Protoindové a příchod Árjů

Protoindové a příchod Árjů

Dávné civilizace, které vznikly v povodí řeky Indu, jsou plné záhad. Neexistují písemná svědectví o jejich dějinách. První seriózní záznamy pocházejí až z doby po smrti Buddhy (kolem roku 486 př .n.l.), který bývá považován za první historickou osobnost Indie. Znalosti dějin se proto zakládají na pramenech, které se obvykle přijímají jen jako pomocná historická svědectví; na archeologii, numismatice, nápisech a na legendách. Není znám přesně  původ těchto civilizací, písmo a ani zánik. Existovaly na území kolem milionu kilometrů  čtverečních, tedy tolika, kolik má dnešní Francie, Velká Británie a Německo dohromady. Měly stovky měst, z nichž některá hostila i desítky tisíc obyvatel. Vznikly a pak se propadly do země  na tisíciletí. Víme jen, že po nich přišli Árjové, ale už není jisté, zda jejich nájezd byl příčinnou zániku, anebo pouze zabrali území zaniklých říší. Dlouhou dobu se o dávných říších vůbec nevědělo a éra Árjů, zahájená jejich vpádem v 2. tisíciletí př.n.l. se považovala za počátek civilizace v povodí Indu, za příchod skutečné kultury na barbarské území. Na tomto omylu vystavěli ideologové fašismu svoji nechvalně známou ideu o hodném Árijci, který civilizoval barbarský svět. Přitom ignorovali skutečnost, že již v jejich době  se vědělo o mnohem starších kulturách v povodí Indu. V 19. století se v Pandžábu (Pákistán), poblíž dnešních lokalit Harappa a Mohendžo-daro, našla města z doby od r.2500 do r.1500 př.n.l.

Patřila k protoindické civilizaci doby bronzové, která se podle prvního místa nálezu nazývá také kulturou harappskou. Někdy se také označuje jako drávidská kultura, podle místního jazyka, který patřil do drávidské skupiny. K systematickému průzkumu nalezišť došlo až mnohem později. V roce 1921, britský archeologický tým pod vedením Sira Johna Marshalla odkryl 400 km severně  od Karáčí jednu z nejstarších metropolí světa, Mohendžo-daro. „Místní obyvatelé nazvali pahorek ve svém sindhském jazyce Móhan džó daró, tj. Návrší mrtvých – snad proto, že už př i stavbě  stúpy našli pod jejími základy pozůstatky prastarých koster“. Původní jméno města není známo. Mohendžo-daro se vyznačuje racionální organizací, s piktogramy a klenoty, látkami a dalšími archeologickými svědectvími, která dokazovala jedinečnost zaniklé civilizace. Město mělo na starověká měřítka jedinečný vodovodní a kanalizační systém a také množství víceposchoďových domů. Hlavní a vedlejší ulice se křižovaly v pravých úhlech a zachovávaly si svou polohu téměř po tisíc let. Objevitel města Sir John Marshall napsal: „Je velice výjimečné, objevíli archeolog dávno zmizelou civilizaci, jako to učinil Schliemann v Egejském moři a Stein v Turkestánské poušti. Ale myslím si, že před takovým objevem stojíme“.

Dosud se nepodařilo jednoznačně  rozluštit protoindické obrázkové písmo a určit jazyk obyvatel, ale soudí se, že obyvatelé Harappy a Mohendžo-dara hovořili jazykem náležícím do drávidské rodiny. Drávidská jazyková rodina má mezi jazyky světa relativně  samostatné postavení (v nedávné době  byly objeveny souvislosti s altajskými jazyky), v dnešní době  je – až na malé výjimky – omezena na jižní část poloostrovní Indie. Z nalezených kosterních pozůstatků lze usuzovat, že obyvatelé Harappy náleželi – podobně jako dnešní obyvatelé této oblasti – převážně  k dlouholebému kavkazskému typu, byli spíše slabší tělesné konstrukce a v průměru se nedožívali vyššího věku než třiceti až čtyřiceti let. Harappští obyvatelé měli pravděpodobně prodlouženou lebku, oválný obličej, malou postavu, štíhlé končetiny, snědou kůži a černé oči. Živili se převážně  zemědělstvím a lze předpokládat matrilineární sociální strukturu, v níž se žena těšila vysokému sociálnímu postavení, ale nezotročovala muže. Usuzuje se, že jejich společnost neměla pyramidovou strukturu. Jejich náboženství zřejmě vycházelo z kultu matky a ženských hodnot – lásky, umění a ochrany přírody.

