Povaha snění

Povaha snění

Snění je univerzální lidská zkušenost. Během spánku činí sen dojem bdělé zkušenosti odehrávající se v “reálném” světě, který je pak zpětně, po probuzení, posuzován jako svět “snový”. Ve snech se vyskytují pro bdělý stav neobvyklé události, jako např. náhlé přesuny v čase, přesuny z místa na místo, změny věku a nebo ve snech vystupují již nežijící osoby, fantastické bytosti a neexistující zvířata. K nejradikálnějším změnám probíhajícím ve snech patří změna jáské identity a situace, kdy snové já pozoruje události ve snu jakoby z vševědoucí nadřazené pozice.

V průběhu několika posledních desetiletí bylo věnováno mnoho úsilí výzkumu neurofyziologických stavů spojených se sněním. Výzkumy opakovaně potvrdily, že snová aktivita je typická především pro takzvaný REM spánek, ve stádiu spánku označovaném jako non-REM jsou sny méně časté. Některé studie potvrzují existenci vztahu mezi očními pohyby a obsahy prožívaných snů.

Protože se délka REM stadia s věkem zkracuje, tak některé vědecké studie tvrdí, že lze předpokládat, že se zde jedná o biologicky determinovaný stav a že primárně neslouží psychologickým potřebám spícího subjektu. (REM spánek byl zaznamenán též u zvířat, u kterých však z pohledu moderní vědy psychologické faktory nepřipadají vůbec v úvahu) Toto však nelze tvrdit o snech obecně protože většina psychologických směrů a hlubinných terapií se sny zabývá a někdy dokonce primárně a dosahují vynikajících terapeutických výsledků.

V případě lidí slouží biologická báze snění některým procesům nezbytným pro zdravé psychologické fungování. S.Freud přiřadil snu roli strážce, který chrání spánek proti erupcím potlačených impulzů. Jeho přístup však neodpovídá výsledkům moderního výzkumu snů. C.G.Jung se domníval, že sen kompenzuje omezený náhled bdělého já. Jungovy předpoklady se zdají být v souladu s hypotézou, která pokládá snění za informační proces.

Vrcholný prožitek vědomí

Vrcholný prožitek vědomí

„Toto Já je jemnější než to nejjemnější a je nade vší logiku.“

Katha upanišad

Nejvyšší kosmický princip

Absolutní Vědomí lze prožít dvěma různými způsoby: jako úplné splynutí s božským zdrojem, při kterém je pocit já zcela rozpuštěn, nebo pocit já zůstane a my jsme v roli svědka úžasného tajemství existence jakoby zvenku. V duchovní literatuře lze najít mnoho popisů obou typů prožitků Absolutna. Velký indický světec Šrí Ramana Maháriši popisuje splynutí individuálního já s kosmickým principem jako rozpuštění cukrové panenky ve vodě. Španělská mystička svatá Tereza z Avily a další vyznavači jógy lásky dávají přednost odloučení od Božství a vztahu k němu. Nechtějí zcela ztratit svou totožnost, ale chtějí vychutnávat vztah totální lásky ke svému Božství. Slovy velkého indického světce a mystika Šrí Rámakrišny: “Chci cukr ochutnávat, a ne se jím stát.” 
 
Zážitek Boha

Lidé, kteří měli zážitek Absolutního Vědomí, vědí, že se setkali s Bohem. Říkají, že pojem Bůh nevystihuje hloubku jejich zážitku, neboť světová náboženství tento pojem pokřivila a zdiskreditovala. I pojmy jako Absolutní Vědomí nebo Univerzální Mysl jsou beznadějně nevhodné k vyjádření nesmírnosti a převratnosti takového setkání. Někteří lidé reagují na zážitek nejvyšší Pravdy mlčením, neboť podle čínského mudrce Lao-c´: “Ti, kdo vědí, nemluví, a ti, kdo mluví, nevědí.”

Kosmická prázdnota

Druhý typ zážitků, který uspokojuje hledače Pravdy, nemá určitý obsah. Jde o ztotožnění s Kosmickým Prázdnem. Prázdnotou zde není nepříjemný pocit nedostatku citu, iniciativy nebo smyslu. Kosmické vakuum je zároveň i plností, protože mu zjevně nic nechybí. Neobsahuje nic, co by se projevovalo nějakým konkrétním tvarem, a přesto se zdá, že v sobě obsahuje věškeré bytí v jeho potenciální formě. Je to existence sama, neboť mimo ni nic neexistuje. Překračuje věškerou dualitu včetně duality bytí a nebytí. Prázdnota je běžnou logikou nepochopitelná a je nutné ji zažít.

