Gestaltterapie

Gestaltterapie

Gestaltterapii (tvarová terapie) vyvinul Frederic Perls, psychiatr a psychoanalytik narozený v Berlíně. Dnes patří gestaltterapie k základním metodám humanistické psychologie. Perls na psychoanalýze kritizoval to, že Freud přeceňuje kauzalitu, minulost a sexuální pud a že podceňuje zaměřování na cíl (tzv. finalitu – směřování k cíly a cíl sám o sobě). Zároveň do této terapie vplynuly prvky psychoanalýzy (převážně orientace na prožitelk a vůli), psychodramatu, existencialismu a zen buddhismu.

V procesu gestaltterapie člověk začíná uvědoměním okamžitého kontaktu se svým současným bytím v celku svého pole přijímání: tělo, emoce, duch, vnitřní psychický svět, sociální kontext, individuum, kolektiv, přítomnost, současnou minulost a nevědomí. Z tohoto pozadí vystupuje do popředí jako “tvar” dosud nevyřízený, výstižný prožitkový impulz, týkající se momentálního psychického konfliktu. Integrativní zpracování tohoto konfliktu umožní uskutečnění kontaktu, v němž člověk jako organismus zažije svůj aktuální vztah mezi svým já a okolím. Tím se dostane k otevřenému prožívání, které směřuje jeho osobnost k celosti.

Existují mnohé styčné body gestaltterapie s analytickou psychologií, např. celostní pojetí, orientace na růst, zdůraznění tendence k uzdravení z vlastních zdrojů, snaha o empatii, o akceptaci a přijetí, pojetí terapeutického vztahu jako dialogicko-dialektického procesu, při němž má svůj vliv při protipřenosu také subjektivní podíl terapeuta, zdůraznění aktuálního konfliktu, pohled na sny a symboly na subjektové rovině. Posílení jáského komplexu a vývoj vědomí hledá gestaltterapie stejně jako analytická psychologie v důvěrou prodchnutém dialogu s nevědomím. Do té míry se i zde intervence zaměřují na vnímání nevědomé autoregulace a méně na vědomá rozhodnutí a volní akty.

Psycholýza

Psycholýza

Psycholýza (řecky lysis – rozpuštění, odpoutání) nebo psycholytická (někdy se požívá název psychedelická) terapie označuje v evropské oblasti hlubinně orientovanou psychoterapii za použití substancí, které ovlivňují vědomí, především halucinogenů a empatogenů. Řada autorů, kteří se zabývají psychodynamickou dimenzí této formy terapie, se odvolává na ústřední koncepty analytické psychologie – např. prožitek bytostného já a celosti, na individuaci, na archetypový, numinózní a transpersonální zážitek.

Počátek úvah o možnostech nasazení látek měnících stav vědomí při léčbě psychických symptomů můžeme spatřovat v práci německého psychiatra Beringera, který kolem roku 1920 popsal z hlediska klasické psychiatrie účinky halucinogenu meskalinu. Na jedné straně to vedlo k vývoji substancí, které intenzivně strukturují vědomí, tedy psychofarmak, na druhé straně k výzkumu látek, které rozšiřují vědomí a uvolňují asociace a které se používají v psycholýze.

V šedesátých a sedmdesátých letech 20. stol. dosáhl výzkum látek měnících vědomí vrcholu. Práce s těmito látkami ve výzkumu a praxi, např. s LSD, se však ocitly – v důsledku zneužívání drog – pod stále větším tlakem veřejnosti, takže řada velmi slibných prací byla zcela zastavena úplným zákazem těchto látek. V současnosti se oficiálně psycholytická terapie v Evropě neprovádí.

V německu se až do zákazu zabýval psycholýzou především psycholog Leuner. V kontextu hlubinně psychologické psychoterapie se prováděla izolovaná sezení s aplikací psychoaktivních látek a ta se potom v rámci terapeutického vztahu propracovávala. Leuner léčil převážně pacienty s velmi závažnými, zčásti chronickými duševními poruchami. Touto metodou mohli velmi působivě dosahovat hlubokých celostních zkušeností. Pokud terapeuti prošli kvalitním hlubinně psychologickým výcvikem, je možné tyto prožitky velmi plodně integrovat do psychoterapie.

