Mýty, sny a mystéria – Mircea Eliade

Mýty, sny a mystéria – Mircea Eliade

Krátká citace autora o funkci a definici mýtu:

Mýtus je definován svým způsobem bytí: jako takový jej lze chápat jenom tehdy, když odhaluje, že se něco plně projevilo, a tento projev je tvořivý i příkladný, protože odůvodňuje strukturu skutečnosti i lidské chování. Mýtus vždycky vypráví, že se něco skutečně stalo, že nějaká událost měla hluboký smysl, ať jde o stvoření světa, nejbezvýznamnější živočišný či rostlinný druh nebo nějakou instituci. Co se stalo, ukazuje, jak k dotyčné události došlo. Tento akt vznikajícího bytí je současně objevením reality a odhalením jejích základních struktur.

Když kosmogonický mýtus líčí, jak byl stvořen tento svět, odhaluje také původ celého kosmu a jeho ontologický řád: říká, proč tento svět existuje. Kosmogonie je také ontofanií, plným projevem bytí. A protože se všechny mýty určitým způsobem podílejí na nějakém druhu kosmogonického mýtu, každé vyprávění o tom, co se stalo in illo tempore, je variantou příkladného příběhu, jak vznikl tento svět, a z toho vyplývá, že každá mytologie je ontofanií. Mýty odkrývají struktury skutečnosti a nespočetné způsoby bytí na tomto světě. Proto jsou příkladnými vzory pro lidské chování: odhalují skutečné příběhy, jež se dovolávají těchto realit.

Ontofanie však vždycky obsahuje teofanii nebo hierofanii. Právě bohové nebo polobožské bytosti stvořili tento svět a položili zde základy k různým způsobům bytí, jež jsou vlastní člověku, ale i hmyzu. Příběh o tom, co se stalo in illo tempore, současně prozrazuje i vpád posvátna do tohoto světa. Když nějaký bůh nebo bájný hrdina stanovil nějaké chování, např. nový způsob obživy, nezajistil jen jeho existenci (protože do této doby neexistovalo, nikdo si tak nepočínal, a nebylo tedy skutečné), ale tím, že toto chování je jeho výtvor, je rovněž teofanií, božským dílem. Když si člověk obstarává potravu jako bůh či bájný hrdina, opakuje jejich konání a určitým způsobem sdílí jejich přítomnost.

Celá kniha na stažení zde: Stáhnout knihu !

Mýtus o stvoření ve védách

Mýtus o stvoření ve védách

V hinduistické mytologii je stvoření světa opředeno tajemstvím a snaží se jej vysvětlit mnoho různých příběhů. Zde jsou v krátkosti dva z nich.

Zlaté vejce

Jeden z těchto příběhů vypráví, že na začátku všeho byla jen a jen voda, obrovská vodní hladina bez začátku a konce. Z této vody se z vůle bohů zrodilo zlaté vejce, které plulo po hladině celý rok. A pak jednoho dne konečně puklo a z něho se vynořil bůh Pradžápati (prapředek), jenž byl ztotožňován s celou řadou bohů, například s Višnuem nebo Brahmou. Pradžapatimu stačilo vyslovit jména jednotlivých elementů a ty poté ihned vznikly: země, nebe, bohové, démoni, roční období …

Višnu sní o světě

Jiný mýtus vypráví o tom, jak bůh Višnu odpočíval na obrovském hadu Anantovi (nekonečný), plovoucím na hladině oceánu, a zatímco mu jeho manželka masírovala chodidla usnul. Ve svém snu si představil zrození světa. Když se probudil překvapilo ho, že mu z pupku vyrostl květ lotosu. Pak se květ otevřel a z něho vystoupil Brahma – otec všeho živého, co se při druhotném stvoření, které zapřičinil právě Brahma objeví na zemi. Matkou světa se stala bohyně plodnosti Sarasvatí.

Bůh Višnu sní svůj sen o stvoření

Představa židovského podsvětí – “šeol”

Představa židovského podsvětí – “šeol”

Podsvětí asyrské (arrallu) se podobá jak hebrejskému šeol, tak řeckému hádu. Obzvlášť zřejmá je podobnost mezi arallu a šeol. Do šeol se sestupuje a odtud se vystupuje. Jákob v domnění, že je Josef mrtvý, naříká: „v žalu sestoupím za synem do podsvětí (šeol)“. Chana, Samuelova matka, se ve svém žalozpěvu modlí: „Hospodin vydává na smrt i daruje život, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud“. A když Saul požádá čarodějku z Éndóru, aby vyvolala Samuela z mrtvých, ta mu odpovídá: „vidím božský zjev, jak vystupuje ze země“ a „vystupuje starý muž“. V Žalmech se hovoří o pasti: „provazy podsvětí se kolem mne stáhly, dostihly mě léčky smrti“ a „ovinuly mě provazy smrti, přepadly mě úzkosti podsvětí“. A také o studni: „Vyvedl jsi mě z podsvětí, Hospodine, zachovals mě při životě, abych nesestoupil v jámu (studnu)“, „odložils mě do nejhlubší jámy (studny), do temnoty hlubin“.V Žalmu 40 k obrazu jámy přistupuje ještě obraz bahna: „Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna“.

