Skalní malby a trans

Skalní malby a trans

Samotný trans, považovaný za nadpřirozený zjev, bývá ve skalním umění znázorněn dvěma metaforami:

1. Metafora smrti

Šamani popsali trans jako smrt, vzhledem k fyziologické analogii mezi průběhem transu a umíráním. Individuum v transu ztrácí kontrolu motorických funkcí, má vypoulené oči, zpomalený dech a pulz, tělo se kroutí a nakonec strne. Může se objevit i krvácení z nosu a úst, které se obzvláště považuje za nadpřirozený úkaz. Upadnutí do transu je vlastně formou šamanova sebeobětování.  Jelikož šaman a jeho pomocní duchové jsou v transu ztotožněni, často krvácejí i zvířecí figury. Některé scény znázorňující lov či zabití ve skutečnosti znamenají, že šaman identifikovaný se zvířecím duchem zdánlivě zemřel (upadl do transu), aby například přivolal déšť. To je zřejmě důvod pro opakované znázornění symbolu smrti.

2. Metafora letu do nadpřirozeného světa

Šaman, transformován do ptačí podoby, je schopen letu do nadpřirozeného světa. Tato víra je často vyjádřena tím, že šamanovo oblečení, a zejména čelenka z per, ptačí podobu připomíná. Ve skalních malbách se často objevují zobrazení šamanů se stylizovanými křídly, drápy či čelenkami.

Během některých transů může šaman prožít stav beztíže, změny ve vidění perspektivy, ba dokonce může pocítit, že je ptákem. Je tedy možno soudit, že většina skalního umění byla vytvořena šamany a zobrazuje jejich vidění v transu. V mnoha případech byl hlavním důvodem pokus přivolat déšť. Pro skupiny lovců-sběračů, kteří žili ve vyprahlé krajině s nedostatkem potravy, byl déšť životodárný. Věřili, že právě tato intervence šamanů v nadpřirozeném světě jim pomůže přivolat déšť a přežít.

Stojí za povšimnutí, že šamanismus měl význam zejména pro společnosti lovců-sběračů a po příchodu zemědělství zřejmě svůj význam postupně ztrácel. Je alespoň známo, že ve skalním umění pozdějších kultur šamanistické znaky postupně mizely.

Symbolika šamanova vidění

Symbolika šamanova vidění

Většina skalních a jeskynních maleb jsou šamanem zaznamenaná vidění o vstupu do nadpřirozeného světa. Do tohoto světa může vejít například skrze štěrbinu ve skále vchod do jeskyně a podobně. Při pokračování ve své cestě pak potkává různé nadpřirozené bytosti, duchy svých předků, démony, mytologická zvířata. S některými z nich musí bojovat a jiní mu předávají vědomosti a moc. Duchovní pomocníci, kteří jsou často zobrazováni ve zvířecí formě (nezřídka jako drobné figurky), jsou podle legendy lidští duchové převtělení do zvířecí podoby a uvedou šamana do nadpřirozeného světa. Zjevující se antropomorfové mohou být samotným šamanem či někým, komu šaman může buť uškodit, nebo naopak pomoci.

Zvířecí duchovní pomocníci přispívají k získání speciálních nadpřirozených schopností, jako je například přivolání deště. Spolu s dešťovými mraky bývají často zobrazováni i hadi. (Moderní Indiáni Hopi, žijící v severní Arizoně, dodnes přivolávají déšť tradičním hadím tancem, k němuž používají živé chřestýše.) Lidské figury bývají ve vizích portrétovány v protažené formě s vypoulenýma očima a s tykadly na hlavě. Zdůrazněné oči mohou symbolicky vyjadřovat šamanovu schopnost dívat se “mystickýma očima” do budoucnosti či minulosti, vidět duchy, příčiny nemocí apod. Antropomorfové s ptačími charakteristikami (křídly, drápy) pravděpodobně znázorňují schopnosti šamamanů letět do nadpřirozeného světa. Některé antropomorfní figury mají korunu nebo kořeny a v rukou často drží svazky rostlin.