Někteří psychologové a psychiatři však nesdílejí tento názor mezi jednoho z nich patřil i C.G.Jung. V roce 1955 se Jung v jednom z dopisů vyjádřil ke zkušenostem s meskalinem: “Věnoval jsem 40 let svého života studiu těch psychických oblastí, které lze odhalit rovněž pomocí drogy – sféře numinózní zkušenosti.” Současně však také zcela jasně pojmenoval hlavní problém při nakládání s psychoaktivními látkami: “Meskalin odhaluje duševní obsahy v libovolném okamžiku, kdy není nikterak zaručena zralost, která jejich integraci vyžaduje.” Nedůvěřoval “umělé zkratce” na klopotné cestě individuace a uvědomování a byl přesvědčen, že izolovaná, neintegrovaná “zkušenost může jen stěží prospět vývoji lidské osobnosti.”

Arteterapie v psychologii

Arteterapie v psychologii

Středem arteterapie (arte = umění) je tvůrčí člověk se svými silami podporujícími nebo blokujícími plynutí života. Porozumění řeči umělecké tvorby, tedy barev, forem, linií atd. a jeho korespondence s duševním pociťováním je podstatným předpokladem arteterapie. Zkoumání těchto korespondencí bylo rovněž ústředním předmětem zájmu mnoha umělců na začátku 20. stol. Dadaismus a surrealismus otevírají v umění bránu k rozšířenému pojmu umění, který má v důsledku vést k pojetí: umění rovná se život.

Psychologové Freud, Jung a surrealisté objevují – pokaždé pro svou oblast působnosti – moc a tvořivou sílu nevědomí a rozmanité možnosti zacházení s ním a jeho zvědomování. Např. A.Breton označuje “umění duševně chorého jako bránu ke svobodě”. Zakladatel antroposofie R.Steiner od začátku počítá terapie výtvarným projevem ke svým léčebným postupům, když na základě svého obrazu člověka přisuzuje terapii malbou uvolňující a oživující síly a plastické tvorbě síly pořádající. J.Beuys je toho názoru, že každý člověk je umělec, když se mu poskytnou možnosti k nalezení a rozvoji jeho schopností. Umění se pro něj stává životem a život uměním. Rozvíjí představu “sociální plastiky”, ve které se pojí psychologické otázky ke struktuře vztahů s velkými estetickými tématy utváření kultury.

“Umění je nejčistším výrazem pro demonstraci nevědomí každého z nás. Jedná se o svobodu projevu, kde citlivost a kreativita je život.” Citace – C.G.Jung

Psychologická archetypizace

Psychologická archetypizace

V psychologii se u archetypizace jedná o prostoupení a překrytí historické události archetypovými obsahy. Např. postavy zakladatelů velkých náboženství (Kristus, Buddha atd.), přestože jsou historické, ztrácejí individuální rysy a stávají se postavami archetypovými. Legendy o životech svatých předkládají životopisy prodchnuté prvky, které odpovídají archetypům hrdiny a mudrce. Dochovaný životopis Sargona Akkadského je vlastně hrdinský příběh a obsahuje prvky, jaké se vyskytují v podobných příbězích rozvinutých kolem archetypu hrdiny – např. plavba nemluvněte po vodě (Mojžíš, Perseus nebo obecně ohrožené nemluvně jako Ježíš, Zeus).

Z tohoto zorného úhlu se někdy vykládají mýty nebo jejich prvky. Např. Siegfriedův boj s drakem jako obraz bitvy v Teutoburgském lese (9.stol. zničení tří římských legií), výklad Diových milostných dobrodružství v řecké mytologii jako obrazný záznam vítězství náboženství patriarchálních Helénů, Achajů a Dórů nad matriarchálními kulty původního obyvatelstva.

