Aštánga jóga

Aštánga jóga

Aštánga jóga se klasicky člení na osm aspektů nebo stupňů. Tyto stupně jsou vzájemně propojené, každý má mnoho stránek, které lze odhalit studiem textů a praxí. Postupně vedou k nejvyššímu stupni vědomí.

1. Jama – Obsahuje etické zásady neubližování (ahimsá), pravdivosti (satja), nescizení (astéja), zdrženlivosti (brahmačarja) a nechamtivosti (aparigraha). Tyto principy správného života jsou univerzální a tvoří základ jógy. Podstatou jamy je neubližování žádné živé bytosti myšlenkou, slovem nebo činem.
2. Nijama – Jsou to osobní principy, které je třeba dodržovat: čistota mysli a těla (šauča), spokojenost (santóša), zapálení pro věc (tapas), sebezkoumání (svádhjája) a podrobení všech myšlenek a činů Bohu (íšvarapranidhána). Nijama je disciplínou každodenního života.
3. Ásana – To jsou tělesné polohy jógy. Uvádějí se tyto vlastnosti ásan: nehybnost (sthira) a radost (sukha). K jejich dokonalému zvládnutí je potřebné neustále dlouhodobé snažení. Tělo i mysl se harmonicky pohybují a postupně se ponoří do absolutna. Všechny duality v mysli se zastaví.
4. Pránájáma – Je uměním jógového dýchání a skládá se z ovládání a zjemnění nádechu, výdechu a zadržení dechu. Nácvikem ovládání a usměrňování životního dýchání se získává pohled dovnitř a otevření brány k sebepoznání. Dech se skládá z celkového prvku – vzduchu a prány – životní síly prostupující celý vesmír.
5. Pratjáhára – Je to odpoutání smyslů od vnějšího světa do vnitřního já. Vnější vzruchy a rozptýlení nemohou překročit práh vnitřního světa.
6. Dháraná – Je to nepřerušená koncentrace s myslí pevně zaostřenou k určitému bodu nebo předmětu. Abychom toho dosáhli, je potřeba vytrvalé praxe.
7. Dhjána – To je meditace. Rozsah koncentrace se zvyšuje tak, že celá mysl pronikne předmětem a bez pohnutí s ním splyne. Subjekt i objekt se k sobě přitahují.
8. Samádhi – Transcendentální stav za meditací, v němž se zastavuje činnost psychiky, neboť vědomí se zcela ponoří do duše. Je to stav pravdy a blaženosti.
   

Kénópanišad I-II

Kénópanišad I-II

I.

1. Na čí přání a kým vedena letí mysl? Na čí rozkaz pohne se jako první prána? Na čí přání hovoří lidé touto řečí? A který to bůh řídí zrak a sluch ?
2. Protože on je sluchem sluchu, myslí mysli, řečí řeči i pranou prány a zrakem zraku, moudří, kteří se oprostí a opustí tento svět, stanou se nesmrtelnými.
3. Zrak tam nedohlédne, řeč ani mysl nedosáhne. Nevíme, neznáme, jak o tom poučit.
4. To je věru odlišné od známého a je nad neznámým. Tak jsme slyšeli od dřívějších, kteří nás o tom poučovali.
5. Ne to, co vyjadřujeme řečí, nýbrž čím je vyjadřována řeč, to právě, věz, je brahma , nikoli to, co uctívají.
6. Ne to, co myslíme myslí, nýbrž co, jak řekli, myslí přemýšlí, to právě, věz, je brahma, nikoli to, co uctívají.
7. Ne to, co vidíme okem, nýbrž čím oči vidí, to právě, věz, je brahma, nikoli to, co uctívají.
8. Ne to, co slyšíme sluchem, nýbrž čím sluch slyší, to právě, věz, je brahma, nikoli to, co uctívají.
9. Ne dech, kterým dýcháme, nýbrž čím dech je veden, to právě, věz, je brahma, nikoli to, co uctívají.

II.

1. Jestliže myslíš, žes dobře poznal, poznal jsi věru jen málo z podoby brahma, kterou jsi ty a jež je v bozích. Myslím, že musíš přemýšlet o tom, co máš za poznané.
2. Nemyslím, že jsem je dobře poznal, neříkám také, že je vůbec neznám. Kdo z nás je zná, ten je zná, a také neví, že je nezná.
3. Komu není známo, tomu je známo, komu je známo, ten je nezná. Nepoznal je ten, kdo je poznal, poznal je, kdo je nepoznal.
4. Poznáno všemi druhy poznání, je plně poznáno, neboť tím získá člověk nesmrtelnost. Protože átmanem získá sílu, získá poznáním nesmrtelnost.
5. Jestli je někdo zde pozná, pak je to pravda, jestli je nepozná, veliká zkáza. Když moudří poznají brahma v každé bytosti, odešedše z tohoto světa, stanou se nesmrtelnými.

