediné: “Všechno, co jsem napsal, je jako prázdná sláma.”

Suma teologická

Krátká ukázka z Akvinského nejslavnějšího díla Suma teologická:

“První a nejjasnější cesta je ta, která se bere ze strany pohybu. Je totiž jisté a smyslovou zkušeností známé, že v tomto světě je něco pohybováno. Ale všechno, co je pohybováno, je pohybováno od jiného. Neboť nic není pohybováno, leč pokud je v možnosti k tomu, k čemu je pohybováno, něco pak pohybuje, pokud je v uskutečnění. Pohybovat totiž není nic jiného než uvádět z možnosti do uskutečnění. Ale něco může být uvedeno z možnosti do uskutečnění pouze nějakým jsoucnem v uskutečnění. Tak teplé v uskutečnění, například oheň, činí teplým v uskutečnění dřevo, které je teplé v možnosti, a tak je pohybuje a mění. Není však možné, aby totéž bylo zároveň v uskutečnění i v možnosti vzhledem k témuž, nýbrž pouze vzhledem k různému. Co je totiž teplé v uskutečnění, nemůže být zároveň teplé v možnosti, nýbrž je zároveň studené v možnosti. Je tedy nemožné, aby něco bylo vzhledem k témuž a týmž způsobem pohybujícím i pohybovaným, čili aby pohybovalo samo sebe. Tedy všechno, co je pohybováno, musí být pohybováno od jiného. Jestliže tedy to, co pohybuje, je samo pohybováno, musí být i ono pohybováno od jiného. Tu však nelze postupovat do nekonečna, protože by pak nebylo žádné první pohybující, a v důsledku toho ani žádné jiné pohybující, protože druhotná pohybující jsoucna pohybují  jen potud, pokud jsou sama pohybována od prvního pohybujícího, jako hůl nepohybuje, leč tím, že je pohybována rukou. Je tedy nutno dojít k nějakému prvnímu pohybujícímu, které není pohybováno od nikoho. A tím všichni rozumějí Boha.“ 

Principium individuationis

Principium individuationis

Principium individuationis (lat. principium: zásada, základní myšlenka; individuum: nedělitelné, jednotlivá bytost) označuje princip, který vede k oddělování, k tvorbě individuálních jednotek z větší obecnosti. Od Aristotela se filozofie táže na individuaci: Proč vlastně k individuaci dochází ? Např. Aristoteles, Tomáš Akvinský a Shopenhauer ji vnímají jako principiálně danou v celku, ve hmotě, v čase a prostoru.  Z tohoto teleologického (telos: účel, cíl, konec) hlediska je vývoj individua cílem celku a obecnosti. Také pro psychologa Junga je individuum přirozeným a jediným nosičem života, a proto má pro stvoření mesmírný význam. Jung říká: “Nejsem sice ani hnán přílišným optimismem, ani nadšen vysokými ideály, dělá mi jen starost osud, štěstí a neštěstí jednotlivého člověka, oné konečné jednotky, na které závisí svět, oné individuální bytosti, ve které – jestliže správně vnímáme smysl křesťanské zvěsti – dokonce hledá svůj cíl Bůh.”

Principium individuationis se zjevuje v pokračujícím procesu diferenciace vědomí a individuace. Každý člověk pokud je zdráv, prochází přirozeným individuačním procesem. Především po životním obratu (obecně je zde myšlena druhá polovina života) může být tento proces podporován vědomým příklonem k bytostnému Já a ke kolektivnímu nevědomí. Tento proces začíná často vynořením archetypových životních témat, konfliktů a krizí, archetypových symbolů nebo psychických symptomů a je řízen transcendentní funkcí.

Dále Jung píše: “Transcendentní funkce neběží bez cíle, ale vede ke zjevení podstatného člověka. Nejprve je čistě přírodním dějem, který eventuálně běží bez vědění a přičinění, ba dokáže se násilně prosadit i proti odporu individua. Smyslem a cílem procesu jsou uskutečnění osobností uložených původně v embryonálním zárodku se všemi jejich aspekty. Je to vytvoření a rozvoj původní, potenciální celosti. Symboly, které zde nevědomí používá, jsou ty samé, které lidstvo od nepaměti potřebovalo, aby vyjádřilo celost, úplnost a dokončení – zpravidla jsou to čtverné a kruhové symboly. Tento děj jsem označil jako individuační proces.”

Přírodní věda – Albert Hofmann

Přírodní věda – Albert Hofmann

Krátký citát slavného chemika a otce psyhedelické revoluce – vynálezce syntetického LSD – Alberta Hofmanna. Citace je z autorova díla “Přírodní věda a mystická světová zkušenost”.

“Co je pravda, obraz skutečnosti odhalených přírodních věd, nebo cosi co zažívají mystici ve svém vidění ? Tak se lze ptát, když někdo míní – a to je asi všeobecně panující mínění – že se přírodní vědy a mystická zkušenost znatelně odlišují. To ale není pravda. Naopak, přírodní věda a mystická světová zkušenost se doplňují.”

Vůle

Vůle

Obecně se vůlí – na rozdíl od pudu nebo nutkání, které člověka motivují nebo nevědomě pohánějí – rozumí vědomý duchovní akt, jímž se usiluje o dosažení nějakého cíle nebo přitakává nějaké hodnotě, která se považuje za významnou a hodnou úsilí, a jiné se zavrhují. Spolu s vůlí existují nebo se vytvářejí rovněž opačné tendence. Zda se z nějakého duchovního volního aktu stane čin, závisí na tom, jak silné jsou tyto tendence, které působí proti ní. Pro lidskou vůli je charakteristické, že jedinec je schopen – přinejmenším dočasně – jednat proti svým vlastním vitálním zájmům či potřebám.

