Mýty o stvoření světa

Mýty o stvoření světa

Všechny velké mýty o stvoření světa vyjadřují elementární (základní) a věčnou pravdu. Mluví o pradávné katastrofě či prvotní posvátné události, k níž došlo v bájných časech před úsvitem dějin. Právě oním “pádem posvátna” se svět počátků stal tím, čím je: světem kde existuje život, slunce a hvězdy, lidé rozmanitých barev, roční období, duha a podobně. Jinými slovy, jak to shrnuje rumunský religionista Mircea Eliade: “… mýtus líčí, jak prvotními činy nadpřirozených bytostí vznikla určitá skutečnost, ať už realita jako taková, kosmos, nebo jen jeho zlomek: určitý ostrov, rostlinný druh, způsob chování či instituce.” Vždy jde o vylíčení nějakého prvotního stvoření: vypráví se, jak cosi vzniklo, nastalo, vyvstalo … počínaje bohy a konče stvořením rostlin, zvěře a lidí.

Některé mýty vysvětlují stvoření světa z různých částí těla prvotního obra (praantrópa nebo božstva). V Číně obr Pchan-ku zaplatil životem za oddělení nebe a země. Staří Germáni a Seveřané mluví o obětování obra Ymira (Ymiho), z jehož kostí, masa a krve vznikly součásti pozemské krajiny. Vlastní verzi prvotního rozčtvrcení má i védská Indie, kde v Rgvédu se říká, co stvořili bohové z těla prvotního Puruši – z jeho úst (v jiném mýtu z jeho mysli) povstali bráhmani (kněží a obětníci), z jeho paží vládci a bojovníci, z jeho stehen zemědělci či řemeslníci a z jeho nohou nevolníci. Akkadské texty mluví o tom, jak zánikem prvotního moře Tiámat vznikla matka země téhož jména – bohyně Tiámat.

Ve všech těchto případech se setkáváme s krvavou obětí velkého předka, který posloužil jako surovina k vytvoření nynějšího světa. V některých mýtech je tomu úplně jinak, jako například v biblickém stvoření světa, jak je vylíčeno v První knize Mojžíšově (zde je svět tvořen vůlí Boha v sedmi dnech) i když i pozdější křesťanství vychází z představy násilné smrti znamenající oběť a obrození (Kristovo ukřižování je obětí přinášející nový život).

Usmrcení obra Ymiho bohem Ódinem a jeho bratry

O pohádkách

O pohádkách

Primitivní pohádky – na rozdíl od pohádek moderních – obsahují zkušenosti našich předků, které získali při setkání s archetypickým světem. Proto jsou často hrůzyplné a vystupují v nich různé nadpřirozené či božské bytosti. V průběhu času se z pohádek obrazy numinózních zkušeností postupně vytrácely a jejich moderní verze už je neobsahují.

Z psychologického hlediska pohádky obecně reprezentují něco lidskému vědomí velmi vzdáleného. Psycholog C.G.Jung o tom kdysi řekl, “že pokud chce někdo interpretovat pohádku důsledně, bere na sebe úkol natolik náročný, že pro jeho splnění musí nastoupit přinejměnším na týdenní dovolenou.”

Obtížnost interpretace je dána tím, že pohádky zobrazují univerzální funkce psýché, ale přitom neobsahují žádný individuální materiál. To, co máme při výkladu k dispozici, je – obrazně řečeno – holá kostra psýché, z níž byla odstraněna kůže a maso. Jsou to zcela abstraktní vzorce.

C.G.Jung ve své analytické psychologii rozpoznal většinu archetypů působících v nevědomí skrze symboliku snů a mýtů. Jak ukázala jeho žákyně a psycholožka M.L.Von Franz, tak pohádky jsou právě takovou studnicí symbolů a archetypů, jako sny a mýty. Nejčastěji rozpoznatelné archetypy v pohádkách jsou mimo jiné archetyp hrdiny, stínu,  bytostného Já a animy a anima.

“Animus připomíná prohnanou lišku, která ví, jak zakrýt vlastní stopy svým ocasem.”