Mytodrama

Mytodrama

Mytodrama představuje skupinový terapeutický postup a techniku zpracování konfliktů, kterou vytvořil A.Guggenbühl. Zakládá se na konceptech psychodramatu a analytické psychologie. V mytodramatu se prakticky využívá idea, že chování člověka je řízeno také kolektivními procesy a není jen výsledkem jeho osobní biografie, jeho vůle nebo výrazem jeho osobnosti. Jestliže se pracuje se skupinami, ať už jde o skupinovou psychoterapii, zpracování konfliktu, nebo týmovou práci, je třeba zohledňovat veškerou kolektivní dynamiku. Členy takových skupin pojí hlubinná duševní vrstva kolektivní psýché – tzv. kolektivní nevědomí.

To co jednotlivec vnímá a pociťuje, bývá často výrazem kolektivního procesu. Komplexy nebo archetypy neovládají jen psychologický postoj jednotlivce, ale mohou se zmocnit i skupiny. Jednotlivec se v důsledku připojí ke komplexu, který skupinu ovládá. Tyto komplexy a archetypy se vyjadřují svými odpovídajícími mýty. Mytodrama se vyznačuje metodikou, která činí zadost archetypové hlubinné duševní struktuře. Na rozdíl od psychodramatu se nepracuje s individuálními situacemi, ale s ústředním mýtem skupiny. V centru práce stojí mýtus, který drží skupinu pohromadě.

Psychodrama

Psychodrama

Psychodrama (z řečtiny drama – jednání, dění) vytvořil J.L.Moreno z improvizovaného divadla. Situace, konflikty, symboly, sny se převádějí do dramatické hry. Do hry má být vtažen celý člověk včetně jeho fantazie, emocionálního prožívání, racionálního náhledu, tělesné aktivity, vědomí a nevědomí, které se pak kondenzují do intenzivního celostního prožitku. Terapeutický účinek takového konání provedeného v dramatické hře je znám z rituálních kultovních slavností přírodních národů, z antických mysterií a dramat i z náboženské liturgie. Již Aristoteles ukázal, jak si divadlo podmaní diváky a jak na ně působí katarzně.

V psychodramatu prožívá člověk terapeutický účinek nejenom jako divák, ale také přímo jako aktér. Jako herec inscenuje nejen svůj individuální příběh a problematiku, nýbrž se rovněž snaží – aniž by si toho byl vědom – o tvořivé řešení obecně lidských, archetypových konfliktů. Moreno chápe kosmos v ustavičném vývoji, na němž se podílí i člověk. Podíl na tvořivé síle kosmu je podle něj vlastním určením člověka. V tvořivém aktu se potkávají a zakoušejí Bůh, člověk a kosmos. Duševní zdraví se projevuje podle Morena tím, že je člověk schopen setkávat se s bližními a spontánně, kreativně jednat ve svém stávajícím, reálném prostředí.

Obecně se v psychologii (převážně analytické) rozlišují tři formy a roviny psychodramatu:

1. psychodrama orientované na osobu, kdy je v centru člen skupiny a jeho téma.
2. psychodrama orientované na téma, kdy se dramaticky ztvárňuje a zpracovává téma nebo symbolická událost.
3. psychodrama zaměřené na skupinu, v němž se obsahem ztvárnění stává celá skupina a problémy, které v ní vznikají.

Princip mužský a ženský

Princip mužský a ženský

Jako mužský a ženský princip označuje analytická psychologie principy, které se vztahují k jednomu z ústředních polárních párů lidstva, které však musíme chápat symbolicky, a nikoli konkrétně, ne biologicky nebo sociologicky. Do popisu těchto principů sice přirozeně ve značné míře vplynuly evoluční zkušenosti lidstva s muži a ženami, samčími a samičími živými tvory a rostlinami, ale tyto principy je zároveň daleko přesahují, neboť zahrnují i jiné fenomény světa – psýché a ducha. Jung a Neumann proto také různě zdůrazňovali, že ženský a mužský princip a s nimi spojené archetypy nelze ztotožňovat s typickými vlastnostmi konkrétního muže a konkrétní ženy, ale že každý člověk představuje individuální poměr směsi mužského a ženského principu.