Geometrické vzory,  jako jsou vlnovky či kosočtverce mohou znázorňovat pomocného ducha například chřestýše, koncentrické kruhy či spirály zřejmě znamenají větrný vír či tornádo, což jsou koncentrované přírodní síly obsahující duchy, kteří šamana mohou dopravit do nadpřirozeného světa. V souvislosti s antropomorfy se často objevují řady bílých teček, které patrně vyjadřují šamanovu symbolickou smrt nebo jeho únik z reality.

Šamanismus a skalní malby

Šamanismus a skalní malby

V dnešní době převládá názor, že většina skalních maleb měla rituální význam. Pravděpodobně je vytvořili šamani, když byli v transu. Šamanismus je založen na očekávání přímé osobní interakce mezi šamanem a nadpřirozeným světem s jeho duchy. Tato interakce se má uskutečnit během šamanova transu, který se projevuje jako snění nebo stav obluzení. Podle mýtu šaman v tomto stavu získává nadpřirozenou moc za podpory pomocných duchů, jimiž mohou být jak velká zvířata, tak hmyz. Jakmile tuto pomoc získá, sám se stane duchem, ztotožní se s pomocníkem.

Z neuropsychologického hlediska je trans stav vědomí, v němž šaman halucinuje. Vyvolat ho lze několika způsoby a jejich kombinacemi:

• izolací
• fyzickým stresem (např. hladověním, vyčerpáním, bolestí)
• bubnováním
• omamnými látkami

Šaman prožije extázi v divočině na izolavaném místě, o němž věří, že je obýváno duchy, a tedy na něm působí nadpřirozené síly. Tato místa (např. jeskyně, zvláštní skalní útvary, prameny) jsou považována za vstupy, jimiž šaman, veden pomocnými duchy, vchází do nadpřirozena, aby získal sílu k léčení nebo např. přivolání deště. Během vidění se šaman soustředí na to, aby si vše zapamatoval a mohl to namalovat na blízkou skálu. Takové místo se pak stává svatyní.

K prehistorickým kulturám, které vytvořily skalní umění, neexistují etnografická data, nicméně je lze částečně interpretovat díky srovnání charakteristických rysů tohoto umění a různých univerzálních aspektů šamanismu. Šamanské prvky v náboženství některých kultur přetrvávají a díky tomu lze prehistorické šamanovy obrazce alespoň částečně intrepretovat. Transu lze porozumět na základě moderních znalostí neuropsychologických reakcí v změněném stavu vědomí. Reakce budou zřejmě u člověka v moderní době stejné jako před mnoha tisíci lety.

V počátečním stádiu transu šaman spatřuje různé zářící čáry, vlnovky, tečky, spirály, koncentrické kruhy apod. (dekorativní prvky zaznamenané na skalních plochách tedy stav transu indikují). Později tyto obrazce mohou začít rotovat, být fragmentovány nebo doplněny obrazci figur. Také tyto figury mohou rotovat nebo se vzájemně překrývat. Osoba v transu se může vidět transformována do zvířecí formy. Neuropsychologie sice může vysvětlit, proč jsou geometrické obrazce kombinovány s figurami, ale neodhaluje nic o významu obrazců pro jejich autora.

Šamanská krize

Léčebný a transformační potenciál šamanské krize

Mircea Eliade mluvil o šamanismu jako o “nejstarší technice extáze” ve smyslu původního řeckého významu tohoto slova – vystoupit sám ze sebe (ek-stasis). Z výpovědí etnologů a antropologů víme, že vizionářské cesty šamanů nejsou vždy blažené a radostné, ale často jsou naopak pochmurné a trýznivé. Mnoho zážitků typických pro šamanské iniciační krize, kdy bývá šaman pohlcen, nechán na pospas extrémnímu emočnímu a tělesnému utrpení, podroben zkoušce ohněm a roztrhán na kusy, je známo i ze sezení zaměřených na proces psychospirituální smrti a znovuzrození, při kterých byla zůčastněným osobám podávána psychedelika.

