Vize Kosmického člověka

září 12, 2009

Vize Kosmického člověka

Kosmický člověk jakožto symbol dokonalého (božského) člověka je znám ve všech nábožensko-mystických systémech různých kultur. Jedná se o symbol celosti a zároveň poukazuje na vztah makrokosmu a mikrokosmu, vnějších a vnitřních světa. Následují tři typické ukázky z Indické, hermetické a kabalistické tradice.

Purušakára jantra

Velkolepá vize mikrokosmu a makrokosmu a kosmický diagram člověka. Tantrická malba z 18. století, pocházející z indického Rádžastánu, zobrazuje lidskou bytost, jež naplnila svůj potenciál a stala se celým vesmírem. Sedm vzestupných úrovní (planetárních systémů – lókas) představuje prožitky posvátných oblastí, prostřední část symbolizuje prožitky pozemské úrovně (bhurlóka) a sestupné úrovně podsvětní stavy vědomí.

purushakara

Kosmický člověk hermetiků

Ilustrace od alchymisty Roberta Fluda z hermetického textu Utrisque cosmi historici ze 17. století zobrazující lidskou bytost jako mikrokosmos zrcadlící makrokosmos. Soustředné kruhy představují kosmické sféry související s tělesnou stavbou kosmického člověka. Devět andělských sfér ukazuje schopnost jednotlivých lidí užívat rozum, intelekt a čistou mysl k dosažení stavu Kosmického člověka či dokonce Boha.

hermeticcosman

Adam Kadmon kabalistů

Adam Kadmon jakožto prvotní člověk kabalistů. Na této kabalistické ilustraci drží kosmický člověk zvěrokruh a podpírá celou sluneční soustavu. Adam Kadmon zde ztělesňuje deset Božských emanací (sefirot). Tento symbol byl židovskými mystiky považován za nejdokonalejší obraz a projev Božství.

adamkadmon


Boží Jméno – Dionýsius Areopagita

červenec 29, 2009

Citát ze spisu Boží Jméno – Dionýsius Areopagita

Následující citát pochází z díla Boží Jméno tohoto slavného mystika, který zjednal středověkému křesťanstvu styk s novoplatonismem a s metafyzickou disciplínou Indie. V devátém století přeložil obě jeho knihy (druhá kniha O mystické teologii) Scotus Erigena do latiny a od té doby její vliv hluboce a blahodárně pronikl do západních filosofických spekulací a do západního náboženského života.

“Jednoduchá, absolutní a nezvratná tajemství svaté pravdy
jsou skryta v přejemné temnotě onoho mlčení, které se tajně
zjevuje. Neboť tato temnota, ačkoliv je to nejhlubší stupeň tmy,
jest přesto zářivě jasná. A protože se nedá hmatat ani vidět,
poskytuje našemu slepému duchu svou nádherou více než plnost
transcendentní krásy…Mimořádně toužíme, abychom zůstávali v
této průhledné temnotě a pomocí našeho nevidění a našeho
nepoznávání viděli Toho, který je nad naší schopností vidět a
poznávat a – právě tím, že ho ani nevidíme ani nepoznáváme.
Neboť to znamená skutečně vidět a poznávati a pomocí
odevzdání všeho chváliti toho, který je nad vším. To je umění
podobné práci těch, kteří z kamene vytesávají věrný obraz
skutečnosti. Odstraňují všechno, co brání jasnému poznání
skrytého tvaru a zjevují skrytou pravdu abstrahováním. Neboť, jak
věřím, je případnější, Jej chváliti ubíráním místo připisováním
vlastností. Připisujeme mu vlastnosti, které začínají u
všeobecných pojmů a přes mezistupně dospíváme k
jednotlivostem. Ale zde mu odnímáme všechno, neboť od jednotlivostí
vystupujeme k všeobecným pojmům, abychom mohli
otevřeně poznati nepoznatelné, jež je skryto ve všech
poznatelných věcech a se všemi poznatelnými věcmi. A pak
poznáváme onu temnotu nad bytím, která je skryta za každým
přirozeným světlem.”


O věčném míru – Elifas Lévi

červenec 7, 2009

O věčném míru – Elifas Lévi

Věčný mír je pravidelný a harmonický život přírody v nekonečnu. Věčný mír není klidem, bezvládnou setrvačností, spánkem beze snů; není ani zapomněním ani smrtí. To, co my nazýváme smrtí, je pouhý přesun ze života do života, nikoliv však zničení! Konec věci jedné je počátkem života věci druhé, každá smrt je zároveň narozením. Věčný mír udržuje pohyb, plození, přeměnu a rovnováhu vesmíru v nekonečných prostorách. Nedbá několika mravenců vzájemně se požírajících, nedbá několika světlušek, které mizí, několika sluncí, která hasnou, několika prasklých mýdlových bublinek a několika zničených světů. Věčnost je Bůh života, není bohem smrti. Věčnost je Bůh míru, Bůh bytostí shromážděných ve sborech řádu a pokoje; není bohem armád. Věčnost je Bůh nebe, není bohem pekla. Nebe je nezměrnost, existuje všude; země se nachází v nebi, stejně jako její slunce. Peklo, infernum, označuje jen to, co je dole. Avšak nahoře a dole existují jen relativně, vzhledem k naší hlavě a k našim nohám. Nad námi je nekonečná výše, pod námi, z druhé strany je sice země, avšak pro naše protinožce existují opět jen nekonečné výšiny. Všude jsou nekonečné prostory ozářené hvězdami, všude je možno vidět svítilny rájů a draperie utkané z démantů, všude existují paláce svrchovaného Krále.