Jedním z nejznámějších a nejčastěji používaných symbolických znázornění polarit mužsko-ženského páru je čínský model tchai-ťi, který se v rámci analytické psychologie i mimo něj používá stále více a je obohacován dalšími analogiemi a symboly: jin-jang, tmavý-světlý, noc-den, měsíc-slunce, země-nebe, výška-hlubina, duch-hmota, oheň-voda, aktivní-pasivní, studený-teplý, matka-otec, analýza-syntéza atd. Z tohoto výčtu je zřejmé, že je nemožné přiřknout vždy jeden pól jen mužům a druhý jen ženám a že by to vedlo k nesnesitelnému omezení lidské individuality. V každém člověku jsou tak vždy přítomny ve zcela individuálním poměru oba póly.

Na modelu tchai-ťi a také na představách analytické psychologie je kromě toho zcela podstatné, aby polární dvojice byly vnímány jako stejně hodnotné a vzájemně se nezbytně doplňující. Každý pól má negativní i pozitivní aspekty, každý v sobě nese zárodek druhého a – jakmile dosáhne svého největšího rozvoje a rozšíření – zákonitě se zvrátí ve svůj protiklad. Existence, život a vědomí jsou možné jen díky energetickému napětí mezi póly a jejich ustavičným střídáním. Pokud by polární protiklady přešly jeden do druhého, navzájem se zrušily, což je sice cílem lidského úsilí jakožto duchovní cesty a vnitřní proměny např. v podobě coniunctio (spojení protikladů vědomí a nevědomí v analytické psychologii), hierós gamos (posvátný sňatek s Bohem v mystice a alchymii) nebo nirvána (jakožto konečný cíl buddhismu), tak v konvenční realitě, na biologické a psychologické rovině by se to rovnalo nebytí, smrti, nevědomosti.

Teorie chaosu a psychologie

Teorie chaosu a psychologie – Carl Rogers

Teorie chaosu je populární označení pro zkoumání všech dynamických systémů, popisovaných jako nelineární, kde jednotlivé faktory, určující jejich chování, jsou na sobě vzájemně závislé. Při změně jednoho z nich se nestejně mění i všechny ostatní. To v základě takových systémů vytváří přirozenou nestabilitu. Takové systémy se nikdy nenacházejí v neměnném, rovnovážném stavu, který by nepodléhal výchylkám – a pokud ano, nejde již o „živý“ dynamický systém. Jejich podstatnou vlastností je tedy neustálý pohyb, proměna, vývoj, včetně vznikání a zanikání.

Z hlediska psychologie a psychoterapie může být nelineárním dynamickým systémem klient, terapeut a jejich terapeutický vztah, terapeutická skupina, také rodina, partnerská dyáda či jedinec ve své biopsycho-socio-spirituální jednotě. Teorie chaosu se pokouší zachytit, popsat a předvídat vývojové trajektorie takovýchto systémů, bez ohledu na konkrétní vědní obor, do jehož předmětu zkoumaný systém náleží. Následuje několik vztyčných bodů, které popsal psycholog Carl Rogers v padesátých letech 20.století, a které mají velice blízko ke konceptům teorie chaosu a jejím aplikacím (poznámky k citacím Zbyšek Mohaupt):

• „Bytí je proces, proud neustále se proměňujícího prožívání různých pocitů.“ – Novodobá fyzika, kosmologie, biologie i soudobá teorie vědy přijímají evoluční princip chápání reality
• „Struktura neurčuje prožívání, ale sama se z prožívání vynořuje.“ – Vznik tvarů a struktur z chaosu, během procesu vývoje a plynutí.
• „Mé prožívání příštího okamžiku závisí na prožívání tohoto okamžiku, proto ho nelze dopředu předpovědět. Mohu odhadnout pouze celkové ladění organizmu.“ – Citlivá závislost na počátečních podmínkách díky nelineární závislosti všech faktorů.
• „Důvěra ve vlastní organizmus, své prožívání, cítění, vlastní vnitřní řídící proces.“ – Systém je sebeřídící na základě vnitřních procesů, řád vzniká autonomně z chaosu.
• „Vývoj od rigidity k proudění přes různé vývojové stupně a oscilace.“ – Vývoj systému prochází oscilacemi na základě aktuální zpětné vazby, pozitivní či negativní, a stavu řídících parametrů.
• „Organizmus funguje jako celek, komplexně, jedinec prožívá a je řízen celkem svého organizmu, celkem svého vědomí.“ – Individuum je systém, v němž fungují všechny části v souvislosti s celkem.
• „Jednání člověka je zcela determinované, ale nepředpověditelné, protože se může rozhodovat svobodně podle dané situace tak, jak ji právě prožívá.“ – Determinismus vývoje systému, nemožnost předpovědi konkrétních událostí, pouze celkového tvaru vývojové trajektorie systému.