Hlavní proud psychiatrie a antropologie má sklon hodnotit psychospirituální krize šamanů a v podstatě i šamanství samotné jako projevy psychopatologie. Diagnózy se pohybují v rozmezí od schizofrenie, hraniční psychózy a epilepsie až k těžké hysterii. Šamanská krize se ale od schizofrenie zřetelně liší. Vyznačuje se neobvyklými prvky s velkým důrazem na mystický rozměr a nenastává také žádný postupný rozklad osobnosti, naopak šaman v rámci své kultury funguje nadprůměrně. Šamani jsou jako doma ve změněných stavech i běžných stavech reality a úspěšně působí v obou těchto oblastech. Obvykle se činorodě podílejí na společenském, hospodářském a dokonce i politickém dění. Mají nadprůměrně obsáhlé znalosti mýtů a obřadů, ale především mají hluboké znalosti prožitkových sfér umírání a smrti.

Moderní výzkum vědomí a psychoterapeutické práce s jedinci prožívajícími samovolně epizody změněných stavů vědomí přinesly na “šamanskou nemoc” naprosto nový pohled. Jsou-li správně pochopeny a podpořeny, mohou vyústit v ozdravný, duchovní přerod s hlubokou a příznivou proměnou osobnosti. Mohou člověku rovněž umožnit hluboké pochopení povahy a rozměrů lidské duše, porozumění emočním a psychosomatickým poruchám, jakož i povaze reality. Zasvěcující šamanské krize se proto řadí do obsáhlé kategorie zážitků schopných rozbít zatuhlé mechanismy fungování ega a obohacujícím způsobem je přetvořit.

Teriomorfní symbolika a kaktusy

Teriomorfní symbolika a kaktusy

Na mochické keramice v oblasti Peru se nejčastěji objevují vyobrazení dvou druhů kaktusů. Prvním je druh Opuntia exalta, který se nachází společně s vyobrazením jelenů, jakožto posvátných šamanských zvířat. Tento druh kaktusů se vyznačuje zvláštní vlastností, že se rozmnožuje vyrůstáním kořenů z plodového obalu. Což je zobrazeno i na výjevech z mochické keramiky. Dalším rozšířeným druhem je kaktus San Pedro (u Huicholů peyote – Lophophora williamsii), o němž místní medicinmani říkají, že musí být pro přípravu mesa rituálů se zpěvy a tanci tzv. “uloven” a vyhrabán s visícími kořeny.

Velice známým a rozšířeným motivem je vyobrazení mrtvého válečníka v jeho transformaci ptačího démona. Jedná se o figury s lidskými pažemi a nohama, s křídly, opeřeným tělem, ptačím zobákem a svazkem zbraní, štítem, oštěpem a kyjem v rukou. Nabízí se zde interpretace šamanského létání. Šaman zažívá pod vlivem meskalinu (aktivní látka z kaktusů peyote) přeměnu na létajícího válečníka.

Ptačí démon se svazkem zbraní – cca 600 let p.n.l.

Některé halucino-vizionářské motivy mochické keramiky se týkají plastik šamana s pomáhajícím bohem Felidem, sedícím na jeho levém rameni, dále boje šamanů mezi knězem v lidské podobě a tzv. příšerou Strombusem (podle místního druhu šneka Strombus galeatus). Z těchto šneků se zhotovovaly signální a válečné rituální trouby. Na místní vysočině se ještě dnes používají k vyvolávání deště.

Boj šamana s mýtickou příšerou Strombusem z mochické keramiky.

Jiné plastiky ukazují bytosti smíšené z člověka a jaguára jedoucí na krabu opatřeném jaguářími atributy. Zdá se pozoruhodné, že v dobách mochické kultury nebyly zřejmě posvátné vědomosti kněžskou záležitostí, nýbrž sloužily “veřejně” za pomoci tisíců modelů rozličné keramiky používající se jako záhrobní dary. Přijímání halucinogenů bylo často asociováno s výkonem síly šamanů používané k získávání příslušných pomocných zvířecích bohů.

