Slovník často používaných filosofických pojmů převážně z latiny a řečtiny.
a fortiori – (lat. ze silnějšího), tím spíše, což teprve
a posteriori – (lat. z následujícího), poznání nebo hodnocení, pocházející ze zkušenosti.
a priori – (lat. z předchozího), poznání, předpoklady a postoje, které nepocházejí ze zkušenosti, nýbrž zkušenost předcházejí.
a tergo – (lat. ze zadu), označení pro síly a pod., které na člověka působí jako na hmotné těleso, bez ohledu na jeho vůli.
absolutní - (lat. ab-solvere, zprostit, osvobodit, dovršit); neomezený, naprostý, dokonalý, s ničím nesmíšený; vlastnost toho, co na ničem nezávisí a nepoměřuje se vůči ničemu jinému, opak relativního.
abstraktní – (lat. abs-trahere, odtáhnout, odvléci, oddělit); odtažitý, obecný, schematický.
absurdní - (lat. absurdus, skřípavý, nehrající, neschopný); neslýchaný, nemožný, nesmyslný; co nápadně odporuje potřebě smyslu a rozumnosti, naší zkušenosti možného a obvyklého; paradoxní.
actio in distans - novověká hypotéza, že tělesa na sebe mohou působit na dálku (např. gravitací, magneticky aj)
ad hoc - (lat. k tomuto), pro tento případ, k tomuto jednotlivému účelu.
ad hominem – (lat. k člověku), argument, který se obrací k určitému člověku, příp. využívá jeho slabin.
ad vocem – (lat. ke slovu), poznámka k té a té věci.
adaptace - (lat. přizpůsobení); pův. schopnost živých organismů upravit svůj životní způsob podle daných podmínek; v psychologii nezbytná podmínka zařazení člověka do dané společnosti.
adekvace – (z lat. ad-aequatio, srovnání, přirovnání), souhlas, připodobnění.
adiaforon - (řec.), nelišné, zejm. u stoiků to, na čam nezáleží, ani dobré ani zlé.
afasie – (z řec.), ztráta řeči, v psychologii např. po úrazu hlavy. V antické skepsi mlčení, chceme-li se zdržet hodnocení.
afekt - (z lat. afficere, podráždit, podnítit), prudké hnutí mysli, vášeň, náklonnost, nálada.
afinita – (z lat. affinis, sousední, spřízněný, zúčastněný), spřízněnost, náklonnost. U Kanta důvod, proč se rozmanité jevy dají spojit a zkoumat společně.
afirmace - (lat.), stvrzení, přitakání, souhlas.
agapé – (řec., láska), na rozdíl od erós láska bez motivu, k potřebným, k bližním – zejm. v křesťanských souvislostech.
agens – (lat., činitel), aktivní subjekt, původce jednání, hybná síla.
agnosticismus – (řec. a-gnóstos, neznámý, nepoznatelný); přesvědčení, že člověk nemůže poznat nic, co přesahuje jeho zkušenost.
agón – řec., pův. shromáždění, později soutěž, zápas, boj a úsilí.
agora – řec. shromáždění, náměstí, tržiště, veřejné prostranství.
agrese – (lat. ad-gredior, přistupuji blíž, chystám se, útočím), napadení, nepřátelské a nevyprovokované použití síly nebo hrozba silou.
Achillés a želva - slavný paradox Zenóna z Eleje o nemožnosti pohybu: nejrychlejší běžec (Achillés) nedohoní želvu, protože když doběhne do místa, kde byla želva předtím, ta je už o kousek dál a tak do nekonečna.
aión, eón – (řec.), lidský věk, (dlouhá) doba, věk světa, období.
aitiologie – (řec. aitia, příčina), výklad příčin; také nejčastější účel mýtů.
akadémie – pův. název chrámu hrdiny Akadéma v Athénách, později přenesen na blízkou filos. školu, založenou 385 př.Kr. Platónem.
akcidens – (lat. accidere, přihodit se, připadnout), případek, nahodilá vlastnost, jež existuje jen “na” nějakém nositeli – podstatě, substanci.
akt – (lat. actus, hotový, udělaný; čin), skutek, skutečnost jako naplněná možnost.
akulturace – přijetí a osvojení jisté kultury – obvykle v dětství, ale i po přesídlení a pod.
alegorie – (řec. allo agoreuó, říkám něco jiného než míním, mluvím obrazně); symbolický obraz nebo příběh s mnoha významy.
alétheia – řec. pravda jako odkrytost věcí samých, ne-zapomenutost (Heidegger), nikoli pouze vlastnost soudů.
algebra – (arab.), pův. nauka o řešení rovnic, později rozšířena na zacházení s veličinami vůbec a poměry mezi nimi.
algoritmus – (zkomolené jméno uzbeckého matematika Al-Choresmího, který roku 824 zformuloval pravidla čtyř základních početních úkonů v desetinné soustavě), návod, postup, vedoucí v konečném počtu kroků k jednoznačnému řešení dané třídy úloh.
altruismus – (lat. alter, druhý), pojem A. Comta pro nezištné jednání ve prospěch druhých.
ambivalence – lat., dvojznačnost, zejména v lidských vztazích a hodnoceních.
amfibolia – (řec.), dvojznačnost, zejm. v chybně sestaveném soudu.
amor fati – (lat.), láska k osudu, dobrovolné přijetí toho, co se nevyhnutelně děje.
analogia entis – (lat.), ve scholastice řešení vztahu mezi jsoucím (skutečností, stvořením) a Bohem.
analogie – (řec. analogia, správný poměr, podoba); podobnost, obdoba, částečná shoda, ne vždy patrná na první pohled.
analytický soud – je od Kanta takový, který přímo (a priori) plyne z významu pojmu, takže jeho popření znamená spor.
analýza – (řec. ana-lyó, rozvazuji, rozpouštím), rozbor, postup zkoumání, které rozkládá na prvky a hledá příčiny a souvislosti mezi nimi.
anamnésis – řec. vzpomínka. U Platóna vysvětlení myšlenek, které člověk nosí v sobě a nezískal zkušeností: duše si je pamatuje z doby před narozením.
ananké – (řec.), nutnost, nezbytnost, osud.
anarchismus – (řec. an-arché, bez počátku, základu, vlády), postoj, který odmítá jakoukoli vnější autoritu ve společnosti, zejm. stát. Řád ve společnosti může být pouze dobrovolný a svobodný.
ancilla theologiae – (lat. služka teologie), označení služebného postavení filosofie u některých scholastiků.
androgyn – (řec. muž-žena), postava starých mýtů, které vysvětlují vztah muže a ženy tím, že na počátku tvořili jedinou bytost, kterou pak bohové rozpůlili.
angažování – (fr. s’engager, zavázat se, vstoupit do služby), převzetí trvalé odpovědnosti, závazku vůči něčemu, starosti o nějakou věc.
anima – animus – (lat., duše – duch), v psychologii C. G. Junga označení pro nevědomou »druhou polovinu« naší bytosti, která bývá opačného pohlaví.
animismus – (lat.), od E. B. Tylora pohled na svět, který i přírodním skutečnostem připisuje »duši« a podle toho s nimi jedná (chce si je naklonit, zastrašit ap.).
anomalie – (řec. a- a nomos, zákon, pravidlo), odchylka, výjimka z pravidla, porucha.
anomie – (řec. a-nomos), stav společnosti, v níž neplatí zákony a jež se ničím neřídí.
antagonismus – (řec. anti- a agónios, bojový), spor, rozpor, svár, protiklad sil.
antecedens – (lat., předchozí), podmínka v podmíněné výpovědi.
anticipace – (lat.), předjímání, tušení, odhadování budoucího.
antinomie – (řec.), spor, konflikt dvou tvrzení, původně totéž co paradox.
antiteze – řec., tvrzení, postavené proti jinému jako protiklad.
antonym – (řec.), opak, slovní protiklad: bílý / černý, dobro / zlo atd.