Tady žijí draci

Tady žijí draci

Dávní mudrci učili, že okultní znalosti stromů a bylin, stejně jako posvátná umění léčení, věštění a kouzlení, dostalo lidstvo kdysi dávno od bohů. Podle učení některých náboženských tradic to byli takzvaní padlí andělé, které z nebeského panství vyhnal žárlivý stvořitel, anebo sestoupili z vlastní vůle, aby se o své božské dovednosti podělili s lidskými rasami. Staré Knihy Enochovy prozrazují, jak tyto nebeské osobnosti, známé jako Hlídači, pojímaly za manželky lidské dcery a učily je umění astrologie, psaní, zpracování kovů, voňavkářství a bylinkářství.

Podle jiných zdrojů tito strážní bohové byli milovanými vílami, duchy stromů, rusalkami, lesními žínkami, nebo venkovskými skřítky, spřízněnými v hájemstvích divočiny. Jako třeba dobrý Chiron, tento úctyhodný kentaur, který velkého boha Asklepia naučil umění medicíny. V mnoha tradicích to byly samotné Stromy a Byliny (anebo země, v níž měly kořeny), kdo rostlinné lidi naučil jejich umění. Často se jim zjevovaly, mluvily k nim “Řečí stromů”, k rostlinným lidem přistupovaly pomocí písní a zaříkávadel.

S vzestupem monoteistických kultů bylo mnoho z těchto rostlinných osobností zařazeno do falešného lexikonu démonů, a z Umění magie, které kdysi bylo zaměstnáním mudrců, se stalo kacířství. Nakonec se na Přírodu samotnou začalo pohlížet jako na ďábelského ducha, tedy zástupce sil, které musí být spoutány, prozkoumány a civilizovány.

(Ach jak smutný to příběh)

Bájné bytosti vaří lektvar

Bájné bytosti

Bájné bytosti

Jako bájné bytosti se označují všechny druhy reálně neexistujících tvorů, jejichž podoba sestává z kombinací fantastických i reálných zvířecích, ale i lidských a rostliných těl (např. mandragoroví mužíčci) nebo také předmětů. Bájné bytosti se vyskytují již od nejstarších dob, s prvními se setkáváme už v mladším paleolitu. Pokud se týká jeskynních maleb, v mnoha případech bájných bytostí se zřejmě jedná o zobrazení šamana, který takovou bytost představoval. Setkáváme se s nimi rovněž u ranných civilizací v povodích Eufratu, Tigridu, Nilu a Indu.

Příkladem mohou být bytosti z akkadského období (Mezopotámie cca. 2200 př.n.l.), zpodobené na pečetních válečcích, kde lze vidět třeba smíšení těl lidských a lvích. Podobně se zvířecí a lidská těla spojují v podobách egyptských bohů, kteří na lidském těle nesou zvířecí hlavu. V průběhu času vznikl v různých kulturách bezpočet typů a podob těchto bytostí, které se objevovaly v nejrůznějších souvislostech, ve výzdobě paláců, chrámů, ale i v moderním umění (např.S.Dalí, P.Picasso).

Gorgona (medúza) s hady místo vlasů – řecká mytologie

Mýtus o stvoření ve védách

Mýtus o stvoření ve védách

V hinduistické mytologii je stvoření světa opředeno tajemstvím a snaží se jej vysvětlit mnoho různých příběhů. Zde jsou v krátkosti dva z nich.

Zlaté vejce

Jeden z těchto příběhů vypráví, že na začátku všeho byla jen a jen voda, obrovská vodní hladina bez začátku a konce. Z této vody se z vůle bohů zrodilo zlaté vejce, které plulo po hladině celý rok. A pak jednoho dne konečně puklo a z něho se vynořil bůh Pradžápati (prapředek), jenž byl ztotožňován s celou řadou bohů, například s Višnuem nebo Brahmou. Pradžapatimu stačilo vyslovit jména jednotlivých elementů a ty poté ihned vznikly: země, nebe, bohové, démoni, roční období …

Višnu sní o světě

Jiný mýtus vypráví o tom, jak bůh Višnu odpočíval na obrovském hadu Anantovi (nekonečný), plovoucím na hladině oceánu, a zatímco mu jeho manželka masírovala chodidla usnul. Ve svém snu si představil zrození světa. Když se probudil překvapilo ho, že mu z pupku vyrostl květ lotosu. Pak se květ otevřel a z něho vystoupil Brahma – otec všeho živého, co se při druhotném stvoření, které zapřičinil právě Brahma objeví na zemi. Matkou světa se stala bohyně plodnosti Sarasvatí.

