Jak se tvoří komplexita

Jak se tvoří komplexita

O komplexitě se hovoří převážně v souvislosti s makroskopickými jevy kde je zjevná velká úroveň složitosti a provázanosti. Aby se tato komplexita objevila, jsou nezbytné dvě složky nevratnost a nelinearita.

Nevratnost

První a nejdůležitější složkou je nevratné prostředí, v němž se může něco odehrávat. Tímto prostředím je čas tekoucí z minulosti, kterou necháváme uzavřenou za sebou, směrem k budoucnosti, jež je otevřená – tudíž šipka času v makroskopických jevech je daná (pohybové zákony tradičně užívané k popisu chování hmoty na mikroskopické úrovni nerozlišují jeden směr času od druhého).

Nelinearita

Druhou podstatnou složkou je nelinearita. Nelinearita způsobuje, že malé změny na jedné úrovni organizace mohou vyvolat velké účinky na téže úrovni organizace nebo na jiných úrovních. Obecně platí, že nelinearita přináší komplexní a často neočekávané výsledky.

Nevratnost a nelinearita jsou charakteristické pro jevy v každém vědeckém oboru. Např. složitost zbarvení motýlích křídel a levhartích skvrn, tvar kapradiny sleziníku, rytmické projevy života, jako jsou tlukot srdce, vzruchy nervových buněk v mozku a tak dále. Z nelinearity povstávají i podobné, ale složitější chaotické formy komplexity včetně zdánlivě náhodného chování počasí, propukání epidemie chřipky a šíření informací a myšlenek.

Nová koncepce mysli a vědomí

Nová koncepce mysli a vědomí

Ten, kdo je obeznámen s mystickou filozofií (např. novoplatónskou nebo védantickou), může tuto novou koncepci nazývat mystickou. Je to koncepce, která neredukuje realitu na netečnou, neživou hmotu (jako materialismus) a neztotožňuje ji s nehmotným duchem (jako idealismus). Považuje obě složky za reálné (sice jako dualismus), ale ne za původní aspekty skutečnosti. Hmota se podle ní, stejně jako mysl, vyvinula z kosmického lůna energetických polí fyzikálního vakua.

Nová koncepce mysli se snaží ukázat, že hmota a mysl se vyvíjely společně ke stále vyšším a komplexnějším formám. Už základní (elementární) částice mají jakousi “protomysl”, a jak ji předávaly stále složitější systémy – atomy, molekuly, buňky a organismy – stávala se stále složitější. Lidé mysl svým složitým mozkem zažívají jako vědomí. Lze říci, že všechny organismy – dokonce molekuly a atomy – mají jakousi základní mentální zkušenost na úrovni, která odpovídá jejich vývoji. Je třeba připomenout myšlenku vzájemného propojení, která není nová ve filozofii, ale je nová ve vědě. Podle uvedené nové koncepce je mysl spojena s hmotou.

Hmotný a mentální systém, které se ve vesmíru vyvinuly souběžně, jsou nepřetržitě a neoddělitelně propojeny prostřednictvím fyzikálního (kvantového) vakua, kosmického lůna, ze kterého vznikly. Jemné vzájemné působení mysli a vědomí s fyzikálním vakuem spojují naši mysl s ostatními myslemi kolem nás, stejně jako s biosférou naší planety a “otevírají” naši mysl společnosti, přírodě a vesmíru. Tato otevřenost byla odpradávna známa mystikům, prorokům a dalším citlivým lidem, ale mechanistická věda ji popírala. Moderní celostní věda tak dokázala, že zároveň se smyslovým vnímáním náš mozek nepřetržitě registruje realitu na jiných úrovních, včetně nejhlubší úrovně fyzikálního (kvantového) vakua.

Různé koncepce vztahu hmoty a mysli

Různé koncepce vztahu hmoty a mysli

Nejvýznamnější představitel filozofie systémů a teorie obecné evoluce Ervin Lazslo rozlišuje pět druhů základních koncepcí, které vysvětlují vztahy mezi hmotou a myslí:

• Materialistická – Mysl je produktem mozku, přesněji spoluproduktem funkcí, kterými mozek řídí organismus. Jak se organismus vyvíjel ke stále větší složitosti, vyžadoval i složitější “počítač” k řízení všech funkcí. V určitém okamžiku evoluce se objevila mysl, která není tak něco primárního.
• Idealistická – Mysl je nejvyšší skutečnost. Hmota je jen iluze vytvořená lidskou myslí. Na počátku byla mysl a stále tomu tak je. Hmotný vesmír je výtvorem lidské mysli.
• Dualistická – Mysl a hmota jsou základními, i když zcela odlišnými aspekty naší skutečnosti. Projevy mysli nemohou být vysvětleny systémy, kterými se mysl projevuje (myšlením nelze vysvětlit myšlení), ani tak dokonalým orgánem, jakým je lidský mozek. U lidí je mysl spojena s hmotným mozkem, ale mozek je jen sídlo mysli a není s ní identický.
• Holistická – Mysl a hmota tvoří jeden celek a nelze je ani v myšlenkách, ani jinak pojímat odděleně. Rozdílnost mezi myslí a hmotou je jen zdánlivá. Oba tyto aspekty naší reality musíme akceptovat takové, jaké jsou, bez ohledu na to, kde a v jaké formě jsou projevené.
• Nová – Mysl a hmota jsou skutečné, ale ne základní aspekty naší reality. Vyvinuly se z ještě hlubší úrovně. Kořeny mysli sahají ještě hlouběji a nejsou ani mentální, ani materiální.