Komplex jeleního kultu

Komplex jeleního kultu

Na nádobách mochické kultury severního Peru jsou vidět zobrazení tzv. “démonů jeleních hadů”. Ukazují jelena s hadím ocasem nebo naopak hada s jelení hlavou a kaktusy s visícími kořeny. Jelen je vedle pumy uznáván jako šamanské zvíře vysokých kultur pacifického pobřeží. Kromě rituálních jeleních lovů je na mochické keramice zobrazován jelen naturalisticky jako partner v jednom tzv. “člověk felino”, transformovaného šamana, nebo jak právě požírá halucinogenně účinkující lusky ze stromu Anandenanthera colubrina. V Lurintalu se našly v oblasti pozdější Pachacamac věštírny oběti z jeleních parohů datované do r.8500 př.n.l. a pod skalním znakem Toro muerto oběti tanečníka oděného jako jelena. Uctívání jelenů jako svatých v roli šamanského zvířete se v mnoha částech země odvozuje očividně z jeho záliby v halucinogenních rostlinách. Proto ho šamani uctívají jako rovnocenného partnera.

“Démon jelení had” (Moche, cca 200-400 n.l.)

Příkladem toho že se jelen teší vážnému postavení v různých kulturách může být, např. jelen jako poživatel létajících hub v severní Asii, jako kulturní hrdina a otec kaktusu Peyote u Huicholů v severním Mexiku, nebo třeba i zjevení jelena s křížem a svatozáří a Hubertův lov, jak je tomu například v Evropské tradici. Tyto výjevy dokazují, že se při mochických komplexních motivech jedná o vizionářské, kulturně stereotypizované motivy s mytickým pozadím, aktivované v religiózním kontextu pod vlivem různých halucinogenních látek. Není pochyb o tom, že se v této ikonografii vyskytovala téměř všechna zvířata zobrazená jak v naturalistické formě, tak antropomorfně odcizená a potom asociovaná s oběťmi a rituály.

Jelen zobrazený s halucinogenními lusky ze stromu Anadenanthera colubrina na mochické malované váze cca 500 n.l.

Citace o šamanismu

Citace o šamanismu

Citace z knihy Šamani a medicinmani – napsal Andreas Lommel:

“Šamanem ve vlastním smyslu slova se stává ten, kdo je k tomu duchy vyvolen a povolán. Duchové člověka uchvátí a přivodí mu pomatení či nemoc. Ten buďto zahyne, nebo se osvobodí a stává se šamanem. Duchové nejsou přirozeně duchovní bytosti existující a ovlivňující člověka vně. Jsou to vlastní představy člověka, obrazy jeho psýché, manifestace jeho vlastního Jáství.”

Další citace je od indiánského medicinmana Rolling Thundera:

“Vnitřní bytí člověka je identické s bytím univerza a tak se člověk učí poznávat od přírody svoji vlastní přirozenost.”

Zobrazení bubnujících šamanů kostlivců (marakame) na obraze huicholského umělce.

Proměny identity v šamanismu

Proměny identity v šamanismu

Šamanismus se zdá být v tradičních společnostech spojen se získáním zoomorfních pomocných duchů. Jejich specifický druh závisí na geografickém a kulturním území. Šamani se většinou přeměňují na symbolickou podstatu zvířete (slovo “symbolický” je vnější pojem, který ve skutečnosti neodkrývá subjektivní zkušenost šamana – pro někoho může být transformace skutečností). Pokrývá se kožešinou zvířete nebo používá masku představující zvíře, provádí tance nebo vyluzuje zvuky, jimiž imituje pohyb nebo chování zvířete. Zvířata a rostliny se mohou šamanům ukazovat také v antropomorfní podstatě. Jedná se přitom o setkání, jež může znamenat přeměnu šamana do zvířete nebo přeměnu zvířete či rostliny do lidské bytosti nebo obojího.