Ve Starém zákoně se vyskytuje rovněž prach, většinou ve spojení s červy: „Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme“ , „Společně ulehnou do prachu a pokryjí je červi“. Zmínky o podsvětí, označovaném specificky hebrejským slovem šeol, se ve Starém zákoně vyskytují často. Někdy má toto podsvětí rysy skutečně infernální, jaké se v křesťanském očistci neobjevují, například přirovnání k žravé nestvůře – pocházející patrně od Egypťanů – nebo obraz onoho světa jako města, který se vyskytuje už v ugaritských textech a ohlašuje ho i Dantovo peklo. Jindy to jsou rysy charakteristické pro hebrejské myšlení, například těsná vazba mezi myšlenkou šeol a symbolikou chaosu, ztělesňovaného jednak mořem a jednak pustinou.

Do očistce – stejně jako do pekla – přešel z hebrejského podsvětí, pojem temnot. Temnot, jež zaplavují celý podzemní svět mrtvých (a z nichž se duše v očistci vynoří posléze do světla). Toto téma je obzvlášť naléhavě vyjádřeno v knize Jóbově: “dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti, do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno.” Z krajiny hebrejského šeol se objevují jak v očistci, tak v křesťanském pekle ještě dva další významné prvky – hora a řeka. Některé interpretace Žalmu 49 hovoří o „hoře muk“. V knize Jóbově se dvakrát hovoří o řece, kterou je třeba přeplout při vstupu do šeol: “Aby jeho duši ušetřil před jámou a jeho život cesty řekou.” nebo “Neposlechnou-li, projdou řekou a zahynou pro svou nerozvážnost.”

V každém případě je pro starozákonní šeol podstatné, že se objevuje v dualistickém systému, kde proti sobě jasně stojí nebe a peklo. Například autor žalmu 89 říká Hospodinu: “Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.” Izajáš vkládá Hospodinovi do úst slova: “Já jsem Hospodin, já konám všechno, sám nebesa roztahuji, překlenul jsem zemi. Kdo byl se mnou?”. Země tu ve skutečnosti znamená celý svět, svět živých i mrtvých, a ještě spíš obydlí podzemní než pozemské.

Zmínka o existenci trojčlenného systému (jakým je například Dantův, kde se onen svět skládá z podzemního pekla, pozemského očistce a nebeského ráje) je ve Starém zákoně velice vzácná. Mluví tak nicméně Jeremjáš, když připomíná Židům v zajetí Hospodinovu moc: “Bohové, kteří neudělali nebe ani zemi, zmizí ze země i zpod nebes. On svou silou učinil zemi, svou moudrostí upevnil svět, svým rozumem napjal nebesa.” Prorok tedy rozeznává nebe, svět pod nebem a zemi (pod světem), podobně jako píše sv. Pavel v Listu Filipským: “Aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí.” Ačkoli šeol nahání strach, nejeví se jako místo, kde jsou mrtví mučeni. Ale tři typy speciálních trestů se tam přesto vyskytují - lože plné červů – motiv, který v křesťanském pekle ani očistci nenajdeme, ledaže bychom chtěli vidět v červech jakési předky infernálních hadů, což není pravděpodobné a dále pak žízeň a oheň.

Představy podsvětí v eposu Gilgameš

Představy podsvětí v eposu Gilgameš

U Babylóňanů je krajina podsvětí vzrušenější, působivější než v jiných starých kulturách. Objevuje se v neobyčejných příbězích o cestách do podsvětí. V oblasti, kterou my Evropané označujeme jako Střední východ, je nejstarším textem toho druhu sestup do podsvětí Urnammua, vladaře země Ur (7. stol. př. Kr.). Ještě starší je pouze jeden příběh egyptský. Hrdina je zde souzen králem podsvětí Nergalem, je zde řeč o ohni, vyskytuje se tu řeka v blízkosti hory, onen svět je pod příkrovem „temnot“.

Podsvětí je popsáno hlavně v eposu o Gilgamešovi, a sice hned dvakrát. Poprvé, když se to týká samotného Gilgameše, popis není příliš přesný. Hrdina nezíská nesmrtelnost, bozi mu jen v podsvětí určí jakési privilegovanější místo, ale zdá se, že ne přímo kvůli jeho zásluhám. Rozhodnutí bohů souvisí s Gilgamešovým postavením a je zcela libovolné. Zřejmě zde ještě není vyvinut pozdější systém příčiny a následku, který v následných kulturách ovlivňoval to, zdali hrdina či člověk za své zásluhy bude posmrtně odměněn či potrestán.