antropocentrismus – (řec. anthrópos, člověk a lat. centrum, střed); sklon považovat člověka za střed a těžiště světa, hodnotit všechno pouze z lidského hlediska.
antropologie – (řec.), nauka o člověku; fyzická a. se zabývá lidským tělem, kulturní a. srovnáním lidských kultur, filosofická a. filosofickým zkoumáním člověka.
antropomorfismus – (řec. anthrópos, člověk a morfé, tvar, podoba), sklon přisuzovat mimolidským skutečnostem lidské vlastnosti a usuzovat o nich jako člověku podobných.
antroposofie – učení R. Steinera o člověku, kombinující mystické a kabalistické prvky s vědou.
apatie – (řec. a-pathia, necitlivost), u stoiků sebeovládání, jímž se člověk dokáže ubránit citům a utrpení. V moderním užití netečnost.
apeiron – (řec. a- a peras, mez, hranice) nerozlišené, bezmezné; od Anaximandra označení pro původní beztvarou látku, chaos (propast, moře), z něhož se vynořují jasná a tvarem vymezená jsoucna a do něhož zase upadají. Ženský a temný princip v protikladu k jasnému a určitému kosmu.
apercepce – lat., uvědomělé vnímání předmětu, “povšimnutí si”.
aplikace – (lat., uplatnění, použití), není jen vědomé užití něčeho, čemu už rozumím, nýbrž i podmínka porozumění.
apodiktický – (řec. apodeiknymi, vykazovat, prokazovat), vlastnost úsudku, který platí s logickou nutností.
apofantický – (řec. apofasis, úsudek, výrok, rozhodnutí), označení výpovědí, které jsou nebo nejsou pravdivé.
apokalypsa – řec. odhalení, zjevení.
apologie – řec. obrana, obhajoba, pův. před soudem, později i obhajoba přesvědčení, vyvracení námitek.
apolónský princip – (od řec. boha Apollóna), podle Nietzscheho princip rozumu, světla, uměřenosti, harmonie a řádu v protikladu k dionýskému principu života, Země, temné vášně, hrdinství a tragédie.
aporie – (řec. a-poros, ne-cesta), pochybnost, nesnáz, logická nemožnost, kudy cesta nevede.
apoteóza – (řec.), zbožštění (např. panovníka); později oslava.
arbiter – (lat.), rozhodčí, člověk s neformální autoritou.
Areopág – pahorek v Athénách, veřejné shromaždiště, kde se původně scházela rada; později i označení této rady, od 5. stol. př. Kr. soudní.
areté – (řec.), statečnost, výtečnost, ctnost, vynikající schopnost dosahovat cílů.
argument – důvod, prostředek důkazu.
arché – řec. počátek, vedení, vláda.
archetyp – řec., původní a dokonalý vzor jednání, prototyp, který člověk svým jednáním napodobuje.
aristokracie – (řec. aristos, nejlepší, a kratos, vláda), pův. vláda těch nejstatečnějších, nejlepších příp. nejbohatších; později i vládnoucí vrstva, šlechta.
aristotelismus – fil. proud, navazující na rozsáhlé dílo Aristotela ze Stageiry (384-322 př. Kr.). Vyznačuje se důrazem na skutečnost jednotlivých smyslových “věcí”, substancí, jež jsou srůstem látkové a tvarové stránky, na příčinnost, na závaznost rozumové úvahy, strukturované jazykem, a na význam smyslové zkušenosti a abstrakce.
artefakt - (lat. arte factus, uměle vytvořený), výrobek, lidský výtvor, dílo, nástroj.
aseita - (lat. a se, ze sebe), nezávislost, skutečnost, že něco je samo od sebe či ze sebe.
asimilace – (lat. similis, podobný), připodobnění, přizpůsobení.
askeze – (řec. askésis, cvičení, životospráva zápasníků), soustavné a vědomé odpírání si příjemných věcí, jímž se člověk snaží získat větší vládu nad sebou samým a omezit svoji závislost na vnějších podmínkách.
asociace – (lat., spojování, přidružování), téměř samovolné vybavování jiných významů, často na základě podobnosti.
aspirace – (lat., vydechnutí, snaha), ucházení se o něco, snaha, výhled a nárok na dosažení nějakého cíle, zejm. společenského postavení.
asymptota – (řec.), přímka, k níž se nějaká křivka neomezeně přibližuje, aniž se jí kdy dotkne.
ataraxie – (řec. a- a tarassó, třesu se, otřásám), vyrovnanost, duševní klid; u Démokrita, Epikura a stoiků potlačení touhy a vášně, cíl člověka a podmínka štěstí.
atavismus – (lat. atavus, prapraděd), nevědomý pozůstatek dávné minulosti, který se nečekaně znovu vynoří, zejm. ve zvycích, chování a pod.
ateismus – (řec. a-theos, bezbožný), pův. zločin proti obci, jímž se provinil, kdo se neúčastnil společné bohoslužby. Ve starověku časté obvinění proti Židům, později i křesťanům. V novověku postoj, odmítající Boha a náboženství.
atomismus – (řec. atomos, nedělitelný), prastará myšlenka, že za povrchní rozmanitostí světa se skrývá jeho pravá podstata, která je jednotná a „zrnitá“. Svět je pak „atomy a prázdno“ (Demokrit) a všechno lze vysvětlit jen kombinacemi stejných částic.
atribut – (lat. ad-tribuo, přiděluji, přisuzuji, připisuji); 1. vlastnost trvale přisuzovaná někomu nebo něčemu, přívlastek; 2. předmět, který chrakterizuje úřad, světce nebo božstvo, např. rektorské žezlo, klíče sv. Petra, Merkurova hůl.
autarkie - (řec.), soběstačnost, nezávislost, sebeovládání. Ideál epikurejců, kyniků i stoiků.
autentický – (řec. autos, sám, einai, být), jsoucí sám sebou, vlastní, pravý, nefalšovaný, původní.
autonomie – (řec. autos, sám, a nomos, zákon), vlastnost osoby nebo společnosti, která si sama uděluje (dává) zákony, jimiž se řídí; svrchovanost, nezávislost.
autorita – (lat. auctoritas, zmocnění, vzor, důstojnost, vliv); 1. formální a.: právo nařizovat, rozhodovat, vyžadovat poslušnost, dané pověřením, postavením; 2. neformální a.: status zkušeného člověka, jehož názor všichni berou vážně; 3. člověk s a., expert, odborník.
axiologie – (řec. axios, rovnocenný, něčeho hodný); filosof. nauka o původu a povaze hodnot, např. mravních, estetických, náboženských atd.
axiom – (řec., to, co se ctí, cení, uznává), základní tvrzení, které se nedokazuje, nýbrž přijímá jako východisko dokazování.
causa sui – (lat.), příčina sebe sama. Od Descarta definice podstaty, substance.
cenestézie – (řec. koiné aisthésis, obecný pocit), v psych. základní a povšechný »vjem« či pocit vlastního těla.
cenzura – (lat. ocenění, dohled, pokárání), v novověku státní instituce pro dohled nad tiskem a pod., v psychanalýze označení vnitřní funkce, která potlačuje neslušné touhy a představy.
circulus vitiosus – (lat.), bludný kruh: myšlenkový postup, který jako přepoklad používá i to, co chce teprve dokázat.
clinamen – (lat. sklon, náklon), „faleš“, díky níž podle atomistů do determinovaného světa padajících atomů vstupuje neurčitost a změna.
cogito – (lat. myslím); princip novověké filosofie, vyjádřený slavnou větou Cogito, ergo sum („myslím, tedy jsem“, R. Descartes).
conatus – (lat., od conor, snažit se, usilovat), jeden ze základních pojmů filosofie B.Spinozy, znamená „úsilí věci setrvat ve svém bytí“.
conditio sine qua non – (lat.), nezbytná, nutná podmínka.
contradictio in adiecto – (lat.), spor v přívlastku, slovní spojení, které předmětu přisuzuje nemožnou vlastnost: kulatý čtverec.