Pohled moderní fyziky

Moderní fyzika se velice přiblížila koncepci všeobsažné Prázdnoty. Zakladatel kvantové fyziky Paul Dirac, objevitel antihmoty, říká: “Každá hmota se vytvoří z určitého nepostřehnutelného substrátu a … substrát nepopisujeme jako hmotný, neboť rovnoměrně vyplňuje veškerý prostor a je jakýmkoli pozorováním neodhalitelný. Je to však podivný hmotný tvar prázdnoty, z níž se tvoří hmota.” Fyzikové nazývají prázdnotu, ze které se rodí a do které opět zanikají elementární částice, “dynamickým kvantovým vakuem”. Otázka kosmického tvoření však není omezena na tvorbu základních elementárních částic, ale také zahrnuje vznik tvarů, zákonitostí a významů, což je již mimo rámec fyziky.

Mapa lidských zážitků vědomí

Mapa lidských zážitků vědomí – S. Grof

Výsledky výzkumu vědomí shrnuje S. Grof do mapy lidských zážitků, která rozšiřuje konvenční chápání lidské psychiky. Rozlišuje v ní dvě skupiny holotropních stavů vědomí perinatální a transpersonální:  

Perinatální stavy vědomí – souvisejí s biologickým porodem (z řeckého peri – kolem nebo u a latinského natalis – týkající se porodu).

Transpersonální stavy vědomí – se charakterizují překračováním běžných hranic těla a pocitu já (ega) (z latinského trans – přes a persona – osoba, ego, pocit já). Transpersonální znamená překračující naše já, pocit já, naši osobnost, naše pojetí sebe sama jako těla a mysli.

Transpersonální stavy vědomí (zážitky) Grof dělí do následujících skupin:

• Vědomí se ztotožňuje s objekty – zážitky ztotožnění se s vědomím zvířat, rostlin nebo kamenů umožňují pochopit víru kultur, které vidí vesmír jako oduševnělý. Jako cítící bytosti se jeví nejen zvířata, ale i stromy, řeky, hory, Slunce, Měsíc a hvězdy. 
• Vědomí se ztotožňuje s bohy a démony – v holotropních stavech se lze setkat   se  světem  bohů,  démonů, legendárních  hrdinů ,  nadlidských  bytostí a duchovních vůdců. Lze tak pochopit víru kultur věřících, že vesmír je obydlen a řízen mytologickými bytostmi.
• Absolutní Vědomí – zážitky oduševnělé přírody a setkání s mytickými bytostmi nestačí plně uspokojit duchovní touhu člověka. Lidé, kteří měli zážitek Absolutna, jenž dokonale uspokojil jejich duchovní touhu, neviděli žádné bytosti. Popisy zážitku nejvyššího principu jsou nanejvýš abstraktní a navzájem si podobné. Shodují se v překročení všech hranic analytického a logického myšlení a veškeré duality. Absolutno popisují jako zdroj zářivého světla nesmírné intenzity.   

Moderní výzkum vědomí

Moderní výzkum vědomí

“Lidská bytost je součástí celku, nazvaného vesmír, součástí omezenou prostorem a časem. Člověk vnímá své myšlenky a pocity jako něco odděleného od ostatního světa – ale tento optický klam je jakýmsi vězením, oddělujícím nás od ostatních lidí.” 

Albert Einstein

Podle většiny filozofů v podstatě toužíme vědomě či nevědomě po trvalém štěstí. Hledáme ho většinou tam, kde není, ve vnějším světě. Mudrcové však stále opakují, že trvalého blaha můžeme dosáhnout jenom a jenom úplným poznáním sebe sama. Nejde jen o vědecké poznání psyché neboli duše člověka ve smyslu psychologických vlastností, ale o poznání základu a smyslu lidské existence. Takové hluboké  poznání vede ke změnám v postojích, v hodnotách a myšlení. Člověk žije život v nové, bohatší a plnější kvalitě. Abychom takové změny mohli docílit, je nutné poznat tajemství lidského vědomí. Řada významných fyziků je přesvědčena, že budoucí vyčerpávající teorie hmoty bude muset zahrnovat i vědomí jako rozhodující složku. Jsou jimi například: Eugene Wigner, Geoffrey Chew, Fritjof  Capra, Arthur Young, Saul-Paul Sirag a Nick Herbert. Z nefyzikálních oblastí vědy sem také patří vědci Ervin Laszlo, Rick Tarnas, Ken Wilber, Michal Behe a další.

