Šamanská krize

Léčebný a transformační potenciál šamanské krize

Mircea Eliade mluvil o šamanismu jako o “nejstarší technice extáze” ve smyslu původního řeckého významu tohoto slova – vystoupit sám ze sebe (ek-stasis). Z výpovědí etnologů a antropologů víme, že vizionářské cesty šamanů nejsou vždy blažené a radostné, ale často jsou naopak pochmurné a trýznivé. Mnoho zážitků typických pro šamanské iniciační krize, kdy bývá šaman pohlcen, nechán na pospas extrémnímu emočnímu a tělesnému utrpení, podroben zkoušce ohněm a roztrhán na kusy, je známo i ze sezení zaměřených na proces psychospirituální smrti a znovuzrození, při kterých byla zůčastněným osobám podávána psychedelika.

Hlavní proud psychiatrie a antropologie má sklon hodnotit psychospirituální krize šamanů a v podstatě i šamanství samotné jako projevy psychopatologie. Diagnózy se pohybují v rozmezí od schizofrenie, hraniční psychózy a epilepsie až k těžké hysterii. Šamanská krize se ale od schizofrenie zřetelně liší. Vyznačuje se neobvyklými prvky s velkým důrazem na mystický rozměr a nenastává také žádný postupný rozklad osobnosti, naopak šaman v rámci své kultury funguje nadprůměrně. Šamani jsou jako doma ve změněných stavech i běžných stavech reality a úspěšně působí v obou těchto oblastech. Obvykle se činorodě podílejí na společenském, hospodářském a dokonce i politickém dění. Mají nadprůměrně obsáhlé znalosti mýtů a obřadů, ale především mají hluboké znalosti prožitkových sfér umírání a smrti.

Moderní výzkum vědomí a psychoterapeutické práce s jedinci prožívajícími samovolně epizody změněných stavů vědomí přinesly na “šamanskou nemoc” naprosto nový pohled. Jsou-li správně pochopeny a podpořeny, mohou vyústit v ozdravný, duchovní přerod s hlubokou a příznivou proměnou osobnosti. Mohou člověku rovněž umožnit hluboké pochopení povahy a rozměrů lidské duše, porozumění emočním a psychosomatickým poruchám, jakož i povaze reality. Zasvěcující šamanské krize se proto řadí do obsáhlé kategorie zážitků schopných rozbít zatuhlé mechanismy fungování ega a obohacujícím způsobem je přetvořit.

Teriomorfní symbolika a kaktusy

Teriomorfní symbolika a kaktusy

Na mochické keramice v oblasti Peru se nejčastěji objevují vyobrazení dvou druhů kaktusů. Prvním je druh Opuntia exalta, který se nachází společně s vyobrazením jelenů, jakožto posvátných šamanských zvířat. Tento druh kaktusů se vyznačuje zvláštní vlastností, že se rozmnožuje vyrůstáním kořenů z plodového obalu. Což je zobrazeno i na výjevech z mochické keramiky. Dalším rozšířeným druhem je kaktus San Pedro (u Huicholů peyote – Lophophora williamsii), o němž místní medicinmani říkají, že musí být pro přípravu mesa rituálů se zpěvy a tanci tzv. “uloven” a vyhrabán s visícími kořeny.

Velice známým a rozšířeným motivem je vyobrazení mrtvého válečníka v jeho transformaci ptačího démona. Jedná se o figury s lidskými pažemi a nohama, s křídly, opeřeným tělem, ptačím zobákem a svazkem zbraní, štítem, oštěpem a kyjem v rukou. Nabízí se zde interpretace šamanského létání. Šaman zažívá pod vlivem meskalinu (aktivní látka z kaktusů peyote) přeměnu na létajícího válečníka.

Ptačí démon se svazkem zbraní – cca 600 let p.n.l.

Některé halucino-vizionářské motivy mochické keramiky se týkají plastik šamana s pomáhajícím bohem Felidem, sedícím na jeho levém rameni, dále boje šamanů mezi knězem v lidské podobě a tzv. příšerou Strombusem (podle místního druhu šneka Strombus galeatus). Z těchto šneků se zhotovovaly signální a válečné rituální trouby. Na místní vysočině se ještě dnes používají k vyvolávání deště.

Boj šamana s mýtickou příšerou Strombusem z mochické keramiky.

Jiné plastiky ukazují bytosti smíšené z člověka a jaguára jedoucí na krabu opatřeném jaguářími atributy. Zdá se pozoruhodné, že v dobách mochické kultury nebyly zřejmě posvátné vědomosti kněžskou záležitostí, nýbrž sloužily “veřejně” za pomoci tisíců modelů rozličné keramiky používající se jako záhrobní dary. Přijímání halucinogenů bylo často asociováno s výkonem síly šamanů používané k získávání příslušných pomocných zvířecích bohů.

