Kálačakra mandala

Kálačakra mandala (Kolo času)

Kálačakra mandala je tibetský obraz (thangka) zobrazující koloběh života, smrti a znovuzrození. Je na něm Kolo života, které třímá strašný Pán smrti. Kolo je rozděleno na šest výsečí představujících různé loky neboli oblasti, do nichž se můžeme narodit. Nebeskou oblast božstev – dévů ohrožuje přilehlá výseč žárlivých hněvivých božstev – asurů. Oblast hladových duchů obývají prétové, politováníhodní tvorové, zosobnění nenasytné chamtivosti. Mají obrovská břicha a chuť k jídlu, ale ústa jako špendlíkovou dírku. Zbývající výseče kola představují svět lidských bytostí, říši zvířat a peklo. Uvnitř kola jsou dva soustředné kruhy. Vnější ukazuje stoupající a klesající stezky, po nichž putují duše. Nejvnitřnější kruh obývají tři symbolická zvířata – vepř, had a kohout. Zvířata ve středu kruhu představují „tři jedy” neboli síly, které jsou podle buddhistického učení příčinou koloběhu rození a smrti a jsou zodpovědné za veškeré naše životní utrpení. Vepř symbolizuje nevědomost o charakteru skutečnosti a naší vlastní podstaty, had je symbolem hněvu a agrese a kohout představuje chtíč a touhu vedoucí k připoutanosti. Kvalita našeho života a schopnost vypořádat se s nástrahami bytí závisejí zásadním způsobem na stupni naší schopnosti odstranit nebo přeměnit tyto síly, které řídí svět cítících bytostí.

Tibetské Kolo života, které pevně svírá Pán smrti. Uprostřed jsou tři zvířata symbolizující síly, které pohánějí koloběh smrti a znovuzrození – kohout (chtíč), had (agresivita) a vepř (nevědomost).

Zlatý zárodek – Hiranjagarbha

Zlatý zárodek – Hiranjagarbha

Idea o původu světa ze “zlatého zárodku” (hiranjagarbha), zdroje veškerého pozemského i nadpozemského života, patří k védským kosmogonickým představám, které měly největší vliv na vývoj pozdějšího mytologického myšlení. Jak ukazuje samotné pojmenování prapříčiny světa, představuje koncepce “zlatého zárodku” zjevně metaforické spojení zrodu vesmíru s životadárným slunečním zářením a v náznaku i s prvotní záplavou vod, odkud slunce původně povstalo. Dalšího rozvinutí tato představa doznala v upanišadách, kde se nejsoucno stává jsoucnem v podobě vesmírného vejce, jehož rozpadem na stříbrnou a zlatou polovinu vznikl pozemský a nadpozemský svět.

Hiranjagarbha je ovšem chápán nejenom jako prapříčina stvoření, ale i jako sám prvotní hybatel, jehož jméno zůstává nevyslovené až do poslední strofy oslavného hymnu (někteří badatelé se domnívají, že jde o pozdní interpolaci). Proto také tento hymnus (který je součástí Rg-Védy) bývá nazýván “chvalozpěvem na neznámého boha”, jemuž se podle neustále opakujícího refrénu “Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?” dostalo epitetu Ka (v sanskrtu doslova “kdo”).

Na počátku povstal zlatý zárodek,
všech bytostí jeden vládce zrodilý
nebesům a zemi stal se oporou.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Ten, jenž vdechá život, sílu dodává,
jehož úradků jsou bozi poslušni,
jemuž patří smrt i nesmrtnosti stín.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Ten, jenž svou velkostí všecko, co dýše,
mžiká a hýbe se opanoval,
lidí i čtvernožců jediný pán.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Ten, jemuž náleží vrcholky sněžné,
je prý pán moře i nebeských vod,
jenž rozpjal paže do světových stran.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Kdo vytvořil nebe líté, pevnou zem,
kdo ustanovil závzduší, nebeskou báň,
a kdo podoblačný prostor vyměřil.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Ten, k jehož podpoře upínají se
nepřátelské voje s myslí rozchvělou,
z jehož vůle vzešlé slunce šíří zář.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Ten, jenž vlastní mocí vody přeměřil,
plodistvě polné, co oběť zrodily,
jenž je mezi bohy bohem jediným.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Kéž nám neublíží, světa roditel,
jenž stvořil též nebe, ustálený řád,
z něhož vstaly mocné vody třpytivé.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Kromě tebe nikdo, mocný Pane tvorstva,
neprostoupil veskrz celým stvořením.
Přijmi naše dary, tužby vyplň nám,
kéž jsme obdařeni skvělým bohatstvím.

Tři posmrtné cesty v Indii

Tři posmrtné cesty v Indii

Ve staré Indii na konci védské doby, když se objevily první Upanišady (6. stol.př. Kr.), měli mrtví před sebou podle svých zásluh trojí cestu, ale neexistoval soud. Na jednu z těchto cest se vstupovalo skrze oheň, mrtví byli spalováni na hranici. Spravedliví procházeli „z plamenů do dne, ze dne do jasného čtrnácti-dení (lunárního měsíce), z jasného čtrnáctidení do šesti měsíců roku, kdy slunce stoupá, z těchto měsíců do světa bohů, ze světa bohů do slunce, ze slunce do světa blesku. Ze světa blesku duchovní bytost, jež (pro ně) přišla, odvedla tyto (takto vědoucí) do světů bráhmanu. V těchto světech bráhmanu obývají bezedné dálky. Není pro ně návratu.“