credo quia absurdum – (lat. věřím, protože to nedává smysl), výrok připisovaný Tertulliánovi, který zdůrazňuje nezávislost víry na rozumových důvodech.
credo ut intelligam – věřím, abych pochopil.
cyklus – (řec. kyklos, kruh, obruč, prsten), oběh, pohyb, který se vrací do počátečního bodu.
cynismus – praktický postoj, odmítající jakoukoli závaznost před druhými i vlastním svědomím.
daimón – (řec. Božstvo), prostředník mezi bohy a lidmi, božská moc.
de facto – (lat., ve skutečnosti), rozlišení mezi tím, co je a co by (správně nebo pouze formálně) mělo být.
dedukce – (lat., řec. apagogé, vedení dolů), odvozování, myšlenkový postup vysvětlování a dokazování od obecného k jednotlivému, zvláštnímu.
definice – (lat. de-finio, ohraničuji, vymezuji), přesné určení rozsahu pojmu pomocí jiných pojmů.
deismus – názor, který uznává existenci Boha a jeho stvoření, popírá však jakýkoli jeho další vliv či zájem o svět: Bůh je jako hodinář, který svět postavil a nechává dále běžet. Člověk se tedy musí obejít bez Boha. Tím se stal d. předchůdcem novověkého osvícenství a ateismu.
dekadence – (fr. úpadek), označení myšlenkových a zejména uměleckých směrů, které dávají zřetelně najevo, že nehledí na žádnou budoucnost.
dekonstrukce – (fr. rozbírání, rozkládání), způsob rozumění a výkladu textů, který rezignuje na jednotný a celkový smysl, zdůrazňuje mnohovrstevnost a pluralitu.
demagog – (řec. vůdce lidu), později pejor. člověk, který účelovou argumentací a propagandou chce strhnout masy za každou cenu.
demiurg – (řec., pův. řemeslník, tvůrce); v antické filosofii bytost, jež vtiskla podobu beztvarému chaosu, čímž vznikl svět. V gnózi polobožstvo, které tím, že vytvořilo svět, způsobilo i zlo a nese za ně odpovědnost.
determinismus – názor, že každé dění je nutným důsledkem podmínek a příčin.
deviace - odchylka, úchylka např. od společenské normy chování.
diachronní – popisuje po sobě následující vývojová stadia v časové posloupnosti.
diairesis – (řec. dělení, rozlišování), postup uvažování, založený na nutném dělení na dvě alternativy buď – anebo.
dialektika – (řec. dialexis, rozhovor, disputace); pův. umění vést rozhovor, správně a logicky argumentovat.
dialog – (řec. dia-logos, rozhovor; předpona dia znamená skrze), otevřený rozhovor, jehož účastníci se navzájem uznávají za rovné a jsou ochotni se podřídit lepšímu náhledu a přesvědčivému argumentu.
dichotomie – (řec.), rozdělení na dvě části, rozpůlení.
dilema – obtížná, nepříjemná volba mezi dvěma alternativami.
diskriminace - (lat. dis-crimino, odděluji, rozlišuji), jednání či postoj, který úmyslně zanedbává či poškozuje jistou vrstvu nebo skupinu lidí, a porušuje tak princip občanské rovnosti.
diskurz – (z franc. discours, rozprava), racionální rozbor nějakého tématu s argumenty a protiargumenty.
dispozice – (lat., rozvržení, uspořádání), 1. systematické uspořádání věcí; 2. sklon, náklonnost, tendence k něčemu.
disputace – (lat. rozprava, debata), polemická diskuse odborníků o urč. problému, často organizovaná na středověkých univerzitách.
dogma – (řec.), tvrzení či nauka, o níž není dovoleno pochybovat.
doktrina – (lat.), učení, nauka.
doxa – (z řec. dokein, jevit se, zdát se), dojem, který může být klamný ale také skutečný, pravdivý.
dualismus – každá filos. nauka, jež vykládá a odvozuje svět ze dvou rovnocenných a oddělených principů, např. ducha a hmoty nebo dobra a zla.
dynamis – řec. schopnost, síla, moc.
eidetický – v Husserlově filosofii podstatný, nutný, zbavený nahodilostí.
eidos – řec. (od eidenai, vidět i vědět; z téhož kořenu je lat. vidi i čes. viděti) vzhled, zjev, podoba.
eklektický – (řec. ek-legó, vybírám, vyhledávám); vlastnost nesourodých systémů, posbíraných z různých zdrojů, často nesoudržných, bez společného základu a vůdčí myšlenky.
ekstáze – (řec. ek-stasis, vytržení, úžas, nadšení), mimořádný stav »vytržení« z obvyklého světa, kdy je vědomí zbaveno odstupu, schopnosti rozlišovat a zaplaveno jediným »viděním«, pocitem, předmětem.
ekvivokace – (lat. aequa vox, stejné slovo), záměna pojmů.
element – (lat., písmeno, částice, počátek), dále nerozložitelný prvek, počátek, základ světa.
elenchos – řec. pův. pohana, námitka, vyvrácení, později (negativní) důkaz.
emanace – (lat. emano, vyvěrat, prýštit, vznikat), výron, u novoplatoniků způsob, jak svět vychází z boha, podobně jako světlo.
emancipace – (lat.), proces, jímž se různé skupiny společnosti (nevolníci, dělníci, ženy) vyvazují z podřízeného či služebného vztahu a domáhají občanské rovnoprávnosti.
emergence – (lat. vynořování) popisuje vznik nových vlastností ze souhry složitých celků, aniž by bylo možno vykázat určitou příčinu.
emoce – (lat. e-motus, pohnutý), bezprostřední citové hnutí (strach, radost, zlost a pod.), někdy prudké a přechodné, jindy trvalejší povahy, obvykle podnícené nějakým předmětem.
empatie – (řec.), vcítění do druhého, podmínka důvěrné komunikace a vzájemného »rozumění si«.
empirický – (řec. em-peiros, zkušený, znalý); zkušenostní, založený pouze na zkušenosti.
empyreum – (řec. empyrios, ohnivý), v antice nejvyšší ohnivá sféra Vesmíru, z níž vychází světlo. Ve středověku nebe.
energeia – řec. (od ergazomai, pracovat), účinnost, působení.
ens – (lat. jsoucí, řec. to on), cokoliv, co jest, zpravidla jako jednotlivé.
entelechie – (řec. en, uvnitř, telos, cíl a echein, mít); od Aristotela název pro uskutečňování možností (energeia), zacílenost, směřování k cíli i pro dokonalost, cíl sám. Ve vitalismu síla, která řídí růst, vývoj a vznikání živých organismů.
entita – (lat. ens, jsoucí), nejobecnější označení pro cokoliv, co jako jednotlivé jest a na co lze ukázat.
eón – (řec. aión, věk, dlouhý čas, věčnost), věk, epocha světa.
epicykl – (řec. po kruhu), teorie pohybu planet, která zjištěné odchylky od kruhové dráhy vysvětluje jako složení dvou kruhových pohybů.
epifanie – (řec.), zjevení, projev božstva ve světě.
epifenomén – (řec.), nahodilý, vedlejší jev bez hlubšího významu.
epigon – (řec. potomek, nástupce), od romantiky pejor. označení nepůvodního, napodobivého člověka.
epistémé – (řec.), znalost, jisté poznání, vědění, věda v protikladu k pouhému mínění.
epistemologie – (řec. epistémé, znalost, poznání, vědění); část filos. zabývající se poznáním. Studuje zejména postupy a možnosti poznání ve vědě a otázku pravdivosti poznání.
epocha – (řec.), pův. důležité datum, počátek počítání času; v novověku historické období, věk.
esence – (lat. essentia, podstata, »bytnost«) to, co danou věc činí touto věcí a odlišuje od jiných.
eschatologie – řec. eschaton, poslední, od Platóna učení o posledních věcech. V křesťanství o Posledním soudu, později o lidské smrti a tom, co následuje.
esoterický – (řec. esoteros, vnitřní), výlučný, uzavřený, vyhrazený zasvěcencům. Opak: exoterický.
etatismus – (fr. état, stát), názor, že všechno ve společnosti má řídit stát.