Z hlediska psychologie je vůle psychickou energií, která je vědomí k dispozici. A samotný volní akt je energetický proces, který je vyvolán vědomou motivací. Vůle je tedy – v protikladu ke komplexy řízeným, instinkty podmíněným, naučeným nebo automatickým reakcím – schopnost člověka se na základě emocionálních a racionálních úsudků více či méně vědomě rozhodnout pro jednání nebo způsob chování. Tím, co člověku umožní vystoupit z naprosté vázanosti na neosobní psychické procesy a co z něj dělá člověka a individuum, je právě energie, která je pro tento akt rozhodování k dispozici.

Uvědomění

Uvědomění

Co se rozumí uvědoměním, lze jen obtížně definovat. Každopádně neznamená uvědomění to, co se označuje obecně jako “být při vědomí” – jako opak bezvědomí a spánku. To, co běží člověku hlavou tehdy, pokud je “při vědomí”, příp. bdělý, je totiž z velké části nevědomé. Jak ukázala humánní etologie, je např. největší podíl našeho sociálního chování – aniž bychom si toho byli vědomi – řízen fylogeneticky získanými vzory. Analytická psychologie dále ukázala, že komplexy působí při nevědomém žití – nepozorované ze strany já – rozmanitým způsobem na naše cítění, myšlení a počínání. Pokud mluvíme o “nevědomém žití”, má “nevědomé” ovšem jiný význam, než když v hlubinné psychologii řekneme, že obsahy vytěsněné nebo vědomí nezpůsobilé jsou nevědomé.

Srozumitelnější je v anglosaských zemích běžné rozlišení mezi awareness (pozornost) a consciousness (uvědomění). Zatímco o pozornosti můžeme hovořit také u zvířat, pokud jsou bdělá, přesto to zřejmě není to samé jako nevědomé žití člověka. Nápomocná může být také Heideggerem utvořená terminologie k pojmenování dvou stavů existence – rozlišováním mezi bytím tady a bytím jinde. Bytí zde by bylo přibližně synonymem s uvědoměním. Obtížnost popsat verbálně uvědomění pramení z toho, že tento výraz pochází ze snahy o individuaci – z dlouhodobého aktivního vypořádávání se mezi vědomím a nevědomím, příp. mezi já a bytostným Já.

Pokud se říká, že individuace nevede k vědění, nýbrž k uvědomění, míní se tím, že si je individuovaný vědom svého stínu a že rozvinul diferencovaný vztah k sobě samému. Abychom ale skutečně pochopili, co je tím míněno, tzn. co znamená získání uvědomění, musíme se procesu podrobit sami. Ve školách spirituality, které se všechny snaží o individuaci – ovšem na pozadí archaického světonázoru – byly pro pojem uvědomění vyvinuty různé termíny, např. gnóze v náboženstvích gnostického typu, tawakkul v súfismu, debekuth v židovsko-kabalistické tradici nebo žití s tao ve filosofickém taoismu.

Polarita

Polarita

Polarita označuje rozvoj jedné podstaty do dvou protikladných, ale zároveň vzájemně se doplňujících směrů. V různých filozofických, psychologických a náboženských systémech stejně jako ve všedním životě se opakovaně popisují a prožívají univerzální dvojice polarit: bytí a nebytí, hmota a energie, život a smrt, dynamika a stabilita, ano a ne, uvnitř a venku, nahoře a dole, dobro a zlo, vědomí a nevědomí atd. Tyto polarity se někdy spojují v kvaternitách nebo v ještě diferencovanějších modelech, příkladem mohou být živly oheň, voda, vzduch a země, čtyři roční období a čtyři světové strany. Toto čtverné uspořádání se vztahuje k univerzálnímu symbolu kříže, kterému připadá mimořádný význam v mnoha kulturách.

Polarity jsou srdečním pulzem a dechem života. Určují dynamiku tělesného, duševního a sociálního dění. Jsou základem tvůrčího vývoje nebo destruktivních konfliktů v člověku i ve světě. Podle toho, jestli k sobě stojí ve vyváženém, živém napětí, v dynamické plynulé rovnováze, nebo jestli se vzájemně brzdí nebo blokují, zůstává systém zdravý nebo nemocný. Jestliže se póly vylučují, rozvíjejí se odpovídající jednostrannosti, konstelují se vnitřní i vnější konflikty až po katastrofy válek.

Z hlediska teorie poznání musí přirozeně zůstat otevřená otázka, zda polaritní struktura života a přírody je tím daným a naše psychická i společenská struktura je důsledkem, nebo jestli struktura protikladů je jakýmsi a priori našeho poznávacího ustrojení a v důsledku toho obdobně chápeme a vysvětlujeme. Ať už se však rozhodneme pro jedno, nebo pro druhé, prožívání polarit zůstává dané.

Například v analytické psychologii je koncept polární struktury psýché vyjádřen snahou o sjednocení těchto protikladů a o celost bytostného Já, která je napětím prostoupenou sumou všech paradoxů a polarit, kterým je člověk vystaven a jež se v něm v individuačním procesu postupně rozvíjí. Psycholog C.G.Jung k tomu říká: “Každý člověk, který by chtěl byť jen přibližně být svou vlastní celostí, ví přesně, že celost znamená a vyžaduje nesení kříže”. Zápas a hra polarit, jejich ustavičné rozdělování a spojování sahá asi od počátků našeho vesmíru až po konec věků, jak napsal německý básník J.W.Goethe: “Vznikání – přetváření věčného smyslu, věčné bavení”.