Komplex jeleního kultu

Komplex jeleního kultu

Na nádobách mochické kultury severního Peru jsou vidět zobrazení tzv. “démonů jeleních hadů”. Ukazují jelena s hadím ocasem nebo naopak hada s jelení hlavou a kaktusy s visícími kořeny. Jelen je vedle pumy uznáván jako šamanské zvíře vysokých kultur pacifického pobřeží. Kromě rituálních jeleních lovů je na mochické keramice zobrazován jelen naturalisticky jako partner v jednom tzv. “člověk felino”, transformovaného šamana, nebo jak právě požírá halucinogenně účinkující lusky ze stromu Anandenanthera colubrina. V Lurintalu se našly v oblasti pozdější Pachacamac věštírny oběti z jeleních parohů datované do r.8500 př.n.l. a pod skalním znakem Toro muerto oběti tanečníka oděného jako jelena. Uctívání jelenů jako svatých v roli šamanského zvířete se v mnoha částech země odvozuje očividně z jeho záliby v halucinogenních rostlinách. Proto ho šamani uctívají jako rovnocenného partnera.

“Démon jelení had” (Moche, cca 200-400 n.l.)

Příkladem toho že se jelen teší vážnému postavení v různých kulturách může být, např. jelen jako poživatel létajících hub v severní Asii, jako kulturní hrdina a otec kaktusu Peyote u Huicholů v severním Mexiku, nebo třeba i zjevení jelena s křížem a svatozáří a Hubertův lov, jak je tomu například v Evropské tradici. Tyto výjevy dokazují, že se při mochických komplexních motivech jedná o vizionářské, kulturně stereotypizované motivy s mytickým pozadím, aktivované v religiózním kontextu pod vlivem různých halucinogenních látek. Není pochyb o tom, že se v této ikonografii vyskytovala téměř všechna zvířata zobrazená jak v naturalistické formě, tak antropomorfně odcizená a potom asociovaná s oběťmi a rituály.

Jelen zobrazený s halucinogenními lusky ze stromu Anadenanthera colubrina na mochické malované váze cca 500 n.l.

Citace o šamanismu

Citace o šamanismu

Citace z knihy Šamani a medicinmani – napsal Andreas Lommel:

“Šamanem ve vlastním smyslu slova se stává ten, kdo je k tomu duchy vyvolen a povolán. Duchové člověka uchvátí a přivodí mu pomatení či nemoc. Ten buďto zahyne, nebo se osvobodí a stává se šamanem. Duchové nejsou přirozeně duchovní bytosti existující a ovlivňující člověka vně. Jsou to vlastní představy člověka, obrazy jeho psýché, manifestace jeho vlastního Jáství.”

Další citace je od indiánského medicinmana Rolling Thundera:

“Vnitřní bytí člověka je identické s bytím univerza a tak se člověk učí poznávat od přírody svoji vlastní přirozenost.”

Zobrazení bubnujících šamanů kostlivců (marakame) na obraze huicholského umělce.

Proměny identity v šamanismu

Proměny identity v šamanismu

Šamanismus se zdá být v tradičních společnostech spojen se získáním zoomorfních pomocných duchů. Jejich specifický druh závisí na geografickém a kulturním území. Šamani se většinou přeměňují na symbolickou podstatu zvířete (slovo “symbolický” je vnější pojem, který ve skutečnosti neodkrývá subjektivní zkušenost šamana – pro někoho může být transformace skutečností). Pokrývá se kožešinou zvířete nebo používá masku představující zvíře, provádí tance nebo vyluzuje zvuky, jimiž imituje pohyb nebo chování zvířete. Zvířata a rostliny se mohou šamanům ukazovat také v antropomorfní podstatě. Jedná se přitom o setkání, jež může znamenat přeměnu šamana do zvířete nebo přeměnu zvířete či rostliny do lidské bytosti nebo obojího.

V šamanismu horní Amazonie se provádí tato přeměna většinou s pomocí nějaké psychotropní rostliny. Ayahuasca je asi nejrozšířenější rostlinou s největším významem. Má umožňovat multisenzoriální vnímání “energií” co nejúžeji spojených s věcmi přírodního světa pokládanými za inteligentní bytosti. Akustická dimenze se zdá být obzvlášť významná. Každý objekt přírodního světa má vykazovat zvláštní oscilaci, k níž dochází při zpěvu (icaro) a která se tak stává průzračnou bytostí. Některé z těchto zpěvů ulehčují cílený vývoj v duchovní oblasti a jsou pohonnými silami na vyvolávání duchů nebo přeměny šamanů. Ayahuasca a jiné enteogenní rostliny nemají jenom připravovat cestu ke komplexnímu ekologickému systému přírodního světa, ale nějakým způsobem pomocí energetických transpersonálních vlivů dosáhnout kulturně lidských prožitků.

Mnoho četných antropomorfních a teriomorfních postav by mohlo připomínat ikonografie mnohých minulých kultur. Dalo by se poukazovat na postavu měnícího se nebo právě do zvířete změněného šamana nebo snad na postavu antropomorfovaného zvířete jako reprezentanta přírodního světa, který právě přichází do kontaktu se světem lidí. Ať už je to přeměna ze zvířete do člověka nebo opačně, existují etnologické hypotézy, že tyto postavy jsou zhuštěným zobrazením setkání nebo výřezu přírodního/spirituálního světa do světa lidí. S tématem tohoto ”setkání” se lze střetnout v symbolice mnoha minulých i současných náboženství, v mýtech, pohádkách a snech. Je zřejmé, že se jedná o téma velkého významu, s chronologickou hloubkou, vedoucí zpět až k nejstarším nám známým ikonografickým zobrazením a pravděpodobně odhaluje těsné spojení člověka s biologickým substrátem, z něhož člověk pochází.