Kathópanišad VI. 1-15

Kathópanišad VI. 1-15

1. Tento odvěký ašvattha (posvátný strom) s kořeny vzhůru a větvemi dolů, jen to je světlo, to je brahma, jen to je zváno nesmrtelným. K němu se uchýlily všechny světy a nikdo jej nepřekoná.
2. Jím vytvořen ohýbá se, co tu je, celý svět. Je to veliký strach — pozvednutý hromoklín. Kdo to poznal, stává se nesmrtelným.
3. Ze strachu z něho pálí Oheň, ze strachu z něho pálí Slunce, ze strachu z něho Indra a Váju i Smrt jako pátá pospíchá.
4. Není-li někdo schopen To pochopit před rozpadem těla, pak je mu údělem ztělesnění ve stvořených světech.
5. Jak v zrcadle, tak v duši, jak ve snu, tak ve světě předků, jak ve vodě, tak ve světě gandharvů je možné jej spatřit — jako stín a světlo v brahmovském světě.
6. Myslí-li moudrý na to, že smysly existují odděleně a že vznikají a zanikají odděleně, nermoutí se.
7. Vyšší než smysly je mysl, vyšší než mysl je inteligence, nad inteligencí je veliké já, nad velkým já neprojevené.
8. Nad neprojevené já vyšší je však puruša, všepronikající a bez znaků; když jeho pozná, je živý tvor vysvobozen a dojde nesmrtelnosti.
9. Nespatřitelná je jeho podoba, zrakem jej nikdo neuvidí; srdcem, úvahou, meditací je poznán. Ti, kdo to vědí, stanou se nesmrtelnými.
10. Když patero smyslů poznávání se spolu s myšlením zastaví a rozum nepracuje, je to nazýváno nejvyšší cestou.
11. To považují za jógu, pevné ovládání smyslů. Tehdy se člověk stává bdělým — vždyť jóga přichází a odchází.
12. Nelze jej získat řečí ani myslí, ani zrakem; jak jej lze získat jinak než ze slov toho, kdo říká, že je?
13. Je třeba jej chápat jako existujícího a také v jeho pravé podstatě; je-li chápán jako existující, jeho pravá podstata se stane jasnou.
14. Jsou-li odvrženy všechny touhy, které se uchýlily do jeho srdce, pak smrtelník stává se nesmrtelným — zde prožívá brahma.
15. Jsou-li přeťaty všechny uzly srdce, smrtelník stává se nesmrtelným. Potud učení.
    

Kathópanišad III. 3-15

Kathópanišad III. 3-15

3. Věz, átman na voze jede, vozem tím tělo pak je, rozum je vozataj vozu a mysl otěže jsou.
4. Smysly jsou koně a vjemy jsou dráhy jejich cest, átman i s myslí a smysly poživatelem je zván.
5. Kdo ještě nedošel poznání, svou mysl netřímá pevně, ten dosud nezvládl smysly jak kočí své koně zlé.
6. Kdo však už poznání došel, kdo mysl pevně má v rukou, ten smysly naplno ovládá jak kočí výborné koně.
7. Kdo ještě nedošel poznání, nečistý, nerozumný, na místo nemůže dojet — koloběh jeho je údělem.
8. Kdo však už poznání došel, rozumný vždycky a čistý, dojede na ono místo, z něhož se nezrodí znovu.
9. Kdo pak je rozumným vozkou, otěže mysli má v moci, dorazí na konec cesty — Višnua nejvyšší místo.
10. Smysly jsou vyšší než věci, mysl je vyšší než smysly, rozum je vyšší než mysl a velký átman než rozum.
11. Vyšší je neprojevené a než to vyšší je puruša, nad něho není nic vyššího – je koncem, nejvyšším cílem.
12. Ukryt je ve všech bytostech átman a nezáří zjevně, vidící vidí jej však přejemným rozumem skvělým.
13. Nechť moudrý spoutá řeč v mysli, tu spoutá chápavým duchem, nechť ducha spoutá ve velikém Já a to nechť spoutá v klidném Já.
14. Vstaňte a bděte dosáhnuvše toho, co jste si přáli, pochopte to! Nabroušeno je ostří břitvy, těžké je po něm přejít — neschůdná je to cesta, říkají mudrci.
15. Beze zvuku, bez doteku, bez podoby, nehynoucí, jakož i bez chuti, věčné a bez vůně, bez počátku a bez konce, vyšší než velké a pevné — poznav to, je člověk vysvobozen ze chřtánu smrti.

Brhadáranjaka Upanišad III. 8.

Brhadáranjaka Upanišad III. 8.

1. Nato řekla Váčaknaví: „Vznešení bráhmani, položím mu dvě otázky. Jestliže mi je zodpoví, nikdo z vás ho věru v rozpravě o brahma nepřekoná.” „Ptej se, Gárgí!”

2. Pravila: „Povstávám proti tobě, Jádžňavalkjo, se dvěma otázkami, jako by povstal mladý bojovník z Kaší nebo Vidéhy, napjav svůj nenapjatý luk a vzav do ruky dva šípy, které probodnou nepřítele. Zodpověz je!” „Ptej se, Gárgí!”

3. Pravila: „To, Jádžňavalkjo, co je nad nebem, co je pod zemí, co je mezi těmito dvěma, nebem a zemí, co nazývají minulým, přítomným a budoucím — na čem je to utkáno a upředeno?”

4. Odvětil: „To, Gárgí, co je nad nebem, co je pod zemí, co je mezi těmito dvěma, nebem a zemí, co nazývají minulým, přítomným a budoucím — to je utkáno a upředeno na prostoru.”

5. Pravila: „Skláním se před tebou, Jádžňavalkjo, že jsi zodpověděl tuto mou otázku. Zamysli se nad druhou!” „Ptej se, Gárgí!”

6. Pravila: „Je-li to, Jádžňavalkjo, co je nad nebem, co je pod zemí, co je mezi těmito dvěma, nebem a zemí, co nazývají minulým, přítomným a budoucím, utkáno a upředeno na prostoru, na čem ten je utkán a upředen?”

7. Odvětil: „Co je nad nebem, Gárgí, co je pod zemí, co je mezi těmito dvěma, co nazývají minulým, přítomným a budoucím — to je utkáno a upředeno na prostoru.” „A na čem je pak ten utkán a upředen?”