éter - (řec aithér, čistý vzduch ve velkých výškách), u řeckých filosofů nejjemnější pralátka, jež podle Aristotela vyplňuje vesmírný prostor, »pátý živel«.
etika – (řec. ethos, obyčej, zvyk, péče), filos. nauka o správném jednání.
etiologie – (řec. aitia, příčina), vysvětlení původu věcí či nauka o příčinách.
etymologie – (řec. etymon, pravý význam, původ slova), výklad slov podle jejich původu, odvození z kořene a pod.
eufemismus – (řec.), označení špatné či hrozivé věci dobrým slovem.
eukleidovský – odpovídající běžné představě prostoru, jak ji pěti axiomy vyjádřil řecký geometr Eukleidés (asi 300 př.Kr.).
euthanasie – (řec. dobré umírání), etický, právní, lékařský i náboženský problém uspíšení smrti, aby se omezilo utrpení umírajícího a pod.
evidence – (lat. e-visu, z vidění), zjevnost, zřejmost, jasná patrnost.
evoluce – lat., vývoj. Představa, že změny věcí, které pozorujeme kolem sebe, jsou součástí změn dlouhodobých, souvislých a vedoucích urč. směrem.
exegese – (řec.), výklad textu, zejm. biblického.
exemplum – (lat.), příklad, vzorový exemplář.
explikace – (lat.), rozvinutí, výklad, objasnění.
exprese – (lat. ex-primere, vyjadřovat), výraz, který chápeme či přijímáme bezprostředně.
extáze – (řec.), vytržení, uchvácení, stav člověka, který je »bez sebe«.
extenze – (lat.), rozsah, zejm. pojmu: množina předmětů, na něž se vztahuje.
extrapolace – (lat.), úvaha, která zákonitosti, zjištěné v jistém rozsahu, rozšiřuje i za jeho meze.
fatalismus – přesvědčení, že všechno i lidský život je řízeno neúprosným osudem.
forensní – (lat.), týkající se soudního jednání a praxe.
forma – (lat. tvar, podoba, druh), překlad řec. eidos. Viditelný, trvalý, charakteristický vzhled, který se opakuje a dovoluje věci poznávat a třídit.
fragment – lat. zlomek, zejména textu.
fronésis – řec. rozum, rozvážnost, praktická moudrost, prozíravost, soudnost.
frustrace – (lat. frustrá, marně, zbytečně), zmarnění, zraňující zkušenost nevyplněného přání a očekávání, marného úsilí.
fylé – řec. kmen, ve starověkých Athénách skupina spřízněných rodů.
fysis – (řec. fyó, vznikat, růst, plodit) znamená živou přírodu, všechno to, co na světě vzniklo a vzniká, roste, množí se.
Gaia – (řec. Země), v ekologickém myšlení hypotéza G. (Lovelock) vidí celou oživenou Zemi jako jediný organismus.
genealogie – (řec. genea, rod, pokolení) rodopis, zkoumání rodových vztahů a rodokmenů.
geneze – (řec. genesis, zrození), původ, vznik.
gnóthi seauton – řec. poznej sebe sama, nápis na delfské věštírně.
gnóze – myšlenkový a náboženský proud pozdní antiky, vzniklý prolínáním mysterijních náboženství a dualistické filosofie zejm. na Blízkém východě.
gnozeologie – řec., filos. nauka o poznání, o jeho zdrojích, podmínkách, možnostech a mezích.
hedonismus – (řec. hedoné, slast), názor, podle něhož je nejvyšším cílem a motivem člověka dosáhnout slasti a vyhnout se utrpení.
hereze – (řec. hairesis, zvolená cesta), myšlenková škola, sekta, v círk. použití odmítnuté odchylné učení.
hermeneutika – (řec. hermeneuó, vykládám, překládám); filos. nauka o výkladu (interpretaci) a rozumění textům.
hermetismus – souhrnný název pro různé tajné nauky, odvolávající se na pozdně antickou sbírku mystických a astrologických spisů, tzv. Corpus hermeticum (1.-3. stol.).
heterodoxní – (řec., odlišné mínění), co není ortodoxní.
heteronomie – (řec.), stav člověka nebo společnosti, pokud se řídí zákony, které si nestanovila sama. Opak: autonomie.
heuristika – (řec. heuriskó, nalézám, nacházím), 1. metodika bádání, pravidla dospívání k výsledkům; 2. poznávací postup, který nevychází z hypotéz, nýbrž spoléhá na to, že klíč k vysvětlení najde v pozorovaných jevech samých.
hierarchie – (řec. hieron, posvátné, a arché, počátek, vláda), pův. uspořádání “nebeských mocností”, později pevné uspořádání podřízeností a nadřízeností.
holismus – (řec. holos, celkový, celistvý), názor, který zdůrazňuje svébytné organické celky a jejich vývoj.
holocaust – (řec. oběť spálením, celopal), evr. označení pro genocidu Židů za 2. svět. války.
homeostáze – (řec.), rovnovážný stav, udržovaný zpětnou vazbou.
homologie – podobnost, tvarová a strukturální shoda, stejný původ.
hybris – řec., překročení mezí, urážka, nadutost, pýcha, která předchází pád.
hylozoismus – (řec. hylé, hmota, a zóé, život), názor, podle něhož život vzniká pouze z hmoty, takže veškerá hmota patrně v sobě nese jakousi možnost či zárodek života.
hypostáze – (řec. hypo, pod a histémi, klást), pův. základ, pod-stata (lat. sub-stantia).
hypotéza – (řec. hypo, pod a tithémi, kladu, stavím) výchozí a podmíněné tvrzení nebo vysvětlení.
chórismos – (řec., oddělení, hranice), u Platóna hranice, mez zkušenostního světa.
chtonický – (řec. chthón, země), svázaný se zemí, domorodý, podsvětní.
id – (lat. ono), v psychanalýze označení pro nejnižší, neosobní vrstvu lidské psychiky, ovládanou principem slasti.
idea – (řec. idein, eidon, vidět); pův. vzhled, podoba, vidina. V obecném smyslu myšlenka, záměr, koncept.
iluminace – (lat.), osvícení, nadpřirozené poznání, intuice pravdy.
imanentní – (lat. in-maneo, zůstávám uvnitř); to, co nepřesahuje, co je a zůstává uvnitř, nepřekračuje hranice.
implikace – (lat.), v logice vztah, kdy z pravdivosti jednoho výroku plyne pravdivost druhého.
indukce – (lat., řec. epagogé, vedení vzhůru), myšlenkový postup od jednotlivého a zvláštního k obecnému, zobecňování.
inherentní – (lat. inhaerere, v něčem tkvět, vězet), něčemu vlastní, bytostně spjatý, neodmyslitelný.
intence – (lat. in-tendo, napínám, zaměřuji pozornost), záměr, úmysl, zaměření pozornosti.
introspekce – (lat. intra, dovnitř a spicere, hledět), sebezkoumání, nahlížení vlastní mysli, vnitřního života.
invariant – (lat.), to, co se nemění a zůstává stálé.
iracionální – lat., to, co se vymyká nebo příčí rozumu, co nelze rozumem pochopit.
isomorfní – (řec. isos, stejný a morfé, tvar), obdobný, strukturálně podobný.
kairos – (řec.), pravý čas, vhodný nebo výhodný okamžik, příležitost, čas k něčemu.
kasuistika – (lat. casus, případ), morální, právní, psychologické a pod. pojednání, které vychází z popisu, rozboru, příp. řešení jednotlivých případů.
katarze – (řec. katharsis, očištění), závěrečná fáze antického dramatu, která diváka »očišťuje« od vášní a dává mu nahlédnout pravou skutečnost.
kauzalita – příčinnost.