Holografický model mozku

Holografický model mozku

Na principu hologramu se dá snad nejlépe ukázat vztah mezi myslí a mozkem, tedy mezi jednotlivými obrazy (idejemi) a jejich hmotnou základnou. Americký psycholog, neurofyziolog a biolog Karl Pribram vytvořil model funkce mozku jako hologramu. Protože mozek člověka je určitým propojením fyzického těla a myšlení, tvoří vysvětlení funkce mozku zároveň vysvětlení vztahu mezi myslí a tělem. Určitý druh paměti je neuvěřitelně odolný vůči poškození mozku. Odstraněním částí mozkové tkáně nebo poškozením té či oné části mozku nedojde k vymazání určité paměti. Klinickými výzkumy na člověku a zvířatech bylo dokázáno, že se jednotlivá paměťová stopa určité zkušenosti nikdy neztratí se současným zachováním všeho ostatního zapamatovaného. Paměť proto musí být rozptýlena. Distribuované uložení paměti v mozku zřetelně připomíná holografický záznam.

Denis Gabor objevil v polovině minulého století možnost rekonstrukce obrazu nějakého objektu pomocí určitých vlnových funkcí. Souhrn těchto vlnových funkcí pro daný objekt nazval hologramem. Pribramova teorie vysvětluje v holografických pojmech rozptýlené uložení paměti v mozku. Zapamatování tedy pouze vyžaduje, aby malá část distribuovaného uložení paměti zůstala nedotčena, podobně jako lze rekonstruovat obrazy na základě jen malých částí fotografického hologramu.

Teorie mozku říká, že mozek v jednom stadiu zpracování provádí své analýzy ve frekvenční (vlnové) oblasti. Uskutečňuje se na spojích mezi neurony, nikoli na neuronech samých. Důležité je tedy postupné rozsvěcování a zhasínání neurálních potenciálů (vln), a nikoli nervové impulzy. Nervové impulzy vznikají uvnitř neuronů a slouží k šíření signálů nesoucích informaci do velkých vzdáleností podél nervových vláken. Na konci těchto nervových vláken v místech jejich propojení se postupně vytvářejí změny potenciálů, vlny, které mohou tvořit interferenční vzory na způsob hologramu. Podobně byly objasněny i charakteristiky zkušenosti zobrazování. O projekcích obrazů mimo zdroj jejich původu bylo dokázáno, že pochází ze vztahů fáze zpracování tak, jako jde u optického hologramu o fixaci fáze, a ne intenzity.

Podobně u zvukových stereo vln slyšíme zvuk odjinud než přímo od reproduktorů. Analogicky můžeme tedy vidět a uvědomovat si obrazy, aniž bychom znali jejich polohu a tvar jejich “obrazových reproduktorů”. Každé představě tedy odpovídá určitý hologram a naopak, každému hologramu odpovídá určitá představa. Odtud plyne možnost vysvětlit některé funkce mysli a mozku. Například můžeme vnímat, “vidět” se zavřenýma očima obrazy – představy. Vidění představ je vlastně uvědomování si “hologramu” tvořeného aktuálně mozkovými vlnami. Lze tedy říci, že vědomím “viděné” obrazy – myšlenky – nejsou nikde v mozku lokalizovány. Jsou ve formě vln elektrických potenciálů rozloženy v celém mozku. Mozek slouží jako hrubě hmotná základna pro myšlení, ale myšlení probíhá na podstatně jemnější úrovni interference mozkových vln.

Teorie procesu

Teorie procesu

Teorie procesu Arthura Younga je podle psychiatra Stanislava Grofa kandidátem na metaparadigma budoucnosti. Teorie procesu rozsáhlým způsobem organizuje a vysvětluje údaje z nejrůznějších oborů – geometrie, kvantové teorie a teorie relativity, chemie, biologie, botaniky, zoologie, psychologie a historie – a integruje je do všezahrnující kosmické vize. Youngův model vesmíru má čtyři úrovně, které jsou definovány pomocí stupňů volnosti a vazeb, a má sedm po sobě následujících fází: světlo, elementární částice, atomy, molekuly, rostliny, zvířata a člověk.

Young dokázal objevit základní strukturu univerzálního procesu, který se opakuje znovu a znovu na různých úrovních vývoje v přírodě. Teorie procesu vysvětluje a předpovídá přírodní jevy a jejich aspekty podobně jako Mendělejova periodická soustava prvků. Podle něho nikoli hmota, ale světlo je prvotní a hraje zásadní roli ve vesmíru a kvantum činnosti má svůj účel. Teorie procesu vyplňuje mezeru mezi vědou, mytologií a filozofií. Youngovo metaparadigma je slučitelné s tím nejlepším ve vědě, a navíc umožňuje studovat neobjektivní a nedefinovatelné aspekty skutečnosti daleko za přijatými hranicemi vědy.

V denním životě stále myslíme v termínech pevné hmoty trojrozměrného prostoru, jednosměrného času a lineární kauzality. Pokud se otevřeme novému poznání, novým teoriím, tak se naše filozofické chápání existence stane mnohem úplnějším a promyšlenějším. Pojetí světa podle vynořujícího se paradigmatu se blíží k mystickému chápání existence. Vesmír je tvořen nekonečnou sítí událostí ve vědomí a dualita mezi vnímajícím a vnímaným, mezi tvarem a prázdnotou, časem a bezčasovostí, determinismem a svobodnou vůlí nebo existencí a neexistencí je překonána.