Bůh Višnu sní svůj sen o stvoření

Představa židovského podsvětí – “šeol”

Představa židovského podsvětí – “šeol”

Podsvětí asyrské (arrallu) se podobá jak hebrejskému šeol, tak řeckému hádu. Obzvlášť zřejmá je podobnost mezi arallu a šeol. Do šeol se sestupuje a odtud se vystupuje. Jákob v domnění, že je Josef mrtvý, naříká: „v žalu sestoupím za synem do podsvětí (šeol)“. Chana, Samuelova matka, se ve svém žalozpěvu modlí: „Hospodin vydává na smrt i daruje život, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud“. A když Saul požádá čarodějku z Éndóru, aby vyvolala Samuela z mrtvých, ta mu odpovídá: „vidím božský zjev, jak vystupuje ze země“ a „vystupuje starý muž“. V Žalmech se hovoří o pasti: „provazy podsvětí se kolem mne stáhly, dostihly mě léčky smrti“ a „ovinuly mě provazy smrti, přepadly mě úzkosti podsvětí“. A také o studni: „Vyvedl jsi mě z podsvětí, Hospodine, zachovals mě při životě, abych nesestoupil v jámu (studnu)“, „odložils mě do nejhlubší jámy (studny), do temnoty hlubin“.V Žalmu 40 k obrazu jámy přistupuje ještě obraz bahna: „Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna“.

Ve Starém zákoně se vyskytuje rovněž prach, většinou ve spojení s červy: „Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme“ , „Společně ulehnou do prachu a pokryjí je červi“. Zmínky o podsvětí, označovaném specificky hebrejským slovem šeol, se ve Starém zákoně vyskytují často. Někdy má toto podsvětí rysy skutečně infernální, jaké se v křesťanském očistci neobjevují, například přirovnání k žravé nestvůře – pocházející patrně od Egypťanů – nebo obraz onoho světa jako města, který se vyskytuje už v ugaritských textech a ohlašuje ho i Dantovo peklo. Jindy to jsou rysy charakteristické pro hebrejské myšlení, například těsná vazba mezi myšlenkou šeol a symbolikou chaosu, ztělesňovaného jednak mořem a jednak pustinou.

Do očistce – stejně jako do pekla – přešel z hebrejského podsvětí, pojem temnot. Temnot, jež zaplavují celý podzemní svět mrtvých (a z nichž se duše v očistci vynoří posléze do světla). Toto téma je obzvlášť naléhavě vyjádřeno v knize Jóbově: “dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti, do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno.” Z krajiny hebrejského šeol se objevují jak v očistci, tak v křesťanském pekle ještě dva další významné prvky – hora a řeka. Některé interpretace Žalmu 49 hovoří o „hoře muk“. V knize Jóbově se dvakrát hovoří o řece, kterou je třeba přeplout při vstupu do šeol: “Aby jeho duši ušetřil před jámou a jeho život cesty řekou.” nebo “Neposlechnou-li, projdou řekou a zahynou pro svou nerozvážnost.”

V každém případě je pro starozákonní šeol podstatné, že se objevuje v dualistickém systému, kde proti sobě jasně stojí nebe a peklo. Například autor žalmu 89 říká Hospodinu: “Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.” Izajáš vkládá Hospodinovi do úst slova: “Já jsem Hospodin, já konám všechno, sám nebesa roztahuji, překlenul jsem zemi. Kdo byl se mnou?”. Země tu ve skutečnosti znamená celý svět, svět živých i mrtvých, a ještě spíš obydlí podzemní než pozemské.

Zmínka o existenci trojčlenného systému (jakým je například Dantův, kde se onen svět skládá z podzemního pekla, pozemského očistce a nebeského ráje) je ve Starém zákoně velice vzácná. Mluví tak nicméně Jeremjáš, když připomíná Židům v zajetí Hospodinovu moc: “Bohové, kteří neudělali nebe ani zemi, zmizí ze země i zpod nebes. On svou silou učinil zemi, svou moudrostí upevnil svět, svým rozumem napjal nebesa.” Prorok tedy rozeznává nebe, svět pod nebem a zemi (pod světem), podobně jako píše sv. Pavel v Listu Filipským: “Aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí.” Ačkoli šeol nahání strach, nejeví se jako místo, kde jsou mrtví mučeni. Ale tři typy speciálních trestů se tam přesto vyskytují - lože plné červů – motiv, který v křesťanském pekle ani očistci nenajdeme, ledaže bychom chtěli vidět v červech jakési předky infernálních hadů, což není pravděpodobné a dále pak žízeň a oheň.