Vývoj vědomí – mytologická stadia

Vývoj vědomí – mytologická stadia

Na základě analytické psychologie a srovnávacího výzkumu symboliky náboženství a mytologie různých kulturních kruhů podnikl E.Neumann pokus popsat archetypová stadia vývoje vědomí. Vycházel přitom z toho, že se v ontogenetickém vývoji jáského vědomí jedince dají nalézt stejná archetypová stadia, která určovala vývoj vědomí také v rámci lidstva. Vývoj vědomí člověka se odráží v jeho mýtech. Podle Neumanna je možné pochopit celkový duševní vývoj a individuální vývoj jedince teprve v souhrnném přehledu kolektivního vývoje lidstva spolu s individuálním vývojem jáského vědomí.

Mytologická stadia vývoje vědomí začínají mýtem o stvoření. Převládající symbolika je symbolikou nevědomé původní jednoty, dokonalé kulatosti, obsažení protikladů, úrobora (had v kruhu). Svět a psýché jsou zde ještě jednotné, neexistuje ještě žádné reflektující jáské vědomí, ale každopádně již existuje zárodek já. Pozvolné uvolňování z nevědomé identity s jednotnou skutečností je symbolizováno v mýtické postavě jinošského syna a milence, který se stále víc vzpírá přemocnému vlivu světa nevědomí a Velkého ženství.

Rozlišováním mezi subjektem a objektem, vědomím a nevědomím – mytologicky řečeno, rozdělením prarodičů – se stanou poznatelnými protiklady, které jsou v mýtech znázorněny například oddělením nebe a země, dne a noci, světla a tmy, vnějšího a vnitřního, ženského a mužského, dobra a zla. Na konci této fáze nastoupí posunutí těžiště. Člověk teď stojí ve středu světa. Tím začíná stadium hrdinského mýtu.

Zrození jáského komplexu a jáského vědomí v osobnosti se v mýtu odráží ve zrození hrdiny. Dalšími etapami hrdinské pouti jsou zabití matky a otce, boj s drakem s cílem osvobodit zajatce a nalézt obtížně získatelný skvost nebo poklad. Tyto cíle symbolizují narůstající jáské vědomí a diferenciaci osobnosti, která po fázi vytěsnění a znehodnocení nevědomé dimenze vrcholí ve vědomém a tvořivém vztahu k bytostnému Já a k nevědomí. Hrdinský mýtus se vyvíjí k mýtu proměny. V něm se představuje celostní, tvořivý člověk, který žije v souladu s transpersonálními aspekty své bytosti.

Individuální já a vědomí vzniká z nevědomé kolektivní psýché a nemůže bez ní existovat. Jáské vědomí se diferencuje ve vzájemném vztahu se světem, sociální skupinou, tělem a nevědomím ze zárodků já, které jsou uloženy v bytostném Já. Tato diference je primárně řízena procesy automorfismu a centroverze, které jsou archetypově založené ve všem živém. Čím je psychický vývojový stupeň ranější, tím je ještě svázanější s tělem. Bytostným Já raného vývoje je tělové bytostné Já, ve kterém jsou tělo a psýché prožívány jako nerozlučná jednota. Tělo je zpočátku nevědomě “psychifikováno” díky tomu mají všechny tělesné procesy také svůj symbolický význam. S postupujícím rozvojem vzniká jáské vědomí, které má své tělo – a přesto není samo tělem.