8. Odvětil: „To nazývají bráhmani, Gárgí, nehynoucím. Je to nehrubé, nejemné, nekrátké, nedlouhé, bez krve, bez tuku, beze stínu, beze tmy, bez vzduchu, bez prostoru, bez závislosti , bez chuti, bez vůně, bez očí, bez uší, bez hlasu, bez mysli, bez energie, bez dechu, bez úst, bez míry, bez vnitřku a bez vnějšku. Nic to nepojídá a nikdo to nepojídá.

9. Vpravdě, Gárgí, na příkaz tohoto nehynoucího jsou odděleny slunce a měsíc. Vpravdě, Gárgí, na příkaz tohoto nehynoucího jsou odděleny země a obloha. Vpravdě, Gárgí, na příkaz tohoto nehynoucího jsou odděleny okamžiky, hodiny, dny a noci, dvoutýdny, měsíce, roční doby a roky. Vpravdě, Gárgí, na příkaz tohoto nehynoucího tekou některé řeky ze sněžných hor na východ a jiné na západ, každá svým směrem. Vpravdě, Gárgí, na příkaz tohoto nehynoucího velebí lidé ty, kdo dávají, bozi touží po obětníkovi a předkové po obětech předkům.

10. Vpravdě, Gárgí, jestliže někdo na tomto světě přináší oběti a koná askezi po mnoho tisíc let, ale přitom nepozná to nehynoucí, je věru, Gárgí, tato jeho činnost pomíjející. Vpravdě, Gárgí, kdo odchází z tohoto světa, ale nepoznal přitom toto nehynoucí, je ubohý. Ale, Gárgí, kdo odchází z tohoto světa, poznav to nehynoucí, ten je bráhmanem.

11. Vpravdě, Gárgí, to nehynoucí je neviděný viditel, neslyšený slyšitel, nemyšlený myslitel, nepoznaný poznavatel. Není kromě něho jiného, kdo vidí. Není kromě něho jiného, kdo slyší. Není kromě něho jiného, kdo myslí. Není kromě něho jiného, kdo poznává. Na tomto nehynoucím, Gárgí, je upředen a utkán prostor.”

12. Pravila: „Vznešení bráhmani, považujte to za dostatečné, jestliže vás propustí s úklonou. Žádný z vás ho v rozpravě o brahma nepřekoná.” Nato Gárgí Váčaknaví zmlkla.

Brhadáranjaka Upanišad I.4.

Brhadáranjaka Upanišad I.4.

1. Na počátku bylo jen pouhé Já, jež mělo podobu osoby. Rozhlédl se a neviděl nic než sebe. Řekl nejprve: „Já jsem.” Z toho vzniklo slovo já. Proto i dnes, je-li někdo osloven, řekne nejprve „já jsem”, a teprve pak uvede jméno, které mu náleží. Dříve, než bylo toto vše, on spálil veškeré zlo, proto se nazývá osoba. Kdo toto ví, spálí toho, kdo by se nad něho chtěl vyvyšovat.

2. Bál se. Proto se ten, kdo je sám, bojí. Potom si pomyslil: „Proč se bojím, když kromě mne není nic?” Nato jeho strach zmizel. A proč by se také bál? Vždyť strach bývá z druhého.

3. Vůbec mu však nebylo veselo. Proto tomu, kdo je sám, nebývá veselo. Zatoužil po druhém. Nabyl takové velikosti jako muž a žena v těsném objetí. Rozdělil sebe sama vedví: tak vznikl manžel a manželka. „Každý jsme jen polovinou celku,” říkával proto Jádžňavalkja. A proto bylo toto prázdné místo zaplněno ženou. Obcoval s ní. Tak se zrodili lidé.

4. Ona si pomyslela: „Jak to, že se mnou obcuje, když mě stvořil ze sebe sama? Ukryji se.” Stala se krávou, on pak býkem. Obcoval s ní. Tak se zrodil skot. Stala se klisnou, on pak hřebcem. Stala se oslicí, on pak oslem. Obcoval s ní. Tak se zrodili jednokopytníci. Stala se kozou, on pak kozlem. Stala se ovcí, on pak beranem. Obcoval s ní. Tak se zrodil brav. Takto stvořil všechno, cokoli žije v páru, až po mravence.

5. Věděl: „Já jsem stvoření, protože já jsem stvořil toto všechno.” Tak se stal stvořením. Kdo toto pozná, je v tomto jeho stvoření.

6. Potom takto třel a z úst jako z lůna a z rukou vytvořil oheň. Proto je to obojí vevnitř neochlupené — vždyť i lůno je vevnitř neochlupené. A když se pak říká „obětuj tomuto, obětuj tomuto”, některému bohu, je to jeho stvoření, neboť on sám je všemi bohy. Cokoli je pak zde vlhkého, to stvořil ze semene a je to sóma. A toto všechno je i potrava i pojídač. Sóma je potrava a oheň je pojídač. A to je nejvyšší tvorba Brahmy, že stvořil bohy vyšší, a ač smrtelný, stvořil nesmrtelné. Proto je to nejvyšší tvorba. Kdo toto pozná, je v tomto jeho nejvyšším stvoření.

7. Tehdy bylo toto nerozlišené. Rozlišilo se to podle jména a tvaru, toto je jméno, toto je tvar. A tak i dnes se to rozlišuje podle jména a tvaru: toto je jméno a toto tvar. On pak sem vstoupil až po konečky nehtů, jako je břitva ukryta v pouzdře nebo oheň v zápalné látce, takže ho není vidět, neboť je neúplný. Když dýchá, nazývá se dech, když mluví, řeč, když se dívá, zrak, když naslouchá, sluch, když myslí, mysl: to všechno jsou jen názvy jeho činností. Kdo uvažuje jen o jediné z nich, ten neví, neboť on je s tou či onou činností
neúplný. Nechť ho považuje za átmana, neboť v něm tyto všechny splývají. On je stopou toho všeho, neboť tímto átmanem lze poznat vše, tak jako se nalezne dobytče podle stop. Kdo toto ví, získá úctu a věhlas.