Představy podsvětí v eposu Gilgameš

Představy podsvětí v eposu Gilgameš

U Babylóňanů je krajina podsvětí vzrušenější, působivější než v jiných starých kulturách. Objevuje se v neobyčejných příbězích o cestách do podsvětí. V oblasti, kterou my Evropané označujeme jako Střední východ, je nejstarším textem toho druhu sestup do podsvětí Urnammua, vladaře země Ur (7. stol. př. Kr.). Ještě starší je pouze jeden příběh egyptský. Hrdina je zde souzen králem podsvětí Nergalem, je zde řeč o ohni, vyskytuje se tu řeka v blízkosti hory, onen svět je pod příkrovem „temnot“.

Podsvětí je popsáno hlavně v eposu o Gilgamešovi, a sice hned dvakrát. Poprvé, když se to týká samotného Gilgameše, popis není příliš přesný. Hrdina nezíská nesmrtelnost, bozi mu jen v podsvětí určí jakési privilegovanější místo, ale zdá se, že ne přímo kvůli jeho zásluhám. Rozhodnutí bohů souvisí s Gilgamešovým postavením a je zcela libovolné. Zřejmě zde ještě není vyvinut pozdější systém příčiny a následku, který v následných kulturách ovlivňoval to, zdali hrdina či člověk za své zásluhy bude posmrtně odměněn či potrestán.

Přesnější popis podsvětí, jež navštíví před svou smrtí, podá Gilgamešův přítel Enkidu. Je to království prachu a temnot, „veliká země“, „země bez návratu“, „země, z níž se nikdo nevrací“, země, kam se sestupuje a odkud „vystupují“ někteří mrtví, jsou-li vyvoláni. Země, kam odchází ten, kdo je lapen do sítě bohů, země – vězení. Nejhrůznějším prvkem jsou zde možná „zlí“ mrtví, kteří mučí živé a „normální“ mrtvé. Tito ekimmu (stíny), jež nemají hrob a o něž se živí nestarají (nacházíme zde onu výzvu k živým, která sehraje v pozdějším systému křesťanského očistce tak významnou roli), se vracejí jako bludní duchové strašit pozemšťany, nebo týrají ostatní mrtvé v podsvětí.

Struktura primitivní mysli

Struktura primitivní mysli

Člověka primitivního stejně jako nás znepokojují příčiny okolního dění. Domorodec je však hledá jinde nežli my. Žije totiž ve světě, kde neustále působí nebo jsou hotovy působit nesčetné a všudypřítomné skryté síly. Každá byť jen trochu neobvyklá událost je chápána jako projev jedné či několika z nich. Běžným příkladem je třeba tento: Začne, snad pršet právě tehdy, když pole naléhavě potřebouje vodu ? Určitě ne, protože u člověka primitivního je toho příčina, že předkové a duchové s oním místem spjatí jsou spokojeni a projevují tak svou dobrou vůli.

Svět tento a zásvětí u nich zkrátka tvoří jediný celek a dění ve světě našem neustále závisí na silách zásvětí. Proto mají v životě člověka primitivního takový význam sny, znamení, nejrozmanitější metody věštby, oběti, zaříkávání, rituály a magie. Odtud také obvyklá lhostejnost k tomu, co nazýváme druhotnými příčinami, zaměření veškeré pozornosti je na příčinu mystickou považovanou za jedinou skutečně účinnou. Příkladem může být, že když někdo podlehne nemoci, zemře na hadí uštknutí, je rozdrcen padajícím stromem nebo sežrán tygrem či krokodýlem, jeho smrt podle člověka primitivního nezpůsobila nemoc, had, strom, tygr ani krokodýl. Nepochybně zemřel proto, že ho některý čaroděj “odsoudil” a “vydal”. Strom či vraždící zvíře byly pouhými nástroji. Kdyby některý z nich zrovna nebyl po ruce, stejně dobře by posloužil druhý. Byly navzájem zaměnitelné, vše záviselo jen na vůli nadpřirozené síly, která jich použila.