Přesnější popis podsvětí, jež navštíví před svou smrtí, podá Gilgamešův přítel Enkidu. Je to království prachu a temnot, „veliká země“, „země bez návratu“, „země, z níž se nikdo nevrací“, země, kam se sestupuje a odkud „vystupují“ někteří mrtví, jsou-li vyvoláni. Země, kam odchází ten, kdo je lapen do sítě bohů, země – vězení. Nejhrůznějším prvkem jsou zde možná „zlí“ mrtví, kteří mučí živé a „normální“ mrtvé. Tito ekimmu (stíny), jež nemají hrob a o něž se živí nestarají (nacházíme zde onu výzvu k živým, která sehraje v pozdějším systému křesťanského očistce tak významnou roli), se vracejí jako bludní duchové strašit pozemšťany, nebo týrají ostatní mrtvé v podsvětí.

Struktura primitivní mysli

Struktura primitivní mysli

Člověka primitivního stejně jako nás znepokojují příčiny okolního dění. Domorodec je však hledá jinde nežli my. Žije totiž ve světě, kde neustále působí nebo jsou hotovy působit nesčetné a všudypřítomné skryté síly. Každá byť jen trochu neobvyklá událost je chápána jako projev jedné či několika z nich. Běžným příkladem je třeba tento: Začne, snad pršet právě tehdy, když pole naléhavě potřebouje vodu ? Určitě ne, protože u člověka primitivního je toho příčina, že předkové a duchové s oním místem spjatí jsou spokojeni a projevují tak svou dobrou vůli.

Svět tento a zásvětí u nich zkrátka tvoří jediný celek a dění ve světě našem neustále závisí na silách zásvětí. Proto mají v životě člověka primitivního takový význam sny, znamení, nejrozmanitější metody věštby, oběti, zaříkávání, rituály a magie. Odtud také obvyklá lhostejnost k tomu, co nazýváme druhotnými příčinami, zaměření veškeré pozornosti je na příčinu mystickou považovanou za jedinou skutečně účinnou. Příkladem může být, že když někdo podlehne nemoci, zemře na hadí uštknutí, je rozdrcen padajícím stromem nebo sežrán tygrem či krokodýlem, jeho smrt podle člověka primitivního nezpůsobila nemoc, had, strom, tygr ani krokodýl. Nepochybně zemřel proto, že ho některý čaroděj “odsoudil” a “vydal”. Strom či vraždící zvíře byly pouhými nástroji. Kdyby některý z nich zrovna nebyl po ruce, stejně dobře by posloužil druhý. Byly navzájem zaměnitelné, vše záviselo jen na vůli nadpřirozené síly, která jich použila.

Svět v němž se člověk primitivní pohybuje, se se světem naším ve skutečnosti shoduje jen částečně. Síť druhotných příčin, která se podle nás rozprostírá až do nekonečna, v jeho světě zůstává v ústraní a nepovšimnuta, zatímco skryté síly, mystické vlivy a nejrůznější participace se tu mísí s bezprostředními vjemy a vytvářejí tak celek, v němž skutečný svět a zásvětí splývají. V tomto smyslu je svět domorodců složitější než náš. Na druhé straně je však konečný a uzavřený. V představách příslušníků většiny etnik nebeská klenba spočívá na plochém povrchu země či oceánu. Svět tak končí kruhem obzoru. Prostor je zde spíše vnímán nežli chápán, světové strany se vyznačují četnými vlastnostmi a jednotlivé úseky prostoru sdílejí vlastnosti všeho, co je obvykle vyplňuje. Představa času má převážně kvalitativní povahu a je spíše mlhavá. Téměř všechny domorodé jazyky jsou nesmírně chudé na prostředky sloužící k vyjadřování vztahů časových, zato však mají nesčetné možnosti jak vyjádřit vztahy prostorové. Děj, jenž má teprve proběhnout v budoucnosti, pokud je považován za jistý a vyvolává silnou citovou odezvu, je mnohdy vnímán jako už přítomný.

V této spleti mystických participací a exkluzí se jedincovy představy o sobě samém, živém či mrtvém, a skupině, k níž patří, jen vzdáleně podobají ideám nebo koncepcím. Domorodec je spíše vnímá a prožívá, než aby se jimi zabýval v myšlenkách. Jejich obsah ani spojení mezi nimi nejsou důsledně zkoumány z hlediska zásady sporu. Proto také individuální já, společenská skupina ani okolní svět, viditelný i neviditelný, nemají v kolektivních představách pevně danou podobu, jak by se snad zdálo, když se je pokoušíme uchopit naším pojmovým myšlením.