Sen o věčné noci je pouhá pomíjející slepota našich srdcí. Všude planou světelné žáry a světla těles nebeských jsou stejná jako světla duchů. Světlo nám viditelné je viditelné bytostem jiným, hudba příliš nádherná pro náš sluch line se z jedné sféry do druhé, nekonečno zpívá a nekonečno mu odpovídá. Co zpívá tato hudba? Zpívá o věčném a plodném míru v řádu a hierarchii, o počátku, který je úměrný konci, o harmonických prostředcích, které jsou jeho výsledkem, o kruhovitém pohybu, který vytváří rána, poledne a večery, vždy znovu a znovu a vždy stejně v míru věčné nádhery. Tak ubíhá dětství, mládí, mužnost a stáří skupině molekul, kterou nazýváme svým tělem a které se otáčejí kolem nesmrtelného slunce naší duše. Proměnlivé a přechodné tvary našeho smrtelného bytí otáčejí se kolem tohoto slunce, které samo se opět otáčí kolem ústředního ohniska zvaného pravda, a pravda sama je odlesk Absolutna, které je Bytí ve svém důvodu Bytí, Ejn Sof kabalistů a Veliký Ašer Ehjeh Hebrejců. V těchto nekonečných laboratořích nesmrtelného tvoření oheň nikdy nehasne a věčná pec přetavuje zvonovinu, zlato nebo olovo rozbitých nádob a znovu vypaluje hrnčířskou hlínu, která nebyla v ohni dostatečně utvrzena. To je ono, co nevědomci nazývají peklem, co nám naše dogmata představují očistcem. Ve skutečnosti to vše však bytuje pouze duchovně, silou zákona života a nikoliv hmotně na nějakém místě. Je to pouze práce a nikoliv trest, je to lék a nikoliv trápení bezdůvodné, a chcete-li, je to smíření, nikdy však pomsta!

Proč a komu On, Všemohoucí, by se měl mstít? „Mstí spravedlivé!“ řekne fanatik. Mlč! což nepřikazuje svým spravedlivým, aby odpouštěli svým nepřátelům a neslibuje v evangeliu, že jim dá vše, čeho budou žádati? Bůh nechce smrt hříšníka, praví dále Písmo Svaté, chce, aby činil pokání, aby žil! Kéž byste pochopili smysl oněch slov! říkával Kristus kněžím své doby, milosrdenství žádám a nikoliv oběti! Nikdy neodsuzujte nevinné! Obraťme se a vraťme se ve věčný mír: mír věčný přesvědčí vás jednoho dne o omylech nešťastníků, kteří chtějí, aby Stvořitel se mstil; naopak, dá zemříti v tichu hrůzám a podlým zadostiučiněním odvěkých násilníků, znemožní slovo neužitečné a hloupé blasfemie pekla, setře vzpomínky na hrůzy a zločiny a ponechá vládu jen míru a pravdě. Mějme absolutní důvěru v Boha. Ničeho se nebojme! Nechtějme vysvětlovat to, co nemáme právo ještě znát! Příroda nás dostatečně poučuje o tom, co je nutno, abychom věděli. Buďme střízliví v předpokladech a střezme se svých dnů! Bůh umístil mezi víceméně dlouhé dny našich existencí hluboký spánek, který noří naše duše v zapomnění a tak nás zbavuje úzkostí předtuch a výčitek vzpomínek. Je jisto, že jsme již existovali, protože dále existujeme. Nevzpomínáme však ničeho, ba ani toho, co jsme pociťovali v lůně matky. Obdobně tomu asi bude v našich příštích existencích, neboť každý den má dosti na svém trápení.