Vědomí mechanistická věda nikdy důsledně a systematicky nezkoumala, neboť je považovala za nevýznamné pro uskutečnění své koncepce – ovládnutí sil přírody – zformulované již Francisem Baconem. Dnes je tato koncepce do jisté míry naplněna, síly přírody již do značné míry ovládáme (tepelná, elektrická a atomová energie). Podstatně méně víme o člověku samotném, nikoliv o fyzickém těle, ale o jemných složkách jeho bytí, o mysli, intelektu a vědomí. Moderní (celostní) věda se však už nevyhýbá ani studiu tak delikátní oblasti, jakou je lidské vědomí. Na tomto poli jsou velice zajímavé výzkumy Stanislava Grofa, Johna Lillyho, Timothy Learyho, ale třeba i takového velikána jako byl C.G.Jung.

Komplexní a somatické halucinace

Komplexní a somatické halucinace

Nejčastějším modelem prožitků změněných stavů vědomí je posloupnost spektra zážitků, které procházejí přibližně třemi stadii. Prvním je stadium entopických jevů či vizí, druhým stadiem je pocit vtahování do víru nebo propadání se či průnik tunelem, a nakonec třetí stádium je soubor komplexních dějových prožitků doprovázených somatickými halucinacemi. Když se člověk ve změněném stavu vědomí vynořuje z víru, vstupuje do bizarního a nekonečně proměnlivého světa komplexních morfujících se halucinací. Většina lidí popisuje i somatické halucinace. Mají například pocit, že jim ochabuje tělo a končetiny, intenzivně vnímají své tělo a zdá se jim, že trpí polymelií (polymelie – pocit nadměrného počtu končetin), dochází často i k zoopsii (zoopsie – zjevování různých zvířat), mění se ve zvířata a procházejí dalšími proměnami. Podobné prožitky tohoto třetího stadia se vyznačují tím, že při nich přetrvávají entopické tvary ze stadia jedna – objevují se buď na okraji ikonických halucinací, nebo jsou do nich včleněny.

Některé zajímavé body tohoto stadia:

• entopické tvary se mohou promítat na okolní plochy a předměty
• entopických tvarů mohou nabývat halucinující lidé sami
• většinou halucinují všechny smysly
• dochází ke zmatení smyslů a k synestézii (takže halucinující může vnímat např. zvuk čichem)
• i po odeznění halucinací může docházet k flashbackům (neočekávané objevovavání různých paobrazů z předešlých zážitků)

Moderní neuropsychologie a neurobiologie je toho názoru, že všechny tyto prožitky jsou “instalovány” v nervové soustavě a jejich obsah je podmíněn kulturou. Lidský mozek neexistuje v izolaci, ale v určitém společenském prostředí. Moderní věda zastává názor, že právě z těchto společensky podmíněných spekter vědomí se v paleo a neolitických mozcích “primitivních” lidí zrodilo náboženství.

Prožitek a iluze víru

Prožitek a iluze víru při změněných stavech vědomí

Při prohlubování stavu vědomí mají lidé často pocit, že se ocitli ve víru nebo v tunelu, na jehož konci vidí jasné světlo. Na vnitřním povrchu víru bývá někdy mřížka, v jejíž oddílech se zjevují první ikonické obrazce lidí, zvířat, oblud a obecně úryvky různých dějů. Toto stádium většinou následuje bezprostředně po stádiu entopických vizí (jednoduché obrazce, klikaté čáry a záblesky), ale nutně nemusí každý prožívat sled těchto prožitků identicky. U některých lidí některé fáze při nástupu změněných stavů vědomí úplně chybí a jiní je naopak prožívají v různém pořadí.