Svět v němž se člověk primitivní pohybuje, se se světem naším ve skutečnosti shoduje jen částečně. Síť druhotných příčin, která se podle nás rozprostírá až do nekonečna, v jeho světě zůstává v ústraní a nepovšimnuta, zatímco skryté síly, mystické vlivy a nejrůznější participace se tu mísí s bezprostředními vjemy a vytvářejí tak celek, v němž skutečný svět a zásvětí splývají. V tomto smyslu je svět domorodců složitější než náš. Na druhé straně je však konečný a uzavřený. V představách příslušníků většiny etnik nebeská klenba spočívá na plochém povrchu země či oceánu. Svět tak končí kruhem obzoru. Prostor je zde spíše vnímán nežli chápán, světové strany se vyznačují četnými vlastnostmi a jednotlivé úseky prostoru sdílejí vlastnosti všeho, co je obvykle vyplňuje. Představa času má převážně kvalitativní povahu a je spíše mlhavá. Téměř všechny domorodé jazyky jsou nesmírně chudé na prostředky sloužící k vyjadřování vztahů časových, zato však mají nesčetné možnosti jak vyjádřit vztahy prostorové. Děj, jenž má teprve proběhnout v budoucnosti, pokud je považován za jistý a vyvolává silnou citovou odezvu, je mnohdy vnímán jako už přítomný.

V této spleti mystických participací a exkluzí se jedincovy představy o sobě samém, živém či mrtvém, a skupině, k níž patří, jen vzdáleně podobají ideám nebo koncepcím. Domorodec je spíše vnímá a prožívá, než aby se jimi zabýval v myšlenkách. Jejich obsah ani spojení mezi nimi nejsou důsledně zkoumány z hlediska zásady sporu. Proto také individuální já, společenská skupina ani okolní svět, viditelný i neviditelný, nemají v kolektivních představách pevně danou podobu, jak by se snad zdálo, když se je pokoušíme uchopit naším pojmovým myšlením.

Myšlení člověka primitivního

Myšlení člověka primitivního

Krátká citace z knihy slavného francouzského antropologa Luciena Lévy-Bruhla. Toto jeho dílo je považováno za klasické a to i přesto, že některé jeho názory jsou již dalším etnologickým studiem překonány. Nicméně podává celkem přesně výklad obecného myšlení člověka primitivního, který žije převážně kolektivní život, kde ještě individualita nepřerostla hranici kolektivních prožitků a archaických vrstev.

“Myšlení člověka primitivního má převážně mystickou povahu. Tento jeho stěžejní rys je výrazně patrný ve veškerém myšlení, cítění i jednání domorodců. Sotva překoná stádium vjemů, které jsou u člověka primitivního podobné jako u nás, následuje prudký obrat a jeho myšlení se začne ubírat cestami jinými nežli myšlení naše. Brzy mu zcela přestáváme rozumět, když se snažíme uhodnout proč něco dělá, nebo naopak nedělá, jakými zájmy se v konkrétní situaci řídí, z jakých důvodů zachovává určitý zvyk.

Jestliže však začneme chápat způsob, jimž domorodci myslí a cítí, a dobereme se kolektivních představ a pocitů, z nichž jejich jednání vychází, pak na jejich chování neshledáme nic nemyslitelného. Zjistíme naopak, že je jejich zákonitým důsledkem. Je třeba dobrat se u samého kořene jejich představ, tak odlišných od našich, onoho zcela mystického pojetí participace a kauzality, o niž se myšlení člověka primitivního opírá.

Myšlení i jazyk člověka primitivního se vyznačují povahou téměř výlučně konkrétní.  Domorodci nejsou zvyklí sledovat to, co nazýváme pevně danou posloupností úvah, soustředit se na jediný předmět. Jinak řečeno, jejich myšlení nedosahuje úrovně abstrakcí a zákonů logiky, nýbrž se přidržuje pozorovaných výjevů a situací, jež po sobě následují podle zákonitostí, které nám evropanům naprosto unikají. Naše myšlení je zkrátka převážně pojmové, což sotva platí o myšlení domorodců.”

