Platón a filosofie reinkarnace
Dominantou platónského učení je myšlenka, že na prohřešku se podílí z části vůle, čili odpovědnost, a z části nevědomost, kterou lze odstranit jedině složitým procesem. Osud duší závisí tedy jak na jejich vlastní volbě, tak na soudu bohů. Osud mrtvých má normálně formu převtělování, o němž víceméně svobodně rozhoduje zesnulý, ale bozi je svým zásahem mohou pozměnit či přerušit. Pachatelé špatných skutků buď podstupují degradující proměny, přecházejí do těl lidí v nízkém postavení nebo do odporných zvířat, nebo je bohové odsoudí k trestům v pekle. O těch vypovídá obraz v X.knize Ústavy, připomínající jednu pasáž z Apokalypsy sv. Petra: “divocí muži tam spoutávají tyrany na rukou, nohou i hlavě, srážejí je na zem, stahují je z kůže a vlečou po cestě. Lidé, kteří dospěli k platónskému ideálu, to jest k filosofii, a pěstují ji v čistotě a spravedlnosti, dosahují stavu dokonalé kontemplace, a to nejčastěji – neboť se stále vnucuje ona potřeba umístit osud na onom světě do nějakého prostoru – na ostrovech blažených”.
Různé úvahy vedly Platóna k tomu, že hledal cesty k nějakým posmrtným prostředním stavům. Sem patří například v Ústavě důrazně vyjádřená myšlenka, že trest by měl být úměrný vině. Ale také představa specifického osudu lidí průměrně ctnostných: “ti pokračují sice dál v cyklu reinkarnací, ale v přestávkách přicházejí vzhůru do čistého obydlí, kde se jim dostává blíže neurčených odměn”. Stejně jako ve Starém zákoně, i v platónském myšlení zůstává onen svět v podstatě dualizovaný. Duše se stěhují do duší buď horších nebo lepších. Ortel bohů nemine žádného člověka a Platón bližního varuje: „Neboť nikdy nebudeš od něho přehlédnut, i kdybys byl sebe menší, neukryješ se do hlubiny země, ani kdybys vyrostl do výše, nevzlétneš na nebesa“. Připomíná to Žalm 139,8: “Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš”. „Odpykáš příslušný trest od nich uložený,“ dodává Platón, „ať bys setrvával zde nebo se odebral do Hádu nebo byl dopraven na místo ještě hroznější“.
Osud lidských duší u Platóna, vedeného myšlenkou úměrnosti trestů, jež samozřejmě souvisí s jeho filosofií, ale také s athénským soudním systémem je nicméně pohyblivý a může přinášet různé situace: „Jestliže se mění méně, v menších složkách postavy, přecházejí toliko na jiné místo povrchu země, a však u kterých se udá větší převrat a k větší nespravedlnosti, ty přecházejí do hlubiny a na místa řečená dolní, jež lidé nazývají Hádem i jinými jmény tomu podobnými a kterých se velice bojí a která vidí ve snách. A kdykoli duše nabude ve větší míře špatnosti nebo dobrosti, tu kdykoli se přilnutím k božské dobrosti stává obzvláště božskou, přejde také na zvláštní místo, celé svaté, jsouc přenesena na nějaké lepší místo jiné; pakli však učiní opak, přestěhuje svůj život na místo opačné“.
Odstupňování muk a prostředkující tresty umožňuje hlavně víra v stěhování duší. Stejnou tendenci vykazuje orfismus, „který zřejmě od samého začátku věřil v postupný sled pozemských životů, navzájem oddělovaných utrpením v Hádu“. Vliv orfismu na křesťanství byl zdůrazněn již mnohokrát. Protože starý judaismus nezná víru v nějaký prostřední stav mezi nebeským blahem a pekelnými mukami a protože jakýsi předobraz očistce se objevuje v řeckém křesťanství, existuje názor, že křesťanská myšlenka „očistce“, kde dosahují plné očisty duše, které se neprovinily natolik, aby si zasloužily věčné tresty, pochází z pohanského helénismu a speciálně z orfického učení.
Zaslal jlswbs 
Zaslal jlswbs 
Zaslal jlswbs 