Dnes se pocit průchodu vírem obvykle spojuje s prožitky lidí, kteří se ocitli na prahu smrti, a často se o něm diskutuje. Podobné metafory jako je tunel, vír, ubíhající cesta, pocit sestupu nebo propadání se užívají i šamani po celém světě, když popisují své mimotělní cesty do říše duchů, bez ohledu na to, jakým způsobem mění své vědomí. Jeden Sanský léčitel hovoří o “velkém otvoru ve světě duchů”, do nějž vede cesta “směřující pod zem”. Také např. šaman východoindického kmene Sora “sešplhává po obrovském stromě do podsvětí”. Sestup nebo propad do podsvětí patří k běžným šamanským prožitkům.

V klinických záznamech výpovědí obyvatel západního světa se dočítáme o chodbách, vlacích v tunelu, kanálech a podobně. Popisy stejných pocitů, vyjádřených metaforami otvorů v zemi, stromů, jejichž koruny vedou do nebe a kořeny do podsvětí, pohybu pod vodní hladinou atd., nacházíme i ve zprávách etnografiů a antropologů. Všechna uvedená líčení ukazují, že prožitky průchodu vírem jsou společné všem lidem. Tato obecná lidská tendence je bezesporu “instalována” v nervové soustavě a projevuje se v určitých stavech změněného vědomí. Výzkum prokázal, že jejím hlavním sídlem je funkční architektura závitů mozkové kůry.

Entopické vjemy

Entopické vjemy

Jak ukazují výpovědi psychologických studií a samotných experimentátorů, změněné stavy vědomí často začínají vidinami geometrických obrazců. Badatelé tyto počitky pojmenovávají různě: tvarové konstanty, fosfeny, endogenní vjemy a entopické fenomény. Obecně se dává přednost výrazu “entopický fenomén”, to znamená jev generovaný kdekoliv v optickém systému, ne nutně v oku samém (v tom případě by se nazýval “entoftalamický”). Obecně řečeno se při změněném stavu vědomí často opakuje sedm typů obrazců:

• souřadnicová síť, která se mění na mřížovou nebo se zvětšuje
• soustava souběžných čar
• svítivé tečky a krátké vločky
• klikaté čáry
• svazky nebo shluky křivek
• filigrány (tenké klikaté čáry)
• spirály a trychtýře

Protože jsou tyto tvary proměnlivé a objevují se ve vzájemných kombinacích, uvedené kategorie nejsou přísně vymezené. Zrakové vjemy navíc rozechvívá ostré světlo, které nevychází ze žádného vnějšího zdroje v prostředí pokusných osob. Rotují, zmenšují, zvětšují, spojují a prolínají se. Má-li člověk který je vidí, otevřené oči, nabývají podoby reálných obrazů. Podobně i lidé trpící migrénou například vidí tzv. skotom, tmavou skvrnu, která zastiňuje části zorného pole (obvykle ji popisují jako soubor jiskřících klikatých čar a ve vzácnějších případech mřížovinu, spirály, trychtýře a útvary podobné pavučině). Důležité je, že se tyto obrazce jakoby vznášejí na stěnách a po stropech.

Dlužno podotknout, že všichni lidé sice mají potenciál vidět všechny tvary – to, kterým přikládají význam a které ignorují, je však podmíněno jejich kulturním prostředím. Ve společnostech, jež považují prožitky změněných stavů vědomí za důležitou součást náboženství, jsou proto lidé vůči těmto jevům vnímavější. Očekávají pak tyto vjemy a snaží se kultivovat omezený rozsah tvarů těch, jimž jejich náboženství přičítá duchovní význam nabitý emocemi. Náboženská víra tak začíná naplňovat významem náboženskou zkušenost, jež má původ v nervové soustavě, a dávat jí tvar. Víra tak může přetvářet vybrané entopické vjemy na systém symbolů.

Neuropsychologický model

Neuropsychologický model

Neuropsychologický model a prostředky jimiž lze navodit změněné stavy vědomí zahrnují celou škálu technik a možností a to jak za použití moderních technologií tak i s využitím vlastních schopností či psychických poruch. Zde je krátký výčet z nich:

• použití psychotropních látek
• hypnagogické stavy a představy
• předsmrtné prožitky
• intenzivní, rytmický tanec
• sluchové podněty jako je třeba monotónní zpěv, vytleskávání, bubnování či hra na didgeridoo
• elektrická stimulace
• blikající světlo
• únava, hlad, smyslová a spánková deprivace
• extrémní bolest, migréna
• intenzivní soustředění, meditace
• epilepsie spánkového laloku
• schizofrenie a další patologické stavy