Příčiny zániku harappské kultury se pouze odhadují. Existuje několik hypotéz. Jednou z nich jsou katastrofické záplavy; ty podle vykopávek postihly zejména Lóthal. Jinou možnost předkládá bioarcheologie, jejíž výsledky prokázaly, že v době  před 8000 lety, když se objevily první civilizace, povodí Indu pokrývaly husté lesy plné zvěře. Dnes je zde skoro poušť . Odlesnění mohly zavinit zemědělství, ale i výroba cihel, hojně používaného stavebního materiálu té doby, a nebo produkce keramiky. Tuto hypotézu podporuje skutečnost, že nejstarší cihly jsou vypálené silně, zatímco cihly z doby úpadku pouze částečně, což svědčí o nedostatku dřeva. Lysebeth a také Fišer vznášejí ve svých knihách ještě další hypotézu. Nezdá se, že by protoindická civilizace byla orientována výrazně  vojensky či snad prodchnuta válečnickým duchem. Když pak kolem r. 1500 př.n.l. zahájili ze severozápadu své útoky bojovní Árijci, užívající válečných vozů tažených koňmi, kulturně  vyspělejší Harappané podléhali v nerovném boji.

Původ etnika, které samo sebe označovalo jako urozené = „árja“, není dosud přesně objasněn. Árjové mluvili archaickou formou sanskrtu, který patří mezi indoevropské jazyky; proto se předpokládá, že přišlí z indoevropského prostoru, jenž se ve 3.tisíciletí př.n.l. rozkládal ve stepní oblasti severně od Černého a Kaspického moře. Na konci poslední doby ledové sledovali napřed ustupující ledovce k severu, později po vyčerpání pastvin se obrátili k jihu. Árjové se výrazně lišili od lidí harappské kultury. Vyznačovali se kulatou lebkou, čtvercovou tváří, silnou čelistí, vysokou svalnatou postavou, světlými nebo zrzavými vlasy, světlýma očima. Kočovný život vyžaduje jen dočasné pobývání v osadách, a proto nestavěli města. Jejich majetek představovala pouze stáda. Slovesnou kulturu tvořilo především vypravování hrdinských činů, epopejí a mýtů.

Árjové měli patriarchální pyramidové uspořádání společnosti, v němž je žena podřízena muži, má nízké postavení, ale není otrokyní. Jejich bohové byli mužského pohlaví a uctíval se kult hrdiny. Nájezdy Árjů mohly urychlit zánik harappské kultury. Árjové při svém tažení, které se opíralo převážně o bojové vozy, mohli narazit na mnohem tužší odpor. Pak by jim nezbylo, než svého nepřítele oslabit běžnou taktikou loupeživých hord – udeřit, nadělat škody a zmizet. V harappské zemědělské kultuře lze předpokládat, že Árjové ničili hráze a zapalovali pole a lesy, aby obránce vyhladověli. Usedlé civilizace jsou mnohem zranitelně jší než kočovníci. Dobytek je stálým bohatstvím, snadno se uloupí anebo smění. Pastýřské kmeny se mohou rychle obohatit nájezdy, zatímco město roste celá léta, zničené hráze a záplavou zanesené zavodňovací kanály se namáhavě obnovují. Řemesla vyžadují zkušenost, a tudíž každý zabitý odborník představuje nenahraditelnou ztrátu, ještě zesílenou tím, že ženy se odvádějí jako otrokyně. Jedinou nevýhodou lovců je potřeba velkého prostoru a tím i nových výbojů.