kinestetika – je vnímání pohybů vlastního těla, svalového napětí, úsilí atd.
koextenzívní – (lat.), stejného, shodného rozsahu.
kognitivní – (lat. cognoscere, poznávat, rozpoznat), poznávací.
koherentní - (lat. co-haerere, držet pohromadě), bezesporný, slučitelný, soudržný.
komplementární – (lat. complere, naplnit, doplnit), navzájem se doplňující.
komplex – (lat. complexus, objetí, zahrnutí, shrnutí, spojení), obecně složitý celek.
konjunkce – (lat. con-jungo, spojuji), spojení, v logice spojkou »a«, angl. AND. V astronomii (zdánlivé) přiblížení planet.
konkluze – (lat. con-cludere, uzavírat), logický závěr, důsledek.
konsekvence – (lat.), nutný důsledek, který z předchozího vyplývá.
konsistentní – (lat.), soudržný, bezrozporný.
kontext – (lat. con-textus, setkaný dohromady), souvislost mezi částmi textu, příp. souhrn okolností a souvislostí urč. textu nebo situace.
kontingentní – (lat.), nahodilý, opak nutného.
kontinuum – (lat. souvislé, spojité), označení pro nepřetržité, uspořádané.
kontradikce – (lat.), rozpor, spor, protimluv.
konvergence – (lat.), sbližování, sbíhání, směřování do jednoho bodu.
korelace – souvztažnost; pravděpodobnost současného výskytu dvou příznaků.
kosmogonie – řec., mytologické vylíčení vzniku či zrození světa a původu všech věcí.
lemma – (řec.), předpoklad, pomocná věta ve složitém důkazu.
logos – (řec., od legein, sbírat; slovo, řeč, myšlenka, rozum, důvod, počet, poměr), to, co umožňuje poznávat, chápat a vyjadřovat; princip rozumění a smyslu.
mathéma – řec. učivo, to, co je třeba se naučit.
mesotés – (řec., střed), podle Aristotela společná vlastnost ctností, které jsou vždy středem mezi dvěma neřestmi.
metanoia – z řec. změna smýšlení (Platón), v křesťanství obrácení, pokání, lítost nad vlastními chybami.
metempsychóza – (řec.), převtělování, přecházení duše z jednoho života či těla do jiného (lidského, příp. i živočišného).
metonymie – (řec.), označení věci názvem něčeho jiného, co s ní nějak souvisí.
mimésis – (řec., představení, nápodoba), pův. divadelní představení, princip umění jako tvůrčí napodobení.
modalita – (lat.), v logice povaha výpovědi či soudu podle toho, zda vypovídá o možném a nemožném, o existujícím či neexistujícím.
monáda – (řec. monas, jednota), nedělitelná jednotka nehmotné povahy s vlastním posláním, substance.
monismus – (řec. monos, jediný), přesvědčení, že všechny věci lze odvodit z jediného základního principu.
nexus – (lat.), spojení, svazek, závazek.
nihilismus – (lat. nihil, nic), přesvědčení, které z obecné zkušenosti, že nic na světě nemá absolutní hodnotu či platnost, vyvozuje, že nic neplatí, nic nemá cenu.
noésis – (řec., vědomí, poznání, myšlení, chápání) akt myšlení, zaměřeného na předmět.
noetika – řec., teorie poznání, filos. disciplina, která zkoumá podmínky, způsoby a věrohodnost poznání.
nomos – řec. obyčej, (lidský) zákon.
noumenon – (řec. rozumem nahlédnutelné), u Kanta smyslům nepřístupná věc o sobě, jež se však projevuje ve fenoménech.
nús – řec. mysl, rozum, smýšlení.
oligarchie – (řec. oligoi, nemnozí), vláda bohaté menšiny nad chudou většinou.
omfalos – řec., doslova pupek, místo spojení země s nebem, střed světa.
onirický – (řec. oneiros, sen), snový.
ontický – (řec. ta onta, jsoucí, věci), týkající se jsoucen jako takových, ne však jejich bytí.
ontogeneze – (řec.), vznik a vývoj jednotlivé živé bytosti.
ontologie – (řec. on, ontos, jsoucí), základní část filosofie, věnovaná otázce bytí jako takového.
ortodoxie – (řec., správné učení), označení pro uznanou, správnou nauku.
ousia – (řec.), jsoucí, věc; vlastnictví; bytí, skutečnost, existence.
paideia – (řec. pais, dítě), výchova, vzdělávání.
pansofie – (řec. pan a sofia, moudrost), projekt univerzální vědy, souhrnu všeho vědění a moudrosti.
paradigma – (řec., příklad, vzor, model) označení pro základní celkovou představu skutečnosti, jíž se řídí veškerá praxe určité vědy či oboru.
paradox – (řec. nečekaný, neuvěřitelný), překvapivý a neřešitelný spor.
participace – (lat. partem capere, mít účast), podílení, podílnictví.
partikulární – (lat.), dílčí.
percepce – (lat.), smyslové vnímání.
postulát – lat. požadavek, výchozí tvrzení, jehož pravdivost se přepokládá a o nějž se opírají další vývody urč. teorie či vědy.
pragmatický – zaměřený k praktickému, činnému životu a jeho potřebám; opírající se o zkušenosti.
predestinace – (lat.), předurčení, předurčenost.
predikát – (lat. praedico, oznamuji, vyhlašuji), log. výpověď, to, co se o nějakém předmětu říká, co se mu přisuzuje nebo upírá.
premisa – (lat. prae-missum, předeslané); předpoklad či podmínka úsudku, z níž se vyvozuje závěr.
privace – (lat.), zbavení, nedostatek, chybění, neúplnost.
prolegomena – (řec.), předmluva, předběžné poznámky, úvod.
proselyta – (řec., příchozí) konvertita.
pyrhonismus – (podle Pyrrhóna z Elidy, +275 př.Kr.), radikální skepse: nic nelze bezpečně poznat.
reference – (lat. odkaz), vztah mezi označujícím (jméno, symbol) a označovaným (předmět).
reflexe – (lat. odraz), akt, kterým se vědomí obrací k sobě samému.
regrese – (lat. ústup zpět), v psychologii návrat zpět a znovuprožití.
represe – (lat.), potlačení vlastního vyjadřování či projevu násilím nebo tlakem autority či společnosti.
rétorika – (řec. rétoriké techné), řečnické umění.
scientismus – přesvědčení, že jen přírodovědecké poznání je poznáním.
sekularizace – (lat. saeculum, věk, tj. tento, pozemský věk), zesvětštění, novověký emancipační proces, v němž světské a profánní nahrazuje nebo zastupuje posvátné resp. církevní.
sémantika – (řec. sémainó, znamenám, označuji, od séma, znamení, náhrobek), nauka o významu znaku a významové stránce řeči.
sémiotika – (z řec. sémeion, znak, znamení), nauka o znacích a znakových systémech, včetně jazykových.
sensibilia – (lat. vnímatelné věci), smyslové vněmy, smyslová data.
sensorium – (lat.), smyslový orgán, sídlo smyslu, smysl.
sensualismus – (lat. sensus, smysl) je názor, že jediným zdrojem poznání jsou smysly.
schema – (řec., podoba, vzhled, charakteristický tvar), zjednodušená struktura, kostra zbavená podrobností.
scholastika – (lat. scholasticus, učitel), školská filosofie, tradice filosofie jako základu každého vzdělání, jako předmětu vyučování ve středověkých (tj. církevních) školách.
signifikant/signifikát – (lat., fr. signifiant – signifié), v moderní lingvistice označení pro označující (slovo, znak) a označované (předmět, význam).
singularita – (lat. singularis, ojedinělý), výjimka; v mat. výjimečný bod, v němž se funkce nechová pravidelně. V kosmologii počáteční bod, v němž se hroutí kvantová teorie.
skepticismus – (řec. skepsis, zkoumání, rozvažování), opak dogmatismu, zdůrazňující význam pochybnosti.
sofia – řec., schopnost, dovednost, později moudrost.