8. To nejvnitřnější, kterým je átman, je dražší než syn, dražší než bohatství, dražší než všechno jiné. A když někdo řekne někomu jinému, považujícímu za drahé něco jiného než átmana, že to drahé ztratí, má pravdu a tak se také stane. Jedině átmana považujte za drahého. Kdo považuje za drahého jedině átmana, tomu to drahé nezahyne.

9. Říkají: „Lidé myslí, že brahmovským věděním se stanou vším; co tedy vědělo brahma, že se stalo tímto vším?”

10. Na počátku bylo brahma toto. Znalo jen sebe sama: „Já jsem brahma. Proto se stalo tímto vším. Kdo z bohů to pak pochopil, i ten se stal tímto. A taktéž každý z ršiů a lidí. Vida to, poznal rši Vámadéva: „Já jsem byl Manu a také slunce.” Tak i teď, kdo ví, že je brahma, stane se tím vším. Ani bohové mu v tom nemohou zabránit, neboť se stane jejich átmanem. A tak když někdo uctívá jiné božstvo, domnívaje se: „ono je jiné a já jsem jiný”, neví. Je pro bohy tím, čím dobytče. Vždyť jako je mnoho dobytčat prospěšných člověku, tak je každý člověk
prospěšný bohům. A když se ztratí i jen jediné dobytče, je to nemilé, natož pak mnoho. Proto i bohům není milé, když to lidé vědí.

11. Na počátku bylo brahma toto samojediné. Protože bylo samojediné, nebylo úplné. Stvořilo tedy vladařskou svrchovanost, mající podobu lepší než ono,i ty, kdo jsou vládci mezi bohy: Indru, Varunu, Sómu, Rudru, Pardžanju, Jamu, Mrtjua, Išánu. Proto není nic vyššího než vladařská svrchovanost. Proto sedí při korunovační oběti bráhman níž než vladař. Takovou poctu vzdává jen vladařské svrchovanosti. Lůnem této svrchovanosti je však brahma. Proto se král, i když dosáhne vladařské svrchovanosti, uchyluje nakonec k brahma jako svému lůnu. A kdo ubližuje brahma, obrací se proti svému lůnu. Stává se o to horším, že ubližuje lepšímu.

12. Stále ještě nebyl úplný. Stvořil lid. Jsou to ti bozi, o nichž se hovoří ve skupinách: Vasuové, Rudrové, Áditjové, Višvadévové a Marutové.

13. Stále ještě nebyl úplný. Stvořil šúdrovskou varnu — Púšana. Tento Púšan je vpravdě touto zemí, neboť živí všechno, cokoli tu je.

14. Stále ještě nebyl úplný. A tak stvořil nad vším vynikající podobu — řád. Tento řád je vladařskou mocí kšatrijů. Nad tento řád není nic vyššího. Proto se s řádem i slabší postaví silnějšímu, jako by měl na své straně krále. A řád je vskutku pravda. Proto se o tom, kdo mluví pravdu, říká, že hovoří řádně, a o tom, kdo hovoří řádně, že mluví pravdu. Neboť toto obojí je totéž.

15. Toto jsou tedy stavy bráhmanů, kšatrijů, vaišjů a šúdrů. Brahma se stalo mezi bohy ohněm, mezi lidmi bráhmanem; kšatrijou skrze kšatrije, vaišjou skrze vaišje, šúdrou skrze šúdru. Proto lidé touží po místě mezi bohy s pomocí oběti ohně a po místě mezi lidmi s pomocí bráhmana, neboť brahma vzalo na sebe tyto dvě podoby. A tak kdo odejde z tohoto světa, nespatřiv své místo, tomu není toto brahma nepoznáno k ničemu jako nepřednesená véda nebo nepřinesená oběť. I kdyby tu přinesl velezáslužnou oběť, neznaje toto, nakonec se mu obrátí vniveč. Neobrátí se však vniveč tomu, kdo uctívá jako tento svět átmana. Neboť jedině z tohoto átmana vytvoří vše, po čem zatouží.

16. A tak je tento átman vpravdě světem všech bytostí. Když obětuje, když přináší oběť, stává se tím světem bohů. Když recituje védy, stává se tím světem ršiů. Když obětuje předkům, když touží po potomstvu, stává se tím světem předků. Když poskytuje příbytek a potravu lidem, stává se tím světem zvířat. A tím, že se v jeho domě přiživují divoká zvířata a ptáci až po mravence, stává se jejich světem. Tak jako touží po bezpečí pro svůj svět, přejí všechny bytosti i jemu. To je vpravdě známo a uváženo.

17. Na počátku byl jen samojediný átman. Zatoužil: „Kéž bych měl manželku, abych zplodil potomstvo! Kéž bych měl bohatství, abych přinášel oběti!” Až potud touha. I kdyby chtěl, nezíská víc než to. Proto i teď ten, kdo je sám, touží: „Kéž bych měl manželku, abych zplodil potomstvo! Kéž bych měl bohatství, abych přinášel oběti!” A dokud jedno z toho nezíská, dotud se považuje za neúplného. Jeho úplnost: mysl je jeho átman, řeč manželkou, životní dech potomstvem, zrak je lidským majetkem, neboť zrakem jej získávají, sluch božským bohatstvím, neboť sluchem se o něm dozvídá, a tělo je jeho obětí, neboť tělem přináší oběti. A tak paterá je oběť, pateré je dobytče, paterý je člověk, pateré je zde všechno. Kdo toto pozná, získá vše.