Tuto hypotézu podporuje Rgvéd, jeden z nejstarších indických eposů sepsaný vítěznými Árji. „Základní texty védské slovesnosti, sbírky neboli samhity, byly čtyři: Rgvéda, soubor 1028 hymnů, modliteb, oslav různých bohů a jejich vzývání, Sámavéda, jakýsi zpěvník pro účely správného zpěvného přednesu, Jadžurvéda, sbírka obětních průpovědí a formulí, a Atharvavéda, ve které mají převahu různá zaříkávání a texty s kouzelnickým posláním“. Stuart Piggot v knize Prehistoric India píše: „V Rgvédu je Indra oslavou kmenového náčelníka, po zuby ozbrojeného, obrovského, vousatého a opilecky baňatého. V nejbožštějších okamžicích vládne blesku. Ze svého bojového vozu vypouští smrtelné šípy. Nenasytně zhltne neuvěřitelné porce hovězího, obilné kaše a koláčů, které zapíjí častými doušky opojné sómy’ “. Rgvéd vychvaluje Indru v sútře I.53, že porazil dvakrát deset lidských králů a zničil pevnost Neárijců, označovaných za anása, a pobil beznosé, s tmavou barvou obličeje a drmolící nesrozumitelným jazykem. Jeho nepřátelé jsou Dásové, ze sanskrtského slova zraňující, dělající zlo, což označuje nepřítele, ale i démona, divocha, barbara, otroka, sluhu, hříšníka. Dásové se v mytologii stávají démony vzduchu. O ničení hrází píše Rgvéd v sútře II.15.80, když popisuje bájný boj mezi démonem Vrtrou, tím, který zadržuje vody, a árijským bohem Indrou, tím, který uvolňuje vody. Snadno si můžeme ztotožnit Vrtru se jménem nějakého harappského vůdce, jehož úkolem bylo ochraňovat se spolubojovníky hráze, a byl zabit Indrou, náčelníkem Árjů. Kromě vod povolává Indra na pomoc často i oheň, jehož představitelem je bůh Agni, oslavovaný ve více než dvou stech verších Rgvédu: „Ó Agni, spal všechny lidi černé kůže, buď strážcem oběti“.

Můžeme proto vznést hypotézu, že Árjové nepřinesli do povodí Indu civilizaci, ale pouze svoji divokou mentalitu a zkázu. Jednali dobyvačně a vítězně. Zmocnili se bohatství a uvrhli obyvatelstvo do otroctví. Setkali se přitom s velmi vysokou kulturou, kterou zprvu nechápali, nicméně  přesto změnila jejich myšlení. S materiálním bohatstvím přijímali i duchovní statky. Árjové se udrželi u moci a svoje vítězství vylíčili v eposu Rgvéd a dalších bájích. V nich se samozřejmě nechlubili svou inspirací u poražených nepřátel. Naopak pečlivě zahladili veškeré zmínky o nich. To současně vysvětluje naprosté zmizení celé harappské kultury. Lysebeth ve své knize Tantra objevuje řadu prvků drávidské kultury i převzetí celých božstev do árijské mytologie. Například drávidským přínosem je jóga a tím i její část tantra-jóga. V náboženství harappské kultury jsou některé rysy, jež nápadně připomínají pozdější hinduismus. Byly např. nalezeny hliněné figurky zvířat a bohyň-matek značně podobných těm, které ještě  dnes stávají na domácích oltářích na indickém venkově. Na několika pečetidlech je zobrazeno mužské božstvo s rohy a třemi obličeji; zde se nabízí srovnání s pozdějším hinduistickým bohem Šivou. Častá a podivuhodně realistická zobrazení zvířat na pečetidlech snad opravňují k domněnce, že již v této době bylo uctívání některých zvířat součástí náboženských představ a rituálů.