Holý výčet ale neříká nic o subtilnějších a interaktivnějších způsobech, jimiž tyto stavy fungují v praxi. Např. u příslušníka jihoamerického indiánského kmene Boróro může první podnět vedoucí k tomu, že se stane šamanem, vzejít z monotónního zpěvu písní spojovaných s dušemi nebo duchovními entitami. Z výzkumu různých technik domorodých obyvatel a moderního neurologického výzkumu za pomoci halucinogenů a různých jiných technik lze dovodit celkovou strukturu našeho neuropsychologického modelu. Obecně rozlišujeme mezi třemi stadii, jimiž lidé mohou procházet, když dosahují stále hlubších úrovní změněného vědomí, bez ohledu čím je navozeno. Jedná se o tyto tři stádia:

• stádium entopických vizí
• stádium vtahování do tunelu či víru
• stádium psychosomatických halucinací

Je důležité mít na paměti, že tato tři stadia tvoří idealizovaný model možného průběhu změněných stavů vědomí. Všichni lidé vždy neprocházejí všemi třemi stadii. Tato stadia také nejsou nespojitá, jedno přechází v druhé, a protože jejich sled není nevyhnutelný, někteří lidé “přeskakují” přímo do posledního stadia. Kulturně podmíněné zájmy a očekávání mohou způsobit, že jedno ze stadií se stává důležitějším než ostatní.

Hypnagogické prožitky

Hypnagogické prožitky

Hypnagogické prožitky jsou částí změněných stavů vědomí a to konkrétně stavů, které se dostavují mezi bdělostí a spánkem. Řadí se sem jak stavy při probouzení, tak i při usínání a při různých spánkových fázích. Ačkoliv jsou tyto stavy běžnou součástí každého člověka, tak nejsou ještě vědecky dostatečně prozkoumány a pochopeny. Podle některých výzkumů prožívá hypnagogické stavy přes 70% lidské populace. Mnoho lidí tyto stavy zakouší, ale zaměňují je se sny a nebo si je vůbec nepamatují. Hypnagogické představy ale nejsou totéž, co sny. Důležíté je i to, že když jim lidé, kteří je mají, věnují vědomou pozornost, dostavují se častěji a trvají déle. Z praxe víme, že lidé se mohou naučit vyvolávat, ovládat a prodlužovat jak své hypnagogické počitky, tak svoje sny.

Poměrně běžnou součástí hypnagogických představ jsou sluchové a zrakové vjemy. Dalším společným rysem je synestézie (souznění smyslů), kdy je vjem jednoho smyslu vyvolán podnětem z jiné smyslové oblasti. Při synestézii lidé vnímají zvuky jako barvy nebo mají pocit, že se mohou dotknout hudby. Záměna smyslů se v těchto stavech zdá být neomezená a jeden smysl může běžně nahradit jiný a nebo dokonce všechny naráz.

Těmto stavům neodolali ani umělci tak věhlasní jako Max Ernst, Salvador Dali a René Magritte. S.Dali si dokonce vědomě sám hypnagogické představy navozoval. Také Magritte nazýval své obrazy “znázorněním polospánku”. Hypnagogické představy jsou tedy důležitější (alespoň co se týče intuitivního či uměleckého zpracování), než se běžně předpokládá. Hypnagogické stavy jsou velmi podobné změněným stavům vědomí a to bez ohledu na to jakým způsobem jsou navozeny. Moderní neurologové a psychologové se domnívají, že tyto prožitky jsou společné všem lidem i kulturám a to převážně díky stejné nervové soustavě. Psychologický pohled moderní analytické a holistické psychologie hovoří o tom, že jsou tyto zážitky či stavy tzv. archetypální.

Hypnagogické představy mají společné rysy jako změněné stavy vědomí a nebo halucinace vyvolané psychotropními látkami. Stručně je lze popsat takto:

• halucinující lidé vidí zářivé geometrické vzory (entopické vize)
• mají pocit, že letí nebo se vznášejí
• procházejí tunelem, nebo jsou pohlcováni vírem
• nabývají různých lidských i zvířecích podob
• jejich vize jsou živé, avšak nestálé a pohyblivé
• neustále se jedna věc mění na jinou

Mnozí neurologové a psychologové zkoumající tyto podobnosti došli k závěru, že “tyto jevy pramení ze struktur v mozku a nervové soustavě, které jsou společné všem lidem, ze společných biologických prožitků a reakcí centrální nervové soustavy na stimulaci.” Jelikož se opakují a jsou zřejmě přímo “instalovány” v lidském mozku, můžeme je zevšeobecnit a uspořádat do podoby modelu, který nám pomůže pochopit progresi změněných stavů lidského vědomí – a to bez ohledu na kulturu nebo období lidských dějin. Každá historická situace je v podstatě jedinečným produktem interakce mezi lidskou neurologií a kulturou.