solipsismus – (lat. solus ipse, jen já sám); názor člověka, který za jedinou skutečnost pokládá sám sebe.
stochastický – (řec. stochastiké techné, umění mířit, strefit se), nahodilý.
sublimace – (lat. sublimis, vznešený), v psychanalýze přesun původně sexuální energie do společensky uznávané oblasti kulturního tvoření.
substance – (lat.), viz podstata, trvalá a se sebou totožná složka či stránka jsoucna.
substituce – (lat.), náhrada, v mat. dosazení hodnoty proměnné.
subsumovat – (lat.), zahrnout, podřídit.
sugesce – (lat., námět, nápověda), v psychologii mimovolní přejímání podsunutých dojmů a pocitů pod vlivem druhého.
summum bonum – lat., nejvyšší dobro.
sylogismus – (řec., závěr, důsledek, výpočet), od Aristotela základní forma usuzování: ze dvou soudů, větší a menší premisy, se tu odvozuje závěr.
symptom – (řec. syn-piptó, spadat do jednoho, shodovat se), příznak, vnější známka.
synergie – (řec.), součinnost, spolupráce.
synchronní – zdůrazňuje přítomnou nebo nečasovou podobu jevu a jeho (paralelní) souvislosti s jinými současnými jevy.
synchronicita – (řec. synchronos, současný) označení pro nečekané a nevysvětlitelné »shody okolností«, kdy se člověk najednou setká s týmž nebo podobným tématem několikrát, a to bez jakékoli příčinné souvislosti.
synkretismus – (řec.), spojování (zejm. náboženských) myšlenek různého původu, bez souvislosti a řádu.
syntaxe – (řec. sestavování), 1. větná skladba; 2. soubor pravidel pro tvoření správných vět, výrazů, výroků, součást gramatiky.
syntéza – (řec.), skládání, spojování částí do celku.
tabula rasa – (lat., oškrabaná, smazaná tabulka), obraz lidské duše nedotčené vzděláním.
taxon – (řec. taxis, uspořádání), jednotka systematického popisu, např. v biologii kmen, třída, druh.
teleologie – (řec. telos, cíl), nauka o cílech a o chování zaměřeném k cíli.
teodicea – (řec.), ospravedlnění Boha čili vysvětlení, proč je na světě zlo.
teogonie – (řec.), vyprávění či výklad o původu čili zrození bohů.
teologie – (řec.), nauka o bohu, původně navazující na Aristotelovo pojetí boha jako první příčiny světa.
teorém – (řec., náhled, názor), poučka, věta (v matematice a pod.), kterou lze v rámci systému dokázat.
tode ti – (řec.), »toto zde«, elementární označení jednotlivého jsoucího jako předmětu.
topos – (řec. místo), známá, často citovaná myšlenka, stanovisko, citát.
transcendence – (lat.), přesahování, vlastnost toho, co přesahuje buď např. bezprostřední vjem, nebo možnosti rozumového pochopení.
transitivní – (lat.), přechodný.
tropy – (řec. tropos, obrat), jazykové figury s přenášením významu (metafora, ironie atd.).
tyché – (řec., štěstí, úspěch, náhoda, osud), personifikace osudu, toho, co člověk nemůže pochopit.
utilitarismus – (lat. utilis, užitečný), přesvědčení, že lidské jednání se ospravedlňuje užitečností a prospěšností.
utopie – (řec. ú-, ne- a topos, místo), vyprávění či představa o společnosti, jaká nikde nebyla a není.
vitalismus – (lat. vita, život), názor, podle něhož v živých organismech působí ještě jiné zákonitosti a síly, které fyzika a chemie nemůže postihnout.
voluntarismus – (lat. voluntas, vůle), názor, který dává přednost vůli před rozumem a poznáním.
…………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………
Slovníček často používaných pojmů, které se obecně používají ve vědeckém světě, fyzice, matematice, astronomii, ale i v běžném životě a ne úplně každý zná jejich význam.
Absolutní – naprostý, existující sám o sobě, nepodmíněný, nezávislý, bezvztažný, nekompromisní, nepochybný.
Absolutní hodnota – nezáporné číslo, číslo bez znaménka.
Aditivní – narůstající průběžným přidáváním (sečítáním), kumulativní.
Algoritmus – jednoznačný postup, přesná posloupnost kroků, obecný nástroj pro řešení konkrétní množiny problémů obdobného typu – algoritmus je nezbytnou součástí počítačových programů.
Alternativa – volba mezi vzájemně se vylučujícími možnostmi.
Amplituda – výkmit, rozkyv, maximální výchylka, výška vlny, jinak také počet fotonů dané energie.
Analogový – spojitý, kontinuálně proměnný.
Analýza – rozbor, rozklad problému na jednotlivé složky za účelem prozkoumání, porozumění a pochopení.
Antropický princip – je princip podle kterého je vesmír právě takový jaký je, proto, protože kdyby byl jiný, nebyl by zde člověk, který klade otázky.
Apriorní – prvotní, daný předem a nezávisle na čemkoliv.
Aproximace – přiblížení se, zástupná hodnota, nahrazení čísla vhodným číslem blízkým či tolerované náhradní řešení.
Aristotelovec – Stoupenec názoru, že realita je primární, věčná a dynamická, že každá teorie včetně matematiky je zlomkem fyzikální reality, že ideje jsou odvozeny ze skutečnosti.
Assembler – programovací jazyk založený na strojovém kódu konkrétního počítače.
Atom – nejmenší jednotka, která nese vlastnosti chemického prvku. Je složen z jádra, které může vstupovat do jaderných reakcí a elektronového obalu, který vstupuje do chemických reakcí a váže atomy do molekul.
Axióm – nezávislý, nesporný, nedokazovaný a nedokazatelný předpoklad, který slouží na základě daných pravidel k odvozování dalších vět teorie daného systému.
Bifurkace – rozdvojení, rozštěpení na dvě diametrálně odlišné větve, ve kterých vývoj systému může radikálně změnit chování.
Binární – dvojkový – dvojková soustava
Bit – nejmenší jednotka informace nebo záznamu reprezentující dvojici stavů zapnuto-vypnuto.
Booleovská algebra – algebraické binární operace s výrazy dvouhodnotové logiky.
Brownův pohyb – chaotický pohyb drobných částic v kapalinách nebo plynech vysvětlený Einsteinem jako důsledek nárazů molekul při tepelném pohybu uvnitř kapalin a plynů.
Bůh – nedoložená vševědoucí a všemohoucí entita 
Celulární automaty – specifická architektura počítače, kdy dráhy signálů se zkracují tím, že každá buňka komunikuje pouze se svým sousedem. Tímto systémem je možno efektivně simulovat malý vzorek chování konkrétních reálných systémů.
Černá díra – nejhutnější objekt ve vesmíru, ohraničený navenek horizontem událostí. Co je pod tímto horizontem nelze principiálně zjistit, protože nesmírná gravitace přitáhne jakýkoliv signál, pokud by se nepohyboval nadsvětelnou rychlostí. O černých dírách můžeme zjistit pouze hmotnost, náboj a rotaci. Černá díra je nejjednodušší objekt, který prošel gravitačním kolapsem a tím ztratil specifické vlastnosti – navíc zbortil okolní prostor a můžeme si jej představit jako díru do časoprostoru. V jádru černé díry se může skrývat singularita nebo červí díra.
Červí díra – hypotetická trubice v prostoru, která spojuje dvě oblasti vesmíru, zkratka napříč zakřiveným prostoročasem.
Darwinismus – evoluce organismů na Zemi uskutečňovaná na základě dědičnosti, náhodných dědičných variací a přírodního výběru. Je ve shodě s genetikou a objevem mutací.
Dekompozice – rozklad, hierarchické dělení systému.
Determinismus – ad absurdum dovedená kauzalita, nevyhnutelná příčinná předurčenost ve své minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Nedává prostor náhodným vlivům či svobodné vůli.