Harappa a Mohenjo-Daro

Harappa a Mohenjo-Daro

Za jednu z nejstarších civilizací je považována prastará civilizace v povodí řeky Indus v bývalé Indii od roku 1947 Pakistán, jejíž hlavním centrem byla města Harappa a Mohenjo-Daro, které se nejčastěji nazývá “město mrtvých a nebo údolí mrtvých”. Tato města byla centrem civilizací považovaných za vůbec jedny z nejstarších, která vyvinula plně funkční městskou kamenou a cihlovou kulturu s kompletní infrastrukturou včetně lázní, vodovodů a kanalizací. Nejstarší nálezy a zároveň archeologicky nejstarší nalezené vrstvy jsou datované do období zhruba 3500-2600 let před našim letopočtem. Civilizace ve svém největším rozkvětu byla zhruba v období 2600-1900 let před našim letopočtem. Zhruba od roku 1900 před našim letopočtem začala tuto kulturu vytlačovat kultura Árjů, která zde vytvořila všem známou Védskou civilizaci. Když Árjové začali okupovat zdejší území setkali se zde s naprosto neznámou a vyspělou civilizací, která ale na nájezdy barbarských árjů zřejmě nebyla připravena. Rezidua tohoto stěhování a bitev a hlavně popisy kultury se kterou se árjové setkali na území Harrapy a Mohenjo-Dara jsou zřejmé z prvních védských spisů, kterým dominuje zejména Rg-Véda. Podle archeologických nálezů je ale zřejmé že později docházelo spíše k asimilaci jednotlivých kultur a védská kultura vznikala a čerpala z již existující kultury.

• V tomto údolí byly nalezeny rozsáhlé zbytky staveb a keramiky. Mimo jiné zde byly nalezeny stříbrné a zlaté destičky s teriomorfní a totemickou symbolikou. Dále se zde nalezlo spousty válečků, kterým se přisuzuje funkce pečetítek na kterých je mnoho podivných nápisů či znaků. Dodnes není jasné jestli je to písmo nebo jenom nějaká velice vyvinutá symbolika. Pokud je to písmo, tak je jisté že je to jedno z nejstarších písem a že se ho ještě nikomu nepodařilo rozluštit.

Pro detail klikni na obrázek !

• Nejčastěji opakované symboly jsou býk, bizon a jednorožec, což ukazuje na rozsáhlé rozšíření slunečního či agrárního kultu. Vyjímkou nejsou ani různá totemová a mýtická zvířata. Naprostým unikátem je postava se skříženýma nohama, kterou archeologové pojmenovali jogín, což by byl důkaz toho, že pozdější Védské a asketické techniky vznikly mnohem dříve než se předpokládalo a možná byly pouze reminiscencí na prastaré techniky meditace vzniklé na ůzemí Harappy a Mohenjo-dara. Důležitým elementem na destičkách je často se opakující symbol trojzubce, což může ukazovat na prastré Indické božstvo Šivu (jakéhosi protošivu), který byl v pozdější Védské kultuře uctíván právě s trojzubcem.

V Harappě se také nalezlo velké množství těchto terakotových válečků s dosud neznámým typem písma. Archeologové se domnívají, že mohly sloužit jako pečetítka. Nejstaší nálezy jsou asi 2450 let před našim letopočtem , další nálezy se vyskytovaly ve vrstvách až do roku 1900 před našim letopočtem čili se používaly téměř až do konce Harappské kultury dokud nebyla asimilována kulturou Arjů, kteří později vytvořili Védskou civilizaci.

• Antropomorfní sošky z Mohenjo-Daro. První obrázek zobrazuje snad kněze nebo krále. Dva prostřední obrázky zobrazují hlavu rozbité sošky ze dvou stran. Dominantou všech sošek nalezených v Harappě a Mohenjo-Daru jsou mandlovité oči a krátké vlasy spletené do copánků. Poslední je skulptura sedícího muže se stejnými rysy.

Pro detail klikni na obrázek !