Symbolická povaha snů

Symbolická povaha snů – Jana Heffernanová

Jednou z hlavních věcí, které se musíme naučit chceme-li porozumět snům, je jazyk, kterým sny hovoří. Je to opravdu jako učení se cizímu jazyku a chvíli to trvá. Sny velmi málo komunikují slovy. Slova a pojmy, ve kterých běžně myslíme, patří do oblasti našeho vědomí. Vyskytnou-li se ve snech, vyjadřují obvykle vědomé názory a nejsou součástí poselství snu. Sny nepracují s pojmy, ale se symboly.

Symbol je prvotní, předvědomá, mimo-vědomá forma vnímání a chápání sebe a světa. Pojem bývá jednoznačný, alespoň se snažíme, aby pokud možno byl. Symbol nemůžeme vymezit tak určitě jako pojem. Symbol je víceznačný a našemu vědomí se jeví jako méně určitý. Má schopnost ukázat jednu věc z více stran, může v sobě zahrnout protiklady, může být zároveň to i ono. Platí ve více souvislostech, na několika rovinách. Spíše zaměřuje naší pozornost určitým směrem, naladí nás do určitého stavu, než aby sděloval něco jasně jednoznačného.

Na druhou stranu však symbol může učinit srozumitelnějším něco neznámého, co vědomí nemůže pochopit přímo. Symboly jsou velice emotivní, váží na sebe energii a jejich význam vyciťujeme. Symboly se shlukují ve skupiny. Jednotlivý symbol je třeba chápat v kontextu celé skupiny, která poukazuje k nějakému jevu. Určité skupiny symbolů mají své paralely v oblastech a orgánech těla.

Tělo samo je “archetypem” původního člověka, k jehož obrazu byl stvořen svět, tj. je obrazem světa v duši člověka, v oblasti mimo vědomí. Symboly, zvláště snové symboly, nemohou být vysvětleny ani jako znaky, ani jako alegorie, ani jako skutečnosti denního života. Tyto snové symboly vždy zůstávají neurčité, mnohovýznamné a nevyčerpatelné.