Dítko, jemuž se líbí v loktech matčiných, pláče, je-li postaveno na zem, aby se učilo chodit, tak jako my naříkáme na zkoušky života. A pak oživeno a udržováno při bdění hrou, nechce děcko večer na lůžko. Ale jeho matka ví lépe, čeho je miláčkovi třeba, odstrojí je a přestože pláče, položí je do svého klína. A tak i my bojujeme proti přírodě v představě toho, co nazýváme smrtí. Když ale přijde hodina, příroda nás uloží a spánek přichází… Přisvědčme statečně životu a nevěřme ve smrt! Jdeme-li spát, a bojíme-li se zlých snů, hleďme, abychom nebyli rozčileni špatnými pocity. Usmívá-li se na nás štěstí, použijme jeho rozmaru, aniž bychom příliš počítali se zítřkem. Nechme přejíti protivenství, myslíce na jiné věci. Nedivme se ničemu a neobtěžujme nikoho svým utrpením. Nesnažme se otvírat oči slepým; dejme jim jen opěrnou hůl. Neraďme bláznům, nabídněme jim pouze rolničky. Nechtějme slávu, neboť všechna sláva je buď kříž nebo pranýř; spokojme se s osudem spravedlivých a unikejme hlasu pošetilých jako potupě. Nenosme v sobě zároveň sémě dobra a zárodky zla. Pěstujme prvé a udusme druhé. Ve své hlavě a ve svém srdci chováme kolébku dobrého Boha a hnízdo ďábla. Kolébejme, ošetřujme a živme našeho malého, dobrého Boha a on vzroste. Zažeňme ďábla smíchem a písní, neboť těchto věcí se nejvíce obává, jsa smutný a plný zármutku. Smích je víra v radost a zpívat znamená přivolávat dobro. Zpívejme tedy každého rána z jara, zpívejme o vinobraní na podzim, zpívejme na vánoce v zimě. Především však milujme! Milujme krásy přírody a nepozorujme to, co je v ní ošklivé. Vykládejme evangelium Montaignem a Rabelaisem. Filosofujme jako Lafontaine, buďme ušlechtilí jako Horác, něžní jako Vergil, radostní jako Lantara a budeme žít ve věčném míru. V ničem nemilujme výstřelky: přílišný smích je přivolávání bolesti a přílišný pláč je přivolávání šílenství, které vybuchuje v smích. Zachovejme ve všem rovnováhu, neboť rovnováha je mír!


Dionýsios Areopagita

červen 15, 2009

Dionýsios Areopagita

„Boží tajemství se zjevují v temnotách v temnotách, jasnější než světlo nádherou září duše, jež nemají oči.“

Dionýsios žil v šestém století, pravděpodobně v Sírii. Po mnohá staletí byl mylně považován za Dionýsia z Aeropagu, obráceného na křesťanskou víru svatým Pavlem během jeho působení v Athénách. Díky tomuto nedorozumění měly jeho spisy až do šestnáctého století velkou autoritu a jeho vliv na pravoslavnou i západní teologii je nesmírný. Dnes je správněji nazýván Pseudo-Dionýsios Areopagita, a je také znám jako Pseudo-Denys.

Dionýsios, v mnohém inspirovaný novoplatonským filozofem Proklem (411-485 n.l.), vytvořil ve svých dílech jakousi syntézu novoplatonismu a křesťanství. Pod jeho jménem jsou známy především spisy O nebeské hierarchii, O církevní hierarchii, O božských jménech a O mystické teologii. Ve spise o Nebeské hierarchii, jenž značně ovlivnil křesťanskou angelologii, Dionýsios obšírně pojednává o devíti řádech andělů coby prostředníků mezi Bohem a lidmi.

Dionýsiova teologie bývá nazývána “umírněným monofyzitismem”. Monofyzitismus byl heretický směr, jenž popíral lidskou přirozenost vtěleného Krista. Nicméně na Dionýsiovy spisy se na lateránském koncilu v roce 649 odvolávali odpůrci extrémní formy monofyzitismu, což propůjčilo Dionýsiovu učení punc autority citované samotným církevním koncilem. Jaký mělo jeho učení vliv dokládá například i to, že zatímco apoštol Pavel se dotkl tématu andělů jen letmo, Dionýsios rozpracoval jejich devět řádů v takové šíři, že tím významně ovlivnil celou křesťanskou teologii.

Dionýsiův spis O mystické teologii na stažení: Stáhnout spis !


Pleroma gnostiků

leden 20, 2009

Pleroma gnostiků

Pleroma (řec. plnost), je gnostický termín pro horní svět nebo zásvětí, ze kterého podle gnostické představy přišly mocnosti, jež stvořily tento svět. V Pleromatu přebývají vlivné mocnosti (eony) a osvícení gnostikové (pneumatikové) se do něj vracejí po své smrti. Je to transcendentní říše světla, ve které jsou eony vlastní skutečností. Pro gnostiky, kteří byli intuitivními mysliteli, jsou ideje (pravzory či archetypy) primární a viditelný svět je jen nedokonalým obrazem mundus archetypus (světa pravzorů). Proto tento svět z pohledu gnose potřebuje vykoupení, které je možné jenom prostřednictvím Spasitele. Funkcí tohoto Spasitele je pomoci člověku, aby se nedal zaplést do tohoto temného hmotného světa, ale shromažďoval svou duševní a světelnou substanci a přenesl ji do zásvětí, kterým je samotné Pleroma.

Psycholog C.G.Jung některá pojetí gnostiků zahrnul do principů analytické psychologie. Pro analytickou psychologii je toto gnostické pojetí zajímavé v tom smyslu, že například symbolické pojetí snů a vyplouvajících nevědomých obsahů umožňuje stažení projekcí a tím řešení lpění na objektech. Pro gnostiky je svět Pleromatu tím skutečným, stejně jako pro mnohé lidi představuje vlastní realitu psýché a její obsahy. Manifestace nevědomí v podobě snů, fantazií či vizí jsou pro tyto lidi stejně jako pro gnostiky zdrojem vnitřního poznání (gnóze).