Dialektika – učení o protikladech a jejich jednotě ve vývojových stupních podle zákona negace negace. Veškerý dialektický pohyb se tak děje ve spirále.
Digitální – číslicový, narozdíl od analogového záznamu je ve formě nespojité neboli diskrétní.
Dilatace času – relativní zpomalení běhu času při relativistických rychlostech vůči klidovému pozorovateli. Stejný efekt je dosažen silným gravitačním polem.
Dimenze – rozměr, v časoprostoru včetně času.
Disipace – rozptylování, průtok energie mezi otevřeným systémem a jeho okolím, prostředek samoorganizace.
Diskrétní – nespojitý, oddělený, izolovaný, diskontinuální bez plynulých změn.
Doplerův efekt – závislost vlnové délky a frekvence u akustických a elektromagnetických vln na vzájemném pohybu zdroje a pozorovatele.
Dualita – podvojnost, kdy dvě různé formy mají stejný obsah. Vlnově-částicová dualita představuje fakt, že objekty kvantové mechaniky mají jak vlnové, tak částicové vlastnosti.
Dynamický – pohybující se, měnící se, vyvíjející se, transformující se, časově závislý, nerovnovážný, živý i aktivní.
Efekt motýlích křídel – zastupuje vpodstatě velké následky vlivem malých změn. I malá změna může mít v komplexních dynamických systémech velký význam, jestliže jejím vlivem dojde k překročení nějaké kritické hodnoty.
Ekvivalence – stejná platnost, rovnocennost.
Elektron – záporně nabitá elementární částice vytvářející v atomu elektronový obal a odpovědná za chemické reakce.
Elektromagnetické záření – souhrnné označení pro rádiové vlny, mikrovlny, infračervené záření, viditelné světlo, ultrafialové záření, rentgenové záření a záření gama – liší se pouze frekvencí nebo energií fotonu.
Emergence – vynoření nových vlastností, diskontinuální náhlá změna, samoorganizace.
Empiricky – způsobem založeným pouze na zkušenosti.
Entropie – neuspořádanost, míra chaosu, tendence izolovaného systému přecházet z méně pravděpodobných uspořádaných stavů do pravděpodobnějších neuspořádaných stavů až k termodynamické rovnováze.
Éter – hypotetická statická výplň prostoru, ve které se mělo šířit elektromagnetické vlnění a teplo a odehrávat veškerý pohyb, který tak byl absolutní.
Eukleidovská geometrie – geometrie plochého prostoru, kde součet úhlů trojúhelníka je 180 stupňů a kde lze vést každým bodem roviny jedinou rovnoběžku s danou přímkou.
Evoluce – vývoj, historický pohyb a změny s tendencí kvalitativního rozvoje.
Expanze – rozpínání
Fatalismus – odevzdaný přístup k veškerému dění, jež má být předurčeno neodvratným osudem.
Fázový přechod – prudká fyzikální změna při dosažení kritické hodnoty.
Feromony – Chemické látky uvolňované živočichy zejména v souvislosti se sexuálním pudem.
Fotometrický paradox – spočívá v rozporu, že nevidíme v noci zářit celou oblohu, a očekáváním, že by to tak mělo být v nekonečném vesmíru, kde paprsek vedený z našich očí by měl vždy narazit dříve nebo později na nějakou hvězdu. Toto je zřejmě způsobeno rozpínajícím se vesmírem.
Foton – částice světla, kvantum elektromagnetického záření – má nulovou klidovou hmotnost a ve vakuu se šíří rychlostí světla.
Fraktál – členitý útvar s prvky soběpodobnosti nebo soběpříbuznosti, kde se v různých měřítcích stále opakují stejné nebo obdobné motivy.
Frekvence – kmitočet, počet periodických změn za vteřinu.
Fundamentální – základní.
Fuzzy – mlhavý, rozmazaný, neostrý.
Fuzzy logika – vícehodnotová, nikoliv dvouhodnotová jako klasická logika, tvrzení se zde považují za pravdivá nebo nepravdivá do určitého stupně.
Galaxie – systém hvězd, planet, prachu a plynu o hmotnosti miliónu až 10 bilionů Sluncí. Galaxie jsou spirální, eliptické nebo nepravidelné.
Generátor – vytvářeč, produkčně-emisní jednotka.
Geodetika – nejkratší spojnice dvou bodů v zakřiveném prostoru. Nejkratší křivka, po níž se částice může pohybovat v gravitačním poli.
Gödelova věta o neúplnosti - matematický důkaz, který v podstatě říká, že systém nemůže obsahovat více informací, než je obsaženo v jeho axiómech, což znamená omezení moci logické dedukce. Vždy existují výroky, o jejichž pravdivosti není možné rozhodnout.
Gravitace – přitažlivá síla působící mezi všemi hmotnými objekty. Je nejslabší silou, která však má zásadní význam na kosmických vzdálenostech.
Hadrony- elementární částice podléhající silné interakci – protony, neutrony, hyperony.
Harmonie – vztah založený na vnějším nebo vnitřním souladu a určité pravidelnosti.
Homeopatie – léčba zředěnými léky s mizivou koncentrací účinné látky.
Homogenní – stejnorodý.
Horizont – obzor za který nelze dohlédnout.
Horizont událostí – obklopuje černou díru. Z oblasti za horizontem nezíská vnější pozorovatel principiálně žádnou informaci, žádný signál.
Hubbleova konstanta – vyjadřuje rychlost rozpínání vesmíru na jednotku vzdálenosti (megaparsek).
Hubbleův zákon – říká, že červený posuv galaxie je přímo úměrný její vzdálenosti.
Hybridizace – genetické křížení různých druhů.
Hyperprostor – rozlehlý plochý prostor, do kterého je vnořen pozorovatelný prostor – respektive je do něj zakřiven.
Hypotéza – předpoklad, doměnka.
Chaos – změť neurčitých hodnot, nerovnovážná neuspořádanost, nepředvídatelné chování, náhoda v praxi.
Imaginární – neskutečný, obrazný, zdánlivý, existující v představě.
Imaginární čas – Hawkingova představa času, který je kolmý na běžně orientovanou časovou dimenzi, a tím singularitu “obalí”, aby se nezhroutila do bodu.
Implikace – podmíněný výrok složený z podmínky nutné a podmínky dostačující “jestliže,pak”.
Index – vnější označení číslem, pořadí, ukazatel.
Inerciální – setrvačný, beze změny rychlosti a směru, bez ovlivnění gravitací.
Inflační kosmologie – teorie nadsvětelně rychlého rozpínání vesmíru v krátké chvíli po velkém třesku.
Informace – obsah a smysl zprávy zvyšující organizovanost a uspořádanost soustavy.
Interakce – vzájemné působení veličin či sil.
Interference – skládání, křížení, v kvantové fyzice superpozice dvou a více vln.
Interpretace – předání smyslu, výklad, převyprávění za účelem objasnění.
Invariance – neměnnost při určité transformaci či změnách. Například neměnost při změně měřítka u fraktální geometrie.
Iterace – postupné přibližování se výsledku opakovaným použitím téhož matematického zadání.
Izolovaný – oddělený, samostatný a nezávislý.
Izotropní – nezávislý na směru, stejný na všechny strany.
Kauzalita – příčinnost. Takové spojení jevů, u nichž příčina vyvolává následek a následek je odvozen z příčiny, takže příčina časově předchází následek.
Koincidence – splývání, shoda, souhlas, ekvivalence.
Kolaps vlnové funkce – v kvantové mechanice zhroucení vlny, která přijme konkrétní kvantový stav.
Kombinatorika – matematická disciplína, zkoumající kolika způsoby je možné z dané množiny různých prvků provést výběr a uspořádat je do podobných množin.
Komplexita – makroskopický pohled na masivní množinu jednoduchých prvků s respektováním vnitřní organizace a vývoje v čase.
Konjugace – genetické splývání dvou buněk stejného druhu.
Konjunkce – logický součin, průnik.
Konkávní – vydutý, vnitřek sférické plochy.