Základní vlastnosti teorie vědomí

Základní vlastnosti teorie vědomí – Henry P. Stapp

• Přístupnost – Obrazec neuronové aktivity související s uvědomováním jevů a myšlením je “přístupný” v tom smyslu, že aktivace tohoto obrazce vyvolává určité fyzikální změny ve struktuře mozkové tkáně.
• Asociační vybavování – Zpřístupnění obrazců neuronové aktivity souvisí také s tím, že excitace určité části obrazce má tendenci způsobit excitaci celého obrazce. Například vnímání krátkého úseku určité melodie vede k vybavení celé melodie.
• Schéma vnímání fyzického těla a okolního světa – Fyzické tělo a okolní svět jsou v mozku reprezentovány určitými obrazci neuronové nebo mozkové aktivity. Každý takový obrazec má komponenty (podobrazce), které reprezentují různé aspekty fyzického těla a okolního světa. Tyto komponenty jsou normálními obrazci mozkové aktivity, které byly zpřístupněny prostřednictvím dřívějších prožitků, s nimiž jsou spojeny.
• Operační postup požadované akce – Hlavním úkolem bdělého mozku je v každém okamžiku vytvořit operační postup budoucí akce organismu. Tento postup je vytvořen z různých vzorců neuronové a mozkové aktivity, které dohromady představují koordinovaný plán odpovědi organismu na určitý podnět. Následná odpověď organismu je realizována neuronovými excitacemi z operační úrovně do zbytku nervového systému, jako jsou nervová zakončení ve svalech, ve žlázách a ve vnitřních orgánech. Důsledkem této aktivity nervového systému jsou motorické, vegetativní, sekreční a další reakce organismu.
• Domněnky, představy, mínění a další zobecnění – Jednoduché schéma vnímání těla a okolního světa s plánovaným uskutečňováním pozornosti a úmyslu představuje pouze primitivní úroveň činnosti našeho mozku. Vyšší úroveň představují naše myšlenky, domněnky, představy, mínění, názory a víra. Každý operační postup má své aspekty pozornosti a úmyslu. 
• Kvantová teorie - Klasická mechanika nebere v úvahu všechny vlastnosti mozku (např. na úrovni tkání a membrán). Proto uvažovaná teorie musí koherentně zahrnout tyto klasicky popsatelné aspekty do kvantově mechanického popisu.
• Superpozice postupů – Henry P. Stapp analýzou procesů v synapsích došel k závěru, že pokud by v mozkové tkáni nedocházelo ke kolapsu vlnové funkce, pak by se mozková tkáň musela vyvíjet v souladu s kvantovou teorií do stavů, které by byly superpozicí všech možných operačních postupů. Každému uskutečnění nějakého operačního postupu odpovídá jiná odpověď nervového systému a proto je různá i makroskopická odpověď celého organismu. 
• Postulát redukce – V souladu s Wignerovým a von Neumannovým postupem Henry P. Stapp postuluje, že ke kvantovému kolapsu vlnové funkce dochází na neuronové úrovni. Heisenbergův stav vesmíru přechází kolapsem ze superpozice možných stavů do nového stavu, který působí na příslušné makroskopické proměnné související s činností mozku. Operátor vybírá nebo “uskutečňuje” jeden z možných operačních postupů a ostatní zruší. Organismus podle určitého operačního plánu vždy provádí určitou akci a není superpozicí všech možných makroskopicky rozlišitelných akcí. “Kvantový jev” nebo “kolaps vlnové funkce” je důsledkem výběru jednoho z možných operačních plánů, které jsou předtím připraveny čistě mechanickými funkcemi mozku. Henry P. Stapp kolaps vlnové funkce nepovažuje za nějaké anomální selhání zákonů přírody, ale za přirozený důsledek faktu, že vlnová funkce nepředstavuje samotnou realitu, ale “objektivní tendence” každého skutečného jevu. Tento kolaps vlnové funkce v Hilbertově prostoru není zaveden svévolně. Jeho účelem je zabránit vývoji vlnové funkce do formy, která je příkrém v rozporu s naší všeobecnou zkušeností. Všichni si například můžeme ověřit, že detektor nesignalizuje současně zachycení i nezachycení částice. Za příslušných podmínek měření vždy pozorujeme, že k očekávanému jevu došlo nebo nikoliv.
• Základní postulát – V souladu s Wignerovým a von Neumannovým postupem Henry P. Stapp postuluje, že každému fyzikálnímu jevu v mozku, provázenému kolapsem vlnové funkce, odpovídá psychologický prožitek. Proto psychologickému prožitku “zvednout ruku” odpovídá fyzikální jev, který byl způsoben operačním postupem pro “zvednutí ruky”. Každému psychologickému prožitku “mít v úmyslu udělat x” odpovídá fyzikální jev “směřovat k tomu, udělat x”.
• Působení vědomí – V tomto modelu výběr spojený s vědomým prožitkem je spojen s dynamickým účinkem. Každý takový prožitek ovlivňuje rozhodnutí mezi různými operačními postupy. Tyto různé operační postupy vedou k různým odlišitelným makroskopickým reakcím organismu.
• Vědomí a přežití – Často se tvrdí, že vědomí organismů vzniklo kvůli přežití. Proto vědomí musí vyvolávat účinek. V Bohmově nebo Everettově interpretaci kvantové mechaniky vědomí na jevy nijak nepůsobí, ale všechno je předem určeno. Podobně v Heisenbergově modelu vědomí nijak nepůsobí, pokud odmítneme Wignerův a von Neumannův postoj. Henry P. Stapp samozřejmě netvrdí, že všechny jevy ve vesmíru nějak souvisejí s fyzikálními jevy v našem mozku, ale blíže to nevysvětluje. Tvrdí, že každý vědomý prožitek vyvolává určitý účinek, tedy fyzikální jev. V organismech, jejichž fyzikální struktura vznikala především za účelem přežití, tyto fyzikální jevy probíhají zejména s cílem uskutečňovat operační postupy, které představují jisté výhody v boji o přežití.
• Vědomé prožitky a nevědomé procesy – Obecný časový vývoj každé mozkové tkáně prochází obdobími nevědomých procesů, která jsou přerušována vědomými prožitky. Vědomý prožitek vede k realizaci operačního postupu, který se automaticky šíří do zbytku nervové soustavy, řídí motorické akce, shromažďuje nové informace (včetně monitorování probíhajícího procesu) a vytváří následující operační postup. Podle klasické fyziky se může v daném okamžiku realizovat pouze jeden operační postup. Může například vzniknout resonanční stav který odčerpá energii k realizaci ostatních možností, může dojít k blokování signálů po vzniku operačního postupu nebo může dojít k přechodu do potenciálové jámy nějakého atraktoru. Kvantová neurčitost způsobuje, že kvantový mozek se nachází v superpozici větví vlnových funkcí, odpovídajících různým operačním postupům. Kvantový jev v mozku vybere jeden z možných postupů a pak automatické (nevědomé) procesy přenesou instrukce obsažené v tomto operačním postupu do nervové tkáně. Mozková tkáň tak prochází dvěma různými typy jevů. Diskrétní jevy rozhodují mezi možnými alternativami operačních postupů. Po výběru jediného operačního postupu dochází k jeho automatické realizaci v souladu s lokálními deterministickými zákony kvantové mechaniky. Poté následuje makroskopická odpověď organismu a období nevědomé aktivity, která se řídí klasickými lokálními deterministickými zákony.