V šamanismu horní Amazonie se provádí tato přeměna většinou s pomocí nějaké psychotropní rostliny. Ayahuasca je asi nejrozšířenější rostlinou s největším významem. Má umožňovat multisenzoriální vnímání “energií” co nejúžeji spojených s věcmi přírodního světa pokládanými za inteligentní bytosti. Akustická dimenze se zdá být obzvlášť významná. Každý objekt přírodního světa má vykazovat zvláštní oscilaci, k níž dochází při zpěvu (icaro) a která se tak stává průzračnou bytostí. Některé z těchto zpěvů ulehčují cílený vývoj v duchovní oblasti a jsou pohonnými silami na vyvolávání duchů nebo přeměny šamanů. Ayahuasca a jiné enteogenní rostliny nemají jenom připravovat cestu ke komplexnímu ekologickému systému přírodního světa, ale nějakým způsobem pomocí energetických transpersonálních vlivů dosáhnout kulturně lidských prožitků.

Mnoho četných antropomorfních a teriomorfních postav by mohlo připomínat ikonografie mnohých minulých kultur. Dalo by se poukazovat na postavu měnícího se nebo právě do zvířete změněného šamana nebo snad na postavu antropomorfovaného zvířete jako reprezentanta přírodního světa, který právě přichází do kontaktu se světem lidí. Ať už je to přeměna ze zvířete do člověka nebo opačně, existují etnologické hypotézy, že tyto postavy jsou zhuštěným zobrazením setkání nebo výřezu přírodního/spirituálního světa do světa lidí. S tématem tohoto ”setkání” se lze střetnout v symbolice mnoha minulých i současných náboženství, v mýtech, pohádkách a snech. Je zřejmé, že se jedná o téma velkého významu, s chronologickou hloubkou, vedoucí zpět až k nejstarším nám známým ikonografickým zobrazením a pravděpodobně odhaluje těsné spojení člověka s biologickým substrátem, z něhož člověk pochází.

Šamanismus a umění

Šamanismus a umění

Zajímavá citace, která ukazuje šamana také jako umělce – citace je z knihy Šamani a medicinmani – napsal Andreas Lommel.

“Šaman není jenom medicinman, lékař nebo člověk s kněžskou funkcí, je především umělecky produktivní, v nejpravějším smyslu slova tvůrčí člověk – právě první, nám srozumitelný tvůrčí člověk. Abychom mu porozuměli, nestačí zde jen objasnit nebo psychologicky vyložit jeho význam v kulturních dějinách. Musí se především posoudit jeho postavení a jeho význam jako umělce. V tomto bodě se nám potom podaří získat názor na podstatu prehistorického umění a porozumět umělci doby ledové, člověku, který vytvořil nástěnné malby v Lascaux a Altamiře.”

Jeskynní malba v Lascaux 15000-13000 př.n.l. – pro detail klepni na obrázek !

O šamanských rituálech

O šamanských rituálech

Rituály jsou způsob, jak znovu oživit a uvést řád do prvků lidové kosmologie. Základní představy a prvky, tvořící kosmologii jsou zviditelňovány pro každého. Základní principy kosmologie – vůdčí vize sakrálního života lidí – jsou přehrávány, takže je každý může pochopit. Přesto však právě to, co se odehrává při rituálu nemusí pochopit každý, protože určité prvky samotného rituálu se učí a zkoušejí v tajnosti, pod dohledem odborníků. Ne každý může jasně říci, co je cílem rituálu, ale je zde hlaví pocit. Mnoho lidí pomáhá dále nést tuto vůdčí vizi, tento posvátný pocit, a tím se sděluje hlavní myšlenka. Kromě toho se mění nálada společenství, posilují se myšlenky a praxe, obnovují se příbuzenské svazky a opět se utváří komunikace mezi Národem a Posvátným lidem. Rituály pomáhají společenství sdílet mystický prožitek posvátného poznání.

