Rákšasové

Rákšasové

Rákšasové (rákšasa – doslovně ten před kým je třeba se chránit), v hinduistické mytologii skupina děsivých a krvelačných démonů, zapřísáhlých nepřátel lidí. Přebývají na pohřebištích, živí se lidským masem, maří oběti a loupí obětiny, dáví malé děti a ruší svaté muže při náboženských obřadech. Zvláštní moci nabývají za soumraku a s příchodem tmy, dovedou po libosti měnit podobu a pohybují se rychleji než vítr. Mají vesměs děsivé vzezření, jediné oko, zrůdně pokřivené údy a obří postavy. Podle jednoho mýtu povstali z nehtu Brahmova palce u nohy, aby chránili (chránit – rakš) prapůvodní kosmické vody, podle jiných pramenů jsou potomky mudrce Pulastji či Kašjapy. Pozemšťané, gandharvové i další polobožské bytosti jsou za své prohřešky často odsuzováni, aby se zrodili jako rákšasové a vysloužili si vykoupení v této strašlivé podobě.

Rákšasa – maska hadího démona

Puruša

Puruša

Puruša (muž), kosmický obr, který v sobě obsáhl veškerý hmotný svět a stál na počátku procesu tvoření. Podle některých mýtů povstal z Brahmy, jenž se rozdělil na mužskou a ženskou složku, Purušu (kosmický muž) a Virádž (kosmická žena), z jejichž spojení pak vznikl praotec tvorstva Manu. Známý védský hymnus Purušasúkta vysvětluje vznik čtyř společenských skupin či stavů (varna) jako výsledek symbolické oběti vesmírného Muže:

• bráhmani – kněžský stav povstal z jeho úst
• kšatrijové – bojovníci a králové z jeho paží
• vaišjové – obchodníci a řemeslníci z jeho břicha
• šúdrové – dělníci a nevolníci z jeho nohou

Tantrické zobrazení Puruša-Virádž

Pradžápati

Pradžápati

Pradžápati (pán tvorstva, demiurg, druhotný stvořitel), v mladší védské mytologii nejvyšší božstvo, stvořitel nebe i země, pán bohů i lidí, zpravidla ztotožňovaný s Brahmou. Podle jednoho mýtu zahořel žádostí k vlastní dceři, bohyni úsvitu Ušas. Pohoršená Ušas před otcem unikala v nejrůznějších podobách, avšak Pradžápati ji vždy dohonil a z jejich krvesmilného spojení tak povstaly veškeré živé bytosti. Hinduismus kromě toho rozeznává deset (někdy dokonce 21) pradžápatiů, demiurgů, které nechal emanovat bůh Brahma ze své mysli, aby mu byli nápomocni při stvoření vesmíru.

Prvotní bůh Brahma – stvořitel Pradžápatiho

Parašuráma

Parašuráma

Parašuráma (Ráma se sekerou), v hinduistické mytologii šesté vtělení boha Višnua. Od malička projevoval zájem o bojová umění a proto odešel dokonce do Himaláje konat pokání na počest boha Šivy ve snaze získat od něho nezbytné bojové dovednosti. Šiva byl potěšen kajícníkovou vytrvalostí a obdaroval jej svojí kouzelnou sekyrou. Když mu v pozdějším věku jeho nepřítel lstí zabil otce stal se nepřítelem všech válečníků (kšátrijů) a dal slib, že pobije všechny válečníky (z důvodu že v té době už válečnící jakožo třetí kasta neměli patřičné morální hodnoty a místo ochrany obyvatel bezmezně vraždili) a tím nastolí nový věk.

Hubitel kasty válečníků Parašuráma

Natarádža

Natarádža

Natarádža (král tance), označení boha Šivy jakožto kosmického tanečníka, pohrouženého do tance tándava, jenž představuje nekonečný proces tvoření, udržování a ničení vesmíru, dokládající dokonalou rovnováhu mezi životem a smrtí. Natarádžovy divoce kmitající údy naplněné kosmickou energií označují vezdejší jevový svět, pro něj je příznačná všeobecná iluzornost individuálního bytí, zatímco dokonalá nehybnost a klid hlavy, Šivu charakterizují jako nepohnutého hybatele, absolutní jsoucno mimo změnu a čas. Natarádžův tanec je považován za prototyp vesmírné tvůrčí aktivity.

Bůh Šiva jako kosmický tanečník Natarádža

Narasinha

Narasinha

Narasinha (člověk-lev) vtělení, v němž podle hinduistické mytologie bůh Višnu počtvrté přišel na svět, aby zahubil zapřísáhlého nepřítele bohů, démonského vládce Hiranjakašipua. Tento lítý asura (démon) si vytrvalou askezí vymohl od boha Brahmy záruku, že jej nepřemůže nikdo z lidí, démonů ani bohů kromě Višnua. Když už jeho řádění nebralo konce vzal na sebe bůh Višnu podobu Narasinhy napůl člověka a napůl lva, uchvátil krále démonů svými strašlivými pařáty, a na svém klíně mu vyrval z těla střeva a omotal si je kolem krku jako vítězný věnec. Tímto činem neporušil přísahu danou Brahmou, že ho nezabije žádná živá bytost ani na zemi ani ve vzduchu, jedině samotný bůh Višnu. Narasinha je v indii předmětem uctívání především u bhaktických kultů, které uctívají všechny podoby a vtělení boha Višnua.

Bůh Višnu jako Narasinha trestá zpupného démona

Nara – Nárájana

Nara – Nárájana

Nara

Nara (muž), mýtický kajícník obdařený nadpřirozenými schopnostmi, syn boha spravedlnosti Dharmy. Hinduistická mytologie vypráví, že když mezi bohy a démony vypukla válka o elixír nesmrtelnosti, postavil se Nara s bratrem Nárájanou na stranu bohů a po jejich vítězství byl ustanoven jako strážce nebeského nektaru. Vytrvalým pokáním získal nesmírnou kouzelnou moc, kterou nikdo nedokázal překonat.