Současný pohled na sny

Současný pohled na sny – Jana Heffernanová

Sny jsou malé symbolické příběhy střižené na míru pro určitého člověka v určité situaci. Vyjadřují se stejným jazykem jako pohádky, legendy, mýty a poezie – symbolickými obrazy, přirovnáními, metaforami. Sen předkládá psychická fakta. V poslední době se hovoří o tom, že sny aktivizují genetické programy, takzvaně předehrávají situace, do kterých se zvíře či člověk v životě nevyhnutelně dostane. Proto se zdají i zvířatům a novorozencům. Archetypické sny by tak mohly být považovány za obrazy genetického “naprogramování”, za přípravu na život, snahu sladit nás s naší podstatou, s naším genetickým vybavením. V každém případě mají sny velký význam pro utváření paměti a schopnosti se učit. Sny jsou vzkazy našeho nitra našemu vědomí o tom, co je prospěšné pro nás jako celistvou bytost. Jsou to každonoční malá divadelní představení, kde je nám předváděno, jak se typicky chováme a co se děje v naší duši a těle, co zanedbáváme, kam nás vedou naše energie (archetypy), a v tom smyslu jsou i předvídavé, co se stane, vědí dřív než k tomu dojde.

Sny jsou nesmírně cenným zdrojem informací o nás i o lidech a věcech kolem, o našem vztahu ke světu a životu vůbec, o člověku ve světě, o morálce, o smyslu života. Sny nám dávají nahlédnout jedinečným způsobem do našeho nitra. Dávají nám možnost vidět a pochopit vztah mezi vědomím a složkami duše, které se nacházejí mimo vědomí, a umožňují nahlédnout do mechanismů našeho myšlení. Ve snech nalezneme praktické rady pro typické životní situace a každodenní činosti, ale mohou nám být zjevena i velká tajemství života. Sny kladou ohromný důraz na naše vztahy s našimi nejbližšími. Velké procento snů se zabývá vztahy mezi námi a lidmi nám blízkými. V symbolických obrazech nám sny předkládají naše citové reakce na události minulých dnů, které sen dává do souvislosti se staršími zážitky a zkušenostmi.

Jiná jedinečná funkce snů je v tom, že nás sen seznamuje s těmi oblastmi nás samých, které neznáme. Sny nám říkají, které z našich základních potřeb nejsou uspokojeny, a naopak, co nepotřebujeme, co nám není vlastní. Tak sny napomáhají vnitřní integraci, syntéze, individuaci. Individuace není jen cestou výjimečného “hrdiny”, je to přirozená tendence živého organismu k celistvosti, úplnosti a optimálnímu rozvoji, k jejímuž uskutečnění je však třeba naší spolupráce. K tomu potřebujeme čas, vědomí, trpělivost, odvahu a zaujetí. Na cestě nás vede ten střed či bytostné Já, které k nám denně hovoří skrze sny i jinak. Sny nám jsou spolehlivým průvodcem na hrdinské cestě k sebepoznání.