Ztráta duše – Perils of the soul

Ztráta duše – Perils of the soul

Duše jako to co člověka oduševňuje, co ho oživuje, vytváří jeho individuální existenci, se na magicko mytologické úrovni vědomí často zakouší jako bytost nebo i řada dílčích osobností, které sídlí v člověku, mohou do něho vstupovat a také ho opouštět.

V těchto představách o vnitřních osobnostech spatřuje analytická psychologie působení a vnímání komplexů osobního nevědomí v psýché. Po vzoru etnologa Frazera psycholog Jung popisuje ztrátu duše na úrovni magicko-mýticky prožívajícího vědomí jako “perils of the soul” (nebezpečí duše), kterých se magicko-mýticky prožívající lidé reálně obávají či které prožívají. V racionálním stavu vědomí můžeme tuto ztrátu duše zakoušet např. při neuróze přibližně tak, že se oživující psychická energie ztrácí v komplexovém dění, jež je vědomí nedostupné.

U přírodních národů existuje pro takové procesy mnoho obrazů: duše je cosi subtilního, prchavého, co může náhle zmizet nebo uletět. V některých představách je duše jen volně spojená s tělem a ve snu ho opouští. Proto se nemá spící náhle budit, jelikož duše pak nemá čas vrátit se do těla. Mladé ženy v Austrálii se plíží kolem určitých míst, kde čekají duše nenarozených dětí jen na to, aby do nějaké ženy vskočily. U Křováků v poušti Kalahari v Africe je odlet duše každodenní událostí. Znovu ji lze polapit prostřednictvím rituálu. U sibiřských národů člověk postižený ztrátou duše onemocní a musí vyhledat šamana, který podnikne cestu do zásvětí, aby duši, jež odlétla, osvobodil obětí tamním mocnostem.

I moderní člověk může ještě podstoupit “cestu do zásvětí”, tím že pečlivě dbá a sleduje poselství nevědomí. Pro přírodní národy je ztráta duše běžnou příčinou nemoci. V psychologickém smyslu to znamená, že se psychická energie stáhne do nevědomí – “do zásvětí”. Člověk potom prožívá např. tvůrčí depresi, kterou lze brát jako určitý stav regrese. Jestliže se nepodaří “lovit v nevědomí” a nechat vystoupit nové obsahy, nebo je vědomí příliš slabé, aby obsahy integrovalo, nemůže nastat progrese a “ztráta duše” se projeví jako stagnace, krize nebo nemoc.

Například v symbiotickém vztahu se důležité části duše (jako je anima/animus nebo bytostné Já) mohou projikovat na partnera, a jestliže partner zemře, pak postihne projikujícího jedince stejný osud, přinejmenším ztrácí smysl své existence. Rovněž ze strachu před novými úkoly se libido (psychická energie) může stáhnout do nevědomí a vést k negativní regresi. I v moderní době mohou být příčiny “ztráty duše” (různé neurózy) velmi rozmanité, avšak duševní průběh je náležitě znám již od přírodních národů a býval také důsledně ošetřen psychickou prací, jakou je např.  rituál nebo vytváření symbolů.

Trickster – božský šibal

Trickster – božský šibal

Tricksteři jsou mytologické postavy, vyznačující se nevypočitatelným, podvodným nebo šibalským charakterem. Pomocí archetypového vzoru “šibala” popisuje analytická psychologie jak základní formy jáského vývoje, tak ustálenou podobu stínu. Jung objevil a komentoval postavu trickstera a odpovídající archetypový vzor nejprve v americkém mýtu o božském šibalovi. Stejný archetypový vzor nacházíme v mnoha verzích mýtů celého světa, rovněž např. ve stínu v obraze Boha, jako je třeba postava mazaného čerta. Do této oblasti rovněž patří i kulturou vytvořené postavy hrdinů, kteří se dopouštějí krádeží: Prométheus a Odysseus, americký kojot, Loki severských bájí a čínský mongki. Trickster ztělesňuje moc, kterou má sice slabší, ale o to mazanější a chytřejší jedinec, nad silnějším. Z fylogenetického hlediska v sobě postava “šibala” sjednocuje techniky přežití z ranných dob lidstva – také ve snech se někdy objevuje v podobě pračlověka, tvora podobného opici nebo jako opice. Zkušenosti s takovými vlastnostmi trickstera, který se vynořoval z osobního nevědomí, vedly Junga k tomu, že považoval tento symbol přímo za ztělesnění stínu.