• Další terakotové sošky převážně ženy. Spousta sošek se našla jako sedící. A terakotová soška býka – což je asi nejčastější výjev od Mezopotamie až po Indii – reziduum na sluneční a agrární kulty. Dolní řada na obrázku vyobrazuje zoomorfní sošky z terakoty. Obrázky jdoucí po sobě pes, zřejmě hlava tygra, želva a hlava slona. Našlo se obrovské množství různých zvířecích sošek i po desítkách na jednom místě.

Pro detail klikni na obrázek !

• Nalezeno bylo i velké množství destiček a skulptur prapodivných tvarů. Destičky na spodním obrázku jsou jakousi formou hry, která se v Indii a Pakistánu s jistou modifikací dochovala prakticky až dodnes říká se jí “pittu”. Destičky jsou různých velikostí s vyrytými symboly určité stupnice, která znázorňuje právě velikost – zřejmě k nějakým výukovým účelům pro děti. V Harappě i Mohenjo-Daru se našlo velké množství podobných kónických útvarů jako na druhém obrázku, ale k čemu přesně sloužily je předmětem dohadů – většina archeologů se kloní k názoru, že to byly okrasné předměty a nebo hračky pro děti. Další nálezy na dolní polovině obrázku se týkají různých nádob z pálené hlíny s ornamentální tématikou. Používané většinou na uskladňování koření a olejů – větší nádoby na obilí. Datace nálezů je do období 2200-1900 před našim letopočtem – tedy spíše ke konci Harappského osídlení. Našlo se i mnoho talířů a misek z mědi.

Pro detail klinkni na obrázek !

• Horní část obrázku – různé šperky. Na prvním obrázku jsou nákotníčky z mědi – v Indii takové ozdoby nosí ženy i dnes. Na druhém obrázku je sbírka zlatých a achátových ozdob. Další ozdoby zahrnují nákotníky, přívěsky na krk, náhrdelníky, prsteny, náušnice, kuželové vlasové ozdoby a bodce. Tyto ozdoby byly nalezeny pod podlahami domů bohatých obchodníků nebo zlatníků. Na spodní části obrázku jsou unikátní nálezy píšťalky vyrobené ve tvaru vejce nebo ptáka – podobné se našly i na druhé straně světa u kultur Mayů, Inků a Aztéků – jako předchůdce pozdějších okarín. Podobné se stále používají v Indii buďto na samotné hraní a nebo jako doprovod ke zpěvu. Upravené mušle na druhém obrázlu dole sloužily pro rituální účely – naplněné olejem pro úlitbu bohům.

Pro detail klikni na obrázek !

• Na prvním obrázku nahoře je hrob muže, který je pohřben v pravoúhlé jámě obklopené pohřebními dary. Kolem krku má náhrdelník jehož kuličky jsou z leštěného kamene, zlata, různě barevného onyxu, jaspisu a tyrkysu. Druhý hrob je hrob ženy, který se nalezl ve velmi porušeném stavu – zřejmě vykradači hrobů, zde zbyla pouze keramika, talíře a různé nádoby. Spodní obrázky – kultura v povodí Indu stavěla svá sídla z pálených cihel a malty. Po celém městě byl důmyslný systém vodovodů a kanalyzací včetně záchodů s jímkami, které ústily do kanalyzací. Stavěli si i přehrady, vodní nádrže a bazény, které byly propojeny do vodovodních sítí.

Pro detail klikni na obrázek !

• Tabulka s mytickým výjevem, oba obrázky jsou z jedné tabulky na dvou stranách. První strana zobrazuje lovce s kopím jak rituálně obětovává buvola a na obětní akt přihlíží postavička v jógovém sedu s čepicí na hlavě, která je jakoby do trojzubce. Na reverzní straně je slon nad nímž ženské božstvo bojuje se dvěma tygry. Symbol nahoře je zřejmě symbolem slunečního božstva – druhá strana tabulky otočena o 90 stupňů.