Tak se odvíjí diferenciace. Bytostné Já si zřizuje v já “svoje zástupné místo”. Neumann v tom vidí tendenci bytostného Já utvářet se, prožívat se, zrcadlit se. Centroverze, automorfismus, diferenciační procesy a socializace nakonec vytvoří jáský komplex, který se utváří zráním a cvičením psychického a tělesného aspektu, vývojem a cvičením zesílených agresivních energií, procesy racionalizace a jinými psychickými obrannými procesy. Jáský komplex se tím prožívá jako samostatné psychické centrum.

Vizualizace v psychologii

Vizualizace v psychologii

Vizualizace – označení pro obrazné, názorné představy, výtvory, formulace a komunikace – je imaginativní metodou, při níž se cíleně projektují, anticipačně ztvárňují a v duchu nacvičují reálné budoucí způsoby prožívání a chování. Primárně nejde o zkušenost a konfrontaci se symbolickými aspekty vlastní osobnosti, jako je tomu např. při aktivní imaginaci. Vizualizace známe z běžného života jako spontánní fantazijní činnost, např. jako denní fantazie, při nichž si člověk vnitřně představuje budoucí situace.

Za použití všech smyslových možností si jedinec, který provádí vizualizaci, představuje co možná nejpřesněji a realisticky, že v určité situaci vykazuje žádoucí reakce a chování. Přitom se vizualizace podporuje posilujícími, autosugestivními formulemi, tzv. afirmacemi. Tyto afirmace mají oslovovat jedince, který nacvičuje nové chování, mají být přesné, měly by se vyslovovat ve výrazném rytmu a mají v pozitivní formě vyjadřovat, čeho se chce dosáhnout.

Vizualizaci lze použít nejen pro jednotlivé chování, jehož průběh lze jasně popsat, ale také pro obecnější vývojová přání, pro obsáhlejší životní plány i pro duchovní cíle. Zde se pak často užívají symboly, které znázorňují, čeho se má v budoucnosti dosáhnout. V řadě spirituálních postupů nacvičující jedinec vizualizuje religiózní symboly, např. božstvo, mandalu, identifikuje se se symbolem, a očekává, že tím do sebe přijme podstatu a moc tohoto symbolu a bude schopen je uskutečnit.

Absolutní vědění

Absolutní vědění

V souvislosti se synchronicitou označuje Jung jako absolutní vědění to vědění, které “není zprostředkováno smyslovými orgány” a které zároveň také předpokládá existenci smyslu o sobě. Ve filosofických a náboženských systémech nachází Jung podobné názory. Rovněž v mystických a alchymistických představách světové duše (anima mundi), světového ducha (spiritus mundi) nebo myšlenky jednotného světa (unus mundus), v představách makrokosmu a mikrokosmu a v astrologickém učení o souvstažnostech se objevují podobné myšlenky. Přírodní procesy, zdánlivě směřující k cíli, nebo kompenzační vztahy mezi vědomím a nevědomím vedly Junga k tomu, že usuzoval na “druh předem daného vědění”, které nemá žádnou spojitost s jáským věděním a vědomím, nýbrž se zdá, že je od tohoto vědění oddělené, tedy je to vědění absolutní a nevědomé. Takovéto nevědomé absolutní vědění má velký význam pro rozvíjení myšlenky synchronicity ve smyslu bezpříčinného a současně smysluplného uspořádání.

Neumann zachytil Jungovy myšlenky ve své práci o tvoření a zavádí pojem extranního (extran – cizí, neznámý) vědění (tedy vědění mimo já). Rozlišuje jednak oblast vědění jáského vědomí s jeho jásky centrovaným věděním a z toho vyplívající zkušeností světa, jednak vědění, které není napojené na jáské vědomí, je mimo já, tedy extranní. Tak jako je já, resp. jáský komplex, výřezem z celkové psýché, tak je tomu i v případě vědění, které je s já spojené. Ve své jasnosti, průzračnosti, struktuře, přesnosti, abstraktnosti, racionalitě je jáské vědomí člověku daným nástrojem, který nanejvýš efektivně slouží ke zvládání světa – nese s sebou ovšem nevýhodu jednostrannosti.