Rituály jsou dramatické prvky uctívání. To znamená, že když se provádějí obřadně, či kolektivně, působí na emoce, na představivost a na intenzitu pocitů každého jednotlivce a skupiny jako celku. Kromě písní užívají rituální dramata zvláštní oděv, malování, make-up, rekvizity, hudební nástroje, masky, ozdoby, pohyby rukou a mimiku, styl a někdy i zvláštní místa.

Rituální dramata poskytují v zásadě dva velice potřebné prvky v celkovém posvátném životě lidí. Za prvé, řadí a systemizují každý způsob, kde se setkávají a jdou pospolu lidská společnost, přírodní prostředí a neviditelný svět. Za druhé, poskytují fyzické vyjádření mystického prožitku jednotlivci i skupině. Tam patří techniky a postupy, kterými se lidé dostávají blíž k mystériím – neviditelným silám ve světě, stvořitelům, nebeským bytostem, světu snů a předkům.

Šaman jako psycholog

Šaman jako psycholog

Šamany můžeme definovat jako společensky sankcionované profesionály, kteří libovolně mění své vědomí, aby získali sílu a moudrost ze “světa duchů”. Tuto informaci využívají k tomu, aby pomohli a uzdravili členy svého společenství a uspokojili i jiné jeho potřeby. Z psychologického hlediska šamani usměrňují svou pozornost, aby získali běžně nedostupné informace. Šamani používají tyto informace k tomu, aby zmírnili stres a zlepšili životní podmínky členů společenské skupiny, která jim udělila status šamana. V podstatě se dá říci, že do jisté míry vždy plnili a plní i funkci psychologa, který vyslechne svého pacienta a zároveň pro něj podniká cestu do svého vnitřního světa a v podobě psychodramatu zapojuje nejenom sebe, ale i pacienta a celou komunitu do mýtického dění. Toto dění, když je správně zinscenováno a provedeno pomáhá navrátit pacienta do harmonie se společenstvím a tím zároveň zpětně toto společenství i posiluje. Obecně mají šamani větší kontrolu nad svým vědomím, než jiní magicko-religiózní profesionálové, jako kněží, kněžky nebo média, i když dělící čára je často těžko definovatelná.

Šamani získávají ve svých komunitách povolání různými způsoby, např. dědičně, zvláštním způsobem narození, uzdravením z těžké nemoci, vyvolením “duchy”, hledáním vize nebo iniciačními sny. Náplň výcviku šamanského učně je v různých částech světa rozdílná, ale vždy trvá několik let a vyžaduje mnohdy velké oběti ze strany iniciovaného. Obvykle učňové získávají své schopnosti od mistrů šamanů, kteří je učí názvosloví duchů a vnitřních rovin, dějinám a kmenové mytologii, technice rituálů a v neposlední řadě i botanice místních léčivých a posvátných rostlin. Výcvik v bubnování, zpěvném doprovodu tance a zpívání jsou také důležité aspekty výcviku šamana a to včetně umění navozování změněných stavů vědomí.

Při výzkumu psychologie šamanismu si musíme uvědomit, že povolání, iniciaci a výcvik šamanů ovládají mýty. Mýty také řídí léčitelské praktiky šamanů, jejich snahy zabezpečit soudržnost společenství a jejich neustálou snahu zprostředkovávat kontak mezi běžnou a neběžnou realitou, mezi světským a posvátným světem. V moderním pohledu je možné práci šamana přirovnat k celostnímu psychologovi, který vědomě reguluje a zabezpečuje chod celé komunity či společnosti. Protože stejně jako moderní psycholog hledá příčiny většiny nemocí v psychosomatických problémech i šaman vidí příčinu v nerovnováze mezi profánním a posvátným. Mezitím co psycholog vidí vztah mezi vnitřním a vnějším, tak šaman stejný problém vidí jako vztah mezi tělem a “duchy”.