Kálačakra mandala

Kálačakra mandala (Kolo času)

Kálačakra mandala je tibetský obraz (thangka) zobrazující koloběh života, smrti a znovuzrození. Je na něm Kolo života, které třímá strašný Pán smrti. Kolo je rozděleno na šest výsečí představujících různé loky neboli oblasti, do nichž se můžeme narodit. Nebeskou oblast božstev – dévů ohrožuje přilehlá výseč žárlivých hněvivých božstev – asurů. Oblast hladových duchů obývají prétové, politováníhodní tvorové, zosobnění nenasytné chamtivosti. Mají obrovská břicha a chuť k jídlu, ale ústa jako špendlíkovou dírku. Zbývající výseče kola představují svět lidských bytostí, říši zvířat a peklo. Uvnitř kola jsou dva soustředné kruhy. Vnější ukazuje stoupající a klesající stezky, po nichž putují duše. Nejvnitřnější kruh obývají tři symbolická zvířata – vepř, had a kohout. Zvířata ve středu kruhu představují „tři jedy” neboli síly, které jsou podle buddhistického učení příčinou koloběhu rození a smrti a jsou zodpovědné za veškeré naše životní utrpení. Vepř symbolizuje nevědomost o charakteru skutečnosti a naší vlastní podstaty, had je symbolem hněvu a agrese a kohout představuje chtíč a touhu vedoucí k připoutanosti. Kvalita našeho života a schopnost vypořádat se s nástrahami bytí závisejí zásadním způsobem na stupni naší schopnosti odstranit nebo přeměnit tyto síly, které řídí svět cítících bytostí.

Tibetské Kolo života, které pevně svírá Pán smrti. Uprostřed jsou tři zvířata symbolizující síly, které pohánějí koloběh smrti a znovuzrození – kohout (chtíč), had (agresivita) a vepř (nevědomost).

Zlatý zárodek – Hiranjagarbha

Zlatý zárodek – Hiranjagarbha

Idea o původu světa ze “zlatého zárodku” (hiranjagarbha), zdroje veškerého pozemského i nadpozemského života, patří k védským kosmogonickým představám, které měly největší vliv na vývoj pozdějšího mytologického myšlení. Jak ukazuje samotné pojmenování prapříčiny světa, představuje koncepce “zlatého zárodku” zjevně metaforické spojení zrodu vesmíru s životadárným slunečním zářením a v náznaku i s prvotní záplavou vod, odkud slunce původně povstalo. Dalšího rozvinutí tato představa doznala v upanišadách, kde se nejsoucno stává jsoucnem v podobě vesmírného vejce, jehož rozpadem na stříbrnou a zlatou polovinu vznikl pozemský a nadpozemský svět.

Hiranjagarbha je ovšem chápán nejenom jako prapříčina stvoření, ale i jako sám prvotní hybatel, jehož jméno zůstává nevyslovené až do poslední strofy oslavného hymnu (někteří badatelé se domnívají, že jde o pozdní interpolaci). Proto také tento hymnus (který je součástí Rg-Védy) bývá nazýván “chvalozpěvem na neznámého boha”, jemuž se podle neustále opakujícího refrénu “Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?” dostalo epitetu Ka (v sanskrtu doslova “kdo”).

Na počátku povstal zlatý zárodek,
všech bytostí jeden vládce zrodilý
nebesům a zemi stal se oporou.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Ten, jenž vdechá život, sílu dodává,
jehož úradků jsou bozi poslušni,
jemuž patří smrt i nesmrtnosti stín.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Ten, jenž svou velkostí všecko, co dýše,
mžiká a hýbe se opanoval,
lidí i čtvernožců jediný pán.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Ten, jemuž náleží vrcholky sněžné,
je prý pán moře i nebeských vod,
jenž rozpjal paže do světových stran.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Kdo vytvořil nebe líté, pevnou zem,
kdo ustanovil závzduší, nebeskou báň,
a kdo podoblačný prostor vyměřil.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Ten, k jehož podpoře upínají se
nepřátelské voje s myslí rozchvělou,
z jehož vůle vzešlé slunce šíří zář.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Ten, jenž vlastní mocí vody přeměřil,
plodistvě polné, co oběť zrodily,
jenž je mezi bohy bohem jediným.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Kéž nám neublíží, světa roditel,
jenž stvořil též nebe, ustálený řád,
z něhož vstaly mocné vody třpytivé.
Koho z bohů třeba uctít úlitbou ?

Kromě tebe nikdo, mocný Pane tvorstva,
neprostoupil veskrz celým stvořením.
Přijmi naše dary, tužby vyplň nám,
kéž jsme obdařeni skvělým bohatstvím.

Tři posmrtné cesty v Indii

Tři posmrtné cesty v Indii

Ve staré Indii na konci védské doby, když se objevily první Upanišady (6. stol.př. Kr.), měli mrtví před sebou podle svých zásluh trojí cestu, ale neexistoval soud. Na jednu z těchto cest se vstupovalo skrze oheň, mrtví byli spalováni na hranici. Spravedliví procházeli „z plamenů do dne, ze dne do jasného čtrnácti-dení (lunárního měsíce), z jasného čtrnáctidení do šesti měsíců roku, kdy slunce stoupá, z těchto měsíců do světa bohů, ze světa bohů do slunce, ze slunce do světa blesku. Ze světa blesku duchovní bytost, jež (pro ně) přišla, odvedla tyto (takto vědoucí) do světů bráhmanu. V těchto světech bráhmanu obývají bezedné dálky. Není pro ně návratu.“