Nárájana

Nárájana (jenž má příbytek ve vodách), legendární mudrc a poustevník považovaný někdy za vtělení boha Višnua. Tímto jménem bývá rovněž označován Brahma, jemuž vody (nára) předvěkého oceánu sloužily jako prostor, kde se pohyboval (ajana). Jako Nárájana je Višnu vyobrazován, jak spočívá na závitech kosmického hada Šéši, jenž plave na hladině světového oceánu. Dvojici světců Naru a Nárájanu mladší hinduistická tradice oslavuje jako ztělesnění ideálu naprosté vyrovnanosti, bezvášnivosti, vzdání se světa, lhostejnosti k pozemským strastem a požitkům.

Nárájana jako bůh Višnu s kosmickým hadem Šéšou

Mára

Mára

Mára (zmar, smrt), v buddhistické mytologii symbolické ztělesnění zla, démonská postava ničitele a pokušitele, který odpovídá hinduistickému bohu touhy Kámovi. Mára se podle legendy pokusil zmařit Buddhovo úsilí o dosažení nejvyššího vědění lákavými vidinami světské moci a požitků a stavěl mu do cesty nejrůznější překážky. Hinduistická božstva Brahma, Višnu, Šiva a Indra jsou pro buddhisty Márou v různých podobách.

Manu

Manu

Manu (“myslící”, tj. člověk), mytický praotec lidského rodu, polobožská bytost, která v průběhu kosmické epochy zvané manvatara (Manuova éra) vykonává vládu nad světem. Hinduistické kosmogonické traktáty uvádějí jména čtrnácti Manuů, z nichž každému je vymezen určitý časový úsek, na jehož konci následuje potopa světa. Podle tradice vládne každý Manu po dobu jedné mahájugy (velevěk), který trvá 4 320 000 let. Tento velevěk se poté rozpadá na čtyři jugy (věky), v jejichž průběhu dochází k pokračujícímu hmotnému i mravnímu úpadku. Tyto věky jsou Krtajuga věk pravdy, Trétajuga a Dváparajuga, kde dochází k postupnému mravnímu úpadku a nakonec Kalijuga věk sváru. Podle této hinduistické mytologie v posledním věku úpadku (Kalijuga) právě žijeme.

Manasa

Manasa

Manasa (myšlená), hinduistická hadí bohyně, jejíž kult je rozšířen hlavně v Bengálsku, Ásámu, Uríse a části Biháru. Narodila se podle tradice mudrci Kašjapovi jako plod jeho mysli (manas). Podle jiného mýtu krůpěj Šivova semene zapadla do květu lotosu a pronikla jeho stonkem a kořeny až do podsvětí, kde se v důsledku toho matce hadího krále Vásukiho narodila dívka neobyčejných půvabů. V posvátných vyobrazeních má Manasa zpravidla podobu mladé ženy ověšené hady, která sedí na květu lotosu a nebo stojí na závitech mohutné kobry a další had se sedmi roztaženými kápěmi nad ní tvoří baldachýn.

Mája

Mája

Mája (vidina), původně nadpřirozená moc či zázračná schopnost nějakého božstva, později označení klamné, iluzorní představy, pod jejímž vlivem vnímáme jevový svět rozrůzněný do mnohosti tvarů a podob, zatímco v pozadí se skrývá jediná skutečná nedílná realita – nedefinovatelné a ničím nepodmíněné brahma. Lidé pod vlivem máji podléhají mylnému dojmu, že skutečné je to, co vnímají svými smysly. V důsledku toho pak kladou nepřiměřený důraz na světské a tělesné prožitky a zapomínají, že je to jen kosmický závoj zahalující svrchovanou skutečnost. Iluze je v hinduistické mytologii personifikována jako Višnuova manželka a nebo jako jedna z podob bohyně Durgy, zdroje veškerých kouzel a čar.

Mája – ztělesněná iluze v podobě bohyně.

Mahávidjá

Mahávidjá

Mahávidjá, hinduistická bohyně ztělesňující vědění (vidjá), které přesahuje veškerou moudrost (pradžňá) i intelektuální poznání (džňána). Pouze s její pomocí lze rozptýlit mlžné závoje klamu a nevědomosti, jež člověku brání dojít konečného vysvobození. Tato mytologická postava zřejmě úzce souvisí s dávnou vírou v magickou sílu slova, jejímž výrazem se stala védská bohyně Váč, personifikace lidské řeči, bez níž by nebylo možné šířit ani získat vědění. V tantrismu vystupuje pod označením mahávidjá deset bohyň, z nichž každá představuje určitou magickou schopnost či některou stránku transcendentálního vědění.

• Kálí – symbolizuje jednotu času a prostoru.
• Tára – společně s Kálí je symbolem času a prostoru.
• Šódáší – ztělesňuje dokonalost a celistvost vesmíru.
• Bhuvanéšvarí – spojuje síly materiálního světa.
• Bhairaví – reprezentuje proces neustálého vznikání a zanikání.
• Čhinnamasta – personifikuje cykly života, smrti a znovuzrození.
• Dhúmávatí – symbolizuje zánik světa.
• Bagala – ztělesňuje žárlivost, nenávist a krutost.
• Mátangí – představuje panovačnost.
• Kamala – reprezentuje čisté svědomí.

Zároveň každá z těchto postav zastupuje jednu ze stránek Šakti, ženské energie boha Šivy, kterou reprezentují ve všech jejích projevech a proměnách.