Buben v šamanismu

Buben v šamanismu

Buben je zřejmě nejrozšířenější hudební nástroj, který se používá v praktikách šamanů, čarodějů, kouzelníků a kněží při zacházení s posvátnem. Buben symbolizuje celý kosmos. Vytváří atmosféru koncentrace i uvolnění a umožňuje šamanovi vstup do transu. Zvuk aktivuje mozek a bubnování může vytlačit poznávací vnímání a jiné senzorické stimuly z běžné reality včetně bolesti, které mohou být blokovány nebo filtrovány. Zejména pro severní část Euroasie byl buben základním prostředkem v extatické technice šamanů. Jeho původ zde je zřejmě v předbudhistických, možná šamanských praktikách archaických obyvatel Indie – Santalů, Bhilů či Baigů.

V mnoha buddhistických sektách se užívá bubnování nebo jiných rytmických zvuků ve všech obřadech. Ve společnosti Eskymáků, sibiřských národů, severoamerických indiánů či australských Aboridžinců a Afričanů se užívá buben v dobrých i špatných časech. Když má společenství nějaký problém, šaman bije na buben proto, aby se rozehnaly špatné vlivy, které jej zapříčinily, ale v dobách velké radosti se také bije na buben, a dobrotivé nadpřirozené síly jsou jím zvány k oslavě. Buben má tedy hlubokou symboliku a magické funkce. U sibiřských národů ho musí schválit uctívaný šaman-předek a pak mu duchové propůjčují moc – bubnování je naléhavým hlasem šamana volajícím po spojení s nadpřirozenými silami, ale také vypovídá o nemocech a utrpení lidí klanu. Bubnování podobně jako chrastění řehtačky či jiné hudební nástroje vyvolává extázi, pomáhá šamanovi létat, přivolává duchy a navozuje s nimi komunikaci čili efekt přechodu do transcendentna.

Šamani v arktických a subarktických oblastech používají bubínek či spíše tamburínu jako řehtačku k navození transu, aniž by potřebovali další podpůrné prostředky, například psychotropní rostliny. Tamburína je z jedné strany potažená jelení, sobí či koňskou kůží pomalovanou symboly, z druhé strany je vnitřní držadlo ve tvaru lidského těla, „pán bubnu“, které sibiřský šaman drží v levé ruce. Čukčové pro svoje bubny používali jemnou blánu mrožího žaludku, Korjakové kůži z vlčího ocasu. Šamani Jukagirů a Jakutů k potažení paličky na bubnování používali kus své vlastní kůže z lýtka. Původně se buben během obřadu měnil v divoké zvíře, v symbolismu Jakutů a ostatních turkických a mongolských skupin už představoval koně. V některých výkonech tancující šaman-pták může jet na bubnu-koni a oblékat kovové sobí parohy.

Buben u sibiřských národů bývá oválný ze sobí, losí či koňské kůže, u Evenků pomalovaný ptáky, hady, zvířaty či výjevy z třívrstevného kosmu spojeného kosmickým stromem. Když šamani Tuvinců bubnují na dolní část bubnu, která představuje podsvětí, znamená to, že komunikují s Erligem, pánem zásvětí, naopak, když tlučou na horní část, mluví s Űlgenem, bohem nebes. Jejich bubny jsou plné hadích symbolů.

Šamanské bubny Saamů byly zpravidla oválné a patřily klanovým šamanům. Malování bubnů bylo oproti ostatním pestřejší a bohatší. Jsou zde figury lidských postav sedících v lodích či lovících v lesích nebo pasoucích soby, stromy, zvířata, jezera, hory, ohrady sobů, lyže, luky, sítě. Objevují se zde i křesťanské misie, mytologické postavy, hrobky. Kresby krví odrážejí heliocentrickou představu vesmíru, dělení kosmu na tři vrstvy, kdy nebe zaplňují astrální postavy, střední zóna reflektuje sociální vztahy mezi členy klanu a zvířecí figury v podsvětí symbolizují totemické představy společnosti. Buben se objevuje už na paleolitických skalních kresbách. Už tehdy lidé poznali, že bubnování s určitým počtem úderů za sekundu aktivuje mozek na určité vlnové délce.