Ti, kdo mají alespoň nějaké zásluhy, „vcházejí do dýmu, z dýmu do noci, z noci do temného čtrnáctidení (lunárního měsíce), z temného čtrnáctidení do šesti měsíců, kdy slunce klesá, z těchto měsíců do světa mánů, ze světa mánů do luny“. Tam jsou potravou bohů a vracejí se zpátky na zem, kde zahájí cyklus převtělování a nových, stále dokonalejších zrození, z nichž každé je jedním stupněm k ráji. Lidé nenapravitelně špatní se za trest znovu rodí ve formě „červů, hmyzu, zvířat“ až po pád do pekel. Iša Upanišad líčí pobyt v pekle takto: „Tyto světy, nazývané bez slunce, neboť jsou pokryty slepou tmou: sem po smrti vstupují ti, kdo zabili svou duši.“

Podle jiných textů se však zdá, že osud těchto mrtvých nebyl rozhodnut hned od začátku. Záleželo na tom, zdali překročí nebo nepřekročí práh hlídaný dvěma psy. Kdo ho překročí, ti se ocitají v místě celkem příjemném, podobném římskému Elysiu nebo germánské Walhalle, na „pastvině, jež jim nebude už odebrána“ a kde hodují s Jamou, prvním člověkem, jakýmsi indo-íránským Adamem, z něhož se stal král podsvětí. Jsou-li zapuzeni, odcházejí buď do temnot pekla, nebo se vracejí na zem, aby tu bídně bloudili jako těla bez duše - hrůzní revenanti. Některé prvky těchto různých tradic se objevují také v očistci: myšlenka střední cesty ke spáse, cesta ohněm, dialektika tmy a světla, zlepšení stavu v době mezi smrtí a konečnou spásou, funkce onoho světa jako příbytku duší, jež by byly jinak odsouzeny bloudit v podobě revenantů.

Avesta – uctívání

Avesta – uctívání

Avesta je posvátný spis starých Íránců rozdělený na jednotlivé díly, kterým se říká Jasna. Hlavním hrdinou íranských mýtů je nejvyšší bůh Ahura Mazda, původce řádu a všeho dobrého, naopak jeho protivníkem je zloduch Ahriman. Zakladatelem a zbožštělým hrdinou je prorok Zarathuštra, kterému je připisováno autorství některých částí Avesty. Náboženství starých Íránců se obecně označuje jeho jménem jako zoroastrismus.

Zde je krátký úryvek toho, co staří Íránci uctívali:

“Zasvěcujeme vám, Nesmrtelní svatí, součásti Sedmidílné Jasny. Vodní prameny ctíme a vodní brody ctíme, rozdvojení cest ctíme, křižovatky cest ctíme, hory, na nichž jsou vodní toky, ctíme, jezera, která tvoří vodní nádrže, ctíme, obilná pole přinášející úrodu ctíme, strážce i tvůrce ctíme, Mazdu a Zarathuštru ctíme, zemi a nebe ctíme, smělý Mazdou stvořený vítr ctíme, vrchol hory Haraití (nejstarší pohoří světa) ctíme, zemi a vše dobré ctíme, dobrou mysl a duše právo věrných ctíme, rybu Vásí (ryba, která je tak dlouhá, že ji lze změřit jen rychlým během mezi západem a východem slunce) ctíme, osla Charu (třínohý bájný osel), patřícího k svatému Řádu ctíme, ten stojí uprostřed jezera Vourukaše (mýtické moře), jezero Vourukaša ctíme, zlatobarvého vzrostlého Haomu (duch stejnojmenného opojného nápoje používaného při obřadech, zřejmě obdoba indické sómy) ctíme, živočichy podporujícího Haomu Frášmiho ctíme, Odvratitele záhuby Haomu ctíme, vody tekoucí vpřed ctíme, let ptáků dopředu ctíme, ctíme návrat kněží, kteří chodí do dáli k těm, kdo v jiných zemích hledají svatý Řád. A všechny Nesmrtelné svaté uctíváme. Kterého muže ze jsoucích a které ženy zná Ahura Mazda při modlitbě v Řádu to nejlepší, tyto muže a ženy zde uctíváme.”

O stvoření světa (Rg-Véd)

O stvoření světa (Rg-Véd)

Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy,
nebylo vzdušného prostoru ani nebe nad ním.
Co se hýbalo? Kde? Kdo k ochraně bděl?
Byla to voda, hluboká, nesmírná?

Nebylo smrti, nesmrtelnosti v onen čas,
nebylo stopy po noci a dni.
Samo sebou jen “to” bez dechu dýchalo.
Mimo to nic nebylo jiného …

Tma byla na počátku, pokrytá tmou,
v ní toto vše jako nerozlišená spousta vod.
Tam zárodek zahalen v prázdnotu hluchou -
to jediné povstalo mocí tvůrčího vznícení.

V něm se nejdříve zrodila touha -
to byl první výron mysli.
V srdci hledajíce rozvážně moudří
v nejsoucnu nalezli odůvodnění jsoucna.

Napříč rozpjali k měření šňůru:
bylo vůbec něco dole, bylo něco nahoře?
Oplodňující moc byla a síly:
dole prasíla, nahoře podnět.

Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,
odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.
Bozi se zrodili později s tímto světem.
Kdo tedy ví, z čeho svět povstal.

Ten, jenž toto stvořil svou mocí,
Ať sám vše vykonal nebo ne,
On, bdící nad světem v nejvyšším nebi,
Jistě to ví – nebo neví to ani on sám.