Jestliže jsme na této vědomé rovině skutečnosti, je tím dalekosáhle vyloučena možnost zakoušet rovněž jiné úrovně a mít přístup k jinému vědění – kromě toho, které je k dispozici vědomé úrovni. Jáské vědomí není schopno zakusit celostní jednotnou skutečnost, která byla zakoušena primárně. Vědomě zakoušet skutečnost je možné teprve tehdy, když se celost rozštěpí na polarity. Proto má jáské vědomí tendenci prožívat archetypové a psychické uvnitř a fyzické, resp. svět vně. Podobně jako již Jung ve své hypotéze synchronicity, zastává i Neumann názor, že toto oddělení existuje jen pro jáské vědomí, nikoliv ve skutečnosti. Synchronistické, paranormální, ale i tvůrčí, religiózní a mystické události a prožitky jsou výrazem transgresivity (překračování hranic) archetypové zkušenosti. Jáskému vědomí důvěrné rozdělování a pořádání jevů podle kritérií vně a uvnitř pak již neexistuje.

Neumann proto vychází z předpokladu, že archetypová rovina skutečnosti (archetypové pole) není rozdělena na nitro/psýché a vnějšek/fýzis, ale existuje extranně, tedy také mimo osobní jáskou zkušenost. Ve změněných stavech vědomí je možné zakoušet i takové jiné psychické roviny skutečnosti nebo psychická pole, ale zkušenosti, které byly učiněny tam – mimo vědomí já – nemají trvání a platnost, jakmile se opět ustaví vědomý stav, centrovaný já. Extranní poznání narozdíl od běžného vědění a vnímání má zase tu nevýhodu, že v tomto stavu nelze dosáhnout dostatečné zřetelnosti, jednoznačnosti, struktury, rozlišování a racionality.

Tvoření v psychologii

Tvoření v psychologii

Pojem tvoření se v běžném jazyce hojně užívá jako synonymum kreativity. Už samotný jazykový obraz tvoření upomíná na takové aktivity, jako je přijímat a nabývat, a také na vnímavost člověka k inspiraci a tvořivým impulzům z hlubokých pramenů nevědomí. V každém terapeutickém procesu, jehož cílem je celost člověka a léčení duše, je tvoření základním činitelem a uzdravující životní energií. Zatímco při vyčerpání a depresi absorbují životní energii psychoneurotické symptomy, kreativním konáním se může životní energie obrátit pozitivním směrem.

Tvoření má u Junga a Neumanna zásadní význam. Rozvoj tvořivých sil je jedním z hlavních cílů individuace a analytické psychoterapie. Ve své poslední práci Jung popisuje tyto potenciály následovně: “Zůstává skutečností, že ke vzpomínkám z velice vzdálené vědomé minulosti mohou navíc z nevědomí přicházet zcela nové myšlenky a tvořivé ideje – myšlenky a ideje, které nikdy před tím nebyly vědomé. Vyrůstají jako lotosové květy z temných hlubin ducha a tvoří nanejvýš podstatnou součást nevědomé psýché. Setkáváme se s nimi v běžném životě, když se někdy problémy vyřeší podivuhodnými novými návrhy. Řada umělců, filosofů, i přírodovědců vděčí za mnohé své nejlepší myšlenky takové inspiraci, která náhle přichází z nevědomí. Schopnost objevit takovou žílu s tak vydatným materiálem a vše plodně přenést do filosofie, literatury, hudby nebo přírodovědných objevů je poznávacím znamením toho, co se obvykle označuje jako génius.”

Řada lidí prožívá nevědomí jako pramen tvoření ve snech. Jestliže se respektují tyto tvořivé procesy ve snech, a především jestliže se integrují léčivé tvořivé síly duše do celostního prožívání jedince, podporuje se tím osobní růst, rozšiřuje se schopnost pěstovat vztahy a roste schopnost milovat. Konečným výsledkem by byla i větší kolektivní spokojenost. V každém velkém snu s archetypovými symboly můžeme zakoušet “creatio continua” – ustavičný tvořivý akt v čase. Tvoření je patrné ve všech symbolech, které se vyznačují značnou numinózní energií. Tvoření se tak podobá “kvantovému skoku” v duši, jímž se v hlubině jedince odehrává impulz k proměně a růstu, který podporuje uzdravení a směřování k celosti.