Další zajímavostí je, že se našly pozůstatky rozsáhlého vodního koryta, kterým tekla velká řeka – toto bylo potvrzeno i pomocí satelitních snímků – jestli jde však o třetí velkou řeku Sarasvatí, kterou popisuje starý Rg-Véd je ovšem otázkou dohadů. Rg-Véd poukazuje na bájnou civilizaci, která byla na soutoku tří řek, pokud by se toto potvrdilo, tak touto civilizací mohla být právě kultura v povodí Indu a měst Harappa a Mohenjo-Daro. Podél řeky Indus a pozůstatků domělé řeky Sarasvatí se v moderním archeologickém bádaní podařilo objevit celou soustavu starých měst, která se velice podobala, jak stavbami, tak pozůstatky městům Harappa a Mohenjo-Daro. Což poukazuje na velikost civilizace v povodí Indu a dokazuje to, že co se týče archeologické rozlohy, tak tato civilizace patří mezi nejen jednu z nejstarších, ale hlavně největší co do velikosti osídleného prostoru.

Staré Mezopotámské texty 3000 let před našim letopočtem, hovoří nejméně o dvou přímořských civilizacích v jižní Asii, se kterými vedli obchod, a to Magan a Meluhha. S největší pravděpodobností se jednalo právě o civilizace v povodí řeky Indu a to díky tomu, že se našly identické zbytky šperků a keramiky právě na území staré Mezopotámie, které ovšem nepatřily ke standartním nálezům z oblastí Mezopotámie – čili sem byly přivezeny obchodní cestou.

Nejprve se tato civilizace rozprostírala pouze na západním cípu, ale postupně se začala rozšiřovat i východně jak postupně začala vysychat koryta řek a začalo osidlování povodí řeky Gangy. Hlavní příčinou byla sucha a hlavně nájezdy Arjů, kteří vytlačili starou kulturu a její obyvatele na jih Indie a postupně se nová kultura Árjů dobyvatelů začala mísit s původní Harappskou kulturou a později vytvořila Védskou civilizaci. Toto je ovšem předmětem vědeckého studia a nikdo zatím neví jestli se v povodí Indu mluvilo drávidskými jazyky jako na jihu Indie nebo jestli to již byla jazyková větev Indo-Árjů – proto je teorie vytlačování Árijskými dobyvateli pouze jako hypotéza, ale s velkou vědeckou podporou.

Staré civilizace

Obecné pojednání

Už mnoho let mě fascinuje archeologie a různá pojednání o starých civilizacích. Co je na tomto ovšem nejpůsobivější, je to, jak většina starých civilizací byla schopná vytvořit naprosto funkční kulturu se vším všudy a převážně s minimální technikou. Nemám zde na mysli pouze zbytky neolitických kultur, ale právě městské civilizace s kompletní urbanistikou včetně zavlažovacích a kanalyzačních struktur, manufaktur a v neposlední řadě i umění. Faktem zůstává, že i samotná archeologie jak se postupně zdokonaluje je schopna narážet na čím dál starší vrstvy prastarých kultur a civilizací a dokazuje, že člověk už v počátku svého vývoje byl schopen myslet a organizovat se do naprosto soběstačných a funkčních celků a to včetně velmi složitých filosofických a náboženských systémů.

Mapa na horním obrázku ukazuje jak přibližně ve stejné době – asi 3000 let před našim letopočtem – začaly vznikat čtyři nejstarší civilizace a to Egyptská, Mesopotámská, Čínská a civilizace v povodí řeky Indu. Asi úplně nejstarší a zároveň největší z nich byla civilizace dvou měst Harappy a Mohenjo-Dara v povodí Indu jejíž počátky se odhadují kolem roku 3500 před našim letopočtem. Jelikož archeologie postupuje stále vpřed, tak existují jisté indicie, že existovala ještě starší civilizace a to zhruba na území dnešního Mexika, ale informace o tomto jsou zatím dost nejasné. Kdyby někdo měl nějaké podrobnější informace a popřípadě internetový link, tak bych o to měl vážný zájem.