Intelekt a intuice – S.Rádhakrišnan (Rasa Ravi)

Intelekt a intuice – S.Rádhakrišnan (Rasa Ravi)

Ideálem intelektu je objevit jednotu, která obsahuje subjekt i objekt. Pracovním principem logiky i života je, že taková jednota existuje. Nalézt její obsah je cílem filosofického úsilí. Avšak toto úsilí je odsouzeno k nezdaru vzhledem k vrozené neschopnosti intelektu chápat celek. Intelekt se svými symboly a hesly, věrami a konvencemi, není sám o sobě adekvátní,aby chápal reálno, „od něhož se veškerá řeč i mysl odvrací, neboť není schopna je obsáhnout“. „Oko tam nemůže proniknout, ani řeč, ani mysl. Nevíme. Nechápeme, jak tomu někdo může učit.“  Poslední skutečnost se nemůže stát objektivní představou, kterou by intelekt chápal. “Objektivné poznání átmana je nemožné. Je „neviděný, ale vidoucí, neslyšený, ale slyšící, nevnímaný, ale vnímající, nepoznaný, ale poznávající“. Átman není neexistující prostě proto, že si jej nemůžeme objektivně představit. Ačkoli lidské intelektuální schopnosti nejsou adekvátní, aby jej postihly, přece neexistují pro nic jiného než pro něho. „To, co nikdo nemůže myslit svou myslí, avšak to, o čem se praví, že způsobilo, aby mysl myslila, věz, že pouze to je brahman.“

Intelekt pracuje s kategoriemi času, místa, příčiny a síly, které nás zavádějí do slepých uliček. Buď musíme postulovat první příčinu, a v tom případě přestane kauzalita být univerzální zásadou, nebo se ocitáme v nekonečném regresu. Otázka nemůže být rozřešena pouhým intelektem. Musí si přiznat, že intelekt selhává, když je položena poslední otázka: „Bohové jsou v Indrovi; Indra je v bohu Otci, bůh Otec je v Brahmovi, avšak v čem je Brahmá?“ a Jádžňavalkja odpovídá: „Neptej se příliš“. Naše intelektuální kategorie mohou podat popis empirického vesmíru ve formách prostoru, času a příčiny, avšak reálno je nad nimi. Zatímco zahrnuje prostor, není prostorové, zatímco zahrnuje čas, překračuje čas; zatímco má v sobě kauzálně spoutaný přírodní systém, není podrobeno zákonu příčinnosti. O sobě existující brahman je nezávislý na čase, prostoru a příčině. Prostorová nezávislost je v upanišadech ukazována jen v hrubých rysech. O brahmanu se praví, že je všudypřítomný, všepronikající, nekonečně velký a nekonečně malý. „To, co je nad nebesy, ó Gárgí, a to co je pod zemí, to, co lidé nazývají minulostí, přítomností a budoucností, to vše je tkáno uvnitř a veskrze v prostoru. Avšak v čem pak je tkán prostor uvnitř a vně? Vpravdě, v tomto nezničitelném Jediném je tkán prostor uvnitř a vně, ó Gárgí!“  Brahman se popisuje jako oproštěný od všeho časového ohraničení. Je považován za věčnost bez počátku a konce nebo za okamžité trvání nezaujímající žádný určitý časový interval. Je nezávislý na minulosti a budoucnosti a pán všeho, u jehož nohou ubíhá čas.

Při zdůrazňování nezávislosti kauzálních vztahů je brahman představován jako absolutně statické bytí, prost všech zákonů vznikání, jehož univerzální normou je příčinnost. Tento způsob podporuje koncepci brahmanu jako absolutní existence o sobě a neměnného trvání a svádí k mylným názorům. Kauzalita je normou všech změn na světě. Avšak brahman je zbaven podřízenosti a kauzalitě. V brahmanu není žádné změny, ačkoli každá změna má základ v něm. Není nic druhého mimo něj, ani nic odlišného. Musíme ponořit všechnu pluralitu do brahmana. Na něm spočívá veškerá blízkost v prostoru, následnost v čase, vzájemná závislost vztahů. Nepochopíme tuto hlubokou filosofickou syntézu, pokud setrváme na úrovni intelektu.

Upanišady někdy prohlašují, že myšlení nám podává nedokonalé, částečné odrazy skutečnosti a jindy, že myšlení je organicky neschopné postihnout skutečnost. Obírá se vztahy a nemůže chápat bezvztažné absolutno. Na zemi neexistuje nic v prostoru nebo čase, co by nebylo projevem absolutna. Žádné poznání není zcela klamné, ačkoli žádné poznání není zcela pravdivé. Nejvíce se přibližuje k pravdě pojetí organického celku, ačkoli není zcela pravdivé pro vztažný charakter, který není nikdy absolutně odstraněn, jakkoli se může přiblížit ke svému zrušení. Je však nejvyšší formou absolutna, na niž může lidská mysl připadnout. Intelekt ve smyslu pouhého chápání, pracující s ohraničenými kategoriemi času, prostoru a příčiny, není k tomu adekvátní. Rozum rovněž selhává, ačkoli nás vede nad toto chápání. Rozumová idea je nedokonalý fragment skutečnosti, která je více než idea. Skutečno není ani pravdivé, ani mylné. Naše úsudky o reálnu mohou být pravdivé nebo mylné, poněvadž v sobě zahrnují dualismus ideje a skutečnosti. Musíme pokročit nad myšlenku, nad rozpor protiv, se kterými se setkáváme, když pracujeme s ohraničenými kategoriemi abstraktního myšlení, chceme-li dosíci reálna, v němž se lidská existence a božské bytí kryjí. Je-li myšlení zdokonaleno v intuici, pak se zmocňujeme vize reálna. Mystikové na celém světě zdůrazňovali tento fakt.