Trickster – stejně jako Joker v karetní hře – nemá žádnou vlastní identitu, zůstává neurčitý, není možné ho vymezit, může se snadno přizpůsobit daným potřebám. Může zastupovat nejvyšší i nejnižší hodnoty, aniž by se s některou z nich identifikoval. Objeví-li se, přináší překvapení, smích a radost (většinou škodolibou), ale také hněv a trapnosti. Symbolizuje nevědomou formu života, může však také představovat aspekt moudrého blázna.

Baldrovy sny – Edda

 Baldrovy sny – Edda

Krátký příběh ze severské mytologie konkrétně část bohatýrských písní skaldů z Eddy Snorriho Sturlussona.

Na sněm se všichni
               Ásové sešli,
               bohyně všechny
               běžely v radu.
               Vědět chtěli
               vládcové mocní,
               proč Baldrovi se zdály
               bolestné sny.

               Tu vstal Ódin,
               otec rodů,
               Sleipna ihned
               osedlal sedlem,
               a na cestu se vydal
               do Niflhelu.
               Tu psisko spatřil
               z podsvětí běžet.

               Pes měl prsa
               pokryta krví,
               na otce kouzel
               otvíral tlamu.
               Dále jel Ódin
               – duněla cesta -
               až vysokého dosáh
               Heljina domu.

               Vyjel Ódin
               před východní bránu,
               kde, dobře věděl,
               byl věštkyně hrob.
               Jal se pak pěti
               kouzelné zpěvy,
               až mrtvá povstala
               a promluvila:

               “Kdo je ten muž,
               neznámý mně,
               který mne nutí
               k námaze cesty?
               Vítr mě ožehl,
               ošlehal déšť,
               mrtvá pod ranní
               jsem ležela rosou.”

           Ódin:
               “Vegtam se jmenuji,
               jsem Valtamův syn,
               z podsvětí chci zvěsti
               za zvěsti ze světa:
               pro koho chystají
               s prsteny lavice,
               pro koho je podlaha
               poseta zlatem?”

          Vědma:
               “Pro Baldra tu stojí
               sladké medoviny
               poháry plné,
               přikryté štítem.
               Strast hroznou tuší
               synové Ásů.
               Nerada jsem mluvila -
               nyní už mlčím.”

           Ódin:
               “Nemlč, věštkyně,
               ptát se nepřestanu,
               dokud mi plnou
               nepovíš pravdu,
               kdo Baldrovi
               bude vrahem,
               o život oloupí
               Ódinova syna?”

          Vědma:
               “Höd přinese
               pověstnou haluz.
               On právě bude
               Baldrovi vrahem,
               o život oloupí
               Ódinova syna.
               Nerada jsem mluvila -
               nyní už mlčím.”

           Ódin:
               “Nemlč věštkyně!
               Ptát se nepřestanu,
               dokud mi plnou
               nepovíš pravdu:
               zda Baldrův vrah
               v boji padne,
               kdo Hödův zločin
               hranicí pomstí?”

          Vědma:
               “Rind Vála povije
               v západní síni;
               ten Baldrova
               ubije vraha,
               Ódinův syn,
               sotva noc starý.
               Mýt ruce si nebude,
               ni hlavu česat,
               dokud na hranici neskončí
               nepřítel Baldrův.
               Nerada jsem mluvila -
               nyní už mlčím.”

           Ódin:
               “Nemlč, věštkyně!
               Ptát se nepřestanu,
               dokud mi plnou
               nepovíš pravdu:
               které to ženy
               tak mrtvého želí,
               že s krku vrhají
               krajkoví k nebi?”

          Vědma:
               “Nejsi Vegtam,
               jak jsem věřila,
               a Ódin sám jsi,
               otec rodů.”

           Ódin:
               “Nejsi vědma,
               věštkyně nejsi,
               a spíše tří jsi
               tursů matka.”

          Vědma:
               “Jeď domů, Ódine,
               a těš se z úspěchu!
               Mě nenavštíví
               teď nikdo z mužů,
               leč až z pout lstivý
               unikne Loki
               a strašné moci
               strhnou svět v zkázu.”