Ti, kdo mají alespoň nějaké zásluhy, „vcházejí do dýmu, z dýmu do noci, z noci do temného čtrnáctidení (lunárního měsíce), z temného čtrnáctidení do šesti měsíců, kdy slunce klesá, z těchto měsíců do světa mánů, ze světa mánů do luny“. Tam jsou potravou bohů a vracejí se zpátky na zem, kde zahájí cyklus převtělování a nových, stále dokonalejších zrození, z nichž každé je jedním stupněm k ráji. Lidé nenapravitelně špatní se za trest znovu rodí ve formě „červů, hmyzu, zvířat“ až po pád do pekel. Iša Upanišad líčí pobyt v pekle takto: „Tyto světy, nazývané bez slunce, neboť jsou pokryty slepou tmou: sem po smrti vstupují ti, kdo zabili svou duši.“

Podle jiných textů se však zdá, že osud těchto mrtvých nebyl rozhodnut hned od začátku. Záleželo na tom, zdali překročí nebo nepřekročí práh hlídaný dvěma psy. Kdo ho překročí, ti se ocitají v místě celkem příjemném, podobném římskému Elysiu nebo germánské Walhalle, na „pastvině, jež jim nebude už odebrána“ a kde hodují s Jamou, prvním člověkem, jakýmsi indo-íránským Adamem, z něhož se stal král podsvětí. Jsou-li zapuzeni, odcházejí buď do temnot pekla, nebo se vracejí na zem, aby tu bídně bloudili jako těla bez duše - hrůzní revenanti. Některé prvky těchto různých tradic se objevují také v očistci: myšlenka střední cesty ke spáse, cesta ohněm, dialektika tmy a světla, zlepšení stavu v době mezi smrtí a konečnou spásou, funkce onoho světa jako příbytku duší, jež by byly jinak odsouzeny bloudit v podobě revenantů.

Avesta – uctívání

Avesta – uctívání

Avesta je posvátný spis starých Íránců rozdělený na jednotlivé díly, kterým se říká Jasna. Hlavním hrdinou íranských mýtů je nejvyšší bůh Ahura Mazda, původce řádu a všeho dobrého, naopak jeho protivníkem je zloduch Ahriman. Zakladatelem a zbožštělým hrdinou je prorok Zarathuštra, kterému je připisováno autorství některých částí Avesty. Náboženství starých Íránců se obecně označuje jeho jménem jako zoroastrismus.

Zde je krátký úryvek toho, co staří Íránci uctívali:

“Zasvěcujeme vám, Nesmrtelní svatí, součásti Sedmidílné Jasny. Vodní prameny ctíme a vodní brody ctíme, rozdvojení cest ctíme, křižovatky cest ctíme, hory, na nichž jsou vodní toky, ctíme, jezera, která tvoří vodní nádrže, ctíme, obilná pole přinášející úrodu ctíme, strážce i tvůrce ctíme, Mazdu a Zarathuštru ctíme, zemi a nebe ctíme, smělý Mazdou stvořený vítr ctíme, vrchol hory Haraití (nejstarší pohoří světa) ctíme, zemi a vše dobré ctíme, dobrou mysl a duše právo věrných ctíme, rybu Vásí (ryba, která je tak dlouhá, že ji lze změřit jen rychlým během mezi západem a východem slunce) ctíme, osla Charu (třínohý bájný osel), patřícího k svatému Řádu ctíme, ten stojí uprostřed jezera Vourukaše (mýtické moře), jezero Vourukaša ctíme, zlatobarvého vzrostlého Haomu (duch stejnojmenného opojného nápoje používaného při obřadech, zřejmě obdoba indické sómy) ctíme, živočichy podporujícího Haomu Frášmiho ctíme, Odvratitele záhuby Haomu ctíme, vody tekoucí vpřed ctíme, let ptáků dopředu ctíme, ctíme návrat kněží, kteří chodí do dáli k těm, kdo v jiných zemích hledají svatý Řád. A všechny Nesmrtelné svaté uctíváme. Kterého muže ze jsoucích a které ženy zná Ahura Mazda při modlitbě v Řádu to nejlepší, tyto muže a ženy zde uctíváme.”

O stvoření světa (Rg-Véd)

O stvoření světa (Rg-Véd)

Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy,
nebylo vzdušného prostoru ani nebe nad ním.
Co se hýbalo? Kde? Kdo k ochraně bděl?
Byla to voda, hluboká, nesmírná?

Nebylo smrti, nesmrtelnosti v onen čas,
nebylo stopy po noci a dni.
Samo sebou jen “to” bez dechu dýchalo.
Mimo to nic nebylo jiného …

Tma byla na počátku, pokrytá tmou,
v ní toto vše jako nerozlišená spousta vod.
Tam zárodek zahalen v prázdnotu hluchou -
to jediné povstalo mocí tvůrčího vznícení.

V něm se nejdříve zrodila touha -
to byl první výron mysli.
V srdci hledajíce rozvážně moudří
v nejsoucnu nalezli odůvodnění jsoucna.

Napříč rozpjali k měření šňůru:
bylo vůbec něco dole, bylo něco nahoře?
Oplodňující moc byla a síly:
dole prasíla, nahoře podnět.

Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,
odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.
Bozi se zrodili později s tímto světem.
Kdo tedy ví, z čeho svět povstal.

Ten, jenž toto stvořil svou mocí,
Ať sám vše vykonal nebo ne,
On, bdící nad světem v nejvyšším nebi,
Jistě to ví – nebo neví to ani on sám.