Podle upanišadů existuje vyšší Síla, která nám umožňuje uchopit tuto centrální spirituální Skutečnost. Spirituální věci vyžadují, aby byly spirituálně poznávány. Jógová metoda je praktická disciplína ukazující cestu k tomuto cíli. Člověk má schopnost božského vhledu čili mystické intuice, kterou překračuje intelektuální rozdíly a řeší rozumové záhady. Touto intuitivní realizací „neslyšené se stává slyšeným, nevnímané vnímaným a nepoznané poznaným“.  Problémy vytyčené intelektem se samy řeší v okamžiku, kdy překonáváme rozumování a počínáme žít nábožným životem. Upanišady nás proto vyzývají, abychom odložili svou intelektuální a sebevědomou pýchu a přibližovali se k faktům se svěžím pohledem dítěte. „Nechť se bráhman odřekne učení a stane se dítětem.“ „Ať nehledá mnohá slova, neboť to je jenom slabost jazyka.“  „Nikoli učením se dosahuje átman, nikoli géniem a mnohou knižní znalostí.“  Dosahují ho mystikové v okamžicích osvícení. Je to přímé poznání nebo bezprostřední nazírání. Není nic vyššího nad to. Tato spirituální vize nás osvobozuje od všech vášní a utrpení.

Plotinos praví: „Ve vizi Boha to, co vidí, není rozum, nýbrž něco většího a dřívějšího než rozum, něco rozumem předpokládaného, jako objekt vize. Ten pak, který vidí sebe, když vidí, uvidí sebe jako prosté bytí a bude sjednocen v sobě, a bude mít v sobě pocit, že se stává takovým. Nemělo by se ani říkat, že vidí, nýbrž že bude tím, co vidí, je-li ovšem možno ještě dále rozlišovat vidoucího a vidění, a nikoli přímo uznat, že tito dva jsou jedno. Patří Bohu a je s ním ztotožněn jako dva soustředné kruhy; jsou jedním kruhem, když se kryjí a dvěma, jen jsou-li odděleny“. Je nejvyšším cílem lidského úsilí, ukončením osobního života. „Toto je nejvyšším cílem onoho, toto je nejvyšším pokladem onoho, toto je nejvyšším sídlem onoho, toto je nejvyšší blažeností onoho.“ Je na úrovni vjemové zkušenosti, avšak není tato zkušenost objektivní a nedá se ověřit někým druhým. Nemůže to být sděleno druhým jako zdůvodněné poznání. Je nemožné podat o něm formální výklad. Mystické nazírání je nesdělitelné. Jako člověku od narození slepému nemůžeme vysvětlit krásu duhy nebo nádheru zapadajícího slunce, zrovna tak nemůže být ne-mystikovi popsána vize mystikova. „Bůh to vložil do mé hlavy, a já to nemohu vložit do tvé“ je poslední slovo mystické zkušenosti. Jen proto, že to není sdělitelné, nestává se to méně platné než jiné formy poznávací. Můžeme popsat tuto zkušenost jen v metaforách. Neboť světlo nás oslepuje a činí nás němými. Nemůžeme podat plnou zprávu o nevýslovném.

Když byl Báhva žádán, aby králi Váškalimu vysvětlil povahu brahmana, mlčel, a když král opakoval svou žádost, mudřec odpověděl: „Říkám ti to, avšak ty nerozumíš, śántó jam átmá: tento átman jest klidný, tichý“. Na každou navrhovanou intelektuální definici můžeme toliko odpovědět: toto není to, toto není to. Negativní definice ukazují, jak pozitivní vlastnosti nám známé nejsou adekvátní k vyjádření Nejvyššího. „Není míry pro toho, jehož sláva je opravdu veliká.“ Brahmanu jsou přikládány protikladné vlastnosti, čímž se naznačuje, že musíme tak dlouho používat negativních koncepcí, pokud používáme intelektuální dialektiky, kdežto pozitivní rysy se objevují, když na brahmana nazíráme intuitivně. „Je menší než nejmenší, větší než největší.“ „Pohybuje se, nehýbá se; je daleko a je blízko; je uvnitř všeho a vně všeho.“  Tato zdánlivě si odporující vysvětlení nesvědčí o zmatenosti myšlenek. Absolutno je obsaženo v každé zkušenosti, neboť každý objekt světa je založen na absolutnu, ačkoli žádný z těchto objektů je úplně nevyjadřuje.

Tak ti, kdož si myslí, že neznají absolutno, znají je, ačkoli nedokonale; a ti, kdož si myslí, že znají skutečně absolutno, neznají je vůbec. Kéna-upanišad praví: „Brahman je neznám těm, kteří ho znají a znám těm, kteří ho neznají.“ Upanišady netvrdí, že intelekt je bezvýznamným vůdcem. Výklad skutečnosti, podávaný intelektem, není nesprávný. Selhává jen, když se pokouší chápat skutečnost v její plnosti. Kdekoli jinde má úspěch. Co intelekt zkoumá, není nic neskutečného, ačkoli to není absolutně skutečné. Filosofie založená na intuici nemusí nutně odporovat rozumu a chápání. Intuice může vrhnout světlo na temná místa, kterými intelekt nemůže proniknout. Výsledky mystické intuice vyžadují, aby byly podrobeny logické analýze. Intelektuální výsledky budou bez pomoci intuice mdlé a prázdné, nedokončené a kusé, zatímco intuitivní nazírání bude slepé a němé, temné a cizí bez intelektuálního dotvrzení. Intelektuální ideál je realizován v intuitivní zkušenosti, neboť v tom nejvyšším jsou všechny rozpory urovnány. Jen spojením vědeckého poznání a intuitivní zkušenosti můžeme dospět i k pravému nazírání. Pouhé rozumování nám k tomu nepomůže.