Kontrakce – smršťování, stažení.
Kontinuita – spojitost v čase, nepřetržitost.
Konvexní – vypouklý.
Konzistentní – soudržný, bezesporný.
Korpuskule – částice.
Kosmologická konstanta – vyjadřuje tendenci k odpuzování – dnes vyjadřuje to samé co energie vakua.
Kvantová čísla – celočíselný násobek dále nedělitelného kvanta.
Kvantová fluktuace – náhodné kolísání, nepravidelné oscilace.
Kvantová mechanika – zkoumá fyzikální zákony mikrosvěta.
Kvarky – subnukleární částice, tvořící zejména protony a neutrony.
Kvintesence – energie vakua, odpudivá síla působící proti gravitaci.
Lambda – označení kosmologické konstanty.
Lobačevského geometrie – geometrie záporně zakřiveného prostoru, kde součet úhlů trojúhelníka je menší než 180 stupňů.
Lorentzova transformace – změna souřadnic a času při přechodu z jedné setrvačné soustavy do druhé.
Minkowského prostor – matematické vyjádření čtyřrozměrného prostoročasu.
Moderátor – usměrňovatel – třeba v chemických reakcích.
Molekula – několik atomů majících společný elektronový obal a spojených chemickou vazbou.
Multiverzum – teorie mnohočetných vesmírů existujících vedle sebe a ponořených do vícerozměrného prostoru.
Negace – popření, opačná pravdivostní hodnota.
Neuronové sítě – technické a softwarové prostředky, které se snaží napodobit funkci mozku a neuronů.
Neutrino – ultralehká elementární částice bez náboje, která téměř nereaguje s okolní hmotou a prochází jí téměř bez odporu. Má na něj působit jen slabá interakce.
Neutron – elementární částice bez el. náboje obsažená v atomovém jádru, nukleon složený z kvarků.
Obecná teorie relativity – zobecnění speciální teorie relativity tak, aby zákony byly stejné pro jakkoliv pohybujícího se pozorovatele, tedy i v podmínkách změny rychlosti a směru pohybu a působící gravitace.
Occamova břitva - metoda “ořezávání” nadbytečných pojmů, princip úspornosti.
Paradoxní – logicky překvapivé, v rozporu s intuitivní představou.
Paralelismus – souběžnost, současné dění vedle sebe. U počítačových programů zpracování problémů mnoha početními jednotkami zároveň.
Periodicita – pravidelné opakování téhož v časových úsecích.
Permutace – výběr n prvků z množiny o n prvcích, přičemž záleží na pořadí.
Planckova konstanta – základní parametr kvantové mechaniky. Jejím prostřednictvím se v mikrosvětě určují diskrétní hodnoty jednotek energie, hmotnosti, spinu, délky, času atd.
Podivný atraktor – znázorňuje dlouhodobé chování dynamických otevřených systémů, které mají nepravidelnou fraktální strukturu a neceločíselnou dimenzi.
Polarizace – směr vlnění, vetrikální a horizontální.
Pole – pokrytí prostoru, zejména ve vztahu k působení interakcí.
Potenciál – celková schopnost, akumulovaná možnost, způsobilost k akci nebo ke změnám.
Pozitivismus – filosofický přístup zabývající se pouze tím, co lze přímo “objektivně” zjistit.
Pravděpodobnost – míra toho, že nastane náhodný jev. Poměr příznivých případů k počtu všech možností.
Princip ekvivalence – nerozlišitelnost dynamických účinků zrychlení a účinků tíže.
Princip neurčitosti – Heisenbergův princip kvantové mechaniky, podle kterého nelze principiálně v jednom okamžiku stanovit polohu a rychlost částice s neomezenou přesností.
Prizmatem – optikou, perspektivou, průhledem.
Procedura – postup, algoritmus přenesený z teoretické polohy do praktického uplatnění.
Procesor – jádro digitálního zařízení, jeho centrální jednotka.
Projekce – promítání, zobrazení prostorových jevů do jiného prostoru a nebo transformace reality do představy.
Proton – kladně nabitá elementární částice obsažená vždy v atomovém jádru, nukleon složený z kvarků.
Redukcionismus – mechanistický přístup, spočívající na zjednodušování a zkoumání co nejmenších částí celku.
Rekurentně – určení hodnoty člena indexovaného pole pomocí algoritmu a hodnot předchozích členů.
Relativní – vztažný, poměrný, podmíněný, podléhající srovnání, závislý.
Reliktní záření – inflací rozředěné a ochlazené zbytkové záření z počátku expanze vesmíru těsně po velkém třesku.
Rezonance – vybuzené chvění jiným kmitajícím zdrojem.
Reimannova geometrie – geometrie kladně zakřiveného prostoru, tzv. eliptická geometrie, kde součet úhlů trojúhelníka je větší než 180 stupňů a kde se každé dvě přímky v rovině protnou.
Rudý posuv – posuv spektrálních čar záření, pocházejícího ze vzdalujících se kosmických objektů, směrem k červenému konci spektra. Je způsoben rozpínáním vesmíru a dopplerovým efektem.
Sekvenční – sousledný, posloupný, v určeném pořadí.
Selekce – výběr, volba.
Sémantika – vyjádření smyslu.
Sériový – jdoucí za sebou.
Simulace – napodobení, teoretické modelování reality za pomocí matematiky nebo výpočetní techniky.
Singularita – bod, kde zakřivení časoprostoru vzroste nade všechny meze a nekonečně se deformuje.
Skalár – hodnota udaná jediným číslem.
Slapové síly – gravitační síly, které působí rozdílně tím, že se gravitace v různých vzdálenostech a směrech od zdroje projevuje nestejnými účinky.
Speciální teorie relativity – Einsteinova teorie invariance, je postavena na předpokladech že, jediný absolutní pohyb je šíření světla ve vakuu, které má vždy a vůči všemu konstantní rychlost, již hmotná tělesa nemohou dosáhnout. Všechny ostatní pohyby jsou relativní, vždy jen vůči sobě navzájem.
Spin – kvantově mechanická rotace částic.
Statistika – vyvozování závěrů a kvantitativních odhadů hromadných jevů na základě pravděpodobnosti výskytu jednotlivých složek.
Stochastický proces – náhodný proces.
Strunová teorie – hypotéza, že základními dále nedělitelnými stavebními kameny hmotně-energetické podstaty vesmíru jsou jednorozměrné nekonečně tenké struny Planckovy délky.
Superpozice – skládání, kladení přes sebe.
Supersymetrie – nejvyšší možná symetrie částic ve strunové teorii založená na transformaci podle spinu.
Supervizor – dohlížecí program v operačním systému.
Světelný rok – vzdálenost překonaná světlem ve vakuu za jeden rok.
Symetrie – souměrnost
Syntax – pravidla znakové a výrazové skladby.
Syntéza – spojování, logické zcelování.
Systém – soubor, množina prvků a jejich vazeb.
Tautologie – dokazování něčeho sebou samým, jalový závěr.
Termodynamika - obor fyziky popisující principy výměny tepla a zákonitosti přeměny energie.
Topologie – geometrická disciplína nezabývající se vnějšími aspekty tvarů, ale vnitřním propojením.
Transformace – přeměna, přetvoření.
Variace – výběr k prvků z množiny o n prvcích, přičemž záleží na pořadí ve výběru.
Velký krach – hypotéza konečné fáze smršťování vesmíru.
Velký třesk – hypotetický počátek rozpínání vesmíru.
Virtuální – pomyslný, existující jako možnost.
Výroková logika – dvouhodnotová logika, zkoumající pravdivost složených výroků.
Zákon velkých čísel – čím více náhodných pokusů uskutečníme, tím více se zjištění blíží pravděpodobnému výsledku.
Zenónovy paradoxy – zpochybňují zejména reálnost pohybu v kontinuu nepřetržitých veličin, kdy každá dráha se skládá z nekonečného počtu částí a čas z nekonečného množství okamžiků.
